ECLI:CZ:NSS:2013:5.APS.4.2012:73
sp. zn. 5 Aps 4/2012 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: R. Č., zastoupený JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem Na pláni
3794/2, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1,
Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 29. 6. 2012, č. j. 9 A 256/2011 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Jaroslavě Vančurové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský úřad Libereckého kraje, Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu
rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010, č. j. KULK 27558/2010, zamítl návrh žalobce ze dne
20. 3. 2010 na obnovu řízení ve věci uložení pokuty ve výši 14 000 Kč za umístění reklamního
zařízení bez vyžádání stanoviska orgánu státní památkové péče. Žalobce podal proti uvedenému
rozhodnutí odvolání, které žalovaný zamítl jako opožděné rozhodnutím ze dne 7. 10. 2010,
č. j. MK 23771/2010 OPP.
Žalobou ze dne 19. 7. 2011 podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2010, č. j. MK 23771/2010 OPP, a určení toho,
že úřední úkon dotčeného orgánu státní památkové péče, a to kontrola provedená ve dnech
14. 1. 2009 a 3. 3. 2009, byl nezákonným zásahem.
Městský soud usnesením ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 A 256/2011 – 31, žalobu ze dne
19. 7. 2011 odmítl. V odůvodnění soud uvedl, že v souladu s §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“), lze žalobu podat do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo
jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zmeškání lhůty
pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí bylo
dle žalovaného doručeno zástupci žalobce dne 29. 10. 2010 (dle žalobce dne 28. 10. 2010).
Městský soud uzavřel, že z výše uvedeného je na první pohled zřejmé, že žaloba proti
napadenému rozhodnutí byla podána až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty.
Městský soud dále žalobu shledal zjevně opožděnou i v části, v níž se žalobce domáhal
určení toho, že úřední úkon dotčeného orgánu státní památkové péče, jímž byla kontrola
provedená ve dnech 14. 1. 2009 a 3. 3. 2009, byl nezákonným zásahem. Podle §84 odst. 1 s. ř. s.
musí být žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podána do dvou
měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat
do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Podle §84 odst. 2 s. ř. s. zmeškání lhůty
nelze prominout. Žalobce se o předmětné kontrole dozvěděl nejpozději dne 29. 9. 2009,
a to prostřednictvím svého zástupce, který při ústním jednání konaném téhož dne zpochybnil
zákonnost provedené kontroly a podnětu k jejímu provedení. Žaloba na ochranu před
nezákonným zásahem ze dne 19. 7. 2011 tak byla zcela evidentně podána až po uplynutí zákonem
stanovené dvouměsíční subjektivní lhůty zakotvené v §84 odst. 1 s. ř. s.
V části, v níž se žalobce domáhal určení nezákonnosti zásahu správního orgánu, odmítl
městský soud žalobu též jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s.,
neboť ochrany před nepříznivými důsledky předmětné kontroly, spočívajícími v uložení pokuty
za spáchání správního deliktu, se žalobce mohl domáhat jinými právními prostředky
v samostatném správním řízení, ve kterém bylo následně vydáno rozhodnutí o uložení sankce.
V červenci 2011, kdy žalobce svou žalobu podal, bylo navíc dle §85 s. ř. s. nepřípustné
domáhat se pouze určení toho, že zásah byl nezákonný, tato možnost byla zákonem připuštěna
až od 1. 1. 2012.
Usnesení městského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl blanketní kasační
stížností ze dne 20. 8. 2012.
Dne 20. 3. 2013 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno odůvodnění podané kasační
stížnosti. V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že správní soud porušil jeho právo na spravedlivý
proces. Soud v zákonné lhůtě 6 měsíců nevydal žádný rozsudek a po podání žaloby byl vůči
žalobci 1 rok nečinný, prokazatelně se domlouval se žalovanou stranou, která byla mimosoudně
vyslyšena a překroutila skutečnosti důležité pro rozsudek. Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo
upřeno právo přednést před správním soudem námitky a navrhovat další důkazy. Stěžovatel také
namítá, že soud ve svém rozhodování nebyl nezávislý a nestranný.
Dne 21. 3. 2013 Nejvyššímu správnímu soudu došlo odůvodnění kasační stížnosti
od ustanovené zástupkyně stěžovatele. V kasační stížnosti zde stěžovatel uvádí, že nemá právní
vzdělání a nebylo mu známo, že pro podání žaloby je stanovena takto přísná lhůta. Ze strany
správních orgánů se mu jako laikovi nedostalo žádného poučení. Stěžovatel se rozhodnutím cítí
poškozen na svých právech. Správní orgány se v jeho případě od počátku dopouštěly
nezákonností, na které poukazoval, ale nikdy se svými námitkami neuspěl. Stěžovatel
je přesvědčen, že nezákonnost v postupu správních orgánů by měla být zjištěna i při opožděném
podání. Nezákonný postup správních orgánů by měl být přezkoumáván vždy, kdykoliv
je namítán, což by se pozitivně projevilo v činnosti správních orgánů.
Stěžovatel dále argumentuje, že se správního řízení aktivně účastnil, jeho námitky nebyly
v řízení zohledněny a nebyl přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci. Správního deliktu
se nedopustil, postupem správního orgánu byl porušen zákon. Podání stěžovatele byla
od okamžiku jeho odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu odmítána pro procesní pochybení
a nikdy nebyla věcně posuzována. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením byl zkrácen
na svých právech, ve věci bylo postupováno v rozporu s právem na spravedlivý proces.
S ohledem na vše výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, který
podle obsahu kasační argumentace spatřuje zřejmě v tvrzených skutečnostech, že správní soud
v zákonné lhůtě 6 měsíců nevydal žádný rozsudek, po podání žaloby byl vůči žalobci 1 rok
nečinný, prokazatelně se domlouval se žalovanou stranou, která byla mimosoudně vyslyšena
a překroutila skutečnosti důležité pro rozsudek, stěžovateli bylo upřeno právo přednést
před správním soudem námitky a navrhovat další důkazy, soud ve svém rozhodování nebyl
nezávislý a nestranný.
Nejvyšší správní soud k výše uvedené argumentaci stěžovatele uvádí, že zákon
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí soudu v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) ani v řízení o ochraně
před nezákonným zásahem (§82 a násl. s. ř. s.). V době podání žaloby, tedy do 31. 12. 2011
mu §56 s. ř. s. ani neukládal přednostní projednání věci ve výše uvedených případech. S účinností
od 1. 1. 2012 mu citovaný §56 s. ř. s. v odst. 3 ukládal přednostní projednání věci v řízení
o ochraně před nezákonným zásahem. Městský soud však musel přihlížet ke všem jemu podaným
přednostním věcem a stanovit jejich správné pořadí k vyřízení. Nesprávné pořadí k vyřízení
stěžovatel nenamítal.
K námitce, že stěžovateli bylo upřeno právo přednést před správním soudem námitky
a navrhovat další důkazy, soud uvádí, že dle §49 odst. 1 s. ř. s. předseda senátu nařizuje jednání
k projednání věci samé. V daném případě však městský soud žalobu odmítl pro opožděnost
dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nedošlo k meritornímu projednání věci. Námitky a návrhy
důkazů stěžovatel mohl uplatnit (a také uplatnil) ve svém návrhu na zahájení řízení.
Porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší správní soud neshledal ani ve skutečnosti,
že městský soud zaslal žalovanému stejnopis žaloby a žádost o sdělení, kdy bylo žalobci doručeno
napadené rozhodnutí správního orgánu. Námitka, že městský soud nebyl ve svém rozhodování
nezávislý a nestranný a že byl městský soud po podání žaloby vůči stěžovateli 1 rok nečinný,
je uplatněna pouze v obecné rovině, proto se k ní Nejvyšší správní soud nemůže nijak konkrétně
vyjádřit.
Stížní námitka, že nezákonný postup správního orgánu by měl být přezkoumán vždy,
v podstatě vyjadřuje nesouhlas stěžovatele se zákonnou úpravou lhůty pro podání návrhu
na zahájení řízení, kterou je však soud vázán.
Kasační stížnost obsahuje také námitky, kterými stěžovatel brojí proti postupu správních
orgánů ve správním řízení, a nikoliv proti rozhodnutí městského soudu. Dle §102 s. ř. s. je však
kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského)
soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo
osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Zákonné důvody kasační
stížnosti pak upravuje §103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tak v řízení o kasační stížnosti
přezkoumává pravomocné rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví
a zkoumá tedy, zda rozhodnutí vydané městským soudem a důvody, o které se rozhodnutí opírá,
jsou v souladu se zákonem. Rozsah přezkumu rozhodnutí městského soudu je z povahy věci
vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí.
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu z povahy
věci pouze kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pouze rozhodnutími soudu ve věci samé lze
posuzovat vady řízení před správním orgánem.
Odmítl-li krajský soud žalobu jako opožděnou a nezabýval-li se jí věcně, Nejvyšší správní
soud v kasačním řízení nemůže přezkoumávat věcný obsah žaloby, ale jen to, zda krajský soud
správně posoudil nesplnění procesních podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65).
Námitky stěžovatele, kterými brojí pouze proti rozhodnutí a postupu správních orgánů
a nikoliv proti rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost, nemohly být
shledány důvodnými. Námitky stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší
správní soud důvodnými neshledal. S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovateli byla k ochraně jeho práv v řízení o kasační stížnosti usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Aps 4/2012 – 54, ustanovena zástupkyní advokátka
JUDr. Jaroslava Vančurová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovená zástupkyně v řízení uplatnila náhradu nákladů řízení
za dva úkony právní služby a dva režijní paušály dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni, která není plátcem DPH,
přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti za dva úkony právní služby (první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé) a dva
režijní paušály, tj. celkem 6800 Kč. Částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalovanému, který měl ve věci úspěch a měl by proto právo na náhradu nákladů
vzniklých mu v řízení o kasační stížnosti, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s), proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu