ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.95.2013:31
sp. zn. 6 As 95/2013 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce:
T. D. P., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1,
proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů
1634/4, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. září 2012,
č. j. MV-71913-3/SO-2012 v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. dubna 2013, č. j. 8 A 147/2012 - 63, spojené s návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřizn áv á .
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel ve shora označené věci dne 14. května 2013 blanketní
kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) z téhož dne, ve věci žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí žádosti stěžovatele o povolení přechodného pobytu na území
České republiky. Svoji kasační stížnost, podanou prostřednictvím právního zástupce, stěžovatel
přislíbil odůvodnit do 10 dnů. Jelikož se tak ani téměř do měsíce nestalo, usnesením
ze dne 12. června 2013 č. j. 6 As 95/2013-8, které bylo stěžovateli doručeno dne 25. června 2013,
byl stěžovatel vyzván k předložení plné moci a k odstranění vad blanketní kasační stížnosti
v zákonné lhůtě jednoho měsíce. Teprve v doplnění kasační stížnosti ze dne 15. července 2013,
jež Nejvyšší správní soud obdržel téhož dne, stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[2] Stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odůvodnil tak, že právní
mocí rozhodnutí, kterým se zamítá žádost stěžovatele dle §87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ztrácí stěžovatel možnost legálně pobývat na území České
republiky. Avšak pokud Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zruší napadené
rozhodnutí, bude mít stěžovatel nárok na tzv. „překlenovací štítek“ v korelaci s §87y zákona
o pobytu cizinců, tj. stěžovatel jako rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není
občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, bude oprávněn
pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti. Právní moc napadeného
rozhodnutí má proto skutečné a intenzivní dopady do stěžovatelova soukromého života.
Stěžovatel by byl nucen po 12tiletém pobytu na území České republiky vycestovat do země
původu, kde již nemá žádné zázemí. Naproti tomu v České republice žije již několik let
ve společné domácnosti s družkou a nezletilým občanem České republiky, kterému alternuje roli
otce. Právní mocí rozhodnutí by navíc došlo k ukončení sdílení společné domácnosti s občanem
České republiky jako jedné z podmínek přiznání postavení rodinného příslušníka ve smyslu §15a
odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[3] Nuceným vycestováním žalobce mimo území České republiky dojde zároveň
k nenahraditelné újmě u nezletilého občana České republiky, které by bylo v rozporu
s mezinárodními závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv, zejména Úmluvy o právech dítěte
a rovněž v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora (např. rozsudek ze dne
8. března 2011 ve věci C - 34/09 Zambrano).
[4] Nepřiznáním odkladného účinku by dále došlo k nepřiměřenému zásahu do stěžovatelova
práva na spravedlivý proces. Právní mocí napadeného rozhodnutí vzniká stěžovatelova povinnost
vycestovat z území České republiky („pokud stížnosti přiznán odkladný účinek nebude, stěžovatel bude
muset neprodleně území ČR opustit“). V důsledku této skutečnosti stěžovatel nebude moci uplatňovat
práva spojená se soudním řízením ve věci kasační stížnosti.
[5] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny zákonné
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh
stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s., v nyní
platném a účinném znění, „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný
účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.“ V této souvislosti je třeba upozornit na to, že novelou soudního řádu správního
zákonem č. 303/2011 Sb. došlo s účinností od 1. ledna 2012 ke změně tohoto ustanovení
a zmírnění podmínek pro přiznání odkladného účinku; stěžovatel v doplnění kasační stížnosti
ze dne 15. července 2013 vycházel ze znění zákona účinného do 31. prosince 2011.
[8] Z citovaných ustanovení vyplývá, že kasační stížnost ze zákona nemá odkladný účinek,
Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele a po vyjádření žalovaného usnesením
přiznat, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí městského soudu,
resp. městským soudem přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu
mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana
stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního,
resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní
moc rozhodnutí. Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost
tvrzení a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal),
jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
(viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012 č. j. 1 As 27/2012 - 32,
všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[9] Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být
závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel však musí hrozbu nepoměrně
větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní
soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není
povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[10] Nejvyšší správní soud dospěl po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k v první řadě
k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozhodnutí pro stěžovatele samy o sobě
neznamenají újmu, která je způsobilá k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem
řízení v nyní projednávané věci je přezkum rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání
a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž se zamítá žádost stěžovatele
o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle §87e odst. 1
ve spojení s §87d odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel namítá, že právní moc
napadeného rozhodnutí pro něj znamená reálnou hrozbu nenahraditelné újmy v podobě nutnosti
opustit území České republiky a vynaložení nemalých finančních prostředků na cestovné
a zajištění ubytování v zemi původu. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Rozhodnutím žalovaného sice pravomocně došlo k neudělení určité konkrétní formy pobytového
statusu (právního titulu pobytu na území České republiky), nabytí právní moci tohoto rozhodnutí
však nemá za bezprostřední následek, že by stěžovatel byl státní mocí donucen území České
republiky opustit, jak by tomu bylo například při uložení správního vyhoštění s vymezením doby,
po kterou by mu nebylo umožněno vstoupit na území členských států Evropské unie.
[11] V tomto kontextu Nejvyšší správní soud poukazuje na stěžovatelem citované usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 5 As 73/2011 – 100, ve kterém Nejvyšší
správní soud v řízení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozhodnutí o zrušení
povolení trvalého pobytu po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem shledal,
že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by sice stěžovatel mohl být donucen
až v souvislosti s rozhodnutím, tato skutečnost však nemůže být důvodem k zamítnutí návrhu
na přiznání odkladného účinku, neboť lze jen stěží předpokládat, že cizinec má předejít případné
újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území a vystavovat se riziku
správního vyhoštění.
[12] Uvedený případ je však skutkově odlišný tím, že žalobce v oné věci pobýval na území
České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, které mu bylo následně napadeným
rozhodnutím odňato. V nyní posuzovaném případě však nelze odhlédnout od skutečnosti,
že stěžovatel na území České republiky pobýval (až na krátké úseky) nelegálně a ve správním
řízení toliko byla zamítnuta jeho žádost, nikoli že by ve správním řízení došlo k odnětí povolení
k pobytu. Nelze proto srovnávat charakter zásahu do tvrzených práv a oprávněných zájmů obou
stěžovatelů.
[13] Bez ohledu na shora uvedené opřel stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti zejména o tvrzení, že již několik let žije ve společné domácnosti se svojí družkou
a nezletilým dítětem, jemuž plně nahrazuje roli otce. Proto se stěžovatel obával poškození
sociálních i rodinných vazeb na území České republiky, ale taktéž ukončení sdílení společné
domácnosti jako podmínky ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel
však tato svá tvrzení v doplnění kasační stížnosti, jejíž součástí byl rovněž návrh na přiznání
odkladného účinku, nikterak neprokázal. S ohledem na neprůkaznost skutkových tvrzení
tak stěžovatel neunesl břemeno důkazní rovněž ve vztahu k obecně formulované námitce
o porušení závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, zejména Úmluvy o právech dítěte
a evropského práva.
[14] Námitka porušení evropského práva, resp. judikatury Soudního dvora Evropské unie
vztahující se k čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie sama o sobě neobstojí navíc z důvodu,
že stěžovatel v řízení o přiznání odkladného účinku neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní
o existenci tzv. přeshraničního charakteru jako základní podmínky pro aplikaci evropského práva,
resp. tvrzení o zbavení možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z postavení
občana Unie (k tomu srov. např. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8. května 2013
ve věci C-87/12 Kreshnik Ymeraga či stěžovatelem citovaný rozsudek Evropského soudního
dvora ze dne 8. března 2011 ve věci C-34/09 Zambrano). V uvedeném případě stěžovatel
existenci těchto skutečností nejen neprokázal, ale ani nijak konkrétně ve vztahu
k projednávanému případu netvrdil.
[15] Stěžovatelovo tvrzení o bezprostřední nenahraditelné újmě ve formě skutečných a velmi
intenzivních dopadů do stěžovatelova soukromého a rodinného života ztrácí rovněž
na věrohodnosti v důsledku skutečnosti, že návrh na přiznání odkladného účinku s odůvodněním
nutnosti respektovat vydané pravomocné rozhodnutí byl vůči Nejvyššímu správnímu soudu
učiněn až dne 15. července 2013, tedy dva měsíce poté, co se stěžovatel prostřednictvím
svého právního zástupce ve formě blanketní kasační stížnosti obrátil na Nejvyšší správní soud
poprvé. Nutno dodat, že stěžovatel byl právně zastoupen (tímtéž) advokátem již řízení
před městským soudem. Pokud tedy stěžovateli po vydání rozsudku městského soudu z důvodů,
které stěžovatel před Nejvyšším správním soudem uvedl, bezprostředně hrozila nenahraditelná
újma ve formě skutečných a velmi intenzivních dopadů do stěžovatelova soukromého
a rodinného života, není jasné, proč o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
prostřednictvím svého právního zástupce stěžovatel nepožádal současně s podáním kasační
stížnosti.
[16] Stěžovatel ve svém návrhu dále poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. srpna 2011 č. j. 5 As 73/2011 - 100. V uvedeném usnesení se Nejvyšší správní soud
vyjádřil tak, že pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces může být
nezbytné, aby stěžovatel, byť zastoupen advokátem, mohl zůstat na území České republiky
do skončení řízení o kasační stížnosti. Tato námitka by však sama o sobě nemohla představovat
důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Podaná kasační stížnost je po doplnění
odůvodnění a odstranění vad projednatelná. Řízení o kasační stížnosti probíhá standardně
bez jednání (§109 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel jako součást své kasační námitky
ani konkrétně neuvedl, jaké další procesní úkony v řízení o kasační stížnosti hodlá osobně učinit,
popř. jaké další pokyny pro výkon zastoupení by chtěl svému advokátu udělit
(srov. též odst. 14 tohoto odůvodnění), nemluvě o tom, že spolu mohou standardně
komunikovat, aniž by se museli osobně scházet.
[17] Se zřetelem ke všem shora uvedeným důvodům rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. tak, že se návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti zamítá.
[18] Nejvyšší správní soud však uzavírá, že usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, proto z něj nelze
dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační
stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76,
publikováno pod č. 1072/2007 Sb. NSS, dostupné z: ).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu