ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.64.2013:36
sp. zn. 5 As 64/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: O. K., zastoupený Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile
House, Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013,
č. j. 2 A 49/2013 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Janu Procházkovi, LL.M. eur., advokátovi,
se odměna ani náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2013, č. j. KRPA-193179/ČJ-2013-000022, žalovaný zajistil
žalobce za účelem jeho správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a to na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze,
který ji však rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, č. j. 2 A 49/2013 - 18, zamítl. V odůvodnění
rozsudku se městský soud ztotožnil se skutkovými závěry žalovaného a konstatoval, že v daném
případě byly splněny všechny podmínky, které §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
stanoví pro zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Žalobci, jenž je osobou starší
patnácti let, bylo před rozhodnutím o zajištění sděleno zahájení řízení o správním vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Městský soud dále
poukázal na skutečnost, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
31. 7. 2008, ve věci sp. zn. 2 T 80/2008, shledán vinným trestným činem loupeže, za který mu byl
uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Žalobce se po tuto dobu nelegálně pohyboval na území
členských států EU a ještě v době, kdy měl zakázaný pobyt na území České republiky, se na toto
území neoprávněně vrátil zpět. Městský soud tak dospěl k závěru, že s ohledem na uvedené
skutečnosti se jeví uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců jako neúčelné, a to z důvodu obav, že by ž alobce povinnosti stanovené
některým ze zvláštních opatření neplnil a že by se mohl opětovně pokusit neoprávněně pobývat
na území jiných států EU. Tím byla podle městského soudu splněna i poslední podmínka podle
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť s ohledem na předcházející chování
žalobce je zde oprávněná obava, že by svým jednáním opětovně mohl mařit rozhodnutí o svém
vyhoštění. Městský soud se zabýval též otázkou, zda vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
a jeho případný výkon nepředstavuje nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného
života. Dospěl přitom k závěru, že vydání rozhodnutí o vyhoštění není v rozporu s §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců a nebyly zjištěny ani důvody znemožňující jeho vycestování podle §179
zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o dobu zajištění, konstatoval městský soud, že stanovená
doba nepřekračuje maximální možnou dobu zajištění, která podle §125 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců činí 180 dnů. Délka trvání zajištění je odůvodněna potřebou provést úkony nezbytné
k vycestování žalobce. Postup žalovaného je tak podle městského soudu zcela v souladu se závěry
vyslovenými Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61,
publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, neboť žalovaný v rozhodnutí o zajištění náležitým
způsobem zvážil, zda výkon správního vyhoštění je alespoň potenciálně možný.
Žalobce (stěžovatel) následně podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
tj. že namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
v předchozím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V kasační stížnosti však stěžovatel namítl pouze to, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nedostatečnost odůvodnění, především logických úvah a výkladových
postupů, kterými se městský soud při posuzování žaloby řídil. Odůvodnění rozsudku se omezuje
na pouhé konstatování námitek stěžovatele, vyjádření žalovaného, opakování zákonných
ustanovení a shrnutí skutkového stavu. Žádné jiné námitky směřující proti rozsudku městského
soudu stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 9. 2013, č. j. 5 As 64/2013 – 26, ustanovil
stěžovateli na jeho žádost advokáta Mgr. Ing. Jana Procházku, LL.M. eur. jako zástupce pro řízení
o kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti uvedl pouze jedinou zcela
obecně formulovanou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, ačkoliv zároveň
uváděl, že kasační stížnost podává též z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., vyzval jej
Nejvyšší správní soud uvedeným usnesením, aby ve lhůtě jednoho měsíce doplnil
prostřednictvím ustanoveného zástupce kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek
městského soudu. Stěžovatel však ve stanovené lhůtě (ani později) žádné jiné důvody kasační
stížnosti nedoplnil.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatel v daném případě uplatnil pouze námitku týkající
se tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. Žádnou konkrétní
námitku podřaditelnou pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel nevznesl, byť v kasační
stížnosti uvedl, že ji podává také z tohoto důvodu. Za těchto okolností tak Nejvyššímu
správnímu soudu nezbylo, než posoudit důvodnost kasační stížnosti pouze z hlediska jediné,
a to navíc velmi obecně formulované kasační námitky, neboť důvody uvedenými stěžovatelem
v kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud vázán (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel se omezil pouze na tvrzení, že rozsudek městského soudu
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, aniž by však podrobněji rozvedl, v čem
je odůvodnění rozsudku nedostatečné anebo které úvahy či závěry městského soudu jsou
nepřezkoumatelné. Přezkum důvodnosti takto formulované námitky tak nutně zůstává jen
ve zcela obecné rovině, neboť čím je kasační námitka obecnější, tím obecněji k ní může soud
přistoupit a posuzovat ji. Není úlohou Nejvyššího správního soudu, aby, vyjma důvodů, k nimž
musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), za stěžovatele spekulativně domýšlel
argumenty či vybíral skutečnosti, které kasační stížnost podporují (srov. rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikovaný pod
č. 2162/2011 Sb. NSS).
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud např. z jeho odůvodnění není
vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci obsaženou v žalobě a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené
právní normy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost je také dána tehdy,
opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu posoudit
důvodnost jedné ze žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS), a rovněž tehdy,
není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě a proč žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro
nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost je obecně
takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu
zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále
rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. (srov. např.
rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval při
posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí je pak správní soud, nestanoví-
li zákon jinak, vázán striktní dispoziční zásadou (§75 odst. 2 s. ř. s.). Uvedená dispoziční zásada
se neuplatní v otázkách, ke kterým je správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.
Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními
body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost,
že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by se nezabývalo žalobní námitkami, či by pomíjelo zásadní argumenty
stěžovatele, bylo by takové rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 – 326, publikovaný pod č. 2458/2012 Sb. NSS).
Uvedeným požadavkům na obsah odůvodnění soudního rozhodnutí městský soud
v daném případě dostál a jeho rozhodnutí netrpí žádným ze zmíněných nedostatků.
Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že městský soud posuzoval důvodnost žaloby
z hlediska stěžovatelem uplatněných žalobních bodů a dospěl přitom k závěru, že byly splněny
veškeré zákonem stanovené podmínky k zajištění stěžovatele pro účely správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Důvody, které městský soud vedly
k tomuto závěru, jsou z odůvodnění rozsudku seznatelné. Městský soud vylíčil konkrétní
skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení
důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl. Vypořádal
se přitom se všemi žalobními body, jež stěžovatel v žalobě uplatnil. Městský soud tak dostatečně
srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlil důvody, které ho vedly k zamítnutí
žaloby, a nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že by odůvodnění napadeného rozsudku
obsahovalo pouze rekapitulační část a že by v něm absentovaly úvahy týkající se skutkového
a právního posouzení věci.
Ze všech uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Nejvyšší správní soud dále rozhodl o odměně za zastupování v řízení o kasační stížnosti
a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta, které podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát.
V daném případě ovšem advokát, Mgr. Ing. Jan Procházka, LL.M. eur., po ustanovení
stěžovatelovým zástupcem neučinil v řízení žádný úkon. Z tohoto důvodu mu Nejvyšší správní
soud odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti ani náhradu hotových výdajů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. prosince 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu