ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.38.2013:21
sp. zn. 7 Afs 38/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: PEREZA, a. s.,
se sídlem Merhautova 1024/155, Brno, zastoupený Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem
Čechyňská 16, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 3. 2013, č. j. 10 Af 557/2012 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č. j. 10 Af 557/2012 – 23, zamítl Krajský soud v Českých
Budějovicích žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2012, č. j. 6224/12 – 1200, kterými byla
zamítnuta odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých
Budějovicích ze dne 12. 4. 2012, č. j. 229092/12/077910302673, a ze dne 25. 6. 2012,
č. j. 357307/12/077910302673, o stížnosti na postup plátce daně, společnost E.ON
Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl
k závěru, že srážka výkupní ceny byla provedena v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“) a zákonná
úprava je v souladu s Ústavou. Ohledně garance výkupních cen odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. US 17/11 s tím, že právní úprava veřejné podpory výroby
elektrické energie z obnovitelných zdrojů je přenesená na koncového zákazníka a státní rozpočet
a náklady na financování této podpory nejsou zjevně přiměřené deklarovaným cílům . Odvod
založený novelizací zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je Ústavním soudem
chápán jako rozumné a přiměřené opatření se zaručenou patnáctiletou návratností vložených
investic. Krajský soud tak nepřisvědčil stěžovateli, že zákonná úprava zakládá dvě různé
interpretace, ale pouze dodatečně zakládá odvod z výkupní ceny, a to ústavně konformním
způsobem. Právní úprava tak, jak byla přijata, není absolutně neměnná a k nové regulaci lze dojít
i nově stanoveným zatížením.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku oprávněnosti srážky ve výši 26 % výkupní ceny prováděné plátcem daně.
Nesprávně se také nezabýval konkrétní věcí, ale své rozhodnutí odůvodnil výlučně odkazem
na nález Ústavního soudu a jeho odůvodnění. Tento nález však nebyl vydán ve vztahu k této věci
a nemůže tak být proto právně závazným pro rozhodnutí v této věci. Navíc se i v něm
upozorňuje na nutnost vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu.
Zavedení odvodu je třeba chápat jako rozhodnutí o změně zákonem stanovené výše výkupní
ceny pro určitou skupinu výrobců elektřiny na určitou dobu. Změna výkupních cen tak není
automaticky aplikovatelná na všechny výrobce elektřiny ze slunečního záření se zařízeními
uvedenými do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 a je nezbytné aplikovat
individuální přístup. Závěry Ústavního soudu nijak nevypovídají o tom, zda a v jakém rozsahu
mají být ustanovení zákona č. 402/2010 Sb. o odvodu z elektřiny aplikována na stěžovatele.
Podle stěžovatele je nutné zákonnou úpravu odvodu z výkupní ceny elektřiny ze slunečního
záření vykládat v souvislosti s ostatními ustanoveními zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů. Ust. §6 odst. 4 citovaného zákona totiž i před novelizací připouštělo, aby byly výkupní
ceny sníženy pod zákonem garantovaných 95 % hodnoty výkupních cen platných v době
rozhodování o nové ceně. Takové mimořádné snížení ceny však bylo možné pouze u výrobců
elektřiny z obnovitelných zdrojů, u kterých bylo v době, v němž se o novém stanovení výkupních
cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kra tší než 11 let. Lze dovodit, že u těch výrobců
elektřiny z obnovitelných zdrojů, u kterých nebylo dosaženo návratnosti investic v době kratší
než 11 l et, není na místě aplikovat novou úpravu. Tito výrobci tak mají v souladu se zákonem
i nadále nárok na výkupní ceny elektřiny bez jakékoli korekce provedené odvodem. Platnost
a účinnost zákona č. 402/2010 Sb. totiž nijak neomezuje platnost ostatních ustanovení zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů včetně ust. §6 odst. 4. Dále stěžovatel poukázal na to,
že uplatnění odvodu z výkupní ceny elektřiny ze slunečního záření vůči jeho osobě je v rozporu
se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES z 23. 4. 2009 o podpoře a využívání
energie z obnovitelných zdrojů (dále jen „směrnice“). Směrnice stanoví společný rámec
pro podporu energie z obnovitelných zdrojů a pro Českou republiku je závazná a určující
i pro výklad právních předpisů vydaných na jejím základě. Takov ým právním předpisem je právě
i zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Jeho výklad, který by znamenal popření
zákonem zajišťované stability právní úpravy podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, je
v příkrém rozporu se základním cílem směrnice. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud případně zvážil přerušení řízení za účelem předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru
Evropské unie, zda je v souladu s unijním právem takový výklad, podle kterého by měl být odvod
z elektřiny aplikován na veškeré výrobce elektrické energie ze slunečního záření se zařízeními
uvedenými do provozu v době od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Z výše uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů
zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení příslušnému finančnímu úřadu.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnilo se závěry krajského
soudu. V daném případě umožňuje normativní vyjádření nepochybný a jednoznačný gramatický
výklad, nedochází ani ke konkurenci výkladových metod, aby alespoň přicházel v úvahu test
proporcionality ústavně šetrného výkladu normy. Pro orgány moci výkonné je tak nutno zcela
odmítnout možné spekulativní úvahy o protiústavnosti jednotlivých a explicitních ustanovení
zákonů, a to až do té doby, než jsou tato pro protiústavnost zrušena. Ústavní soud však shledal
odkazovaná ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ústavně konformními
a závěry Ústavního soudu je moc výkonná i soudní vázána. Proto finanční ředitelství navrhlo,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že účinností zákona č. 456/2011 Sb. ke dni 1. 1. 2013 zanikla finanční
ředitelství a působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům vykonává nyní
odvolací finanční ředitelství, které je žalovaným správním orgánem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu spisu podal stěžovatel dne 26. 3. 2012 a dne 13. 6. 2012 stížnosti na postup
plátce daně, který provedl srážku z výkupní ceny elektřiny vyrobené stěžovatelem za měsíce
prosinec 2011 a leden až březen 2012. Podle tvrzení v žalobě stěžovatel vyrábí a dodává
elektrickou energii z malé solární elektrárny, která byla u vedena do provozu v roce 2010.
Za měsíc prosinec 2011 vyúčtoval plátci daně výkupní cenu za vyrobenou elektřinu
ve výši 1.266.361,01 Kč a zaplaceno mu bylo o 26 % méně, tedy 992.578,01 Kč. Za měsíc leden
2012 vyúčtoval plátci daně výkupní cenu za vyrobenou elektřinu ve výši 2.381.210,70 Kč
a zaplaceno mu bylo 1.865.281,70 Kč. Za měsíc únor 2012 vyúčtoval plátci daně výkupní cenu
za vyrobenou elektřinu ve výši 3.909.244,68 Kč a zaplaceno mu bylo o 26 % méně, tedy
3.062.240,68 Kč. Za měsíc březen 2012 vyúčtoval plátci daně výkupní cenu za vyrobenou
elektřinu ve výši 6.688.44,62 Kč a zaplaceno mu bylo o 26 % méně, tedy 5.239.280,62 Kč.
Stěžovatel požádal plátce daně o vysvětlení podle ust. §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Plátce daně svůj postup odůvodnil tím, že byl povinen odvést
z platby odvod z elektřiny ze slunečního záření podle ust. §7a zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů.
Podle ust. §6 odst. 1 až 3 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů stanoví
Energetický regulační úřad (dále jen „Úřad“) vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny
za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů
a zelené bonusy tak, aby byly vytvořeny podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřin y ve výši 8 % v roce 2010
a pro zařízení uvedená do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře
výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění
technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku
výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení
a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem. Dále a by pro zařízení uvedená
do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona zůstala zachována výše výnosů za jednotku
elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let od roku uvedení
zařízení do provozu jako minimální se zohledněním inde xu cen průmyslových výrobců;
za uvedení zařízení do provozu se považuje též ukončení rekonstrukce technologické části
stávajícího zařízení, změna paliva, nebo ukončení modernizace, zvyšující technickou
a ekologickou úroveň stávajícího zařízení. A dále aby pro zařízení uvedená do provozu
před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona byla po dobu 15 let zachována minimální výše
výkupních cen stanovených pro rok 2005 podle dosavadních právních předpisů se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců. Při stanovení výše zele ných bonusů Úřad přihlíží též
k zvýšené míře rizika uplatnění elektřiny z obnovitelných zdrojů na trhu s elekt řinou.
Při stanovení výkupních cen a zelených bonusů Úřad vychází z odlišných nákladů na pořízení,
připojení a provoz jednotlivých druhů zařízení včetně jejich časového vývoje.
Podle ust. §6 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v ýkupní ceny
stanovené Úřadem pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních
cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Ustanovení věty první se nepoužije
pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů,
u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo
návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců
1 až 3.
Podle ust. §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je předmětem
odvodu za elektřinu ze slunečního záření elektřina vyrobená ze s lunečního záření v období
od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období
od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010, s výjimkou elektřiny vyrobené ze slunečního záření
ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní
konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované
v katastru nemovitostí. Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření. Plátcem
odvodu je provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy.
Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou
výkupní ceny nebo zeleného bonusu poplatníkovi odvodu za elektřinu ze slunečního záření
vyrobenou v odvodovém období, kterým je kalendářní měsíc. Sazba odvodu ze základu odvodu
činí v případě hrazení formou výkupní ceny 26 % a formou zeleného bonusu 28 %. Správu
odvodu vykonávají územní finanční orgány a při správě odvodu se postupuje podle daňového
řádu.
Nejvyšší správní soud se spornými právními otázkami již zabýval v rozsudku
ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40, www.nssoud.cz, přičemž vycházel zejména
ze závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl . ÚS 17/11.
Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 9. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 94/2012 – 28, ze dne 9. 1. 2013, č. j. 1 Afs 97/2012 - 32, ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 95/2012 – 32, ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 100/2012 - 27, či v obdobných
věcech v rozsudcích ze dne 27. 2. 2013, č. j. 2 Afs 81/2012 – 26, a ze dne 21. 3. 2013,
č. j. 5 Afs 82/2012 – 34, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Ve vztahu ke stěžovateli
posuzoval Nejvyšší správní soud shodné právní otázky v rozsudcích ze dne 23. 4. 2013,
č. j. 7 Afs 104/2012 - 31, a ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 Afs 13/ 2013 - 25, oba dostupné
na www.nssoud.cz). V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od těchto závěrů
odchýlit.
Ve vztahu ke stížní námitce, v níž stěžovatel upozorňuje na nutnost zabývat
se skutkovými okolnostmi každého konkrétního případu, je třeba uvést, že Ústavní soud připustil,
že v některých případech může mít odvod za elektřinu ze slunečního záření rdousící efekt.
V takovém případě by aplikace zákona č. 402/2010 Sb. byla protiústavní. Jde však pouze
o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky či za sahoval do majetkové podstaty výrobce
elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve smyslu ust. §6 odst. 1
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, a jednak okamžité
účinky odvodu.
Stěžovatel nicméně neuváděl v žalobě, a neuvádí ani v kasační stížnosti, žádné důvody,
pro které by v jeho případě měl odvod z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické
elektrárně likvidační účinky, a to ani v obecné rovině. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje
na již citovaný rozsudek ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40, ve kterém dospěl k závěru,
že „(p)odstatou soudního přezkumu správních rozhodnutí je ochrana individuálních práv, nikoliv ochrana práv
„podstatné části podnikatelů“. Žaloba dle §65 násl. s. ř. s. není actio popularis, nýbrž prostředkem ochrany
výlučně práv žalobce. Nelze proto krajskému soudu vyčítat, že se nezabýval hospodářskou situací žalobkyně,
neboť ta v tomto směru neuplatnila žádný žalobní bod. Rozsudek krajského soudu proto není zatížen vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jak se mylně domnívá stěžovatelka. V situaci, kdy stěžovatelka
sama nespecifikovala dopady právní úpravy odvodu do své majetkové sféry, mohl krajský soud bez dalšího
odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu a věcí se blíže nezabý vat (shodně viz rozsudek NSS
ze dne 28. 11. 2012, čj. 8 Afs 60/2012 – 27, ve věci INVEST SOLAR, bod 15).“ Vytýká-li stěžovatel
krajskému soudu, že se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval pouze souladem zákonné
úpravy s ústavně zaručenými právy, pak je třeba uvést, že nic dalšího stěžovatel v žalobě
nenamítal. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne 15. 5. 2012 a krajský soud
rozhodl o žalobě dne 9. 1. 2013. Stěžovatel tak mohl v průběhu téměř osmi měsíců poukázat
na své případné existenční obtíže, aby tvrzené skutečnosti mohl krajský soud zohlednit. Místo
toho zůstal pasivní a nestřežil tak řádně svá práva. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS,
dostupné na www.nssoud.cz, čím je žalobní bod či kasační námitka obecnější, tím obecněji jej
může soud posuzovat. Není na místě, aby soud za stěžovatele spekulativně domýšlel další
argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu či kasační stížnost podporují. Je tedy plně
na stěžovatele, aby poskytl soudu všechny relevantní informace, které by mu umožnily zhodnotit
jeho aktuální hospodářskou situaci a na základě toho pak učinit závěr o ústavnosti podrobení
příjmů stěžovatele z výroby elektrické energie ze slunečního záření odvodu. Tato stížní námitka
proto není důvodná.
Co se týče vztahu úpravy odvodu z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické
elektrárně a ust. §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, která upravují výši cen
za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů, je postačující uvést (v podrobnostech
viz bod 65 až 72 citovaného nálezu), že zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů založil
provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání, že investice do jejich vybudování
a provozu se jim vrátí díky garant ovaným cenám do patnácti let od připojení elektrárny
do distribuční soustavy. I přes zavedení tzv. odvodu je díky výši garantovaných výkupních cen
v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly, zajištěna
návratnost investice v horizontu patnácti let. K porušení zákonem založeného legitimního
očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé fotovoltaických elektráren před pokládali s ohledem
na velmi štědře nastavený systém podpory, že náklady na pořízení a provoz fotovoltaických
elektráren se jim vrátí dříve než za patnáct let, pak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně,
jelikož jim nebylo založeno zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde
k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Předpoklad neměnnosti
právní úpravy z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá. Ústavněprávní intenzity
nedosahuje ani záruka zachování výše výnosů za jednotku elektřiny po dobu 15 let od roku
uvedení zařízení do provozu (viz bod 87 citovaného nálezu).
Nelze ani dospět k závěru, že by úprava odvodu z platby za elektřinu vyrobenou
ve fotovoltaické elektrárně byla v rozporu s ust. §6 odst. 4 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, jak dovozuje stěžovatel. Naopak, nová úprava na mechanismus
stanovování výkupních cen vyrobené elektřiny přímo reaguje a doplňuje jej, a to ze zcela zjevných
důvodů. Odvod se vztahuje na fotovoltaické elekt rárny, které byly uvedeny do provozu v období
od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo k dramatickému poklesu pořizovacích
nákladů jednotlivých komponentů fotovoltaické elektrárny. Podle dosavadní právní úpravy však
na to mohl Energetický regulační úřad reagovat pouze pětiprocentním snížením garantovaných
cen. I přes tento omezený zásah by byli provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených
do provozu po 1. 1. 2009 nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil
k zavedení tzv. odvodu, jímž částečně snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců
elektrické energie. Důvody pro jeho zavedení jsou tedy racionální a ústavně souladné
(více viz body 74 až 76 citovaného nálezu). K tomu Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
ze dne 20. 12. 2012 dodal, že „cílem uvalení tzv. odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření
v zařízeních uvedených do provozu po 1. 1. 2009 bylo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců
elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen komponentů
fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly vzhledem k poklesu nákladů
nepřiměřeně vysoké, a to právě i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.“
Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje se stěžovatelem, podle kterého mají výrobci
elektřiny z obnovitelných zdrojů, u kterých nebylo dosaženo návratnosti investic v době kratší
než 11 let, i nadále nárok na výkupní ceny elektřiny bez jakékoli korekce proved ené odvodem.
Navíc ani stěžovatel v tomto směru v kasační stížnosti ani v žalobě neuvedl, že by takovým
výrobcem byl, a tedy že napadeným správním rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práv. I tato
stížní námitka je proto nedůvodná.
V rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40 se Nejvyšší správní soud zabýval
souladem úpravy odvodu z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně s cílem
směrnice a dospěl k závěru, že „(s)měrnice ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl ene rgie
vyrobené z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 třinácti procent hrubé konečné spotřeby energie. Ponechává jí
přitom široký prostor pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle dosaženo. Směrnice dovoluje,
aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, čímž činí výjimku z jinak
poměrně striktního zákazu veřejné podpory. Směrnice však žádným způsobem nepředepisuje, že by stát musel
přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku
na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod. Směrnice
2009/28/ES neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možn é dovodit právo stěžovatelky
na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky
z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Stěžovatelkou namítaný požadavek neměnnosti pravidel
podpory nevyplývá ani z odstavce 25 odůvodnění směrnice. Ba naopak, v tomto odstavci směrnice zdůrazňuje, že je
důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory. Pro přímý účinek
směrnice tak není splněna hned první z podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného
závazku členského státu.“
Aplikovaná právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření nemá předobraz
v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu nebrání.
Zavedením odvodu zcela nepochybně není ohrožen cíl směrnice, tedy dosažení stanoveného
podílu energie z obnovitelných zdrojů. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod pro to,
aby položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 od st. 1 za použití ust. §120 s. ř. s., podle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu