ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.4.2013:24
sp. zn. 6 Ads 4/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupen JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou, se sídlem Trojická 20, Praha 2, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 3. 11. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 4 Ad 70/2010 - 86,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 4 Ad 70/2010 - 86,
se zrušuj e a věc se v rací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele
směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2010, č. j. X1 a o nákladech soudního řízení
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou
napadeným rozhodnutím žalované bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele směřujících proti
rozhodnutí žalované ze dne 10. 8. 2010, č. j. X tak, že rozhodnutí napadané námitkami bylo
změněno v tom smyslu, že se stěžovateli pro nesplnění podmínek §56 odst. 1 písm. b) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) žádost o
zvýšení důchodu zamítá. Ve zbytku bylo rozhodnutí žalované napadené námitkami potvrzeno.
[2] V řízení o žalobě vyšel městský soud z toho, že podle obsahu správního spisu evidenční listy
vystavené zaměstnavatelem stěžovatel za období od 13. 10. 1969 do 31. 12. 1992 obsahují údaj
o tom, že stěžovatel byl veden ve II. pracovní kategorii a jeho činnost byla podle rezortního
seznamu zařazena pod č. 01-26-01/II.
[3] Stěžovatel doložil svou žádost o zhodnocení této doby zaměstnání v kategorii I. A čestnými
prohlášeními bývalých spolupracovníků. Z pracovní smlouvy, která byla stěžovatelem doložena,
vyplývá, že stěžovatel byl přijat do pracovního poměru u Pražských silničních
a vodohospodářských staveb, n. p. od 13. 10. 1969 jako mistr s číselným označením 5163.
Z dopisu, který byl adresován řediteli společnosti Pražské silniční a vodohospodářské stavby, a. s.
ředitelem personálního odboru Ministerstva průmyslu a obchodu PhDr. R. M., vyplývá, že podle
názoru ředitele personálního odboru měl být stěžovatel pro účely důchodového zabezpečení
veden podle výnosu Ministerstva stavebnictví č. 4/1978 pod evidenčním číslem zaměstnání 01-
1601/I.A s popisem práce „organizace řízení výroby a přímý dozor na provádění výstavbových a
montážních prací pod zemí“. Před rokem 1978 pak měl být stěžovatel veden podle výnosu
Ministerstva stavebnictví č. 5/1976 pod č. povolání mistr 5163 s popisem práce „přímý dozor na
provádění výstavbových a montážních prací pod zemí“. Na tento dopis odpověděl ekonomický
ředitel Pražských silničních a vodohospodářských staveb, a. s. dne 9. 4. 2010 dopisem, v němž
mimo jiné uvedl, že po prověření postavení stěžovatele v pracovním poměru u Pražských
silničních a vodohospodářských staveb, a. s. a jejich právních předchůdců shledal určenou II.
pracovní kategorii pro účely důchodového zabezpečení pod evidenčním číslem zaměstnání 01-
2601/II. s popisem činnosti „organizace, řízení výroby a přímý dozor při zemních stavebních
pracích“ za správnou. Skutečný výkon práce při podzemních stavbách prováděných hornickým
způsobem nebyl v případě stěžovatele prokázán. Při šetření nebylo zjištěno, že by jmenovaný byl
držitelem osvědčení odborně způsobilé osoby, ani že by jeho jméno bylo jako odborně
způsobilého zaměstnance (vedoucího pracovníka) bylo někdy zmíněno příslušným úřadem
Báňské správy v oprávnění k hornické činnosti nebo v oprávnění k činnosti prováděné
hornickým způsobem vydaného zaměstnavateli. (Tento dopis byl zaslán na vědomí také
stěžovateli.)
[4] Ze stěžovatelem doložené pracovní smlouvy vyplývá, že byl zařazen jako mistr pod číslem
5163, později jako mistr pod č. 29/325 nebo č. 27-088. Z rezortního seznamu zaměstnání
zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie Ministerstva
stavebnictví ČSR č. 4/1978 vyplývá, že technicko-hospodářští pracovníci za splnění podmínek
stanovených v §4 odst. 3 nařízení vlády ČSSR č. 136/1975 Sb. byli vedeni do roku 1975
ve funkci mistr pod č. 5163, od roku 1976 do roku 1978 jako mistr pod č. 325 a od roku 1979
pod č. 325. Pod č. 325 byl veden mistr při popisu pracovní činnosti „organizace řízení, výroby
a přímý dozor na provádění výstavbových a montážních prací pod zemí“ a pod stejným
číslem 325 byl veden i pracovník při popisu pracovní činnosti „organizace řízení, výroby a přímý
dozor při pracích“. V druhém případě se jednalo o zařazení do II. pracovní kategorie a v prvním
případě do I. pracovní kategorie.
[5] Spolupracovníci stěžovatele v četných prohlášeních potvrdili, že stěžovatel od roku 1969
do roku 1992 pracoval u závodu 1 Pražských silničních a vodohospodářských staveb
jako technik – vodohospodář ve funkci mistra při výstavbě inženýrských sítí (teplovody,
horkovody, kanalizace, vodovody) a technicko-hospodářský pracovník ve funkci
mistra 5163 s popisem práce „přímý dozor na provádění výstavbových a montážních prací
pod zemí – mistr 325“. Městský soud též provedl na žádost stěžovatele výslech některých
bývalých stěžovatelových spolupracovníků. Poté městský soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel
nesporně doložil, že byl zaměstnán u Pražských silničních a vodohospodářských staveb v době
od 13. 10. 1969 do 31. 12. 1992 ve funkci technicko-hospodářského pracovníka – mistra.
Dále je podle názoru městského soudu nesporné, že bylo zaměstnání stěžovatele zařazeno
pod č. podle kvalifikačního katalogu 325 a později 5163. Skutečnost, že stěžovatel vykonával
technicko-hospodářskou funkci mistra, byla potvrzena i svědeckými výpověďmi. Městský soud
rovněž vzal za prokázané, že se stěžovatel podílel u svého zaměstnavatele na provádění
podzemních prací, kdy se jednalo o práci na teplovodech, horkovodech, kanalizacích
a vodovodu.
[6] Z předložených rezortních seznamů zaměstnání zařazených pro účely důchodového
zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie, které byly přílohou výnosu Ministerstva stavebnictví
ČSR č. 5/1976 a výnosu Ministerstva stavebnictví č. 4/1978, je zřejmé, že stěžovatel byl správně
zařazen pod číslem tohoto rezortního seznamu do funkce mistr. Z rezortních seznamů
vyplynulo, že funkce mistra mohla být zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie podle toho,
zda byly práce vykonávány na povrchu nebo pod zemí. Znamená to, že pokud jsou v pracovních
smlouvách stěžovatele uvedena čísla pracovního zařazení mistr, nevypovídá to o jeho zařazení
do pracovní kategorie, ale pouze o tom, že byl jako technicko-hospodářský pracovník
v této funkci zařazen. Městský soud dále uvedl, že to, zda je funkce mistra vykonávána
takovým způsobem, že náleží do I. nebo II. pracovní kategorie, je stanoveno ust. §4 nařízení
vlády ČSR č. 136/1975 Sb. Sám stěžovatel v žalobě uvedl, že nevykonával práci v podmínkách
hlubinných nebo povrchových dolů a že v jeho případě se jedná o práce podzemní. Městský soud
aplikoval §4 odst. 3 citovaného nařízení vlády, podle něhož zaměstnání ostatních
technicko-hospodářských pracovníků patří do I. (II.) kategorie, jestliže se vykonávají
alespoň ze tří čtvrtin celkové pracovní doby na pracovištích, kde více než polovina pracujících
vykonává práce, pro které je jejich zaměstnání zařazeno do I. (II.) kategorie.
Podle tohoto ustanovení byly tedy podle názoru městského soudu zařazovány jednotlivé pracovní
kategorie technicko - hospodářských pracovníků do I. nebo II. pracovní kategorie.
Ze stěžovatelova evidenčního listu je zřejmé, že stěžovatel byl po celou dobu zaměstnání
u Pražských silničních a vodohospodářských staveb veden ve II. pracovní kategorii. Stěžovatel
tento evidenční list pravidelně zaměstnavateli i s uvedením této pracovní kategorie podepisoval.
Podle názoru městského soudu bylo zařazení technicko-hospodářského pracovníka do pracovní
kategorie I. nebo II. podmíněno splněním podmínek uvedených v nařízení vlády. Tyto podmínky
bylo možno posoudit na základě tehdy vedených pracovních výkazů. Uvedené podklady
však již nejsou k dispozici. Stěžovatel v době, kdy mu byla potvrzována II. pracovní kategorie,
proti tomuto zařazení nic nenamítal. Proto podle názoru městského soudu není důvod
pochybovat o správnosti zařazení stěžovatele.
[7] Městský soud dospěl zároveň k závěru, že s ohledem na podmínky stanovené nařízením
vlády č. 136/1975 Sb. pro zařazení zaměstnání do I. nebo II. pracovní kategorie, nelze v rámci
dokazování v soudním řízení zařazení stěžovatele prokázat. V soudním řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel konal práce pod zemí, ale nebylo možno prokázat, v jakém rozsahu v rámci
pracovní doby na pracovišti se jednalo o výkon těchto prací. Městský soud za těchto podmínek
dospěl k závěru, že pouze zaměstnavatel mohl posoudit na základě pracovních výkazů otázku,
zda byla práce mistra v případě stěžovatele vykonávána v I. nebo II. pracovní kategorii. Svědci
mohli pouze prokázat to, že stěžovatel práce pod zemí vykonával, avšak nemohli uvést,
v jakém rozsahu byly tyto práce vykonávány v rámci stěžovatelovy pracovní doby. Městský soud
proto nemohl přihlédnout ani k tomu, že byla stěžovatelova práce srovnávána s prací svědka V.
M., který rovněž byl mistrem na stejném úseku jako stěžovatel a zajišťoval podobné práce jako
stěžovatel. Ani z tohoto srovnání nelze zjistit, v jakém rozsahu byly práce stěžovatelem
prováděny v podzemí. Za těchto podmínek proto městský soud vyšel z obsahu správního spisu,
v němž je doložen obsahem evidenčních listů, že stěžovatel byl v rozhodném období zařazen do
II. pracovní kategorie. Městský soud tak neshledal v postupu žalované žádné pochybení, a proto
žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost
[8] Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností ze dne 14. 1. 2013.
[9] Stěžovatel uvedl, že stanovisko městského soudu považuje za nesprávné a zavádějící.
Městský soud nevedl dokazování cílené na prokázání, v jakém rozsahu byly práce pod zemí
stěžovatelem prováděny. Žádnému svědkovi nebyla položena otázka, zda viděl stěžovatele
pracovat i jinde na povrchu, zda měl na povrchu svou kancelář, eventuálně jak dlouho
se v ní zdržoval atd. Žádný z vyslechnutých svědků neuvedl, že by stěžovatel vykonával
i jiné práce, že by např. řídil provádění stavebních prací na povrchu. Svědci potvrdili,
že zaměstnavatel v rámci Prahy realizoval veškeré velké podzemní stavby spojené s výstavbou
teplovodů (závod 01). Přitom je všeobecně známo, že až na malé výjimky vedou teplovody
vždy pod zemí. Svědek V. M. uvedl, že vykonával stejnou práci jako žalobce a zvýhodněná
důchodová kategorie mu byla přiznána.
[10] Z pracovní smlouvy, kterou stěžovatel doložil, vyplývá, že stěžovatel pracoval jako mistr
(kód 5163). Z výnosu Ministerstva stavebnictví ČSR č. 5/1976 platného v rozhodné době
vyplývá, že do I. pracovní kategorie je zařazena funkce mistr 5163 a jako popis práce mistra
je výslovně uvedeno „přímý dozor na provádění výstavbových a montážních prací pod zemí“.
Mistr na každé stavbě odpovídá za kvalitu provedené práce, dodržování technologie výstavby,
za pracovní podmínky podřízených pracovníků (včetně dodržování pracovní doby),
mistr 5163 - 01 16 01/I je kvalifikován pro práce v podzemí na liniových stavbách
od 100 m až po kilometry. Mistr zodpovídá za zadávání práce, kontrolu kvality a technologické
kázně, kontroluje spoje na potrubí tlakovou zkouškou a zodpovídá za bezpečnost podřízených.
Tomu odpovídá nepřetržitá řídící činnost v podzemí zahrnující více než 90% pracovní doby.
[11] Závěr soudu, že musí respektovat zařazení zaměstnance provedené zaměstnavatelem,
je zavádějící a nesprávné. Podle pracovní smlouvy byl stěžovatel zařazen na funkci mistra
při práci pod zemí. Chyba se objevila až v hlášeních pro žalovanou, kde je v číselných kódech
uvedeno něco jiného než v pracovní smlouvě. Z dostupné judikatury Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že soud musí vycházet ze skutečností, které byly v řízení před soudem prokázány.
[12] Po roce 1992 došlo k přeměně bývalého zaměstnavatele stěžovatele ze státního podniku
na akciovou společnost se zahraniční majetkovou účastí. Tím byla přerušena kontinuita
uchovávání dokladů, na úseku personální agendy pracují noví zaměstnanci, kteří postupují
podle platných právních předpisů a nemají povědomí o situaci před rokem 1992 a odmítají
se situací zabývat.
[13] Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010,
sp. zn. 6 Ads 122/2009, ze kterého vyplývá, že zařazení pracovníka do určité důchodové
kategorie je věcí ústředních státních orgánů. Ministerstvo stavebnictví ČSR výnosem č. 5/1976
jasně označilo, která pracovní zařazení spadají do dané kategorie. Nynější Ministerstvo průmyslu
a obchodu dopisem ze dne 31. 3. 2010 potvrdilo s přihlédnutím k citovanému výnosu,
že pracovní zařazení mistr 5163 spadá do I. pracovní kategorie. Stěžovatel vykonával práci,
která se svým označením a pracovním popisem shoduje s označením funkce, která je zařazena
do zvýhodněné důchodové kategorie. Při takto označené pracovní pozici již soudu nepřísluší
zkoumat, zda takto označený zaměstnanec vedle práce v podzemí vykonával i jiné práce
na povrchu, eventuálně jaké práce byly vykonávány ve větším rozsahu.
[14] Stěžovatel dále namítá, že městský soud odmítl provést výslech svědka Ing. I. K., bývalého
podnikového ředitele. Stěžovatel ke kasační stížnosti přikládá jeho vyjádření. Dále stěžovatel
přikládá aktuální stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 18. 12. 2012. Stěžovatel
předložil městskému soudu i další listinné důkazy ze současné doby dokládající, že se v jeho
případě jednalo o provádění prací hornickým způsobem a zvýhodněná důchodová kategorie je
proto namístě. Stěžovatel výslovně zmiňuje zprávu Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne
16. 9. 2009, č. j. 04867/2009/02/001.
[15] Stěžovatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
napadený kasační stížností a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaná sdělila Nevyššímu správnímu soudu podáním ze dne 8. 4. 2013, že nevyužívá
svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti, neboť k rozsudku městského soudu napadenému
kasační stížností nemá žádné výhrady.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.). Stěžovatel
je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Stěžovatel ve své kasační stížnosti nepodřadil stížnostní námitky některému z důvodů
podle §103 odst. 1 s. ř. s. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však lze námitky stěžovatele
podřadit podle obsahu pod stížnostní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, a pod stížnostní důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiná vada řízení spočívající v nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na svou předcházející judikaturu týkající
se pracovních kategorií, zejména na rozsudek ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ads 122/2009 – 59.
Z tohoto rozsudku vyplývá, že k zařazování zaměstnání do jednotlivých pracovních kategorií
docházelo sofistikovaným a kazuistickým administrativním procesem na úrovni ústředních
státních orgánů. Pro zařazení určitého zaměstnání do zvýhodněné pracovní kategorie tedy nebylo
možné použít analogii nebo podobnost, vždy musel proběhnout zmíněný administrativní proces.
V průběhu 70. a 80. let 20. století byly v Československé socialistické republice vytvořeny
rozsáhlé kazuistické resortní seznamy zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie,
tyto seznamy byly považovány za taxativní výčty, nebylo tedy možno výhodnější pracovní
kategorie přiznávat srovnávacím způsobem dalším zaměstnáním či konkrétním pracovníkům.
Takovouto pravomoc neměly ani soudy. Na druhou stranu však v citovaném rozsudku Nejvyšší
správní soud dovodil (vycházeje ze své předcházející judikatury, zejména z rozsudku ze dne
27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 12/2009 – 83), že správní soud může zavázat správní orgán závěrem
o tom, že práce vykonávaná žalobcem odpovídala zcela zaměstnání, které podle resortního
seznamu bylo zařazeno do zvýhodněné pracovní kategorie.
[20] Při posouzení zařazení pracovníků do jednotlivých kategorií žalovaná vychází z evidenčních
listů důchodového zabezpečení (pojištění) a z Přílohy k žádosti o důchod podle zákona
o důchodovém pojištění k průkazu zaměstnání patřících do I. a a II. pracovní kategorie
podle nařízení vlády č. 117/1988 Sb. (formulář ČSSZ 89 126).
[21] V projednávaném případě stěžovatel pracoval jako technicko-hospodářský pracovník (mistr
č. 5163, později č. 325). Zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, stanovil v §12 odst. 3,
že „Vláda Československé socialistické republiky stanoví, které druhy prací odůvodňují, aby zaměstnání byla
zařazena do I. nebo do II. pracovní kategorie. Federální ústřední orgány a ústřední orgány republik,
v jejichž oborech působnosti se vykonávají takové práce, vydají v dohodě s federálním ministerstvem práce
a sociálních věcí, a jde-li o ústřední orgány republik, též v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí republiky,
resortní seznamy zaměstnání zařazených do I. nebo II. pracovní kategorie, pokud vláda Československé
socialistické republiky nestanoví, že se zařazení těchto zaměstnání provádí podle odvětví.“
Vláda toto ustanovení zákona č. 121/1975 Sb. provedla nařízením č. 136/1975 Sb., o zařazování
zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, v jehož §2
a §3 bylo stanoveno, že zaměstnání patří do I., resp. II. pracovní kategorie,
pokud se v nich vykonávají práce uvedené v dílu I, resp. dílu II. přílohy citovaného vládního
nařízení. Ust. §4 tohoto nařízení pak stanovilo, za jakých podmínek patří do I., resp. II pracovní
kategorie zaměstnání technicko-hospodářských pracovníků. Podle §5 citovaného nařízení vlády
„Resortní seznamy zaměstnání, zařazených do I. a II. pracovní kategorie, vydané ústředními orgány podle §12
odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, mohou obsahovat jen zaměstnání, v nichž se v oborech působnosti těchto
orgánů vykonávají soustavně nebo aspoň převážně práce uvedené v připojeném seznamu prací (tj. v příloze
nařízení - pozn. NSS), a jsou-li splněny podmínky stanovené v §4, též zaměstnání v něm uvedená.“
[22] Z uvedeného vyplývá, že technicko-hospodářští pracovníci (zřejmě s ohledem na povahu
svojí práce) byli jakousi zvláštní skupinou zaměstnanců, kteří museli pro zařazení do preferované
pracovní kategorie splňovat vždy podmínky stanovené v §4 nařízení vlády č. 136/1975 Sb.
Stěžovatel přitom spadal do skupiny „ostatních“ technicko-hospodářských pracovníků,
pro něž byly podmínky pro zařazení do preferované pracovní kategorie stanoveny
takto:
„Zaměstnání ostatních technicko-hospodářských pracovníků a pracovníků orgánů hygienické a protiepidemické
služby, konajících státní odborný dozor nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, patří do I.(II.) pracovní
kategorie, jestliže se vykonávají aspoň ze tří čtvrtin celkové pracovní doby na pracovištích, kde více než polovina
pracujících vykonává práce, pro něž je jejich zaměstnání zařazeno do I.(II.) pracovní kategorie.“
Stejně tak ze samotného resortního seznamu (příloha k výnosu Ministerstva stavebnictví ČSSR
č. 4/1978), jehož relevantní části stěžovatel žalované předložil, vyplývá, že mistr č. 325 mohl
spadat do I. pracovní kategorie pokud splňoval podmínky pro zařazení do skupiny zaměstnanců
nazvané „Technickohospodářští pracovníci při podzemních stavbách“ s popisem práce „Organizace řízení
výroby a přímý dozor na provádění výstavbových a montážních prací pod zemí“ a za splnění podmínky
stanovené §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb. (což je rovněž zdůrazněno v závorce
pod názvem skupiny zaměstnanců). Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze než dovodit,
že aby mohl být stěžovatel zařazen do I. pracovní kategorie, musel splňovat kumulativně obě
podmínky, tedy jeho skutečná pracovní činnost musela odpovídat popisu práce tak, jak byl
uveden v resortním seznamu, a zároveň musela být splněna podmínka stanovená §4 odst. 3
nařízení vlády č. 136/1975 Sb.
[23] Formulace „pod zemí“ v popisu pracovní činnosti u mistra č. 325 zařazeného do I pracovní
kategorie, na kterou se stěžovatel odvolává, odpovídá podmínkám stanoveným v dílu I přílohy
nařízení vlády č. 136/1975 Sb. k tomu, aby mohlo být konkrétní zaměstnání zařazeno
do I. pracovní kategorie. Podle dílu I bodu 4 citované přílohy zařazení zaměstnání do I. pracovní
kategorie odůvodňují práce vykonávané „při podzemních stavbách pro účely dopravní, vodohospodářské,
energetické, telekomunikační a speciálních charakterů s využitím způsobu ražení hornického, štítového, popřípadě
speciálního.“ To však podle názoru Nejvyššího správního soudu neznamená, že by soud již neměl
u stěžovatele zkoumat splnění podmínky podle §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb.,
jak se stěžovatel domnívá. Právní hodnocení provedené městským soudem je tedy podle názoru
Nejvyššího správního soudu správné.
[24] Městský soud vyslechl řadu svědků, z jejichž výpovědí bylo zjištěno, že stěžovatel pracoval
jako mistr při provádění výkopových a montážních prací pod zemí. Proto by stěžovatele bylo
možno považovat za technicko-hospodářského pracovníka při podzemních stavbách,
ovšem za současného splnění podmínek stanovených §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb.
Městský soud tedy správně vzal za prokázané ze svědeckých výpovědí, že stěžovatel vykonával
práce pod zemí, a s tímto závěrem se i Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[25] Dokazování prováděné městským soudem však již nebylo zaměřeno k prokázání splnění
podmínky stanovené §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb. Proto podle názoru Nejvyššího
správního soudu došlo v řízení před městským soudem k pochybení a v dalším řízení bude
nezbytné, aby městský soud provedl všechny v úvahu přicházející důkazy k prokázání splnění
této zákonné podmínky pro zařazení stěžovatele do I. pracovní kategorie.
[26] Ve stěžovatelových evidenčních listech důchodového zabezpečení je v rozhodném období
od roku 1969 do roku 1992 vždy uvedeno, že stěžovatel vykonával činnost zařazenou
pod evidenční číslo zaměstnání 01 26 01 II, což znamená zařazení do II. pracovní kategorie.
Stěžovatel každý rok toto své zařazení podepisoval jako správné, aniž by v průběhu řízení
před žalovanou a před městským soudem vysvětlil, proč tak činil, když vychází z toho,
že jeho zařazení do II. pracovní kategorie bylo nesprávné. Nicméně pokud stěžovatel vychází
z toho, že správně měl být zařazen do I. pracovní kategorie, je na něm aby k prokázání
těchto skutečností navrhl provedení potřebných důkazů.
[27] Městský soud dospěl k závěru, že splnění této podmínky podle ust. §4 odst. 3 nařízení vlády
č. 136/1975 Sb. lze posoudit podle pracovních výkazů stěžovatele, avšak tyto podklady již nejsou
k dispozici. Z odůvodnění rozsudku městského soudu napadeného kasační stížností
však nevyplývá, na základě čeho městský soud dovodil, že tyto podklady již nejsou k dispozici.
Ani z obsahu spisu nijak nevyplývá, že by se městský soud např. dotazem na stěžovatelova
bývalého zaměstnavatele pokusil zjistit, zda tyto podklady skutečně již nejsou k dispozici.
V dalším řízení tedy městský soud postaví najisto, zda jsou či nejsou k dispozici pracovní výkazy
stěžovatele z rozhodné doby.
[28] Ing. I. K. potvrdil na formuláři ČSSZ 89 126 z 28. 4. 2010 zaměstnání stěžovatele od 13. 10.
1969 do 31. 12. 1992 v I. pracovní kategorii a měl by tak vysvětlit, na základě čeho toto potvrzení
učinil. Svědek Ing. I. K. byl také podle tvrzení stěžovatele podnikovým ředitelem u stěžovatelova
bývalého zaměstnavatele, přičemž z výpovědi svědka S. D. vyplývá, že o zařazování do
pracovních kategorií rozhodovalo právě podnikové ředitelství. V dalším řízení tedy bude rovněž
nezbytné provést výslech svědka Ing. I. K., který by se měl vyjádřit k zařazení stěžovatele do
příslušné pracovní kategorie, zejména k otázce, kdo o tomto zařazení na podnikovém ředitelství
rozhodoval, případně provést přímo výslech osoby, která o zařazování zaměstnanců do
pracovních kategorií rozhodovala.
[29] Podle názoru Nejvyššího správního soudu bude též na místě v dalším řízení zaměřit
dokazování k objasnění, zda nelze splnění podmínky ust. §4 odst. 3 nařízení vlády
č. 136/1975 Sb. prokázat jinak. Pokud by z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel
vykonával práce v rozsahu požadovaném §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb. (tj. ze tří
čtvrtin celkové pracovní doby) na stejném pracovišti jako svědek V. M., bylo by možné zaměřit
dokazování na splnění druhé části podmínky stanovené §4 odst. 3 nařízení vlády
č. 136/1975 Sb., která se týká povahy tohoto pracoviště (tj. více než polovina pracujících
na tomto pracovišti vykonávala práce, pro které jej jejich zaměstnání zařazeno do preferované
pracovní kategorie). Pokud z výpovědi svědka V. M. vyplývá, že pracoval na stejném pracovišti
jako stěžovatel nejprve ve stejné funkci jako stěžovatel a posléze jako stavbyvedoucí, bylo podle
názoru Nejvyššího správního soudu na místě zjistit z evidenčních listů důchodového pojištění
svědka V. M. a z příslušných resortních seznamů, zda pro zařazení jím zastávané funkce mistra a
stavbyvedoucího byla v resortním seznamu stanovena stejná podmínka jako ta, jejíž splnění je
třeba prokázat u stěžovatele (srov. §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb.). Pokud by následně
vyšlo provedeným dokazováním najevo, že tyto podmínky byly podle resortního seznamu u V.
M. shodné jako u stěžovatele a tento svědek v době, kdy pracoval na stejném pracovišti jako
stěžovatel, byl zařazen do preferované pracovní kategorie (takže musel splňovat také druhou část
podmínky podle §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb., týkající se povahy pracoviště), bylo by
podle názoru Nejvyššího správního soudu možné těmito zjištěními prokázat splnění podmínky
stanovené ust. §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb. u stěžovatele.
[30] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že nemohl přihlédnout ke stěžovatelem
předloženému prohlášení Ing. I. K. ze dne 7. 1. 2013, neboť jde o novou skutečnost ve smyslu
ust. §109 odst. 5 s. ř. s., k níž nemůže Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti
přihlížet. Totéž platí také o stěžovatelem předloženém stanovisku Ministerstva průmyslu a
obchodu ze dne 18. 12. 2012.
[31] Nejvyšší správní soud tedy v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o zrušení rozsudku
městského soudu napadeného kasační stížností, neboť shledal naplněným stížnostní důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Městský soud je v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (srov. §110 odst. 4 s. ř. s.). Městský
soud v dalším řízení doplní dokazování směřující ke zjištění, zda stěžovatel splňoval podmínku
podle ust. §4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb., a v rámci tohoto dokazování městský soud
provede všechny v úvahu přicházející důkazy, zejména doplní dokazování ve směru naznačeném
v bodech 27 – 29 odůvodnění. Poté městský soud znova posoudí důvodnost žaloby stěžovatele.
IV. Náklady řízení
[32] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém řízení podle ust. §110
odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu