ECLI:CZ:NSS:2013:6.AZS.4.2013:35
sp. zn. 6 Azs 4/2013 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny
Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
L. T., zastoupen Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, se sídlem Šumavská 35, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2012, č. j. OAM-58/ZA-ZA14-LE05-2012, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, č. j. 22 Az
10/2012 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce svou kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
28. 12. 2012, č. j. 22 Az 10/2012 - 33, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 6. 2012, č. j. OAM-58/ZA-ZA14-LE05-2012. Citovaným rozhodnutím
žalovaný rozhodl o žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní
ochrana podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů neuděluje.
[2] Ve své žalobě žalobce namítal jednak porušení svých procesních práv v průběhu řízení
před žalovaným a jednak nedostatečnost podkladů opatřených žalovaným pro rozhodnutí,
a z toho plynoucí nesprávnost samotného rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní
ochrany. Konkrétně žalobce vytýkal žalovanému, že mu nebylo umožněno seznámit
se před vydáním rozhodnutí s podklady rozhodnutí, včetně protokolů o pohovorech či jiných
úkonech vedených s žalobcem, respektive s celým správním spisem, přičemž tento se po většinu
času nacházel v Praze, naopak v Zastávce u Brna byl vždy jen krátce, a proto byl žalobci
nedostupný. Dále žalobce upozorňoval zejména na zcela nedostačující zprávy o situaci v zemi
jeho původu, které si žalovaný opatřil. Žalovaný se podle žalobce nedostatečně zabýval důvody,
pro které se žalobce v zemi původu cítí být pronásledován, nedostatečně zkoumal situaci v zemi
původu i možnost hrozby reálného nebezpečí ze strany soukromých osob. Žalobce poukázal
na obecně nízkou míru vymahatelnosti práva v Kosovu i na to, že se obává pronásledování
ze strany albánských nacionalistů v souvislosti se svým držením srbského cestovního pasu
a se svou konverzí od islámu ke křesťanství.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. K procesním žalobním námitkám uvedl, že dne 29. 5. 2012,
tj. při doplňujícím pohovoru, byla žalobci poskytnuta možnost seznámit se s poklady
shromážděnými ve správním řízení, přičemž žalobce prohlásil, že se k nim nechce nijak vyjádřit
ani je doplnit, a ani jeho právní zástupkyně se k nim nevyjádřila a nenavrhla jejich doplnění.
Co se týče žalobních námitek ohledně splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany,
krajský soud rozsáhle poukázal na nepřesvědčivost tvrzení žalobce způsobenou rozpory v jeho
výpovědích, a to jak v jeho výpovědích u pohovorů vedených ve správním řízení, z nějž vzešlo
napadené rozhodnutí žalovaného, tak v jeho výpovědích učiněných v předcházejících správních
řízeních, neboť nyní žalované rozhodnutí se týká v pořadí již třetí žalobcovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud konstatoval, že žalobcova tvrzení svědčí o účelovosti jeho
jednání a že nebyly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany,
a to podle žádného z ustanovení §12–14b zákona o azylu. Krajský soud uzavřel, že právní názor
obsažený v napadeném rozhodnutí žalovaného byl podložen řádně zjištěným skutkovým stavem,
žalovaný vycházel z dostatečně relevantních a objektivních zpráv, vypořádal se všemi žalobcem
tvrzenými potížemi a situací v zemi jeho původu; nedošlo k porušení žádného ze zákonných
ustanovení namítaných v žalobě.
[4] Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (dále jen „stěžovatel“) bránil kasační stížností.
V ní namnoze zopakoval své žalobní námitky; konkrétně zdůraznil, že se cítí být uprchlíkem
sur place, neboť obavy z pronásledování v zemi původu začal pociťovat poté, kdy v České
republice odstoupil od své původní islámské víry a začal se cítit křesťanem. Žalovaný ani krajský
soud si přitom pro svá rozhodnutí neopatřili dostatečné podklady, kupříkladu žádná ze zpráv
o zemi původu pořízená žalovaným se nezabývá otázkou držení srbských cestovních dokladů
v Kosovu. Stěžovatel upozornil, že bezpečnostní situace v Kosovu je stále velmi špatná a dochází
k ozbrojeným střetům mezi Srby a Albánci, přičemž náboženství je vnímáno jako odlišující znak
mezi muslimskými Kosovskými Albánci a křesťanskými Srby, dochází dokonce k útokům
Albánců na křesťanské symboly, vypalování a rabování kostelů, ničení srbských hřbitovů. Situace
v oblasti vymahatelnosti práva je v Kosovu obecně velmi špatná, stát mnohdy není schopen
zajistit svým občanům ochranu před útoky zločineckých skupin. Dále pak stěžovatel, obdobně
jako v žalobě, upozornil i na porušení svých procesních práv v průběhu správního řízení.
Rozvedl, že ani přes výslovnou žádost nebyly jemu ani jeho právní zástupkyni poskytnuty
protokoly o úkonech v průběhu správního řízení, přestože pohovory se stěžovatelem byly vedeny
ve vazební věznici, tedy bez možnosti použití záznamového zařízení během pohovorů ze strany
stěžovatelovy právní zástupkyně. Stěžovatel, respektive jeho právní zástupkyně přitom
ani později nebyli schopni si kopie předmětných protokolů ze spisu pořídit, neboť správní spis
se v Zastávce u Brna nacházel vždy jen velmi krátce a následně byl odesílán do Prahy.
Z obdobných důvodů se přitom stěžovatel nemohl seznámit ani s podklady rozhodnutí
před jeho vydáním – stěžovateli nebylo umožněno seznámit se s celým spisem, do Zastávky
u Brna bylo zasláno toliko několik dílčích listin. Nadto v protokolu o doplňujícím pohovoru dne
29. 5. 2012 byla stěžovateli stanovena čtrnáctidenní lhůta pro případné vyjádření se k podkladům
rozhodnutí a k jejich doplnění, ovšem žalovaný na uplynutí této lhůty posléze nečekal
a ještě před tím vydal své rozhodnutí. Stěžovatel tak závěrem navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] K podané kasační stížnosti se vyjádřil rovněž žalovaný, který zejména uvedl,
že své správní rozhodnutí i rozsudek krajského soudu považuje za souladné s právními předpisy.
Upozornil na shodu mezi kasačními a žalobními námitkami, a proto odkázal na své vyjádření
k žalobě, jakož i na správní spis a zopakoval, že si pro posouzení stěžovatelovy žádosti obstaral
relevantní a dostatečné podklady a stěžovateli i jeho právní zástupkyni umožnil se s danými
podklady v souladu se zákonem seznámit. Podle žalovaného byl stěžovateli ve správním řízení
dán dostatečný prostor uvést všechny důvody, pro které žádal o mezinárodní ochranu. Konečně
žalovaný upozornil i na skutečnost, že v nynějším případě se jedná o v pořadí již třetí žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, a na rozpory mezi stěžovatelovými tvrzeními
ve všech třech žádostech.
[6] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že jak vyplývá ze správního spisu, soudního spisu
i z jeho úřední činnosti, v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný posuzoval v pořadí již třetí
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Poprvé stěžovatel požádal o azyl v České
republice již v roce 2005, kdy svou žádost odůvodnil svým členstvím v politické
straně LDK ve vlasti a tímto podníceným vyhrožováním zabitím jeho osobě. Rozhodnutím
žalovaného mu tehdy azyl nebyl udělen a nebyla vyslovena ani překážka vycestování. Rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005 byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu
krádeže, poškozování cizí věci, neoprávněného držení platební karty a padělání a pozměňování
veřejné listiny a byl mu udělen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. V roce
2008 stěžovatel přicestoval do České republiky znovu a opětovně zde požádal o udělení
mezinárodní ochrany. Svou žádost podruhé odůvodnil jednak hrozícím nebezpečím ve vlasti
ze strany soukromých osob, s nimiž měl dříve problémy jeho otec, který byl obviňován
ze spolupráce se Srby, a jednak uzavřením manželství s občankou České republiky, s níž rovněž
čekal dítě. Ani v tomto druhém řízení však stěžovateli nebyla žalovaným mezinárodní ochrana
udělena, přičemž stěžovatelova žaloba proti tomuto správnímu rozhodnutí
byla Krajským soudem v Brně zamítnuta, stejně jako následná stěžovatelova kasační stížnost proti
rozsudku krajského soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 6 Azs 5/2010 - 57). Svou třetí žádost o mezinárodní ochranu v České republice,
o níž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím v nynější věci, pak stěžovatel podal dne
22. 2. 2012.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost podané kasační stížnosti ve smyslu
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobu oprávněnou
(§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje důvody
přípustné pro podání kasační stížnosti dle §103 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy přistoupil
k posouzení kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou přijatelnosti podané kasační stížnosti.
Podle §104a s. ř. s. se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne
pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Podle ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. například usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz) je kasační stížnost přijatelná,
(a) pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, (b) pokud se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, (c) pokud je potřebné učinit tzv. judikatorní odklon, (d) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétní věci může
jednat především tehdy, (a) pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu, a navíc nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, (b) pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že byť se nejedná
o zákonnou náležitost kasační stížnosti, je ve stěžovatelově zájmu uvést, z jakého důvodu
či z jakých důvodů považuje svou kasační stížnost za přijatelnou. V nyní posuzované věci
se však stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti vůbec nevyjádřil.
[9] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.;
přitom dospěl k závěru, že jsou dány výše specifikované podmínky pro odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřijatelnost.
[10] Stěžovatel ve své kasační stížnosti, stejně jako i v žalobě, uvádí dva okruhy námitek. První
z nich se týkal v zásadě věcného posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
neboť stěžovatel se na rozdíl od žalovaného i krajského soudu domnívá, že splňuje
zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany a že naopak žalovaný ani krajský soud
se jeho případem nezabývali dostatečně. Druhý okruh stížnostních námitek pak směřuje
ke spatřovaným procesním pochybením žalovaného v průběhu správního řízení, které ostatně
též měly za následek nedostatečná skutková zjištění v případu. Konkrétně stěžovatel vytýká
žalovanému, že neměl možnost seznámit se s protokoly o jednotlivých úkonech řízení,
jakož ani se správním spisem, tedy s podklady rozhodnutí, nadto rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno ještě před uplynutím lhůty stanovené stěžovateli k případnému vyjádření se k pokladům
rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud k uvedeným procesním výtkám stěžovatele předně podotýká,
že v azylovém řízení existuje částečně speciální právní úprava nahlížení do spisu ve vztahu
k obecné úpravě dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“),
neboť podle §23a zákona o azylu ministerstvo nepořizuje kopie spisu ani jeho části.
Jak již ovšem Nejvyšší správní soud dříve konstatoval, toto ustanovení neznamená, že by účastník
řízení „neměl právo učinit si kopii ze spisu sám vlastními prostředky na své náklady“ (rozsudek ze dne
26. 3. 2008, č. j. 7 Azs 3/2008 - 64, publ. pod č. 1611/2008 Sb. NSS). Uvedené právo stěžovatele
však v řízení před žalovaným nebylo nijak porušeno. Žalovaný sám stěžovateli nemohl
poskytnout kopie protokolů či jiných listin ze správního spisu, nicméně stěžovateli, respektive
jeho právní zástupkyni nebylo bráněno, aby si kopie ze spisu učinili sami – stěžovatel sice namítal,
že spis mu (jeho právní zástupkyni) po většinu času nebyl dostupný, neboť se nacházel v Praze,
Nejvyšší správní soud však nevidí důvodu, proč by stěžovatelova právní zástupkyně, sídlící
v Brně, nemohla za účelem nahlédnutí do spisu a pořízení si kopií z něj cestovat do Prahy.
[12] Co se týče stěžovatelova práva seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady
rozhodnutí a vyjádřit se k nim v souladu s §36 odst. 3 správního řádu, ani toto právo žalovaný
neporušil. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je smyslem uvedeného ustanovení
(a obdobného ustanovení §33 odst. 2 starého správního řádu [zákon č. 71/1967]) „poskytnout
účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům,
které správní orgán shromáždil ve správním řízení,“ a „možnost vznést výhrady k podkladům“ shromážděným
správním orgánem pro jeho rozhodnutí; naplnění daného ustanovení je tak posuzováno právě
s ohledem na jeho zmíněný smysl, nikoliv formalisticky (viz rozsudky ze dne 4. 2. 2004,
č. j. 6 A 15/2000 - 63, publ. pod č. 186/2004 Sb. NSS, a ze dne 15. 12. 2004,
č. j. 7 As 40/2003 - 61, publ. pod č. 958/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tak připomíná,
že stěžovateli byly při doplňujícím pohovoru dne 29. 5. 2012 předloženy informace a dokumenty
shromážděné žalovaným coby poklady rozhodnutí (byť bez samotných výpovědí jmenovaného
a vyjádření jeho právní zástupkyně, s nimiž ale stěžovatel byl seznámen z povahy věci), stěžovatel
i se svou právní zástupkyní s nimi byl seznámen, načež uvedl, že se k nim nechce vyjadřovat.
Pokud se ovšem stěžovatel chtěl seznámit s celým správním spisem žalovaného, pak je třeba
upozornit, že v tom mu, respektive jeho právní zástupkyni nebylo bráněno (byť se spis nacházel
v Praze), jak bylo blíže uvedeno shora. Pojem „podklady rozhodnutí“ ovšem není totožný
s pojmem „správní spis“ – jak upozorňuje i odborná literatura, „ne cokoliv, tzn. jakýkoliv dokument,
který je ve spise, musí být podkladem rozhodnutí, k němuž má účastník právo se vyjádřit“ (Vedral, J. Správní
řád. Komentář. 2. vydání. Praha : RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, s. 404).
Je tak třeba uzavřít, že stěžovatelovo právo na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření
se k nim před vydáním rozhodnutí v řízení před žalovaným nebylo porušeno. Nejvyšší správní
soud sice uznává, že žalovaný – zejména s ohledem na základní zásady činnosti správních orgánů,
včetně zásady vstřícnosti (§4 odst. 1 správního řádu) – mohl postupovat i tak, že by stěžovateli
kupříkladu při doplňujícím pohovoru umožnil seznámit se s celým správním spisem, nicméně
opačný postup žalovaného, který stěžovateli předložil toliko vlastní podklady rozhodnutí, nelze
hodnotit jako nezákonný, respektive mající vliv na zákonnost správního rozhodnutí.
[13] Pokud pak stěžovatel namítal porušení svých práv předčasným vydáním rozhodnutí
žalovaného, jelikož rozhodnutí bylo vydáno v poslední den lhůty pro vyjádření se stěžovatele
k podkladům rozhodnutí, ani této stížnostní námitce nemůže Nejvyšší správní soud, v souladu
se svou shora citovanou judikaturou, přisvědčit. Stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, neboť toto právo realizoval právě v poslední den lhůty určené
k jeho realizaci, tj. dne 12. 6. 2012, kdy prostřednictvím své právní zástupkyně žalovanému
elektronicky zaslal své vyjádření k věci a podkladům rozhodnutí. Toto vyjádření,
včetně přiložených dokumentů, bylo následně žalovaným vzato v úvahu, jak vyplývá
z napadeného správního rozhodnutí (s. 6 a 7). Vzhledem k této skutečnosti i k tomu, že žalovaný
mohl logicky předpokládat, že stěžovatel se daného dne již dále k věci vyjadřovat nebude, nebyla
stěžovatelova procesní práva nijak zkrácena ani v tomto ohledu. Lze tak shrnout, že ani krajský
soud se nedopustil žádného zásadního pochybení, pokud dospěl k závěru o neporušení
stěžovatelových procesních práv v řízení před žalovaným.
[14] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval přijatelností kasační stížnosti z pohledu námitek
týkajících se věcného posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu; ovšem ani tyto
nezakládají důvod přijatelnosti kasační stížnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že by mu mezinárodní
ochrana měla být udělena zejména s ohledem na jeho náboženskou konverzi ke křesťanství
(katolickému), neboť v Kosovu dochází k útokům na křesťanské památky i osoby vyznávající
křesťanství, což jsou Srbové, přičemž právě náboženství je vnímáno jako odlišující znak
mezi Kosovskými Albánci a Srby. Stěžovatel sám je sice albánské národnosti, ovšem v České
republice začal vyznávat křesťanství a je držitelem srbského pasu. Nejvyšší správní soud předně
zdůrazňuje, že tímto i dalšími tvrzeními stěžovatele se pečlivě zabýval již žalovaný ve správním
řízení a jeho opodstatněnost posuzoval na podkladě dostačujících objektivních informací o situaci
v Kosovu pocházejících z věrohodných zdrojů. Rozhodnutí žalovaného pak bylo vyhodnoceno
jako zákonné i krajským soudem, který dospěl k závěru, že žalovaný vycházel z dostatečně
relevantních a objektivních zpráv a svůj právní názor podložil řádně zjištěným skutkovým
stavem. Nejvyšší správní soud podotýká, že váha stěžovatelových tvrzení byla obecně snížena
jejich nevěrohodností, jež plynula z rozporů mezi jednotlivými výpověďmi žalobce;
přitom nevěrohodnost tvrzení obecně vylučuje udělení azylu podle §12 zákona a o azylu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 - 105). Stěžovatel
si žádost o mezinárodní ochranu (azyl) v ČR podal celkem třikrát, pokaždé s jiným odůvodněním,
ba dokonce při uvádění vzájemně protichůdných informací, jak bylo rozsáhle popsáno
v rozhodnutí žalovaného i v rozsudku krajského soudu. Nadto nyní (tj. napotřetí) stěžovatel
odkazoval zejména na svůj obrat na křesťanskou víru (k němuž mělo dojít po narození dcery
v roce 2009), ovšem v průběhu pohovorů vedených ve správním řízení se ukázalo, že stěžovatel
nemá ani elementární povědomí o základech katolické víry (např. kdo byli první dva lidé stvoření
Bohem či jak zemřel Ježíš), což samo o sobě činí jeho klíčové azylové tvrzení nevěrohodným
(srov. rozsudek ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36, publ. pod č. 903/2006 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud pak podotýká, že ani případný stěžovatelův příklon ke katolicismu
by z něj nečinil uprchlíka sur place, a to při zohlednění informací o zemi původu,
podle nichž náboženství v kosovské společnosti nehraje tak významnou roli, v Kosovu nedochází
k nábožensky motivovanému pronásledování ani diskriminaci, v právu i v praxi je respektována
svoboda vyznání. Konflikty v zemi mají spíše původ národnostní, nadto Srbové většinově nejsou
katolickými, ale pravoslavnými křesťany.
[15] Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný přesvědčivě vyvrátil rovněž
stěžovatelovy tvrzené obavy plynoucí z jeho držení srbského pasu, a to dokonce na podkladě
zpráv předložených stěžovatelem, z nichž je patrné, že zhruba polovina albánských obyvatel
Kosova, včetně úředníků a poslanců, drží biometrické doklady Srbska, tudíž je nepravděpodobné,
že by právě stěžovateli hrozilo nebezpečí z tohoto důvodu. Konečně žalovaný upozornil
také na skutečnost, že o bezpečnostní situaci v zemi se starají také policejně-justiční mise
Evropské unie Eulex a mise OSN UNMIK. Celkově tak žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel
nenaplňuje zákonné podmínky pro udělení ani některé z forem azylu, ani některé z forem
doplňkové ochrany; svůj závěr přitom v souladu s judikaturou zdejšího soudu (rozsudek ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ. pod č. 1825/2009) podložil dostatečnými relevantními,
věrohodnými, objektivními, aktuálními a transparentními informacemi o zemi původu stěžovatele
a odůvodnil jej přesvědčivým a pečlivým způsobem. Krajský soud jeho závěr potvrdil.
[16] Po uplatnění výše uvedeného testu přijatelnosti kasační stížnosti daného §104a s. ř. s.
tudíž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje.
Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou zdejšího
soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán důvod pro přistoupení
k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého
pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Postup v řízení i samo rozhodnutí
jak krajského soudu, tak žalovaného Nejvyšší správní soud shledává zcela souladnými s předpisy
zákonnými i ústavními. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost
v souladu s §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu