ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.128.2011:147
sp. zn. 5 As 128/2011 - 147
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
F. F., zastoupený JUDr. Kateřinou Šindlerovou, advokátkou se sídlem Kateřinská 26, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011,
č. j. 7 A 81/2011 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007, č. j. 039013/07/OV/Jdo, uložil Úřad městské části
Praha 15 žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč za spáchání přestupku dle §178 odst. 1 písm. f)
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“),
kterého se žalobce měl dopustit tím, že jako fyzická osoba prováděl činnost na pozemcích
p. č. 112/3 a 439/106 v k. ú. Štěrboholy v rozporu s územním souhlasem. K odvolání žalobce
změnil žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. j. S-MHMP 79328/2008/OST/Pt/Vr,
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že ve výroku slova „prováděl činnost v rozporu
s územním souhlasem na pozemku parc. č. 112/3, 439/106 k. ú. Štěrboholy, Praha 10“ nahradil slovy
„provedl v srpnu 2007 v rozporu s územním souhlasem č.j. 033008/07/OÚR/OÚR ze dne 9. 8. 2007
na pozemcích č. parc. 112/3 a 439/106 v k.ú. Štěrboholy výkop o rozměrech cca 21 x 27 m a hloubce
cca 5 m“. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7 Ca 171/2008 - 65, zamítl.
Městský soud podrobil přezkumu názor žalovaného, prezentovaný v žalobou napadeném
rozhodnutí, dle něhož byl územní souhlas vydán pro terénní úpravy pozemků p. č. 112/3
a p. č. 439/106 v k. ú. Štěrboholy za účelem vyrovnání a zlepšení půdních poměrů pro
zamýšlenou stavbu rodinného domu. Tyto terénní úpravy měly spočívat ve vyrovnání pozemků
a skrývce kulturní vrstvy půdy v maximální ploše 300 m2 a maximálního hloubce 1,50 m.
Při místním šetření dne 22. 8. 2007 stavební úřad zjistil, že na předmětných pozemcích
je proveden výkop o velikosti 10 × 20 m a o hloubce cca 5 m. Výkop nebyl zajištěn a nebyl
zajištěn ani odtok vody z jeho dna. Nastala přitom havarijní situace, při které hrozilo zřícení
stavby na sousedním pozemku. Výkop byl od hranice sousedního pozemku původně vzdálen
1,2 m, po stržení jeho okraje srážkovou vodou však zasahoval až na sousední pozemek. Pokud by
byl výkop proveden v povoleném rozsahu a řádně zajištěn, nemohlo by dojít k sesuvům jeho stěn
ani při větších dešťových srážkách. Při uložení výše pokuty vycházel žalovaný z ohrožení
skladové haly na sousedním pozemku, tedy i ohrožení lidských životů, k němuž došlo
protiprávním jednáním žalobce, a dále z toho, že žalobce nereagoval na rozhodnutí stavebního
úřadu ze dne 6. 9. 2009 zastavit všechny stavební práce a stavbu zabezpečit; žalobce se stavebním
úřadem taktéž nedostatečně spolupracoval.
Městský soud uvedl, že za předmětný přestupek, jehož skutková podstata spočívá
v provádění činnosti v rozporu s územním souhlasem, lze podle §179 písm. b) stavebního
zákona uložit pokutu do 500 000 Kč. Městský soud neakceptoval tvrzení žalobce, že hloubka
výkopu činila 1,5 m od bodu 0, resp. 2 m od rostlého terénu, přičemž po nutném odstranění
naplavené zeminy, po té, co došlo k živelní události v podobě silných dešťů, činila hloubka
maximálně 3 m. Za stěžejní označil soud zápis ze dne 22. 8. 2007 a příslušnou fotodokumentaci,
z níž bylo možné dovodit hloubku výkopu. Vzhledem k povolené hloubce 1,5 m postačilo
k naplnění uvedené skutkové podstaty přibližné určení hloubky výkopu. Závěry o jeho hloubce
korespondovaly i s tvrzením žalobce během jednání, z něhož plyne, že budoval garážové stání
pod domem, a neprováděl tak činnost uvedenou v územním souhlasu.
Dle městského soudu nebyl protiprávní stav zapříčiněn živelní událostí, přestože soud
neměl pochyb o tom, že srážky způsobily sesuv půdy do výkopu tak, že se jeho okraj rozšířil
až na hranici sousedního pozemku; tato skutečnost ale neovlivnila hloubku výkopu, která byla
pro naplnění skutkové podstaty přestupku rozhodující. Dešťové srážky tak dle názoru městského
soudu mohly mít vliv pouze na nezajištěné okraje výkopu, které mohly být splaveny na jeho dno.
Vlivem srážek a naplavenin se hloubka výkopu musela snížit; odstraněním zeminy a odčerpáním
vody ze dna by se pak musel obnovit původní stav, tedy hloubka 1,5 m.
Dle žalobce přitom došlo k zaplavení techniky ve výkopu a její vyproštění si vyžádalo
provedení výkopu do větší hloubky. Podle názoru městského soudu vlivem srážek nemohl
vzniknout výkop o hloubce cca 5 m. To ostatně netvrdil ani žalobce. Ten uváděl, že výkop
prohloubil kvůli odstraňování zatopené stavební techniky a jednal tak ve smyslu §2 odst. 2
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) v krajní nouzi. Městský
soud se však s tímto tvrzením žalobce neztotožnil. Žalobce nepředložil údajnou fotodokumentaci
z odstraňování zatopeného bagru dne 21. 8. 2007. Jeho tvrzení se nepodařilo prokázat ani jinými
důkazy. Žalobce dané skutečnosti neuvedl ani při jednání dne 23. 8. 2007, v jehož rámci
stavebnímu úřadu sdělil, že vyhloubil výkop o hloubce cca 2,20 m a ten byl posléze zatopen, ani
při dalším jednání dne 29. 8. 2007, kdy hovořil o odbagrování naplavené zeminy a prohloubení
výkopu na 3,75 m. Tvrzení žalobce o jednání v krajní nouzi tak městský soud považoval
za účelové. Taktéž nepřipustil výslech navržených svědků, neboť ti, jelikož v místě prováděli
pro žalobce práce, museli mít k žalobci vztah a nepochybně by vypovídali pouze v jeho prospěch.
Závěr žalovaného, že v případě dodržení územního souhlasu by k sesuvu půdy v takovém
rozsahu a k ohrožení sousední nemovitosti nedošlo, označil městský soud za správný.
Dle městského soudu žalobce v žalobě přímo nenapadl výši uložené pokuty. K příslušné
úvaze žalovaného však bylo možné uvést, že žalobce v rozporu s rozhodnutími žalovaného práce
nezastavil a stavbu nezabezpečil. Ve stavebních pracích pokračoval i přes příkaz zabezpečit
stavbu a zastavit práce ze dne 23. 8. 2007, resp. přes výzvu vypravenou dne 27. 8. 2007
a převzatou žalobcem na poště dne 11. 9. 2007. Dne 28. 8. 2007 a 29. 8. 2007 bylo zjištěno,
že v pracích se pokračuje a výkop byl rozšířen přes další pozemky na hranice pozemku
p. č. 439/3, čímž byla ohrožena pozemní komunikace na tomto pozemku umístěná. Nadto byl
patrný vliv na sousední stavbu (sádrové terče osazené na tuto stavbu dne 28. 8. 2007 popraskaly
a prokazovaly tak vliv jednání žalobce na danou stavbu). Až do dne 25. 9. 2007 pak žalobce
nadále nepostupoval dle pokynů stavebního úřadu a výkop vhodně nezabezpečil. Podle
městského soudu byla pokuta uložena za faktické nezajištění výkopu v nutném rozsahu
a za pokračování ve výkopových pracích. Výše pokuty vyplývala i z ohrožení sousední
nemovitosti, a tedy i ohrožení lidských životů a majetku ve vztahu k dané stavbě na sousedním
pozemku. Všechny potřebné skutečnosti, jak uvedl městský soud, vyplývaly ze správního spisu.
K námitce týkající se výše pokuty městský soud uvedl, že tato výše odpovídá okolnostem
případu, byla uložena pod dolní polovinou zákonné sazby a žalobce soudu nepředložil jiné
konkrétní rozhodnutí žalovaného o přestupku (resp. správním deliktu), které by vycházelo
z obdobných okolností.
Rozsudek městského soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7 Ca 171/2008 – 65, byl ke kasační
stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011,
č. j. 5 As 33/2010 – 93.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
z toho důvodu, že se městský soud nezabýval žalobními námitkami týkajícími se údajného
ohrožení přilehlé komunikace. Žalobce totiž v kasační stížnosti vytkl městskému soudu, že ten
přijal kategorický závěr o ohrožení dané komunikace, aniž by něco takového vyplývalo
ze spisového materiálu. Městský soud ve svém rozsudku pouze odcitoval větu ze zápisu z jednání
ze dne 28. 8. 2007, dle které byla výkopem ohrožena stabilita příslušné komunikace.
Vadu, která mohla mít ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, pak představovalo odmítnutí výslechu svědků, bagristy P. S. a Z. Š.,
který měl být při bagrování přítomen. Tyto výslechy měly podpořit žalobní námitky, kterými
žalobce napadl správnost skutkových zjištění městského soudu o hloubce výkopu a o vlivu srážek
na hloubku výkopu (s ohledem na odstranění podmáčené půdy, aby žalobce mohl zachránit bagr,
který se na podmáčené půdě propadl, a aby mohl výkop zabezpečit).
Městský soud následně žalobu opět zamítl, a to rozsudkem ze dne 23. 9. 2011,
č. j. 7 A 81/2011 – 113.
Městský soud zopakoval své závěry vyslovené v rozsudku ze dne 2. 12. 2009,
č. j. 7 Ca 171/2008 – 65, a uvedl, že při jednání vyslechl žalobcem navržené svědky. Jejich
výpovědi však nepotvrdily tvrzení žalobce, že došlo k zatopení stavební techniky ve výkopu.
Právě její vyproštění však mělo dle žalobce zapříčinit provedení výkopu do větší hloubky. Nebylo
tedy prokázáno, že žalobce odstraňováním stavební techniky odvracel nebezpečí přímo hrozící
zájmu chráněnému zákonem. Svědci nebyli přítomni odstraňování stavební techniky
a neprokázali tvrzení, že technika byla v jámě zcela zaplavena a bylo třeba ji vyprostit.
Dále pak městský soud uvedl, že dle jeho názoru z příslušných žalobních bodů tvrzení
o ohrožení pozemní komunikace přímo nevyplývala, nicméně dospěl k závěru, že ohrožení
komunikace nebylo důvodem, pro který byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku.
Městský soud v tomto směru odkázal na výrok rozhodnutí žalovaného a jeho odůvodnění.
Danou skutečností nebyla odůvodněna ani výše pokuty a námitka žalobce o nesprávném závěru
ohledně ohrožení komunikace tak není důvodná.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností,
v pořadí již druhou ve věci, kterou opřel o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel je toho názoru, že z výpovědi svědka S. vyplývá, že ve výkopu byly nejprve
zaplaveny stroje, které se propadaly do mokré půdy. Aby bylo možné tyto stroje vyprostit, musely
se dostat na pevnou půdu, tedy bylo třeba, aby byl výkop prohlouben. Výkop byl ale následně
stavebním úřadem zasypán a pan S. v něm měl, jak uvedl, zasypané stroje. Z výpovědi svědka Š.
pak plyne, že pokud stavební stroje najedou do rozmáčené půdy, pak zapadnou; tuto půdu je
třeba odstranit, aby stroje dále nezapadaly. Pokud je výkop zaplaven a jsou v něm stroje, musí se
podmáčená půda odstranit a výkop tudíž musí být prohlouben. Oba svědci potvrdili, že výkop
byl řádně zajištěn a žádné nebezpečí nehrozilo, jinak by do výkopu sami nevjeli a neohrozili tak
techniku za 2,5 milionu Kč. Dle svědka Š. pak na údajně ohrožené komunikaci stála dvě
mnohatunová vozidla Tatra; pokud by byla komunikace v ohrožení, takový náklad by neunesla.
Navíc z výpovědi svědka Š. plyne potvrzení údajů stěžovatele, kolik zeminy vykopal, a že
předmětný výkop nemohl mít hloubku 5 m. Rovněž svědek S. hovořil o hloubce výkopu cca 180
až 200 cm.
Stěžovatel se také domnívá, že není pravdou, že by ohrožení komunikace nebylo
důvodem, pro který by uznán vinným ze spáchání přestupku. Rozhodnutím žalovaného byla
stěžovateli uložena pokuta s ohledem na údajné ohrožení lidských životů a majetku ve vztahu
ke stavbě na sousedním pozemku. To výslovně plyne i z prvního rozsudku městského soudu
ze dne 2. 12. 2009. Stěžovateli se jeví, že když bylo zjištěno, že nebyly ohroženy sousední
nemovitosti a životy (jak městský soud tvrdil původně), tak nyní napadený rozsudek uvádí,
že přestupek byl spáchán jinak, aniž by specifikoval jak. Pouze se nepřípustně obecně, bez
řádného odůvodnění změněného stanoviska soudu, odkazuje na rozhodnutí žalovaného. Městský
soud ve svém rozhodnutí nejdříve odůvodnil uložení pokuty ohrožením staveb a životů, následně
změní své stanovisko v tom smyslu, že přestupek a výše pokuty nemá souvislost se sousedními
stavbami a ohrožením životů, avšak výrok zůstává bez řádného odůvodnění stejný.
Výše pokuty se též nezměnila, ačkoli stěžovatel informoval soud o skutečnosti,
že při ražbě tunelu ve Stromovce dostala zodpovědná právnická osoba pokutu ve stejné výši jako
on sám. Zmiňovaný případ však byl závažnější a stěžovatel je navíc fyzickou osobou. Stěžovatel
vychází z toho, že by soud měl v obdobných případech rozhodovat stejně.
Stěžovatel uzavřel, že bylo prokázáno, že žádné nebezpečí nehrozilo a on sám jednal
v krajní nouzi. Výkop nebyl proveden v takové hloubce, jak uváděl žalovaný. Rozsudek
městského soudu není řádně odůvodněn, nemá oporu ve spise a jsou v něm bez znalosti
problematiky posouzeny odborné skutečnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výslechy svědků nepřinesly nic
nového. Svědci si na bagrování v zásadě nepamatují a vyprošťování stavební techniky nebyli
přítomni. Neprokázala se nutnost hloubit výkop nad povolený limit s ohledem na potřebu
záchrany stavební techniky. Svědci vypovídali pouze na „hypotetické úrovni“, aby stěžovateli
„neublížili“. Tvrzení o záchraně bagru je účelové, v průběhu správního řízení nic takového
stěžovatel nezmínil. Přívalové deště v inkriminovanou dobu mohly způsobit sesuv půdy
do nezjištěného výkopu, nemohly však ovlivnit jeho hloubku. Mohlo sice dojít ke stržení půdy
a zaplavení stavební techniky, ale jen v důsledku provedení výkopu o větší než povolené hloubce.
Městský soud původní procesní vady v dalším řízení zhojil a kasační stížnost by měla být
dle žalovaného zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že byl v nynějším řízení vázán svým rozsudkem ze dne
15. 4. 2011, č. j. 5 As 33/2010 – 93, v němž se vypořádal s kasačními námitkami, které stěžovatel
vznesl ve své první kasační stížnosti. Za přípustné a důvodné označil soud námitky, které
se týkaly nepřipuštění výslechu navržených svědků, a námitky, jejichž obsahem bylo tvrzení
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu ve vztahu k ohrožení pozemní komunikace.
Ve smyslu nyní vznesených námitek stěžovatele tak bylo třeba posoudit, zda městský soud
vytýkané nedostatky odstranil.
Co se týká výpovědí svědků, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že z nich nelze
vyvodit, že by hloubka výkopu nad limit stanovený v územním souhlasu byla důsledkem
vyprošťovacích prací, tedy byla odůvodněna jednáním v krajní nouzi.
Z výpovědi pana S. nikterak nevyplývá, že by měl povědomost o zaplavených strojích,
které se v podmáčené půdě propadaly a které by bylo třeba zachraňovat. Pan S. uvedl pouze to,
že se podílel na realizaci vrtů pro opěrnou zeď. O vyprošťování strojů nehovořil, stejně tak
nehovořil o tom, že by měl ve výkopu zasypané stroje, jak tvrdil stěžovatel. Svědek S. totiž uvedl
jen to, že pozdějším zahrnutím výkopu přišel o nářadí, které na stavbě zanechal. Svědek Š. pak
uvedl, že on sám škodu na strojích (nákladní vůz a kolový bagr), které pronajal pro účely stavby
stěžovateli, neutrpěl. Žádný ve výkopu uvízlý bagr neviděl a ani o takové skutečnosti nebyl
informován dělníky, kteří na stavbě pracovali. V obecné rovině pak sdělil, že najede-li těžký stroj
na podmáčenou hlínu, pak zapadne. Hlínu nasáklou vodou v dané lokalitě odváželi a odstraňovali
ji až na rostlý terén.
Důkazy provedené v řízení před městským soudem tedy nijak neosvědčují žalobní (resp.
kasační) tvrzení stěžovatele, že ke zvětšení hloubky výkopu nad 1, 5 m a rozšíření jeho plochy
došlo jednáním v krajní nouzi, a to proto, že bylo třeba zabránit škodám na zaplavených strojích.
Již z fotodokumentace ze dne 22. 8. 2007 přitom lze usuzovat, že hloubka výkopu byla znatelně
větší, než byl limit stanovený v územním souhlasu, což bylo, jak již uvedl městský soud, pro
naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku rozhodující. Právě s ohledem na tuto
fotodokumentaci nelze podle názoru soudu vyvozovat z výpovědí vyslechnutých svědků, že byl
výkop skutečně jen o málo hlubší než dva metry nebo že byla odvezena zemina jen v rozsahu
300 – 500 m3; v tomto směru stěžovatel nenabídl žádný jiný relevantní důkazní prostředek, např.
písemnou smlouvu, z níž by vyplývalo, kolik zeminy mělo být z výkopu odvezeno. Oproti datu
22. 8. 2007 se dle zápisu stavebního úřadu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 035491/07/OV, a příslušné
fotodokumentace posléze podstatně zvětšila i plocha výkopu, ačkoli již dne 23. 8. 2007 vydal
stavební úřad při jednání příkaz k zastavení prací a zabezpečení stavby.
Při jednání před městským soudem stěžovatel dne 20. 11. 2009 uvedl, že výkop začal být
hlouben dne 17. 8. 2007, dne 19. 8. 2007 došlo k živelní pohromě, přičemž dne 21. 8. 2007 byl
z výkopu jeřábem vytažen zasypaný bagr, který se probagroval do hloubky 3 m. Tato tvrzení
ovšem, jak již zmínil městský soud, stěžovatel ve správním řízení neuplatnil (zmiňoval jen to,
že došlo k živelní události). Stěžovatel taktéž v rámci tohoto jednání nehovořil o tom,
že by se uvedený bagr do hloubky 3 m propadl, ale že se do ní „probagroval“. V kontextu toho,
že při jednání před městským soudem dne 20. 11. 2009 stěžovatel připustil, že budoval garážové
stání pod chystaným rodinným domem, se jeho tvrzení o prohloubení výkopu s ohledem
na vyprošťování bagru jeřábem jeví jako nevěrohodné (přítomnost jeřábu na stavbě stěžovatel
také nikterak nedoložil), a to také v souvislosti s tím, že právě hloubka 3,2 m představovala
očekávanou hloubku suterénu chystané stavby rodinného domu (tato skutečnost vyplývá
ze stěžovatelem předloženého statického posudku Dr. Ing. L. P., zakázkové číslo 136/2007);
hloubku výkopu do cca 4 m pak uváděl sám stěžovatel při jednání před stavebním úřadem dne
29. 8. 2007. Vyjádření stěžovatele a uvedené skutečnosti, rovněž při zohlednění statických
posudků Dr. Ing. L. P., zakázková čísla 136/2007 a 137/2007, tak dle názoru zdejšího soudu
opravňovaly městský soud k závěru, že stěžovatel svou aktivitu od počátku nesměřoval primárně
k činnosti dle územního souhlasu, resp. později k zajištění výkopu před dalšími sesuvy, ale
k budování suterénu chystaného rodinného domu.
Jednání v krajní nouzi, které by ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích
představovalo okolnost vylučující protiprávnost činu, stěžovatel neprokázal. Nelze akceptovat ani
některé další argumenty stěžovatele související s naplněním skutkové podstaty přestupku, resp.
s nebezpečností jeho jednání: Ke kasačním tvrzením stěžovatele, že žádné nebezpečí ve spojení
s jím prováděnými výkopovými pracemi nehrozilo, Nejvyšší správní soud uvádí, že s obdobnou
námitkou se vypořádal již ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2011, č. j. 5 As 33/2010 - 93. V něm
konstatoval, že ohrožení sousední budovy bylo prokázáno a mělo oporu ve správním spisu. Jako
nepřípustný pak Nejvyšší správní soud označil již v citovaném rozsudku stížní bod, v němž
stěžovatel tvrdil nepravdivost údaje o tom, že neuposlechl výzvu stavebního úřadu k zastavení
prací. Těmito závěry je Nejvyšší správní soud, jak již bylo uvedeno, v nynějším řízení vázán.
Důvodným neshledal Nejvyšší správní soud ani další okruh stížních námitek, které
se týkaly závěrů městského soudu v otázce ohrožení sousední komunikace. Ve svém rozsudku
ze dne 15. 4. 2011, č. j. 5 As 33/2010 - 93, Nejvyšší správní soud vytkl městskému soudu
především to, že se přezkoumatelným způsobem nevypořádal s žalobními námitkami stěžovatele
týkajícími se ohrožení přilehlé komunikace, a uvedl, že městský soud v tomto směru pouze
odcitoval větu z jednání konaného dne 28. 8. 2007 („přitom výkopem byla ohrožena stabilita místní
komunikace“). Při posuzování nynějších kasačních námitek je tak třeba vyjít z toho, že se městský
soud s námitkami týkajícími se ohrožení přilehlé pozemní komunikace v podstatě nevypořádal,
nikoli že by je hodnotil nesprávně.
V nyní napadeném rozsudku ze dne 23. 9. 2011, č. j. 7 A 81/2011 – 113, městský soud
vytýkané pochybení odstranil tím, že se s příslušnými žalobními námitkami vypořádal. Neshledal
je přitom důvodnými s odkazem na skutečnost, že ohrožení místní komunikace nebylo důvodem,
pro který byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku a touto skutečností nebyla
odůvodněna ani výše pokuty. Městský soud tak zaujal stanovisko k problematice ohrožení
pozemní komunikace. Je tudíž jistou dezinterpretací, pokud stěžovatel argumentuje tím,
že městský soud ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2011 zjistil, že přestupek byl spáchán jinak,
než původně tvrdil, neboť nebyly ohroženy sousední nemovitosti ani životy osob, popř.
že spáchaný přestupek nemá souvislost se sousedními stavbami a ohrožením životů. Rozsudkem
městského soudu ze dne 23. 9. 2011 totiž zůstala zcela nedotčena dřívější zjištění dle rozsudku
ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7 Ca 171/2008 – 65, podle nichž byla ohrožena budova na sousedním
pozemku a životy osob tam pracujících. Je zcela jednoznačné, že městský soud v přezkoumatelné
části svého rozsudku ze dne 2. 12. 2009 závěry o „ohrožení sousední nemovitosti“ vztahoval
pouze ke skladové hale společnosti Ford Charouz; městský soud i otázku posouzení výše pokuty
vztahoval k této jedné nemovitosti (hovořil v jednotném čísle), neměl tedy na mysli nemovitostí
více (a tedy ani pozemní komunikaci). S otázkou ohrožení uvedené nemovitosti (skladové haly)
a správností příslušných závěrů městského soudu se přitom Nejvyšší správní soud již vypořádal
(viz výše). Pokud městský soud ohrožení přilehlé komunikace v rozsudku ze dne 2. 12. 2009
zmínil, jednalo se, jak již bylo naznačeno, o nepřezkoumatelné převzetí citace obsahu jedné
z listin správního spisu, nikoli o důvod, o nějž by byl jeho rozsudek opřen.
K uvedenému lze dodat následující: Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že pokud
se krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nezabýval řádně uplatněným
žalobním bodem, případně pokud místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než
soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, www.nssoud.cz). Z tohoto hlediska lze konstatovat, že se městský soud
ve svém novém rozhodnutí k příslušnému žalobnímu bodu vyjádřil, a, byť tak učinil velmi
„úsporným“ způsobem, odkaz na výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného lze
v daném případě akceptovat; úvaha městského soudu v konfrontaci s obsahem správního spisu
obstojí.
Nejvyšší správní soud k věci toliko doplňuje, že podle jeho ustálené judikatury (např.
usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publikované
pod č. 534/2005 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80,
www.nssoud.cz) tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně z hlediska soudního přezkumu
jeden celek. Rovněž správní řízení na prvním i druhém stupni tvoří jeden celek (viz Vedral, J.
Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 771) a dle §90 odst. 1
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád může odvolací orgán změnit odvoláním napadené
rozhodnutí v části odůvodnění. V dané věci bylo zřejmé, že o fakt ohrožení stability pozemní
komunikace se do jisté míry opíralo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
12. 12. 2007, č. j. 039013/07/OV/JDo. Toto rozhodnutí bylo pro poměrně závažné vady
změněno rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 4. 2008, č. j. S-MHMP 79328/2008/OST/Pt/Vr.
Žalovaný v něm především upřesnil popis skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit. Také
změnil, resp. doplnil odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť v tomto
rozhodnutí zcela chyběly úvahy nezbytné dle §12 odst. 1 zákona o přestupcích; dle tohoto
ustanovení se při určení druhu sankce a její výměry „přihlédne k závažnosti přestupku, zejména
ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám
a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení“. Skutečnost,
že dané úvahy v rozhodnutí stavebního úřadu zcela absentují, ostatně uváděl sám stěžovatel
ve svém odvolání ze dne 2. 1. 2008 proti rozhodnutí stavebního úřadu. V tomto smyslu žalovaný
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil, potažmo doplnil. Naplnění
skutkové podstaty předmětného přestupku tak dle tohoto odůvodnění skutečně nespočívalo
v ohrožení dané pozemní komunikace a i výše pokuty byla odůvodněna právě jen s ohledem
na poškození skladové haly a ohrožení zdraví a životů lidí v této hale pracujících.
Je tak třeba znovu zdůraznit, že s otázkou ohrožení skladové haly se Nejvyšší správní
soud vypořádal již v dřívějším řízení (viz výše) a žalovaný i městský soud se výší pokuty zabývali
s ohledem na ohrožení této skladové haly a zdraví osob tam pracujících. V tomto směru se závěry
městského soudu nezměnily, ačkoli se stěžovatel snaží svou argumentací vytvořit opačný dojem.
Co se týká výše uložené pokuty v porovnání s jinými případy, tedy námitky nestejné
rozhodovací praxe správních orgánů, vyhodnotil tuto námitku Nejvyšší správní soud jako
nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s. již ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2011. Jak Nejvyšší
správní soud uvedl, daný stížní bod neměl svůj předobraz v žalobě ze dne 3. 7. 2008, a dokonce
soud dodal, že „pokud takový žalobní bod stěžovatel uplatnil u jednání dne 20. 11. 2009, městský soud
pochybil, pokud se jím vůbec zabýval“, neboť tím postupoval v rozporu se zásadou koncentrace
vyjádřenou v §71 odst. 2 s. ř. s. Obdobnou stížní námitku uplatněnou i v současném řízení tedy
zdejší soud musí opětovně vyhodnotit jako nepřípustnou dle §104 odst. 4 i §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. Městskému soudu tak nelze vytknout, že příslušná tvrzení stěžovatele uvedená při jednání
dne 23. 9. 2011 blíže nehodnotil.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu