ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.47.2013:41
sp. zn. 6 Ads 47/2013 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. H.,
zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem, se sídlem Okružní 280, Mladá Boleslav, proti
žalovanému: náčelník Vojenské policie, adresa pro doručování: Agentura pro právní
zastupování, odbor pro právní zastupování, nám. Svobody 471, pošt. přihrádka 154, Praha 6,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného č. j. 96-22-3/2012-5104 ze dne 5. října 2012,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 45 Ad 14/2012 -
40 ze dne 3. května 2013,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 45 Ad 14/2012 - 40 ze dne 3. května 2013
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí náčelníka Vojenské policie č. j. 96-22-3/2012-5104 ze dne 5. října 2012
se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je pov ine n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti v celkové výši 14 800 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Harcuby,
advokáta, se sídlem Okružní 280, Mladá Boleslav, do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Praze (dále též „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 10. 2012, č. j. 96-22-3/2012-5104, o zamítnutí odvolání
a potvrzení rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ze dne 3. 7. 2012,
č. j. 127-3/2012-2664, o zamítnutí nároku žalobce na proplácení odměn za služební pohotovost.
V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel žalovaný z toho, že pro nařízení služební pohotovosti
podle §30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále též „zákon o vojácích
z povolání“) je nezbytné, aby jak nadřízení, tak i voják z povolání přesně věděli,
že se o takové nařízení služební pohotovosti skutečně jedná. Proto nadřízený musí použít
při nařizování služební pohotovosti vojákovi z povolání slovní spojení „služební pohotovost“
a současně mu určit místo, kde se bude po dobou nařízené služební pohotovosti zdržovat. Jsou-li
splněny tyto atributy, náleží vojákovi z povolání proplacení odměny za pracovní pohotovost
podle §19 zákona o platu, bez ohledu na to, jaká další upřesnění nařízení služební pohotovosti
spojil (např. určení doby zahájení výkonu služby od okamžiku povolání k zahájení
tohoto výkonu). V žádném z případů dotčených žádostí stěžovatele však nebyly naplněny
všechny zákonné znaky stanovené v §30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání a přiznání
požadovaného nároku na výplatu odměny by tak postrádalo nezbytnou zákonnou oporu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 3. 5. 2013, č. j. 45 Ad 14/2012 - 40, tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl,
že nelze tvrdit, že o služební pohotovost jde jen tehdy, je-li při nařízení jako „služební
pohotovost“ výslovně označeno. Je nutno se zabývat tím, jaký je účel ustanovení §30 zákona
o vojácích z povolání. Toto ustanovení umožňuje v důležitém zájmu služby omezit práva vojáka
i mimo dobu služby s cílem, aby bylo možné v případě náhlé a nečekané potřeby zajistit
jeho přítomnost na pracovišti i mimo plánovaný rozvrh služby. V návaznosti na to §19 zákona
o platu přiznává vojákovi za takové omezení práv zvláštní náhradu. Stejnému účelu ovšem slouží
i uložení dosažitelnosti v určité době, jako tomu bylo v případě stěžovatele.
Podle názoru krajského soudu lze však z §30 odst. 2 zákona o vojácích vyčíst,
že v případě vojáků je za „služební pohotovost“ považováno jenom natolik intenzivní omezení
v právech, jež spočívá ve vynuceném setrvání ve vojenském objektu nebo na místě určeném
nadřízeným. Musí jít tedy o omezení v podobě zákazu opuštění určitého konkrétního místa, byť
jinak voják může na daném místě vykonávat libovolnou mimopracovní činnost, jež neohrožuje
jeho připravenost nastoupit v určeném časovém limitu služby. V této souvislosti ovšem krajský
soud považuje za formalistické tvrzení žalovaného, že musí jít o zcela konkrétní místo. Jaké
určení místa lze považovat za konkrétní je třeba opět dovodit z účelu normy. Zde krajský soud
akceptuje argument vyslovený v napadeném rozhodnutí, že musí jít o místo, které je jeho útvaru
potažmo armádě předem známo a umožňuje tak zastižení vojáka i v situaci, kdy selžou běžné
komunikační prostředky (např. v důsledku úspěšného útoku proti komunikační infrastruktuře).
Za limit tak nelze považovat konkrétní místnost nebo konkrétní budovu, nýbrž takové vymezení,
které umožňuje vojáka bez nepřiměřených obtížích povolat do služby vysláním kontaktní osoby.
Lze si tedy představit vymezení určením konkrétní obce (vesnice), jejíž velikost umožňuje rychlé
dohledání vojáka. Časové vymezení takové lokality, jehož se stěžovatel dovolává, by však
v podstatě vyloučilo jistou dosažitelnost vojáka, resp. muselo by jít o dosažitelnost v řádu minut,
což by se v podstatě rovnalo přikázání setrvání ve vojenském objektu.
Určení dosažitelnosti v řádu 360 nebo 120 minut od útvaru podle názoru krajského soudu
s ohledem na uvedené nepředstavuje natolik intenzivní omezení práv vojáka, jež by bylo
z hlediska §30 zákona o vojácích z povolání považováno za služební pohotovost a jež by bylo
spojeno s náhradou podle §19 zákona o platu. Byť má stěžovatel pravdu, že z pohledu zákoníku
práce a běžného pracovněprávního vztahu by na odměnu byl i v takové situaci nárok, v případě
služebního poměru vojáka z povolání není takové omezení spojeno s přímou úhradou. Samotná
dlouhodobá rozsáhlejší praxe spočívající v tom, že v případě dosažitelnosti do 120 minut náhrada
vyplácena byla, může vytvořit legitimní očekávání v souladu se zásadou rovného zacházení,
že obdobné úhrady se dostane všem do tohoto at hoc stanoveného limitu. Podmínky stěžovatele
však byly natolik odlišné (dosažitelnost do 360 minut), že jeho situace není srovnatelná a nemůže
proto být úspěšný ani s poukazem na tuto (dle tvrzení žalovaného již navíc ukončenou) správní
praxi.
Napadené rozhodnutí tak podle názoru krajského soudu obstálo. Skutkový stav
pro rozhodnutí správního orgánu, resp. soudu byl zjištěn dostatečně, spor o skutkových
okolnostech přitom nevznikl ani v rámci správního řízení ani před soudem. Stěžovatelem
a ani žalovaným nebylo tvrzeno, že by stěžovateli byla určena služební pohotovost na konkrétním
místě ve smyslu shora vyloženém. Řeší se pouze otázka, zda povinnost být setrvale na telefonu
kdekoliv, odkud se lze ve stanoveném čase dostavit na pracoviště, může být právně kvalifikována
jako „určení místa“ ve smyslu §30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Krajský soud
proto neměl důvod postupovat shodně jako Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012 - 47, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
jímž účastníci v této věci argumentovali. V projednávané věci posouzení skutkového stavu není
předmětem žádného ze žalobních bodů a skutkový stav, z jehož napadená rozhodnutí vycházejí,
není nikým zpochybňován. Krajský soud dále dodal, že nijak odůvodněný závěr v odst. 31
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu s ohledem na již uvedenou právní argumentaci
nemohl Krajský soud v Praze přijmout.
Krajský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že nařízením časové dosažitelnosti vojáka
nebyla vojákovi stanovena služební pohotovost ve smyslu §30 odst. 2 zákona o vojácích
z povolání. Stěžovatel se proto nemůže úspěšně domáhat přiznání nároku na odměnu
za pracovní pohotovost mimo pracoviště.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku povahy právní úpravy služební
pohotovosti podle zákona o vojácích z povolání. Poukázal na to, že i voják je občanem
a tudíž se na něj vztahuje Listina základních práv a svobod. Státní moc, včetně výkonu pravomoci
služebního funkcionáře, může být vůči němu uplatňována pouze v případech a v mezích
stanovených zákonem, způsobem, který stanoví zákon (článek 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod), povinnosti mu mohou být ukládány pouze na základě zákona (článek 4 odst. 1
Listiny). Z hlediska ústavně právních zásad je nepřípustné, aby služební orgány nutily stěžovatele
vykonávat pohotovost jinou formou než jako zákonem upravenou služební pohotovost.
Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že odměna za nařízenou dosažitelnost je
zahrnuta v základním platu, neboť zákon nic takového nestanoví. Stěžovatel zopakoval
svoji argumentaci týkající se obecného vymezení místa výkonu pohotovosti v rozkazech časovým
limitem 360 minut dostavení se k výkonu služby a omezení pobytu pouze na místa pokrytá
signálem mobilního operátora. Výklad pojmu „jiná místa“ v §30 odst. 2 zákona o vojácích
z povolání, který provedl krajský soud, nemá podle stěžovatele oporu v textu zákona
ani v důvodové zprávě, výklad musí být ve prospěch vojáka, neuvedení konkrétního místa
nemůže být k tíži vojáka. Důvodem je, že voják je povinen respektovat i takové rozkazy,
které případně vykazují formální vady, jinak mu hrozí kázeňský postih.
Závěrem stěžovatel poukázal na to, že postup služebních orgánů byl předmětem šetření
ze strany veřejného ochránce práv, který došel k závěrům, které podporují nárok stěžovatele
na zaplacení odměny za služební pohotovost. V této souvislosti předložil Nejvyššímu správnímu
soudu „Zprávu o šetření ve věci nařizování služební pohotovosti vojákům z povolání“ ze dne
7. 6. 2013, sp. zn. 7661/2012/VOP/VBG, sp. zn. 8270/2012/VOP/VBG, vydané veřejným
ochráncem práv.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru rozsudek krajského
soudu je věcně správný a v souladu se zákonem, v rozsudku a jeho odůvodnění neshledává
žalovaný žádnou vadu, která by měla či mohla být důvodem jeho změny nebo zrušení.
K samotné podstatě sporu žalovaný odkázal na své stanovisko v řízení před krajským soudem
a doplnil, že považuje za zásadně nesprávnou argumentaci analogií k pracovněprávní pracovní
pohotovosti. Zatímco podle pracovněprávní úpravy zajišťuje institut pracovní pohotovosti to,
aby zaměstnavatel mohl řešit svou náhlou potřebu výkonu určitých prací povoláním
zaměstnanců, s nimiž se na tom předem dohodl a dohodl s nimi rovněž místo, kde je v případě
potřeby nalezne, podle veřejnoprávní úpravy služebního poměru zajišťuje institut služební
pohotovostí to, aby voják byl přítomen v místě výkonu služby i v době svého služebního volna,
aby mohl v případě potřeby služební úkoly začít neprodleně plnit. U služební pohotovosti nejde
o to, aby se voják na pracoviště dostavil, ale o to, aby na pracovišti byl přítomen již před vznikem
potřeby.
Dále pak žalovaný považoval za nezbytné připomenout, že stanovení dosažitelnosti
s časovým limitem 360 minut k dostavení se na pracoviště nepředstavuje v dnešní době
takové omezení, které by znamenalo citelnější zásah do svobody pohybu a pobytu vojáka v době
jeho služebního volna. Doba 6 hodin postačuje nejen k tomu, aby se vojenský policista dostavil
ke svému útvaru do Staré Boleslavi z kteréhokoli místa v republice, ale dokonce umožňuje,
aby v případě nezbytné potřeby bylo pro něj vypraveno služební vozidlo, nedisponoval-li
by v daném okamžiku vlastním. Omezení vojáka z povolání při stanovené dosažitelnosti spočívá
v tom, že voják musí mít u sebe mobilní telefon a nesmí se na delší dobu vydat do místa,
které není GSM pokryto - to však cum grano salis jsou dnes již jen tunely a důlní díla (vyjma
metra). Stanovení časové normy dostavení se na pracoviště rozhodně nelze podle žalovaného
považovat za určení místa pro pobyt v době služební pohotovosti a stejně tak stanovení
povinnosti zdržovat se jen na místech pokrytých signálem mobilního operátora, nelze dnes již
považovat za vymezení prostoru, v němž se voják smí pohybovat. Tuto argumentaci stěžovatele
nelze podle názoru žalovaného než odmítnout, protože reálné provedení, jak shora uvedeno,
žádnou újmu vyjma znemožnění návštěvy důlních děl nepředstavuje. Stanovení dosažitelnosti
a dostavení se ve lhůtě 6 hodin tedy nadále žalovaný nepovažuje za formu stanovení služební
pohotovosti.
Vhledem k uvedenému žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla v plném rozsahu
jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
V posuzované věci je sporná pouze právní otázka, zda v případě, že služební orgány
nařídí vojáku pohotovost (ať již formálně za služební pohotovost označenou, případně nazvanou
jinak) a neuvedou konkrétní místo (adresu), na němž je voják povinen se v době pohotovosti
zdržovat, náleží vojáku odměna za služební pohotovost, a to za situace, kdy je stanovena
jeho dosažitelnost do 360 minut.
Podle §30 odst. 1, 2 zákona o vojácích z povolání, vyžaduje-li to zájem služby, může
nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Služební pohotovostí se rozumí přítomnost
vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu
služby. Ustanovení §19 odst. 2 zákona o platu uvádí, že za hodinu pracovní pohotovosti mimo
pracoviště mimo pracovní dobu zaměstnance přísluší zaměstnanci odměna ve výši 15 %, a jde-li
o den pracovního klidu, ve výši 25 % poměrné části pracovního tarifu, osobního příplatku
a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci,
na který připadla pracovní pohotovost.
Problematikou nařizování služební pohotovosti se zabýval Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 71/2012 - 47, a dospěl k následujícím závěrům.
„Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že vázání služební pohotovosti
na podmínku dosažitelnosti do 120 minut nemá zákonný podklad. Nejvyšší správní soud
však nesdílí názor krajského soudu, že pokud nebylo stěžovateli stanovené místo konání služební
pohotovosti, nemohlo se jednat o služební pohotovost. Podle Nejvyššího správního soudu
nemůže případné neurčení místa konání služební pohotovosti být přičítáno k tíži stěžovatele.“
K uvedené otázce se následně vyjádřil Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 4 Ads 55/2013,
v níž uvedl, že setrval na právním názoru vysloveném v citovaném rozsudku ve věci
sp. zn. 6 Ads 71/2012, tedy že pokud služební orgán v rozkaze nařizujícím pohotovost neurčí
přesné místo, na němž se voják má zdržovat, neznamená to, že se nejedná o služební pohotovost
podle §30 zákona o vojácích z povolání. V posledně uvedené věci Nejvyšší správní soud dodal,
že o služební pohotovost se jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku
„dosažitelnost“, popř. jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení,
jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka
nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do 6 hodin, a to i když v rozkaze není
uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat.
Za takto nařízenou pohotovost vojáku náleží odměna podle §19 odst. 2 zákona o platu. V nyní
posuzované věci jde o skutkově i právně obdobnou věc, jíž se N ejvyšší správní soud zabýval
ve věci sp. zn. 4 Ads 55/2013, přičemž se závěry uvedenými v odůvodnění tohoto rozsudku
se šestý senát plně ztotožňuje a pro stručnost na jeho odůvodnění v podrobnostech plně
odkazuje (žalovanému i zástupci žalobce byl uvedený rozsudek čtvrtého senátu doručen
a jeho obsah je tudíž oběma účastníkům znám).
Ke stejnému závěru dospěl veřejný ochránce práv ve svém závěrečném stanovisku ve věci
stížnosti stěžovatele vydaném dne 20. 8. 2013. V tomto závěrečném stanovisku veřejný ochránce
práv po obsáhlém vyhodnocení dosavadního průběhu šetření, vyjádření žalovaného
a jím navržených opatřeních k nápravě a judikatury soudu, setrval na svém názoru, že dosavadní
způsob zajišťování hotovostního systému bez hrazení odměn do něj zapojeným vojákům
za služební pohotovost, byl nezákonný. Zejména bylo zdůrazněno, že v posuzovaném období
docházelo mimo jiné na Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav k nařizování služební
pohotovosti v rozporu s §30 zákona o vojácích z povolání, neboť vojákům nebylo určeno místo
jejich pobytu mimo vojenské objekty, ale ve svém volnu byli omezováni způsobem, který zákon
nepřipouští, a to určením časové normy tzv. dosažitelnosti. I když tento protiprávní způsob
nařizování služebních pohotovostí lze vytýkat jedině služebním orgánům, dotčení vojáci mohli
být omezeni na svém pobytu stejným způsobem jako v případě určení místa svého pobytu
mimo vojenské objekty, plnili své povinnosti spojené s nařízením služební pohotovosti,
přesto orgán své pochybení klade k tíži vojákům a odmítá proplacení odměny za odsloužené
služební pohotovosti.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatele, že krajský soud
se v napadeném rozsudku řídil nesprávným právním názorem, neboť na věc správně aplikoval
§30 zákona o vojácích z povolání, avšak toto ustanovení nesprávně vyložil. Proto Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Nejvyšší správní soud dále shledal, že na nesprávném právním názoru ohledně výkladu
§30 zákona o vojácích z povolání je založeno i napadené rozhodnutí žalovaného, což představuje
důvod pro jeho zrušení, který zde byl již v době řízení před krajským soudem. Proto Nejvyšší
správní soud zároveň přistoupil i ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Na žalovaném tak v dalším řízení bude, aby znovu rozhodl o žádosti stěžovatele
o vyplacení odměny za služební pohotovost. Přitom se žalovaný bude řídit právním názorem
Nejvyššího správního soudu uvedeným v odůvodnění tohoto rozsudku, kterým je žalovaný
v dalším řízení podle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud dále rozhodl o nákladech žalobního řízení před krajským soudem
i o nákladech řízení o kasační stížnosti, a to podle §60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný ve věci neměl
úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Procesně úspěšný stěžovatel má vůči
žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v podobě zaplacených soudních poplatků v celkové
výši 8000 Kč (3000 Kč za žalobu a 5000 Kč za kasační stížnost) a dále na náhradu nákladů
právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti. Náklady právního zastoupení Nejvyšší správní
soud vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to jako odměnu za dva úkony
právní služby (převzetí právního zastoupení a podání kasační stížnosti) po 3100 Kč (§9 odst. 4
písm. d/ ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč za jeden úkon podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele není plátcem
DPH, jak bylo zjištěno z obsahu spisu sp. zn. 4 Ads 55/2013. Celkově je tedy žalovaný povinen
stěžovateli nahradit náklady soudního řízení (zahrnujícího řízení o žalobě i řízení o kasační
stížnosti) v celkové částce 14 800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu