ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.51.2013:10
sp. zn. 5 As 51/2013 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Z. B., proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, č. j. 51 A 6/2013 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u krajského soudu v Praze (dále „krajský soud“) se žalobce
(dále „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2013,
č. j. 009359/2013/KUSK, sp. zn. SZ 171830/2012/KUSK REG/KE. Protože neuhradil soudní
poplatek při podání žaloby, vyzval jej soud podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích k jeho dodatečnému zaplacení; výzva k zaplacení soudního poplatku byla stěžovateli
doručena dne 12. 4. 2013, poslední den lhůty k zaplacení poplatku tak uplynul (v pondělí) dne
15. 4. 2013. Soud žalobce rovněž vyzval, aby k žalobě připojil stejnopis napadeného správního
rozhodnutí. Protože stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, a to ani do dne vydání usnesení soudu
(tj. 29. 4. 2013), krajský soud postupoval podle ustanovení §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a řízení zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se neztotožňuje s tvrzením soudu, že mu byla
výzva k úhradě soudního poplatku doručena dne 12. 4. 2013, neboť úložní doba končila
12. 4. 2013, dle údajů pošty na obálce a následný den, tj. 15. 4. 2013 v pondělí mu byla zásilka
pravděpodobně podstrčena pod dveře. Tvrdí, že z pracovních důvodů se s předmětným
usnesením seznámil až dne 23. 4. 2013, uvádí, že vzhledem k pracovnímu vytížení reagoval tak,
že požádal o prominutí soudního poplatku a do podatelny soudu dodal i požadovaný stejnopis
napadeného rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že dnešním dnem (tj. v den podání kasační stížnosti
(tj. 27. 5. 2013 – pozn. NSS) dodal do podatelny krajského soudu i zaplacený soudní poplatek
3000 Kč v kolkových známkách; protože se krajský soud dosud nezabýval jeho žádostí
o prominutí poplatku, považuje usnesení krajského soudu za neopodstatněné. Rovněž namítá,
že přestože již všechny podmínky pro projednání žaloby splnil, má za to, že lhůta 3 dny
k zaplacení částky 3000 Kč je příliš krátká, a poškozuje ho jako občana zejm. v době finanční
tísně v právu na spravedlivý proces, přitom odkazuje na ust. §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích.
Nejvyšší správní soud ověřil skutečnosti ztvrzené stěžovatelem v kasační stížnosti
ze soudního spisu krajského soudu, přitom zjistil následující, pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti.
Krajský soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 27. 3. 2013, č. j. 51 A 6/2013 - 6,
k úhradě soudního poplatku, přičemž stanovil lhůtu 3 dnů, současně byl stěžovatel poučen
o tom, že nebude-li poplatek ve lhůtě uhrazen, bude řízení zastaveno, jakož i o tom, že soud
řízení nezastaví, pokud v této lhůtě sdělí soudu okolnosti, pro které výzvě nemůže vyhovět.
Usnesení bylo stěžovateli doručováno na jím uvedenou adresu dle údajů na doručence dne
2. 4. 2013, protože nebyl zastižen, byla zásilka uložena, následně byla vhozena do domovní
schránky, fikce doručení nastala dne 12. 4. 2013.
Usnesení krajského soudu o zastavení řízení, které je nyní napadeno kasační stížností,
bylo vydáno dne 29. 4. 2013, právní moci nabylo dne 14. 5. 2013 (dle údajů na doručence
si stěžovatel písemnost doručovanou mu dne 3. 5. 2013, kdy opět nebyl zastižen, v úložní době
nevyzvedl, fikce doručení nastala 14. 5. 2013)
Ze soudního spisu bylo dále zjištěno, že žádost ze dne 29. 4. 2013, kterou stěžovatel
zmiňuje v kasační stížnosti, byla krajskému soudu doručena až dne 30. 4. 2013, tj. po vydání
usnesení krajského soudu o zastavení řízení; stěžovatel v ní mimo jiné uvádí, že na podané žalobě
trvá, vzhledem ke skutečnosti, že nejsou s manželkou schopni dát dohromady 6000 Kč (rovněž
manželka stěžovatele podala samostatnou žalobu – pozn. NSS) z důvodu finanční tísně, neboť
byli nuceni zaplatit neplánované vyšší poplatky za energie, navíc usnesením OS v Příbrami
z března 2013 jim byl vyměřen poplatek na částku 5000 Kč, z toho důvodu nejsou schopni
zaplatit soudní poplatek v příslušné hodnotě do 3 dnů, žádá proto, aby soud soudní poplatek
prominul nebo snížil. Na tomto místě je třeba uvést, že stěžovatel uvedenou žádost v kasační
stížnosti odůvodňuje naopak tím, že „vzhledem k mému pracovnímu vytížení, tak, jak konstatuji,
jsem reagoval tak, že jsem požádal o prominutí soudního poplatku.“
Dne 27. 5. 2013 stěžovatel soudní poplatek ve výši 3 000 Kč zaplatil v kolkových
známkách.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud a priori připomíná, že s ohledem na judikaturu zdejšího soudu lze
podat kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, jímž bylo řízení zastaveno, výlučně
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V takové kasační stížnosti je stěžovatel
povinen především vylíčit důvody, pro něž se domnívá, že rozhodnutí soudu o zastavení řízení
je nezákonné (viz rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 - 48, všechna rozhodnutí
NSS zde citovaná jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nezákonnost rozhodnutí může spočívat
též v chybném posouzení právní otázky, zda je důvod pro zastavení řízení dán (viz rozsudek NSS
ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53). V intencích uvedeného přistoupil rovněž k posouzení
věci Nejvyšší správní soud v projednávané věci.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu pochybení v tom, že určil k zaplacení soudního
poplatku krátkou lhůtu 3 dnů a nevzal na zřetel jeho žádost o prominutí, resp. snížení poplatku.
Podle ust. §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů vzniká poplatková povinnost současně s podáním žaloby.
Podle ust. §9 odst. 7 cit. zákona usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku
zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než
usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti
tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci,
zaniká poplatková povinnost.
Zákon o soudních poplatcích v platném znění tedy sice jednoznačně spojuje povinnost
zaplatit soudní poplatek s okamžikem podání návrhu k soudu, ale zároveň umožňuje předejít
následkům jeho nezaplacení tím, že dává navrhovateli možnost zaplatit poplatek až na základě
výzvy soudu ve lhůtě soudem stanovené podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních
poplatcích, případně zaplatit jej ještě předtím, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci
(ustanovení §9 odst. 7 téhož zákona). Soud rozhodující ve věcech správního soudnictví, který
vydal usnesení o zastavení řízení, toto usnesení zruší, je-li soudní poplatek uhrazen dříve, než
usnesení nabylo právní moci. Nabude-li však usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku
právní moci, poplatková povinnost zaniká. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval např. ve svém
rozsudku č. j. 9 Afs 53/2008 - 37, ze dne 17. 7. 2008 „Využití možnosti, kterou poskytuje navrhovateli
„záchranné“ ustanovení zákona o soudních poplatcích, je tedy plně v dispozici účastníka řízení, který dal podnět
k zahájení řízení podáním návrhu k soudu (v této souvislosti se hodí připomenout zásadu vigilantibus iura
scripta sunt aneb právo přeje bdělým uplatňovanou v kontinentálním evropském právu již od dob římských).
Jestliže tedy zákon takovou možnost poskytuje, nelze postihovat stěžovatele za to, že jí využil.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
není samoúčelné. Účelem zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku není ani „filtrovat“
návrhy a vytvářet překážky pro efektivní uplatnění práva na přístup soudu, nýbrž reagovat
na situaci, kdy účastník ani přes jasně stanovenou a přiměřenou lhůtu soudní poplatek nezaplatí.
Jak Nejvyšší správní soud judikoval v usnesení ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 - 110, byť
ve vztahu k soudnímu poplatku za kasační stížnost, „požadavek zaplacení soudního poplatku jako jedna
z podmínek řízení je nepochybně ústavně konformním procesněprávním institutem. Jeho smyslem a účelem
je jednak to, aby účastník zaplacením soudního poplatku stvrdil, že svému podání přikládá určitý nezbytný stupeň
vážnosti a důležitosti a že se nejedná o podání podávané „jen tak“, jednak to, aby stát příjmy ze soudních
poplatků alespoň zčásti pokrýval náklady na financování výkonu veřejné moci, zejména pak náklady na činnost
orgánů provádějících zpoplatněná řízení či úkony.“ Ústavní relevanci §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích zdůraznil též Ústavní soud, a to ve svém nálezu Pl. ÚS 2/07, ze dne 13. listopadu
2007, v němž uvedl, že nové znění §9 odst. 7 věty prvé zákona o soudních poplatcích přináší
„proti předchozímu, Ústavním soudem kritizovanému stavu, ve své podstatě změnu nejen formální, neboť nyní
je možné poplatek zaplatit dodatečně do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení a ve správním soudnictví
toto usnesení nabývá právní moci doručením. To umožňuje zaplatit poplatek ze žaloby dodatečně, i když
nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení. Oproti předcházející právní úpravě, kdy bylo možno poplatek
ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se nyní výzvou stanovená lhůta
fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu trvat vydání usnesení, resp. jeho doručení, což není
dle přesvědčení Ústavního soudu doba zanedbatelná“ (bod 17 cit. nálezu, přístupné na http://nalus.usoud.cz/).
Současná právní úprava tedy podle Ústavního soudu dostatečně garantuje právo na přístup k soudu.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci krajský soud zákonem
předepsaným povinnostem dostál, stěžovatel byl řáděn vyzván, jakož i poučen o dalším možném
postupu; krajský soud postupoval zcela v souladu s dikcí ust. §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích.
K otázce lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku se několikráte vyjádřil i Ústavní
soud např. v usnesení Ústavního soudu sp. z. III 59/2000, ze dne 16. 3. 2000, v němž
se konstatuje: „Jakkoli lhůta stanovená obecným soudem k zaplacení soudního poplatku je lhůtou pořádkovou,
jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon (§9 odst. 2 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích) procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka také přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak
v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu
(žaloby). Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné
soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění
na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní
odpovědnost, zejména byla-li obecným soudem stanovená lhůta k vyzývanému plnění dostatečná…… Jakkoli
se postup obecného soudu ve věci posuzované ústavní stížnosti může jevit jako přísný, jde o postup zcela
odpovídající zákonu, a proto mu ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.,
Ústava České republiky) nelze nic podstatného vytknout, neboť určení lhůty je věcí soudcovské pravomoci (§55
občanského soudního řádu) a její nedodržení pak věcí aplikace zákona, a proto také stěžovatelkou rozvedené
výtky na adresu obecného soudu, stejně jako její tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní
ochranu, jsou nepřípadné.“
Lze zcela jistě polemizovat o tom, zda lhůta k zaplacení soudního poplatku, popř.
k podání žádosti o osvobození od soudního poplatku (§36 odst. 3 s. ř. s.) v délce 3 dnů byla
lhůtou přiměřenou či nikoli. Smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem
provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Nejvyšší správní soud předně
konstatuje, že povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká již podáním žaloby, pokud se tak
nestane, je povinností soudu účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku vyzvat, přitom
ho současně musí upozornit na procesní následky nezaplacení soudního poplatku ve stanovené
lhůtě, čímž mu současně poskytuje možnost vyhnout se zastavení řízení tím, že v určené lhůtě
zaplatí soudní poplatek, nebo podá návrh na osvobození. V projednávané věci stěžovatel v této
lhůtě soudní poplatek nezaplatil ani nepožádal o osvobození.
Nejvyšší správní soud se dále musel zabývat otázkou, zda nedodržení lhůty v délce 3 dnů,
která byla stěžovateli poskytnuta, měla v daném případě vliv na zákonnost rozhodnutí krajského
soudu, přitom dospěl k závěru, že nikoliv.
Lhůta stanovená v usnesení, kterým se vyzývají účastníci k zaplacení soudního poplatku,
je lhůtou soudcovskou, a soud k ní tedy ve prospěch účastníka nemusí přihlížet (srov. rozsudek
NSS ze dne 31. července 2004, č. j. 1 As 27/2005 - 87); znamená to, že i když ve stanovené lhůtě
není požadovaný úkon učiněn, nemusí to mít nutně právní následky účastníkovi avizované
a zákonem předvídané – tj. zastavení řízení.
Jakkoli stěžovatel nesplnil lhůtu 3 dnů, která mu byla stanovena, krajský soud nezastavil
řízení ihned poté, kdy lhůta marně uplynula (tj. 16. 4. 2013). Rozhodnutí o zastavení řízení bylo
vydáno až dne 29. 4. 2013, stěžovateli nic nebránilo, aby, byť tak neučinil ve lhůtě stanovené,
zaplatil soudní poplatek, resp. podal žádost o osvobození, ještě v dostatečně dlouhém časovém
úseku. Nadto stěžovatel sám v kasační stížnosti uvádí, že se s usnesením, kterým byl vyzván
k zaplacení soudního poplatku osobně seznámil dne 23. 4. 2013, stále měl ještě k dispozici
5 pracovních dnů, aby potřebný úkon učinil, to se však nestalo. Lze tak uzavřít, že jakkoli lze
připustit, že lhůta tří dnů se může jevit jako příliš krátká, v projednávané věci to nemělo
nepříznivé důsledky, které by stěžovatele poškodily a bránily mu v uplatnění práva na spravedlivý
proces.
K další námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustanovení §9 odst. 7
věty prvé zákona o soudních poplatcích nespojuje právní následky zde presumované s případem,
kdy soudní poplatek není dodatečně zaplacen, ale naopak je podána žádost o jeho prominutí.
Takovou žádost za stávající právní úpravy lze podat účinně pouze ve lhůtě stanovené soudem
k zaplacení soudního poplatku, resp. ještě následně, a to do doby, než soud vydá usnesení
o zastavení řízení (viz výše). Ze stávající zákonné úpravy vyplývá, že po vydání usnesení
o zastavení soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nemá doručení návrhu
na osvobození od soudního poplatku zásadně právní relevanci.
K postupu dle ust. §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je příslušný pouze soud,
který usnesení o zastavení řízení vydal, tj. Krajský soud v Praze; pouze vůči němu se může
stěžovatel domáhat postupu dle výše citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích;
do diskrece krajského soudu není oprávněn Nejvyšší správní soud v této fázi řízení zasahovat.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1 ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovaný, který měl ve věci úspěch žádné náklady nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu