ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.82.2012:42
sp. zn. 6 As 82/2012 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: V. V.,
zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2,
Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2012, č. j. CPR-5422/ČJ-2012-9CPR-V243, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012,
č. j. 4 A 55/2012 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky
proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2012, č. j. CPR-5422/ČJ-2012-9CPR-V243 a o nákladech
řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tímto
rozhodnutím žalované bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České
republiky Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, odd. pobytové
kontroly pátrání a eskort ze dne 26. 3. 2012, kterým bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění
podle §119 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2010 a doba, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území
České republiky byla stanovena na tři roky, přičemž její počátek byl stanoven v souladu
s ust. §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Rozhodnutím žalované bylo zároveň odvoláním napadené rozhodnutí o vyhoštění potvrzeno.
[2] Městský soud zjistil z obsahu správního spisu a z odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí, že stěžovatelka přijela do České republiky vlakem dne 7. 7. 2008. Nedisponovala
cestovním dokladem ani vízem. Téhož dne v azylovém zařízení Vyšní Lhoty požádala o udělení
mezinárodní ochrany; azylové řízení bylo pravomocně ukončeno 6. 1. 2010 odmítnutím kasační
stížnosti Nejvyšším správním soudem. Dne 20. 7. 2008 bylo Policií České republiky, oblastním
ředitelstvím služby cizinecké policie Ostrava, inspektorátem cizinecké policie Mosty u Jablunkova
pod č. j. CPOV-8636-11/ČJ2008-64PV-SV vydáno rozhodnutí ve věci uložení správního
vyhoštění na dobu jednoho roku. Odvolání, které stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala,
bylo zamítnuto. Vzhledem k tomu, že v době správního vyhoštění byla stěžovatelka žadatelkou
o mezinárodní ochranu, nebylo toto rozhodnutí vykonatelné. Po ukončení řízení ve věci
mezinárodní ochrany byla doba správního vyhoštění navýšena s dobou platnosti od 17. 9. 2009
do 17. 9. 2010. V době podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka
občana Evropské unie byla stěžovatelka oprávněna pobývat na území České republiky na základě
výjezdního příkazu č. GA 0167120 platného od 1. 3. 2010 do 30. 3. 2010. Dne 31. 3. 2010
se stěžovatelka i s manželem dostavila na ICP Praha a byl jí vystaven cestovní průkaz totožnosti
a vlepen do něj výjezdní příkaz s platností od 31. 3. 2010 do 29. 4. 2010.
[3] Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka uzavřela dne 13. 11. 2009
sňatek s občanem České republiky Radkem Vorlíčkem. Žádost o povolení k přechodnému
pobytu, kterou stěžovatelka podala 1. 3. 2010, byla rozhodnutím Policie České republiky, oblastní
ředitelství služby cizinecké policie Praha, inspektorát cizinecké policie Praha ze dne 10. 5. 2010
zamítnuta podle §87b odst. 1 v návaznosti na §15a odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Dne 20. 9. 2010 bylo oznámením o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění
stěžovatelky podle §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců zahájeno řízení o správním
vyhoštění. Dne 20. 9. 2010 byl sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení
se stěžovatelkou, která na dotaz, proč nevycestovala v době stanovené výjezdním příkazem,
uvedla, že si myslela, že když je nemocná a nemůže odjet, vydá jí cizinecká policie nový výjezdní
příkaz. K dalším dotazům, které se týkaly mimo jiné společného života s manželem R. V.,
stěžovatelka uvedla, že se nebude vyjadřovat. R. V. byl vyslechnut dne 10. 1. 2012. Ve své
výpovědi mimo jiné uvedl, že se stěžovatelkou po celou dobu jejich vztahu neměl žádný intimní
vztah, nikdy společně neměli pohlavní styk. Jmenovaný žil s rodiči v L. a měl to doma těžké.
Rodiče s ním nechtěli bydlet ve společné domácnosti, nutili ho poslouchat. Když mu stěžovatelka
navrhla, že s ní může bydlet v Praze, souhlasil i se svatbou. Jmenovaný nevěděl, že je stěžovatelka
v České republice nelegálně a svatbou by mohla získat povolení k pobytu. Až po svatbě mu
došlo, že to stěžovatelka dělala jen z důvodu získání povolení k pobytu. Že se oženil, svým
rodičům řekl asi po dvou měsících po svatbě. Vyhoštění stěžovatelky by pro jmenovaného nebyl
žádný zásah do jeho soukromého ani rodinného života. Se stěžovatelkou nežije a nemá s ní
společné závazky.
[4] Obsahem správního spisu je i závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování
stěžovatelky se závěrem, že její vycestování je možné. Ze zprávy o trestním řízení
č. j. ÚOOZ-11/TČ2010-08 zjistil městský soud, že byla zadržena jedenáctičlenná skupina osob
podezřelých ze spáchání trestných činů účast na organizované zločinecké skupině a přečinu
napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. Obsahem zprávy je i seznam
zadokumentovaných dílčích jednání (jednotlivých účelových sňatků). Jedná se celkem
o 49 účelových sňatků a pod bodem 34 jsou uvedeni R. V. a V. V., roz. O.
[5] K námitce stěžovatelky ohledně rozporuplnosti napadeného rozhodnutí i rozhodnutí
správního orgánu I. stupně uvedl městský soud, že se k této námitce žalovaný již vyjádřil
v napadeném rozhodnutí, kde uvedl, že o stěžovatelce rozhodoval ve smyslu §119 odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců jako o občanu, který je rodinným příslušníkem příslušníka EU.
Postupoval však podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2010, kdy nebylo
v ust. §119 odst. 2 citovaného zákona ustanovení o lhůtách. Proto rozhodoval s odkazem
na ust. §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2010.
Podle názoru městského soudu je tak zřejmé, že stěžovatelka byla posuzována jako rodinný
příslušník občana EU.
[6] Dále se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval námitkou stěžovatelky
ohledně prokázání narušení veřejného pořádku závažným způsobem jejím jednáním. Přitom
městský soud vycházel ze stanoviska Nejvyššího právního soudu zaujatého v rozsudku ze dne
16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006 - 64 a dospěl k závěru, že v projednávaném případě jde o porušení
veřejného pořádku v části výše vymezeného heterogenního normativního systému,
která má chránit zájmy, na nichž je postavena zákonná úprava pobytu cizinců v ČR. Ze dvou
kritérií, jež mají být při zvažování narušení veřejného pořádku brána v potaz, je tak kritérium
blízkosti porušené normy zájmům chráněným zákonem o pobytu cizinců splněno v tak značné
míře, že jednání žalobkyně je nutno považovat za porušení veřejného pořádku. V daném případě
žalobkyně jednak uzavřela fiktivní manželství, což sice v době jeho uzavření nebylo možno
kvalifikovat jako trestný čin ani přestupek, nicméně kromě toho se žalobkyně dopustila dalšího
jednání, které má již znaky přestupku (pobyt na území bez víza).
[7] Podle názoru městského soudu jsou v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů popsány
všechny skutečnosti vedoucí k závěru, že stěžovatelka závažným způsobem narušuje veřejný
pořádek. Bylo poukázáno na účelový sňatek stěžovatelky, na její neoprávněný vstup na území
České republiky a na její pobyt po vypršení doby platnosti výjezdního příkazu. Městský soud
uvedl, že v tomto řízení není přezkoumáváno rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o povolení k přechodnému pobytu, ani jeho doručování. Je nepochybné, že žádost
podaná stěžovatelkou v březnu 2010 byla zamítnuta v květnu 2010 a odvolání stěžovatelky
proti tomuto rozhodnutí bylo také zamítnuto jako opožděné. Tvrzení stěžovatelky, že se sama
dostavila ke správnímu orgánu, neboť byla do 20. 9. 2010 nemocná, bylo vyvráceno úředním
záznamem, podle něhož ošetřující praktická lékařka sdělila, že podle lékařské zprávy byla kontrola
stanovena na 13. 9. 2010 a stěžovatelka byla k tomuto datu uschopněna. Tvrzení stěžovatelky,
že byla nemocná do 20. 9. 2010, tedy považoval městský soud za nepodložené.
Pokud stěžovatelka zpochybňovala zprávu o trestním řízení proti osobám, které napomáhaly
k neoprávněnému pobytu na území tím, že organizovaly fingované sňatky, poukázal městský
soud na to, že tento doklad pouze potvrzuje skutečnost zjevnou z výpovědi R. V., který uváděl,
za jakých okolností ke sňatku se stěžovatelkou došlo.
[8] K námitkám stěžovatelky ohledně nesprávné aplikace směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, městský soud uvedl, že k této námitce nemá připomínky,
ale pouze poukazuje na to, že stěžovatelce nebylo odepřeno postavení rodinného příslušníka
občana EU, i když bylo konstatováno, že její sňatek je účelový. Správním orgánům tedy nelze
vytýkat, že by postupovaly v rozporu se zákonem a s uvedenou směrnicí.
[9] Městský soud též poukázal na to, že právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 5 As 51/2009, na který poukazuje stěžovatelka, byl překonán usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 4/2010 - 151. Městský soud
se ztotožnil se závěrem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu v tom smyslu, že samotný fakt
účelového uzavření manželství nelze považovat za narušení veřejného pořádku, neboť nejde
o skutečné aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
Je třeba však vyjít ze stanoviska rozšířeného senátu, z něhož vyplývá, že na druhé straně však
celkové chování cizince (neoprávněný vstup na území ČR bez cestovního dokladu a víza,
pobývání na území neoprávněně bez víza v době, kdy dlouhodobě nežila s občanem ČR,
a nerespektování povinnosti vycestovat na základě uloženého předchozího správního vyhoštění,
zneužití postavení rodinného příslušníka občana ČR s cílem zlegalizovat pobyt na území ČR,
potažmo na území členských států EU), dosáhlo takové intenzity, že je možno jej hodnotit jako
závažné narušení veřejného pořádku.
II. Kasační stížnost
[10] Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností ze dne
17. 12. 2012 doplněnou podáním ze dne 7. 1. 2013. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka
uvedla důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatelka namítá, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zatížen vadou
nepřezkoumatelnosti, neboť správní orgán rozhodl, že stěžovatelce bylo vydáno správní
vyhoštění „podle ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona č. 328/1999 Sb. v návaznosti na §119 odst. 1
písm. a) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb.“. Výrok správního rozhodnutí tedy odkazuje
na ust. §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců, které zákon vyhrazuje řízení
vedenému s občany třetích zemí, nikoliv s občany EU či jejich rodinnými příslušníky. S touto
námitkou se podle názoru stěžovatelky nevypořádal ani žalovaný ani městský soud.
[12] Stěžovatelka dále polemizuje se zjištěním správních orgánů, že opakovaně pobývala na území
České republiky neoprávněně. Doba prvého správního vyhoštění uloženého na dobu jednoho
roku podle názoru stěžovatelky prokazatelně uplynula v průběhu řízení o poskytnutí mezinárodní
ochrany. Stěžovatelka poté na území České republiky pobývala již jen v souladu s platnými
právními předpisy. Dne 1. 3. 2010 (v době, kdy na území České republiky pobývala v souladu
s právními předpisy) podala stěžovatelka žádost o povolení k přechodnému pobytu. Tato žádost
byla zamítnuta dne 10. 5. 2010. Toto rozhodnutí bohužel nebylo stěžovatelce řádně doručeno,
neboť bylo doručováno v rozporu s ust. §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „správní řád“) v návaznosti na ust. §32 odst. 3 téhož zákona. Proti tomuto
rozhodnutí brojila stěžovatelka odvoláním ze dne 3. 8. 2010. Správní orgán vyhodnotil odvolání
jako opožděné a následně vydal stěžovatelce výjezdní příkaz s dobou platnosti od 28. 8. 2010
do 9. 9. 2010. Stěžovatelka podotýká, že evidentně došlo k doručování rozhodnutí veřejnou
vyhláškou, aniž by byl stěžovatelce ustanoven opatrovník ve věci řízení o pobytu. Došlo tak
k doručení neúčinnému, proto lze mít za to, že odvolání stěžovatelky podané 3. 8. 2010 zakládalo
právo nadále pobývat na území České republiky v souladu s ust. §87y zákona o pobytu cizinců,
což měl správní orgán alespoň v řízení o vyhoštění zohlednit.
[13] Stěžovatelka zdůrazňuje, že nelze pominout skutečnost, že následně sama a dobrovolně
přišla ke správnímu orgánu řešit svou situaci. Stěžovatelka předložila lékařskou zprávu
prokazující, že byla v době relevantní pro vycestování nemocná, a to do dne 20. 9. 2010,
kdy se sama dostavila ke správnímu orgánu. Stěžovatelka namítá, že odkaz soudu na úřední
záznam s ošetřující lékařkou, podle kterého byla uschopněna již dne 13. 9. 2010 (stěžovatelka
v kasační stížnosti zřejmě omylem uvedla 13. 9. 2012 – pozn. NSS), nemůže obstát. Názor soudu nemá
oporu ve spisovém materiálu, neboť i správní orgány obou instancí přiznávají toliko telefonát
s lékařkou, která potvrdila návštěvu dne 13. 9. 2010 (stěžovatelka v kasační stížnosti zřejmě omylem
uvedla 13. 9. 2012 – pozn. NSS) a nikoliv zmínku o uschopnění stěžovatelky. Stěžovatelka také
zpochybňuje vypovídací hodnotu takového záznamu pro důkazní řízení. Stěžovatelka zdůrazňuje,
že se jedná pouze o 11 dní, kdy měla pobývat na území České republiky neoprávněně,
přičemž jednala v dobré víře, že s ohledem na její nemoc jí bude vydán nový výjezdní příkaz.
Stěžovatelka tedy podle svého názoru nepobývala na území České republiky neoprávněně,
a proto nemohlo a nemělo být vůbec řízení o vyhoštění zahájeno.
[14] Stěžovatelka také zpochybnila skutková zjištění správního orgánu ohledně účelovosti
uzavření jejího manželství. Podle názoru stěžovatelky tento závěr správního orgánu vůbec
neodpovídá protokolům o vyjádřeních účastníků řízení. Účelovost uzavření manželství nemůže
být ani a priori dovozována ze zprávy o trestním řízení č. j. UOOZ-11/TČ-2010-08. Hypotetická
alternativa, že v budoucnu bude zahájeno trestní stíhání pro přečin napomáhání
k neoprávněnému pobytu na území, není v žádném případě relevantním důkazem a není jím
potvrzována skutečnost, že by stěžovatelka uzavřela účelový sňatek. Napadené rozhodnutí je tedy
podle názoru stěžovatelky v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a proto nepřezkoumatelné.
[15] Stěžovatelka dále brojí proti závěru správních orgánů a soudu, že v jednání stěžovatelky
popsaném v odůvodnění jejich rozhodnutí lze spatřovat, jednání, které svou závažností skutečně
naplňuje pojem závažné narušení veřejného pořádku, jak stanoví ust. §119 odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 5 As 51/2009 a blíže nespecifikovanou judikaturu Evropského
soudního dvora. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle názoru stěžovatelky
vyplývá, že ani opakované porušení zákonů České republiky nutně nemusí být porušením
veřejného pořádku a samo o sobě nemusí znamenat trvající ohrožení veřejného pořádku.
I z existence odsouzení pro trestný čin lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly
k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování představující trvající ohrožení veřejného
pořádku.
[16] Stěžovatelka odkazuje také na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2011, sp. zn. 3 As 4/2010, ze kterého vyplývá, že za narušení veřejného pořádku
ve smyslu ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze považovat jen jednání cizince,
jež je skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů
společnosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle názoru rozšířeného senátu je nutno zohlednit,
že se jedná o v podstatě nejzávažnější zásah do práv cizince. Dané ustanovení je proto třeba
aplikovat pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy pouze s ohledem na danou situaci
cizince. Nejvyšší správní soud zároveň explicitně konstatoval, že narušením veřejného pořádku
ve smyslu ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců není samotný fakt nelegálního
vstupu či pobytu cizince na území České republiky ani samotný fakt účelového uzavření
manželství. I kdyby tedy účelovost manželství byla prokázána obsahem spisového materiálu,
což se podle názoru stěžovatelky nestalo, nelze pouze na základě této okolnosti dovodit závažné
narušení veřejného pořádku.
[17] S ohledem na osobu stěžovatelky, okolnosti případu i další známé skutečnosti v současné
době v žádném případě neexistuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatelka mohla při svém dalším
pobytu na území České republiky závažným způsobem narušit veřejný pořádek či snad,
že by takto aktuálně činila.
[18] Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[19] Žalovaná se ke kasační stížnosti přes výzvu soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 28
nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od
doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatelka je též zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s).
[21] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že z obsahu námitek stěžovatelky je zjevné,
že kasační stížností fakticky uplatňuje také důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť její námitky směřují také k vadám, které stěžovatelka spatřuje v rozhodnutí žalované.
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky ohledně
nepřezkoumatelnosti výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stěžovatelka tuto vadu
spatřuje v tom, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně odkazuje na ust. §119 odst. 1
písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců, které se vztahuje na občany třetích zemí, nikoliv
na občany EU a jejich rodinné příslušníky. Nejvyšší správní soud konstatuje, že zákon o pobytu
cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2010 neobsahoval ustanovení, které by speciálně stanovilo
doby, po které není při vyhoštění možno umožnit vstup na území občanu EU nebo rodinnému
příslušníku občana EU. Tyto doby byly nově stanoveny v ust. §119 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců až novelou účinnou od 1. 1. 2011.
[23] Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je přitom zřejmé, že správní orgán
I. stupně stěžovatelku posuzoval jako rodinného příslušníka občana EU a o vyhoštění rozhodoval
pro naplnění důvodu podle ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z rozhodnutí
správního orgánu I. stupně je zřejmé, že správní orgán I. stupně aplikoval ust. §119 odst. 1
písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců v případě stěžovatelky pouze analogicky, aby mohl
stanovit dobu, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území, jak vyžaduje ust. §118
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takové použití analogie při rozhodování o správním vyhoštění
rodinného příslušníka občana EU již aprobovala i judikatura Nejvyššího správního soudu,
a to např. rozsudek ze dne 17. 5. 2012, č. j. 6 As 28/2010 – 89 nebo rozsudek ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 9 As 57/2011 – 84, ve kterém Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl: „Pokud tedy zákonodárce
v ustanovení §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ani v žádném jiném ustanovení tohoto zákona žádné doby
v souvislosti s důvody vyhoštění podle §119 odst. 2 nezakotvil, má Nejvyšší správní soud za to, že se v takovém
případě jedná o mezeru v zákoně, kterou je nutno vhodným způsobem vyplnit. V daném případě se jako
nejvhodnější jeví postupovat na základě tzv. analogie, tedy aplikace právní normy upravující situaci skutkově
podobnou. Při použití analogie je nutno tuto právní normu hledat nejdříve v zákoně, z něhož pochází ustanovení
vykazující předmětnou mezeru, tj. aplikovat tzv. analogii legis. Zdejší soud má za to, že za použití analogie legis
je třeba při stanovení předmětné doby u vyhoštění občanů Evropské unie nebo jejich rodinných příslušníků vycházet
z §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který zakotvuje pro jednotlivé důvody vyhoštění odpovídající doby,
po které není možno vyhoštěnému cizinci z „třetí země“ umožnit vstup na území ČR. Toto ustanovení dle zdejšího
soudu vykazuje největší skutkovou podobnost s §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a je tomuto ustanovení
nejbližší.“ Z rozhodnutí žalované vyplývá, že žalovaná se touto otázkou zabývala na str. 3 svého
rozhodnutí, rovněž městský soud ve svém rozhodnutí osvětlil, proč považuje tuto námitku
stěžovatelky za nedůvodnou (srov. bod 5 odůvodnění).
[24] Nejvyšší správní soud rovněž považuje za nutné podotknout, že správní orgán I. instance
však aplikoval nesprávné znění ust. §119 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 – 79, ze kterého se podává:
„Pro rozhodování správního orgánu v prvním stupni je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání
rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení (srov. §96 odst. 2, §90 odst. 4 nebo §82 odst. 4 správního řádu
z roku 2004).“ Přitom také v řízení o správním vyhoštění se subsidiárně použije správní řád.
Správní orgán I. instance tedy měl aplikovat §119 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
v době vydání jeho rozhodnutí, tedy ke dni 26. 3. 2012. Podle ust. §119 odst. 3 ve znění účinném
od 1. 1. 2011 „Doba, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup
na území, se stanoví až na 10 let, jde-li o správní vyhoštění z důvodu uvedeného v odstavci 2 písm. a) anebo b),
nebo až na 3 roky, jde-li o správní vyhoštění z důvodu uvedeného v odstavci 2 písm. c).“ Stěžovatelce bylo
uloženo správní vyhoštění z důvodu podle ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
pro které určuje §119 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu správního vyhoštění v délce až deset
let, přičemž správním orgánem I. stupně nesprávně aplikované ust. §119 odst. 1 písm. a) bod 3
zákona o pobytu cizinců určovalo také dobu správního vyhoštění v délce až deset let. V této
souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na závěry usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 – 87, ze kterého se podává: „Použití právního předpisu
nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu
(rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových
či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího
doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití
odpovídajícího práva byl týž.“ V projednávané věci tak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že samotnou aplikací nesprávného znění §119 zákona o pobytu cizinců nemohl správní orgán
I. stupně dospět ke stanovení jiné délky správního vyhoštění stěžovatelky, a proto toto pochybení
správního orgánu I. stupně nebylo důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí a není tak ani důvodem
pro zrušení rozsudku městského soudu.
[25] K námitkám stěžovatelky ohledně nesprávného vyhodnocení jejího neoprávněného pobytu
na území České republiky Nejvyšší správní soud nejprve poukazuje na rozhodnutí rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 - 83,
ze kterého se podává, že „Nevyužil-li správní orgán této své pravomoci a v rozhodnutí o správním vyhoštění
stanovil pouze celkovou dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, aniž by jakkoli vymezil její
počátek, počítá se tato doba ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V takovém případě neměla
podle právní úpravy účinné od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 na počítání této doby žádný vliv ani skutečnost,
že došlo, ať již z jakéhokoli důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.“ První
správní vyhoštění bylo uloženo stěžovatelce dne 20. 7. 2008 Policií České republiky, oblastním
ředitelstvím služby cizinecké policie Ostrava, inspektorátem cizinecké policie Mosty u Jablunkova
pod č. j. CPOV-8636-11/ČJ2008-64PV-SV, a to na dobu jednoho roku, přičemž nebyl vymezen
počátek doby, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území. Odvolání, které stěžovatelka
proti tomuto rozhodnutí podala, bylo zamítnuto. Ze správního spisu sice nevyplývá,
kdy rozhodnutí o prvním správním vyhoštění stěžovatelky nabylo právní moci a vykonatelnosti,
ze spisu však vyplývá, že stěžovatelka byla vedena v evidenci nežádoucích osob od 27. 12. 2008
do 27. 12. 2009, proto (s ohledem na dikci ust. §154 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců)
lze usuzovat, že doba prvního správního vyhoštění uplynula 27. 12. 2009, přitom azylové řízení
bylo pravomocně ukončeno 6. 1. 2010. Lze tedy dát zapravdu námitce stěžovatelky, že doba
jejího prvního správního vyhoštění uplynula v době, kdy běželo řízení o mezinárodní ochraně.
Přitom (s ohledem na stanovisko rozšířeného senátu citované výše) není pro uplynutí doby
prvního správního vyhoštění stěžovatelky rozhodné, že v době řízení o mezinárodní ochraně
nebylo první rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky vykonatelné.
[26] Toto pochybení žalované lze podle názoru Nejvyššího správního soudu kvalifikovat jako
vadu řízení podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, je v rozporu s obsahem spisu). Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že uvedené
pochybení žalované nemohlo ovlivnit zákonnost jejího rozhodnutí. Žalovaná totiž vycházela
z toho, že stěžovatelka naplnila důvod pro uložení správního vyhoštění kumulací protiprávního
jednání. V odůvodnění rozhodnutí žalované se uvádí: „Odvolací orgán je toho názoru, že v souladu
s konstantní judikaturou správních soudů ČR a rovněž s judikaturou týkající se pojmu „veřejný pořádek“ není
skutečným aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti např. fakt samotného
nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR, na druhé straně však celkové chování I. účastnice řízení
(neoprávněný vstup na území ČR bez cestovního dokladu a víza, pobývání na území neoprávněně bez víza v době,
kdy již dlouhodobě nežila s občanem ČR, nerespektování povinnosti vycestovat na základě uloženého předchozího
správního vyhoštění, zneužití postavení rodinného příslušníka občana ČR s cílem zlegalizovat pobyt na území,
potažmo na území členských států EU) dosáhlo takové intenzity, aby je bylo možno hodnotit jako závažné
narušení veřejného pořádku. Nad rámec uvedeného odvolací orgán poukazuje na skutečnost, že také po zahájení
předmětného správního řízení I. účastnice podala dne 1. 10. 2010 další žádost o udělení povolení k přechodnému
pobytu za účelem sloučení s občanem ČR, panem R. V., ačkoliv dlouhodobě s manželem nežili a I. účastnice
řízení tak pouze na základě uzavřeného sňatku využívala možnosti volného pohybu na území ČR.“
Z uvedeného vyplývá, že nerespektování povinnosti vycestovat na základě prvního správního
vyhoštění bylo pouze jedním z více důvodů pro uložení nynějšího správního vyhoštění, přičemž
tyto ostatní důvody i podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodňují uložení
nynějšího správního vyhoštění.
[27] Nejvyšší správní soud obdobně jako před ním městský soud konstatuje, že se v nyní
probíhajícím řízení nemůže zabývat stěžovatelčinými námitkami zpochybňujícími doručení
zamítavého rozhodnutí o její žádosti o udělení přechodného pobytu, resp. vyhodnocení jejího
odvolání jako opožděného. Stěžovatelka měla možnost rozhodnutí o odvolání napadnout
opravnými prostředky, přičemž nikde neuvádí, že by tak učinila.
[28] Stěžovatelka zpochybnila úřední záznam správního orgánu I. stupně, podle kterého správní
orgán telefonicky kontaktoval dne 20. 9. 2010 v 11 hodin ošetřující praktickou lékařku
stěžovatelky, která sdělila, že stěžovatelka byla uschopněna již od prohlídky dne 13. 9. 2010.
Nejvyšší správní soud podotýká, že v předmětném záznamu ze dne 20. 9. 2010 je výslovně
uvedeno, že lékařka uvedla, že stěžovatelka byla od 13. 9. 2010 uschopněna. Nejvyšší správní
soud se také shoduje se žalovaným v tom, že předložená lékařská zpráva ze dne 6. 9. 2010 nijak
nedokládá, že by stěžovatelka pro nemoc skutečně nebyla schopna vycestování z území České
republiky. Z argumentace stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti je také patrno, že stěžovatelka
až doposud neuvedla žádné důvody, proč jí podle jejího názoru měla být prodloužena platnost
výjezdního příkazu po její nemoci. Stěžovatelka přitom byla nemocná od 6. 9. 2010 (což nijak
nezpochybňuje), přičemž na základě výjezdního příkazu byla povinna vycestovat do 9. 9. 2010.
Z toho vyplývá, že stěžovatelka měla ještě před uplynutím platnosti výjezdního příkazu objektivní
možnost kontaktovat Policii (a to alespoň telefonicky, pokud nebyla schopna se dostavit osobně),
uvědomit Policii o své nemoci a požádat o vydání nového výjezdního příkazu. To však
stěžovatelka neučinila, v důsledku čehož pobývala na území České republiky nelegálně.
Při předání cestovního dokladu s výjezdním příkazem přitom byla stěžovatelka poučena,
že pokud bude na území České republiky pobývat po platnosti výjezdního příkazu, bude se jednat
o neoprávněný pobyt (srov. záznam ze dne 26. 8. 2010 ve správním spisu).
[29] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že podle jeho názoru byla dostatečným způsobem
prokázána účelovost uzavření manželství stěžovatelky s panem R. V. Tato skutečnost vyplývá
zejména z výpovědí stěžovatelky a zejména pana R. V. ve správním řízení (srov. bod 3
odůvodnění). Nejvyšší správní soud ve shodě se závěrem městského soudu konstatuje, že zpráva
o trestním řízení č. j. UOOZ-11/TČ-2010-08 je pouze důkazem potvrzujícím výpověď manžela
stěžovatelky, pana R. V., není tedy jediným podkladem, ze kterého správní orgány při zjišťování
skutkového stavu vycházely. Skutkový stav byl podle názoru Nejvyššího správního soudu zjištěn
správními orgány řádně a účelovost uzavření manželství stěžovatelky s panem R. V. vyplývá ze
shromážděného spisového materiálu.
[30] Poslední skupina námitek stěžovatelky směřuje proti vyhodnocení jejího jednání žalovaným
jako závažného narušení veřejného pořádku ve smyslu ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelkou zmiňovaný
rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 - 68 se nezbýval výkladem
ustanovení zákona o pobytu cizinců týkajících se správního vyhoštění ale výkladem §87k zákona
o pobytu cizinců, který upravuje důvody pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu.
Nejvyšší správní soud dále vychází z usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 - 151, ve kterém rozšířený senát zdejšího soudu mimo jiné uvedl: „Rozšířený senát
se přitom nedomnívá, že by i ke všem ustanovením cizineckého zákona, jež se zmiňují o veřejném pořádku, bylo
možno přistupovat jednotně. Při výkladu pojmu „veřejný pořádek“ je tak nutné na tento pojem nahlížet nejen
v kontextu určitého zákona a jeho účelu, ale rovněž v kontextu daného ustanovení, a zkoumat účel přímo
dotčeného ustanovení, okolnosti jeho vzniku a původu apod. Konkrétní závěry učiněné v souvislosti s jedním
ustanovením pak nelze bez dalšího přebírat a použít v případě ustanovení jiných.“ S ohledem na tento závěr
rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud nepovažuje argumentaci stěžovatelky výše označeným
rozsudkem pátého senátu zdejšího soudu za přiléhavou, neboť tento rozsudek se zabývá
výkladem pojmu „veřejný pořádek“ ve zcela odlišném kontextu, než je uložení správního
vyhoštění rodinnému příslušníku občana EU. Nejvyšší správní soud tedy bude dále vycházet
z judikatury vztahující se přímo k výkladu tohoto pojmu ve vztahu ke správnímu vyhoštění
rodinného příslušníka občana EU.
[31] V usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, dospěl rozšířený senát zdejšího soudu
k závěru, že „narušením veřejného pořádku podle §119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální
okolnosti života cizince a přihlédnou k jeho celkové životní situaci.“ Zároveň lze dát stěžovatelce zapravdu
v tom, že v citovaném usnesení rozšířený senát dospěl k výslovnému závěru, že samotný fakt
nelegálního vstupu nebo pobytu na území České republiky, stejně jako samotný fakt účelového
uzavření manželství, nejsou zpravidla dostatečnými důvody pro vyslovení závěru o narušení
veřejného pořádku ve smyslu ust. §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Zároveň
je však třeba poukázat na judikaturu zdejšího soudu navazující na citované usnesení rozšířeného
senátu, ze které vyplývá, že v případě kumulace protiprávního jednání cizince je třeba zohlednit
intenzitu protiprávního jednání ve vzájemném souběhu, který již může svou celkovou intenzitou
dosahovat podmínek pro uložení správního vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 As 56/2012 – 66 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 5. 2012, č. j. 6 As 28/2010 – 89).
[32] V případě stěžovatelky bylo o správním vyhoštění rozhodnuto právě pro kumulaci
protiprávního jednání stěžovatelky (vstup na území České republiky bez cestovního dokladu
a bez víza, pobývání na území neoprávněně bez víza v době, kdy dlouhodobě nežila s občanem
České republiky, nerespektování povinnosti vycestovat na základě uloženého předchozího
správního vyhoštění, zneužití postavení rodinného příslušníka občana České republiky s cílem
zlegalizovat pobyt). Nejvyšší správní soud je, ve shodě se závěry městského soudu,
na něž odkazuje, toho názoru, že uvedené protiprávní jednání stěžovatelky ve vzájemném
souběhu dosahovalo intenzity, kterou lze považovat za narušení veřejného pořádku ve smyslu
§119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[33] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[34] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti a žalovaná ani náhradu nákladů řízení nepožadovala.
Nejvyšší správní soud tedy žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu