ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.21.2013:70
sp. zn. 6 Ads 21/2013 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. I., DiS.,
zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, se sídlem Dělnická 397/93, 624 00 Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 26. března 2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2013, č. j. 41 Ad 29/2012 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Romanu Klimusovi, advokátu, se sídlem
Dělnická 397/93, 624 00 Brno, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3146 Kč včetně daně z přidané hodnoty, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobci (ročník 1978, občan Slovenské republiky, bytem tamtéž) byl pro duševní
onemocnění slovenskou Sociálnou poisťovňou, pobočkou v Žiaru nad Hronom (dále jen „Sociální
pojišťovna“), přiznán invalidní důchod z důvodu neschopnosti vykonávat pracovní činnost
s poklesem této schopnosti o více než 70 % s tím, že podle posudkové komise Slovenské
pojišťovny bylo datum vzniku invalidity určeno dnem 7. září 2011. Nárok na slovenský invalidní
důchod mu vznikl jen díky přihlédnutí k době pojištění získané v České republice v rozsahu
761 dnů (kromě této české doby pojištění mu byla zhodnocena slovenská doba pojištění
v rozsahu 1274 dnů).
[2] Žalobce požádal o invalidní důchod i v České republice, nebyl však úspěšný. Žalovaná
v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítla námitky žalobce a potvrdila své předchozí rozhodnutí
ze dne 22. února 2012 č. j. X, jímž byla žalobcova žádost zamítnuta pro nesplnění podmínky
potřebné doby pojištění pro vznik nároku na invalidní důchod podle §38 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k čl. 40 a 45
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení (dále jen „koordinační nařízení“). Podle posudku Pražské správy sociálního
zabezpečení pro Prahu 10 ze dne 2. prosince 2011 sice v případě žalobce vznikla invalidita ve
třetím stupni dne 7. září 2011 (tj. ke stejnému dni, k jakému vznik invalidity určila Slovenská
pojišťovna) z důvodu poklesu pracovní schopnosti o 75 % (přičemž posouzení invalidity bylo
provedeno výhradně podle českých předpisů, dle §39 zákona o důchodovém pojištění, vzhledem
k čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení, ve spojení s přílohou VII nařízení a contrario), žalobce však
nezískal potřebnou dobu pojištění. Získal pouze 3 roky a 175 dnů pojištění v rozhodném období
od 7. září 2001 do 6. září 2011, tj. v období posledních 10 let před vznikem invalidity dle §40
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, přičemž potřebná doba pojištění podle §40 odst. 1 písm.
f) u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 let. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že získaná
doba 3 roků a 175 dnů byla zhodnocena „i s přihlédnutím k době pojištění vykázané v rozhodném časovém
období Sociální pojišťovnou“, konkrétně jednoho roku a 144 dnů pojištění získaných ve Slovenské
republice v období od 1. ledna 2003 do 4. března 2005 a od 7. září 2006 do 22. června 2007 podle
údajů Sociální pojišťovny. Dobu zaměstnání u SK Expres, Areál výzkumných ústavů, v Praze od
24. října 2005 do 6. listopadu 2005 žalovaná nezhodnotila, neboť se jednalo o pracovní úvazek na
základě dohody o provedení práce, která účast na důchodovém pojištění podle předpisů platných
do 31. prosince 2011 nezakládala.
[3] Podle žalované „nárok účastníka byl posouzen ... i podle čl. 40, 45, 46, 51, 52 a 57 koordinačního
nařízení ..., zejména z hlediska základního principu sčítání dob pojištění pro účely získání nároku na dávku.
Tím, že však účastník řízení v ČR nesplnil podmínku potřebné doby pojištění v rozhodném období, nemohla být
výše takové dávky podle těchto předpisů vyměřena podle nařízení“. K námitce, že měla být vzata v úvahu
doba pojištění získaná ve Slovenské republice v rozsahu 1274 dnů podle čl. 51 koordinačního
nařízení, žalovaná v rozhodnutí uvedla, že „podmínky pro vznik nároku na důchod se v jednotlivých
členských státech liší i při uplatnění principu sčítání dob pojištění. ... Podle českých právních předpisů se podmínka
potřebné doby 5 let pojištění zjišťuje ... z posledních 10 let před vznikem invalidity, kdežto podle slovenských
předpisů [§70 až 72 zákona č. 461/2003 Z. z., o sociálnom poistení] z celého období před vznikem
invalidity.“
[4] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále
jen „krajský soud“) v návětí citovaným rozsudkem zamítl.
II.
Kasační stížnost a řízení o ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítal konkrétně porušení ústavně zaručeného práva na rovnost podle čl. 3
odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na přiměřené hmotné zajištění
podle čl. 30 Listiny. Nezákonnost spatřuje v rozdílném přístupu k počítání doby potřebné
pro přiznání invalidního důchodu, což je podle stěžovatele též v rozporu s koordinačním
nařízením. Žalovaná měla přihlédnout jak k době pojištění získané v České republice, tak k době
pojištění získané ve Slovenské republice. Stěžovatel dále upozornil, že čl. 46 odst. 3
koordinačního nařízení upravuje pouze nutnost akceptace již přiznaného stupně invalidity
institucemi členských států, a to těch, které potvrdily v příloze VII shodu mezi právními předpisy.
Toto ustanovení však podle stěžovatele neupravuje samotné podmínky pro přiznání invalidního
důchodu. Podle čl. 51 odst. 3 ve spojení s čl. 50 koordinačního nařízení „pokud právní předpisy
členského státu podmiňují získání nároku na invalidní důchod délkou pojištění [sic!], tato podmínka se považuje
za splněnou v případě pojištění podle právních předpisů jiného členského státu.“, jak stěžovatel uvedl
v kasační stížnosti.
[6] Kromě toho stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku slovy „stěžovatel
namítá nepřezkoumatelnost též soudního rozhodnutí, nikoli pouze rozhodnutí ČSSZ, neboť se soud
v odůvodnění svého rozsudku nikterak nevypořádal k uvedeným navrhovaným tvrzením.“ Tuto námitku
však nekvalifikoval podřazením pod příslušné ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k obsahu
této stručné námitky s dovětkem „nikoli pouze rozhodnutí ČSSZ“ lze dospět k závěru, že obsahově
namítl nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d), ale i důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu, pro kterou ho měl krajský soud zrušit.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že neshledal kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b)
a d) s. ř. s., jež sice stěžovatel vznesl lakonicky, jimiž by se však tak jako tak Nejvyšší správní soud
musel zabývat z úřední povinnosti i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.). Žalobou napadené správní
rozhodnutí nepochybně nepřezkoumatelné není – žalovaná se důkladně zabývala námitkami
stěžovatele, přesvědčivě rekapitulovala skutková zjištění, o něž ostatně není žádného sporu,
uvedla, jakou právní úpravu na řešení věci použila, proč a s jakým výsledkem. Ostatně
sám stěžovatel s právním posouzením žalované v žalobě polemizoval, což předpokládá,
že jeho důvody identifikoval, resp. že mu byly srozumitelné. Nepřezkoumatelný není
ani napadený rozsudek krajského soudu. Byť lze vlastní odůvodnění napadeného rozsudku
označit jako stručné, je z něj jasně seznatelné, že se krajský soud zcela ztotožnil se skutkovými
a právními závěry žalované a že k nim dospěl na základě vlastní úvahy, byť shodné s úvahou,
jakou provedla žalovaná. S touto úvahou stěžovatel polemizuje v kasační stížnosti,
což předpokládá její pochopení, a tvrdí, že je nezákonná. Zbývá tedy vypořádat právě kasační
námitku nezákonnosti napadeného rozsudku krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
jež je ostatně stěžovatelovou námitkou stěžejní.
[9] Stěžovatel vznesl námitku porušení rovnosti spočívající v tom, že český nositel pojištění
(žalovaná) rozdílně přistupuje k počítání doby potřebné pro přiznání invalidního důchodu
než slovenský nositel pojištění, což je podle stěžovatele v rozporu s evropským právem
(koordinačním nařízením). Podstatou této námitky je ve skutečnosti odlišná právní úprava
poskytnutí dávky v invaliditě v České republice a ve Slovenské republice.
[10] Stěžovatel se mýlí v samotném východisku této námitky. Smyslem koordinačního nařízení
není a nebylo sjednocení právních úprav v jednotlivých členských státech (nejde o harmonizační
opatření), nýbrž jen jejich koordinace tak, aby byla zachována zásada rovnosti ve smyslu, jaký je
vlastní primárnímu evropskému právu a jaký je vyjádřen v čl. 4 koordinačního nařízení:
tj. že osoby, na které se toto nařízení vztahuje, mají požívat stejných dávek a mají mít
podle právních předpisů kteréhokoliv členského státu stejné povinnosti jako jeho státní
příslušníci. Koordinační nařízení tedy naopak předpokládá, že ve členských státech existují
v oblasti sociálního zabezpečení různé předpisy, někdy velmi různé (srov. odstavce 4 a 7
preambule koordinačního nařízení). Rovnost zacházení, jíž se stěžovatel dovolává, neznamená,
že by řízení o dávce v invaliditě mělo ve všech členských státech, jež přicházejí v úvahu,
dopadnout stejně (přiznáním nároku), nýbrž jen to, že žadatel bude ve všech členských státech
posuzován stejně jako jejich vlastní státní příslušník. Rovnost zacházení, jak ji stěžovatel
dezinterpretuje, by naopak vedla k hrubé a nepřijatelné diskriminaci, kdy by příslušníku jiného
státu jen na základě pro něj příznivější tamní právní úpravy byl v jiném členském státě přiznán
nárok, jenž by podle právních předpisů ani vlastnímu státnímu příslušníku přiznán být nemohl.
[11] Žalovaná a krajský soud dospěly ke správnému závěru, že v případě stěžovatele nárok
na invalidní důchod nevznikl, neboť podle českého zákona o důchodovém pojištění se potřebná
doba pojištění u pojištěnce mladšího 38 let zjišťuje z posledních 10 let před vznikem invalidity
(§40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění), kdežto podle slovenského předpisu z celého
období před vznikem invalidity (§72 odst. 2 zákona č. 461/2003 Z. z.: „Počet rokov dôchodkového
poistenia na vznik nároku na invalidný dôchodok sa zisťuje z obdobia pred vznikom invalidity.“). Slovenský
nositel pojištění tak mohl stěžovateli zhodnotit i doby starší než z období posledních 10 let
před vznikem invalidity, na rozdíl od nositele pojištění českého. To je také jediný důvod,
pro který bylo v obou státech rozhodnuto jinak. Státní příslušnost stěžovatele, ani místo
jeho pobytu, v tom žádnou roli nehrály. Zásada sčítání dob (srov. odstavec 14 preambule
koordinačního nařízení) byla také v souladu s koordinačním nařízením dodržena. Žalovaná
zhodnotila stěžovateli i doby slovenské, avšak v souladu s českou právní úpravou jen doby
z období posledních 10 let před vznikem invalidity.
[12] Ustanovení čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení, jehož se stěžovatel dovolává,
aplikovatelné není, neboť jak plyne z přílohy VII koordinačního nařízení, shoda mezi právními
předpisy České republiky a Slovenské republiky o podmínkách týkajících se stupňů invalidity
potvrzena nebyla; proto také v případě stěžovatele byl v každé z těchto zemí stanoven stupeň
invalidity nezávisle. I kdyby bylo toto ustanovení aplikovatelné, šlo by pouze o závaznost (uznání)
rozhodnutí o stupni invalidity. Zcela odlišnou věcí by i tak bylo splnění dalších podmínek
pro vznik nároku na dávku v invaliditě (zde podmínky potřebné doby pojištění).
[13] Pokud jde o argumentaci čl. 51 odst. 3 ve spojení s čl. 50 koordinačního nařízení,
konstatuje Nejvyšší správní soud, že stěžovatel znění čl. 51 odst. 3 koordinačního nařízení cituje
nesprávně a zavádějícím způsobem. Toto ustanovení v relevantní části zní „Pokud právní předpisy
nebo zvláštní systém členského státu podmiňuje získání, zachování nebo obnovení nároků na dávky pojištěním
[nikoli tedy dobou pojištění] dotyčné osoby při vzniku pojistné události ...“. Jinak řečeno, jde o řešení
podmínky trvajícího pojištění v okamžiku vzniku pojistné události, jež mohou právní předpisy
některých členských států obsahovat. Takovou podmínku však český zákon o důchodovém
pojištění nestanoví [nepodmiňuje vznik nároku trváním pojištění, nýbrž získáním potřebných dob
pojištění v relevantním minulém období; srov. §38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.]. Ustanovení
čl. 50 odst. 1 koordinačního nařízení pak upravuje použitelnost právních předpisů členského státu
vzhledem k okamžiku podání žádosti o přiznání dávky (tedy časovou působnost předpisů
členských států, jež přicházejí v úvahu). Souvislost tohoto ustanovení s kasační námitkou
stěžovatele tedy zřejmá není.
[14] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud dospěl ve svém rozsudku
ke správnému právnímu závěru, pročež kasační stížnost proti jeho rozsudku v souladu s §110
odst. 1 větou druhou s. ř. s. shledal nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 2 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaná měla ve věci
úspěch, podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. však správnímu orgánu ve věcech důchodového
pojištění nelze přiznat právo na náhradu řízení, na které by měl jinak nárok podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s.
[16] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 21/2013-44
ze dne 16. dubna 2013 ustanoven zástupce pro řízení Mgr. Roman Klimus, advokát. Podle §35
odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného advokáta stát. Právní zástupce stěžovatele uplatnil celkem pět úkonů právní služby
(1. ustanovení zástupce žalobce, převzetí a příprava zastoupení, 2. porada s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení, 3. nahlédnutí do spisu, pořízení a zpracování fotokopie,
4. odůvodnění a podání kasační stížnosti, 5. návrh na proplacení mimosmluvní odměny
advokáta). Nejvyšší správní soud mu přiznal úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (uplatněný úkon č. 4: písemné podání
ve věci samé, zde konkrétně doplnění kasační stížnosti ze dne 17. června 2013), a dále úkon
právní služby podle §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu (uplatněný
úkon č. 3: prostudování spisu u Nejvyššího správního soudu dne 21. května 2013).
[17] Uplatněné úkony č. 1 a 2 Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť převzetí a příprava
zastoupení při ustanovení právního zástupce soudem není samostatně uznatelným úkonem,
pouze v souvislosti s první poradou s klientem [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu],
samozřejmě za předpokladu, že se uskutečnila. Právní zástupce sice tento úkon uplatnil,
uskutečnění porady s klientem však netvrdil (kdy a kde se uskutečnila či jak dlouho se konala),
ani neprokázal (záznamem o jednání s klientem). Uplatněný úkon č. 5 nelze vůbec za úkon právní
služby vůči klientovi považovat, vyčíslením nákladů pouze právní zástupce ve svém zájmu tvrdí
a prokazuje úkony právní služby, jež po soudu žádá proplatit.
[18] Podle §7 bodu 3 a §9 odst. 2 advokátního tarifu [nikoli §9 odst. 4 písm. d), neboť jde
o věc důchodového pojištění] tak náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za celkem
dva úkony právní služby ve výši 1 000 Kč za každý úkon, tj. celkem 2 000 Kč. Podle §13 odst. 3
advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč
za jeden úkon, tj. 600 Kč, celkem tedy 2 600 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, a proto se podle §57 odst. 2 s. ř. s. přiznaná částka zvyšuje o částku
odpovídající této dani, tj. o 21 %, na celkových 3 146 Kč. Přiznaná částka bude ustanovenému
zástupci vyplacena v přiměřené lhůtě na jím uvedený účet (č. l. 53).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu