ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.3.2012:24
sp. zn. 5 As 3/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobců: a) N. M., b) Ing. Z. M., oba zastoupeni JUDr. Janem Bujnochem, advokátem se
sídlem Ostrava - Svinov, Polanecká 77, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 2771/117, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2011, č. j. 58 A 62/2010 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 10. 5. 2010, č. j. SMO/072694/10/OŽP/
Br, potvrzeným rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2010, č. j. MSK 102878/2010, byli žalobci
(dále jen „stěžovatelé“) uznáni vinnými ze spáchání přestupku podle §32 odst. 4 písm. d) zákona
č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), tj. neoprávněného vypouštění odpadních vod
do kanalizace. Přestupku se měli dopustit tím, že vypouštěli odpadní vody z nemovitosti č. p. 689
na ulici V. v obci V. do kanalizace bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních vod
v době nejméně od 19. 9. 2007 do 27. 1. 2010. Za spáchání přestupku jim byla každému uložena
pokuta ve výši 1000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Proti rozhodnutí
žalovaného podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
která byla rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, č. j. 58 A 62/2010 - 23, jako nedůvodná zamítnuta.
[2] Jelikož stěžovatelé nezpochybňovali, že jejich dům je napojen na potrubí, kterým jsou
z jejich domu odváděny odpadní vody, a mezi účastníky současně ani nebylo sporné,
že stěžovatelé neuzavřeli smlouvu o odvádění odpadních vod s vlastníkem, či provozovatelem
kanalizace, krajský soud se ve svém rozhodnutí zabýval především otázkou, zda uvedené potrubí
lze podřadit pod pojem kanalizace ve smyslu §2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích.
Dospěl přitom k závěru, že slovo „kanalizace“ používá zákon o vodovodech a kanalizacích jako
souhrnný pojem pro kanalizační stoky, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod a stavby
k čistění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace. Jakákoli stavba, která naplňuje
definiční znaky kteréhokoli z těchto objektů, je proto dle krajského soudu „kanalizací“ ve smyslu
zákona. Kanalizační stokou je dle krajského soudu přitom s ohledem na znění §1 písm. e)
vyhlášky č. 428/2001 Sb. třeba rozumět potrubí nebo jinou konstrukci k odvádění odpadních
nebo povrchových vod vzniklých odtokem srážkových vod. Za této situace proto soud dospěl
k závěru, že stěžovatelé ve vymezeném období skutečně vypouštěli odpadní vodu do kanalizace
a skutková podstata vytýkaného přestupku proto byla v posuzovaném případě naplněna.
[3] Co se týká namítaných nedostatků v návrhu smlouvy na odvádění odpadních vod, krajský
soud dospěl k závěru, že tyto nedostatky nemohly mít vliv na závěr, že vytýkané jednání
stěžovatelů porušilo zájem společnosti na zodpovědnosti původce odpadních vod za jejich řádné
odvedení zákonem předepsaným způsobem. Soud se následně neztotožnil ani s dalšími
námitkami stěžovatelů týkajícími se jak údajné dlouhodobé nečinnosti správních orgánů ve věci,
tak neprovedení navrhovaných důkazů či neposkytnutí možnosti seznámit se s podklady
rozhodnutí a konstatoval, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání stěžovatelů proti
rozhodnutí o spáchání přestupku, a jejich žalobu podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zamítl.
II.
Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[4] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé včasnou kasační
stížnost. V ní uvedli, že návrh na uzavření smlouvy o odvádění odpadních vod, který jim byl
předložen obcí V., vykazoval věcné a právní vady, přičemž soud se s touto skutečností ve svém
rozhodnutí řádně nevypořádal. Stěžovatelé chtěli smlouvu uzavřít, nicméně až po odstranění vad,
které předložený návrh obsahoval. Dům, ze kterého vypouštěli odpadní vody, mimoto není
novostavbou, nýbrž byl postaven a na kanalizaci napojen ještě před účinností zákona o
vodovodech a kanalizacích. Smlouva o odvádění odpadních vod tak ve smyslu předmětného
zákona ani nemohla být uzavřena před samotným napojením na kanalizaci.
[5] Stěžovatelé dále nesouhlasí ani s výkladem krajského soudu, dle něhož kanalizační stoka
představuje „kanalizaci“ ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích. Tento závěr považují
za zcela chybný a odporující duchu zákona, neboť stokové potrubí je pouze částí kanalizace
a kanalizaci pak v souladu s §2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích tvoří provozně
samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky a další definované komponenty,
včetně čistírny odpadních vod. Dle stěžovatelů je proto zřejmé, že soud nesprávně hodnotil celou
podstatu projednávané věci. Soud vůbec nepřihlédl k ustanovení §12 zákona o vodovodech
a kanalizacích, který je nadepsán „kanalizace“ a který teprve definuje vlastnosti kanalizace
pro veřejnou potřebu. V této souvislosti pak stěžovatele zdůraznili, že kanalizační stoka, do které
odvádějí odpadní vody, končí po přibližně 30 metrech v lese a na žádnou čistírnu odpadních vod
napojena není. S ohledem na všechny tyto skutečnosti proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud
po projednání věci napadený rozsudek jako nezákonný zrušil.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na zákonnosti a správnosti
kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu. Pro posouzení, zda je naplněna
skutková podstata přestupku dle §32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizacích, je dle
jeho názoru totiž rozhodné toliko to, zda dochází k vypouštění odpadních vod do kanalizace
a zda došlo k uzavření písemné smlouvy o využívání této služby.
[7] Pokud jde o námitku, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, proč nebyla
smlouva o odvádění odpadních vod uzavřena, tato námitka není dle žalovaného relevantní.
Stěžovatelé nejsou postihováni za neuzavření smlouvy, nýbrž za neoprávněné vypouštění
odpadních vod do kanalizace. K námitce nesprávného hodnocení soudu v otázce, co se rozumí
pojmem kanalizace, a s tím související námitce neprovedení důkazů, žalovaný souhlasí s krajským
soudem a plně odkazuje na znění napadeného rozsudku. S ohledem na uvedené proto žalovaný
navrhl, aby zdejší soud kasační stížnost svým rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Stěžovatelé se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhají přezkumu
rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byli účastníky (§102 s. ř. s.), jejich
kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a jsou zastoupeni advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto neshledal žádné důvody pro nepřípustnost
kasační stížnosti.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé ve své kasační stížnosti
uplatnili. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podstatou projednávané věci je posouzení otázky, zda se stěžovatelé dopustili spáchání
přestupku dle §32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizacích, resp. zda pro rozhodnutí
ve věci samé je třeba zabývat se také důvody, které vedly k neuzavření smlouvy o odvádění
odpadních vod mezi stěžovateli a vlastníkem kanalizace.
[12] V souladu s §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo
ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně,
nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.
[13] Dle §32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizacích se fyzická osoba jako
odběratel dopustí přestupku v případě, kdy neoprávněně vypouští odpadní vody do kanalizace.
Neoprávněným odváděním odpadních vod přitom zákon v ustanovení §10 odst. 2 rozumí
mj. i vypouštění odpadních vod do kanalizace bez uzavřené písemné smlouvy.
[14] Jak vyplývá z výše uvedeného, zákon o přestupcích vymezuje pojem přestupku jeho
materiálním a formálním znakem. Oba tyto znaky musí být pro vynesení výroku o vině a trestu
naplněny současně. Kasační soud proto považuje za správné, pokud se krajský soud podrobně
zabýval otázkou naplnění formální stránky přestupku a zkoumal, zda kanalizační stoka, do níž
stěžovatelé vypouštějí odpadní vody, vůbec naplňuje definici „kanalizace“ ve smyslu zákona.
[15] Zákon o vodovodech a kanalizacích definuje pojem „kanalizace“ ve větě první §2 odst. 2,
dle níž „kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění
odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně,
kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním
do kanalizace.“
[16] Jazykový výklad citovaného ustanovení nepochybně umožňuje obě možnosti interpretace
předkládané jak stěžovateli, tak krajským soudem. Buďto je třeba za „kanalizaci“ skutečně
považovat toliko soubor staveb zahrnující všechny stavby či zařízení předpokládané §2 odst. 2
zákona o vodovodech a kanalizacích, nebo za „kanalizaci“ lze označit i takový soubor zařízení,
které je složeno pouze z jedné složky, tj. kupř. pouze z kanalizačních stok nezakončených
čistírnou odpadních vod. Je proto třeba posoudit, zda krajský soud nepochybil, pokud se přiklonil
ke druhé z těchto variant, a to zejména s ohledem na skutečnost, že dle tvrzení a důkazů
založených ve spise předmětná kanalizační stoka, do níž stěžovatele vypouštěli odpadní vody,
není zakončena čistírnou odpadních vod.
[17] Za rozhodné pro posouzení této otázky považuje kasační soud ustanovení §18 odst. 4
zákona o vodovodech a kanalizacích, které stanoví, že „v případě, že je kanalizace ukončena čistírnou
odpadních vod, není dovoleno vypouštět do kanalizace odpadní vody přes septiky ani přes žumpy.“ Argumentace
systematikou zákona tak nepochybně vede soud k závěru, že proto, aby soubor staveb určených
na odvádění odpadních vod naplňoval definici „kanalizace“ dle §2 odst. 2 zákona o vodovodech
a kanalizacích, nemusí nutně zahrnovat i čistírnu odpadních vod, neboť jak vyplývá z citovaného
ustanovení, je zřejmé, že zákonodárce výslovně předpokládal i existenci „kanalizace“ bez tohoto
zařízení. Za „kanalizaci“ je tak třeba považovat i takovou soustavu staveb a zařízení, která
se sestává pouze z kanalizačních stok, jak tomu ostatně je v souzené věci.
[18] Bez dalšího však nelze usuzovat na to, že každá kanalizační stoka představuje „kanalizaci“
ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích. Tento závěr by byl nepochybně absurdní a zcela
neudržitelný. Pojistku těmto důsledkům nicméně zákonodárce zakotvil v ustanovení §1 odst. 3
zákona o vodovodech a kanalizacích, když tento se zákon „nevztahuje na vodovody a kanalizace,
u nichž je průměrná denní produkce nižší než 10 m
3
nebo je-li počet fyzických osob trvale využívajících vodovod
nebo kanalizaci nižší než 50, na vodovody sloužící k trvalému rozvodu jiné než pitné vody a na oddílné
kanalizace sloužící k odvádění povrchových vod vzniklých odtokem srážkových vod (dále jen "srážková voda").
Tento zákon se dále nevztahuje na ty vodovody a kanalizace, na které není připojen alespoň 1 odběratel.“
Skutečnost, že ustanovení §1 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích je třeba aplikovat
i v souzené věci, nicméně stěžovatelé v žádné fázi správního ani soudního řízení nenamítali
a kasační soud se proto s ohledem na zásady správního soudnictví nemůže touto otázkou zabývat
(viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ.
pod č. 2162/2011 Sb. NSS, rozhodnutí zdejšího soudu jsou rovněž dostupná na internetové
adrese www.nssoud.cz).
[19] Nad rámec výše uvedeného zdejší soud považuje za vhodné poukázat taktéž na výkladové
stanovisko Ministerstva zemědělství České republiky č. 69 ze dne 17. 9. 2010 (dostupné na adrese
http://eagri.cz/public/web/file/74100/V69. pdf), z něhož vyplývají totožné závěry: „V případě,
že v obci existují jednotlivé kanalizační stoky, které nejsou vzájemně propojené, lze tyto kanalizační stoky
považovat za kanalizace pro veřejnou potřebu ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích
pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších
předpisů, pokud každá kanalizační stoka samostatně splňuje kvantitativní vymezení dle ustanovení §1 odst. 3
zákona o vodovodech a kanalizacích. V takovém případě se pak na ně bude vztahovat zákon o vodovodech
a kanalizacích.“
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že pokud krajský soud
ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že „kanalizací“ může být i soubor kanalizačních stok,
nedopustil se pochybení. Stěžovatelé vypouštěli odpadní vody do potrubí na odvádění odpadních
vod, tj. do kanalizační stoky, jak ji definuje vyhláška Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb.
Formální znaky přestupku proto byly naplněny. Kasační soud dále neshledal ani důvody odchýlit
se od závěrů soudu, že materiální stránka přestupku byla naplněna tím, že jednání stěžovatelů
porušilo zájem společnosti na zodpovědnosti původce odpadních vod za jejich řádné odvedení
zákonem předepsaným způsobem, který je důsledkem obecného zájmu společnosti na ochraně
životního prostředí.
[21] Na naplnění materiální či formální stránky přestupku pak nemůže mít vliv ani skutečnost,
zda uzavření smlouvy bylo zmařeno stěžovateli, či vlastníkem kanalizace. Vyústěním neúspěšného
jednání o uzavření smlouvy totiž nemůže být jednostranné a svémocné připojení se na kanalizaci
v rozporu se zákonem a využívání služeb, na které bez uzavření smlouvy s vlastníkem kanalizace
nemají stěžovatelé nárok. Pro posouzení otázky, zda se stěžovatelé dopustili přestupku ve smyslu
§32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizaci je rozhodné pouze to, že stěžovatelé
prokazatelně odváděli odpadní vodu do kanalizace, aniž by měli uzavřenou smlouvu o využívání
této služby. Pokud pak stěžovatele namítají, že se na kanalizaci připojili ještě před účinností
zákona o vodovodech a kanalizacích, nic to nemůže změnit na skutečnosti, že po nabytí účinnosti
tohoto zákona byli povinni se jeho ustanoveními řídit.
[22] Jelikož stěžovatelé v průběhu správního ani soudního řízení netvrdili žádnou okolnost,
jež by mohla vyloučit protiprávnost jimi spáchaného skutku, kasační soud se dále nemohl zabývat
ani posouzením, zda v daném případě není možné uvažovat o aplikaci ustanovení §2 odst. 2
zákona o přestupcích, dle něhož přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným
způsobem přímo hrozící nebo trvající útok nebo nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému
zákonem. Nejvyšší správní soud proto nemohl než dospět k závěru, že stěžovatelé se dopustili
přestupku dle §32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizacích tím, že vypouštěli
odpadní vody z nemovitosti č. p. 689 na ulici V. v obci V. do kanalizace bez uzavřené písemné
smlouvy o odvádění odpadních vod v době nejméně od 19. 9. 2007 do 27. 1. 2010,
jak je vymezeno v rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelé nepopírají, že tento protiprávní stav
(sami ho ovšem takto nehodnotí), který je třeba považovat za trvající přestupek, nebyl jimi
ukončen ani do rozhodnutí žalovaného.
V.
Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelů není důvodná, a proto ji zamítl.
[24] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatelé v řízení úspěch neměli a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné
činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu