ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.42.2013:38
sp. zn. 6 As 42/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem V Tůních 1636/1, Praha 2,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, týkající se žaloby
proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 4. ledna 2012, č. j. 169/2012-130100-21,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února
2013, č. j. 41 A 17/2012 - 57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2013, č. j. 41 A 17/2012 - 57,
se r uší a věc se v r ací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Celní úřad Prostějov (dále též „celní úřad“) uznal svým rozhodnutím ze dne 7. září 2011
č. j. 1176-18/2011-136200-021 žalobce vinným tím, že jako řidič v systému časového zpoplatnění
užil dne 21. ledna 2011 v 9:20 hod dálnici D1 na 70. km ve směru na Brno silničním motorovým
vozidlem tovární zn. BMW, RZ: X, aniž by uhradil časový poplatek, nevyznačil údaj o registrační
značce vozidla na kupónu prokazujícímu úhradu časového poplatku a nepředložil na požádání
policisty díl kupónu, kterým se prokazuje úhrada časového poplatku. Tím porušil povinnosti
stanovené v §21e odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
ve znění pozdějších předpisů, a naplnil skutkovou podstatu přestupků podle §42 odst. 2 písm. a),
c) a d) zákona o pozemních komunikacích. Za toto jednání uložil celní úřad žalobci pokutu
ve výši 5 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce se proti rozhodnutí celního úřadu odvolal, Celní ředitelství Olomouc
však jeho odvolání zamítlo rozhodnutím uvedeným v návětí. Odvolací rozhodnutí napadl žalobce
správní žalobou, v níž namítal zejména procesní vady – konání ústního jednání
v jeho nepřítomnosti (pouze v přítomnosti právního zástupce) a bez možnosti osobně se vyjádřit
k věci, nedostatek poučení žalobce a jeho právního zástupce o ukončení dokazování,
neopakování důkazů v novém řízení poté, co bylo původní rozhodnutí celního úřadu zrušeno
odvolacím orgánem, a chybné číslo jednací potvrzeného rozhodnutí uvedené v odvolacím
rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v Brně žalobu v návětí označeným rozhodnutím zamítl
jako nedůvodnou.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále
též „stěžovatel“) dne 22. března 2013 kasační stížnost. V ní namítal, že celní úřad jej na ústní
jednání konané dne 30. srpna 2011 řádně nepředvolal. To dovozuje ze dvou skutečností.
Jednak jeho právní zástupce dopisem ze dne 26. srpna 2011 informoval celní úřad, že stěžovatel
se (dosud) nachází v zahraničí – z toho měly správnímu orgánu vzniknout důvodné pochybnosti,
zda stěžovateli bylo zaslané předvolání k ústnímu jednání řádně doručeno (jednalo se
o tzv. doručení fikcí). Dále pak správní orgány neodůvodněně odmítly akceptovat stěžovatelovu
omluvu z ústního jednání spočívající v tom, že v době ústního jednání pobýval na dovolené
v zahraničí, ačkoliv tuto skutečnost po návratu doložil v rámci odvolacího řízení. Své předchozí
omluvy z nařízených ústních jednání považuje stěžovatel – na rozdíl od krajského soudu –
za náležité, neboť byly odůvodněny jeho pracovní vytížeností. Svým postupem jej správní orgány
připravily o možnost ústního vyjádření k projednávanému přestupku, které je jeho osobním
právem a nelze je nahradit vyjádřením písemným nebo ústním vyjádřením jeho právního
zástupce.
[4] Stěžovatel také setrvává na stanovisku, že celní úřad měl zopakovat provedení důkazů,
které provedl na ústním jednání konaném dne 27. dubna 2013. Na toto jednání totiž nebyl
stěžovatel řádně předvolán a právě tato skutečnost byla důvodem pro zrušení rozhodnutí celního
úřadu odvolacím orgánem a vrácení věci k novému řízení. Původní dokazování tedy bylo
provedeno nezákonným způsobem a celní úřad byl povinen je po vrácení věci provést znovu
a v souladu se zákonem. Kromě toho stěžovatel upozorňuje, že celní úřad se ve svém rozhodnutí
odvolává na oznámení o spáchání přestupku a postupovou zprávu, ačkoliv z judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že úřední záznam nemůže být použit jako důkaz. Krajský
soud přitom ve svém rozsudku tvrdí, že celní úřad dospěl k závěru o vině jen na základě
dokumentace založené ve spise. Tu však stěžovatel od počátku zpochybňuje, čímž se krajský
soud vůbec nezabýval.
[5] Konečně stěžovatel upozorňuje též na to, že krajský soud vůbec nevypořádal
jeho námitku, že celní úřad jej nepoučil o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
před jeho vydáním a neposkytl mu k tomu přiměřenou lhůtu.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělil Nejvyššímu správnímu soudu,
že zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, bylo
zrušeno Celní ředitelství Olomouc, přičemž jeho působnost a spisy převzal žalovaný. K věci samé
žalovaný uvedl, že navrhuje kasační stížnost zamítnout. Podle žalovaného byly splněny podmínky
pro to, aby se projednání přestupku konalo v nepřítomnosti stěžovatele, neboť stěžovatel
se z jednání konaného dne 30. srpna 2011 náležitě neomluvil, stejně jako z jednání předchozích.
Zároveň stěžovateli ani jeho právnímu zástupci nic nebránilo učinit kdykoliv během řízení
písemné vyjádření a předložit doklady prokazující stěžovatelovu nevinu, zejména údajný časový
kupon s vyznačením registrační značky stěžovatelova automobilu. Možností vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí se podle žalovaného krajský soud zabýval. Z protokolu o ústním
jednání konaném dne 30. srpna 2011 je podle žalovaného zřejmé, že právní zástupce stěžovatele
dostal možnost se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřit a to stvrdil svým podpisem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou, neboť byla podána včas (§106 odst. 2 a 4 s. ř. s.) osobou
oprávněnou (§102 s. ř. s.) a stěžovatel byl v řízení řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvody
stížnosti, jak je stěžovatel obsahově vymezil, se opírají o §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Kasační
stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů stanovených zákonem (§104 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost věcně posoudil a dospěl k závěru, že je
důvodná.
[9] Pokud jde o stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., stěžovatel
poukazuje na to, že krajský soud se ve svém rozsudku vůbec nevyrovnal s jedním ze žalobních
bodů, konkrétně s otázkou poučení o možnosti vyjádřit se ke shromážděným podkladům
před vydáním rozhodnutí. Takové opomenutí by mohlo způsobit nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil tuto námitku a musel dát
stěžovateli za pravdu. Již na první pohled je zřejmé, že krajský soud rozdělil ve svém rozsudku
při rekapitulaci stěžovatelovu žalobu do pěti bodů, v odůvodnění se však věnuje pouze třem
z nich a zbývající dva opomíjí. To by ještě samo o sobě ke zrušení rozsudku vést nemuselo,
pokud by se soud se zbývajícími žalobními body věcně vypořádal, byť by toto vypořádání
nesprávně zařadil pod jiný žalobní bod, nebo pokud by z odůvodnění jiného žalobního bodu
názor soudu na spornou otázku alespoň logicky vyplýval. To se však v daném případě nestalo.
Krajský soud se podrobně věnoval otázce, zda bylo možno projednat přestupek bez přítomnosti
stěžovatele (žalobní body 1 a 2) a zda bylo možno vycházet z důkazů provedených
v předcházejícím řízení před zrušením prvního prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem
(žalobní bod 3). Z odůvodnění rozsudku však nikterak nevyplývá, jak se soud vypořádal
s otázkou, zda celní úřad naplnil svou povinnost poučit stěžovatele, resp. jeho právního zástupce
přítomného při ústním jednání, o tom, že bylo ukončeno dokazování a že se ke shromážděným
podkladům může před vydáním rozhodnutí vyjádřit (žalobní bod 4).
[10] Otázkou nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval
v řadě svých rozsudků. Pro nyní posuzovaný případ postačí ocitovat usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2009 č. j. 8 Afs 73/2007-107 a na ně navazující
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2009 č. j. 8 Afs 73/2007-111 (všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nsssoud.cz). Z nich jednoznačně vyplývá,
že pokud správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pomine některou z námitek
žalobce, a to dokonce i marginální, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než jeho rozhodnutí
zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, byť by i důvodnost námitky
mohl sám spolehlivě posoudit podle obsahu spisu. V nyní posuzovaném případě se nadto
ani o takovýto marginální případ nejedná.
[11] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že účastník řízení si sám nemůže učinit
právně relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2003 č. j. 7 A 112/2002-36,
publ. pod č. 303/2004 Sb. NSS). Samozřejmě smyslem ústního jednání v přestupkovém řízení je
právě shromáždění podkladů pro rozhodnutí, vyjádření se obviněného k nim a vydání rozhodnutí
ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2006,
č. j. 1 As 19/2005-71). Proto pokud se obviněný ústního jednání nezúčastní ani se z něj řádně
neomluví, musí být srozuměn s tím, že správní orgán rozhodne věc na ústním jednání
v jeho nepřítomnosti, jak je to obvyklé (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. října 2013 č. j. 6 As 29/2013-87). V daném případě je ovšem situace odlišná v tom,
že se ústního jednání dne 30. srpna 2011 zúčastnil právní zástupce stěžovatele, požádal o konání
dalšího ústního jednání, jehož by se mohl stěžovatel zúčastnit osobně, a navrhl provedení
určitých důkazů. Správní orgán se v protokolu o ústním jednání s jeho návrhy nijak nevyrovnal
a dne 7. září 2011 místo toho vydal rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud zastává názor,
že vydání rozhodnutí až po ústním jednání s určitou časovou prodlevou představuje vadu
přestupkového řízení (viz rozsudek ze dne 4. října 2007, č. j. 4 As 4/2007-46), byť tato vada
zpravidla nemívá vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 14. října 2010
č. j. 5 As 1/2010-76). V daném případě je ovšem třeba položit si otázku, zda nevydání rozhodnutí
na ústním jednání dne 30. srpna 2011 nemohlo ve stěžovatelově právním zástupci vzbudit naději,
že bude nařízeno nové ústní jednání a na něm budou provedeny jím navrhované důkazy
(a nakolik taková naděje představovala legitimní očekávání). Na tuto otázku musí odpovědět
krajský soud, Nejvyšší správní soud jej v této úloze vzhledem ke své judikatuře citované
v předchozím odstavci nemůže nahradit.
[12] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud opomněl zhodnotit stěžovatelem
uvedený čtvrtý žalobní bod, což nutně muselo vést ke zrušení jeho rozsudku v souladu
s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Proto se Nejvyšší správní soud již podrobněji
nezabýval zbývajícími kasačními námitkami, neboť by to bylo předčasné. Pro pořádek Nejvyšší
správní soud upozorňuje, že v novém řízení bude mít krajský soud příležitost vypořádat též pátý
žalobní bod, který taktéž v odůvodnění svého rozsudku opomněl, byť jde pouze o otázku chybně
uvedeného čísla jednacího rozhodnutí celního úřadu v rozhodnutí odvolacího orgánu.
IV. Náklady řízení
[13] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu