ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.159.2012:46
sp. zn. 7 As 159/2012 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: nezl. J. D. H.,
zastoupený zákonnou zástupkyní Ing. M. H., proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se
sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 8. 2012, č. j. 9 Ca 243/2009 – 51,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012, č. j. 9 Ca 243/2009 – 51,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2012, č. j. 9 Ca 243/2009 – 51 zrušil rozhodnutí
Ministerstva životního prostředí (dále jen „stěžovatel“) ze dne 26. 5. 2009, č. j. 570/2042-08b/07 a věc
vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím stěžovatel zamítl jako opožděné odvolání
právního předchůdce žalobce (J. D. H., nar. X. X. X) proti rozhodnutí České inspekce životního
prostředí, oblastního inspektorátu Praha ze dne 11. 4. 2005, č. j. 01/OL/6202/05/Mi, jímž bylo
právnímu předchůdce žalobce uloženo podle ust. §3 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČIŽP“), opatření k nápravě spočívající v zalesnění celé porostní
skupiny 14B
0
na ploše 0,07 ha a vylepšení porostní skupiny 14B
1
na ploše 0,46 ha na pozemku
p. č. 1301 v k. ú. Soutice. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že právní předchůdce žalobce
byl ve správním řízení zastoupen Mgr. Martinou Blahoušovou, a proto rozhodnutí o uložení opatření
k nápravě mělo být doručováno výhradně této zástupkyni. Protože správní orgán I. stupně rozhodnutí
o uložení opatření k nápravě zástupkyni právního předchůdce žalobce nedoručoval, takže lhůty
k podání odvolání tak nezačala běžet, v důsledku čehož ani nemohla uplynout. Odvolání podané
právním předchůdcem žalobce tak nemohlo být stěžovatelem zamítnuto pro opožděnost.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., ve které zejména poukázal na to, že právní předchůdce žalobce
v průběhu řízení před městským soudem zemřel, čímž ztratil způsobilost být účastníkem soudního
řízení. Napadený rozsudek proto nemohl být ani řádně doručen, a to ani zástupkyni právního
předchůdce žalobce, a nemohl tak ani nabýt právní moci. Na straně žalobce nebylo komu doručit
napadený rozsudek, neboť procesní nástupnictví v dané věci nepřichází v úvahu. Předmětem soudního
přezkumu bylo rozhodnutí o opožděně podaném odvolání proti rozhodnutí o uložení opatření
k nápravě k odstranění škodlivých následků spáchaného správního deliktu, tzn. v samém meritu věci
rozhodnutí v oblasti správního trestání fyzických osob. Procesní nástupnictví ve smyslu ust. §107
odst. 1 a 2 o. s. ř. tedy n epřichází v úvahu. Rozhodnutí o uložení opatření k nápravě podle ust. §3
odst. 2 zákona o ČIŽP je svou podstatou existenčně závislé na spáchaném správním deliktu, resp. je
vázáno na osobu účastníka řízení (pachatele správního deliktu). Povaha věci tedy vylučovala, aby poté,
co právní předchůdce žalobce zemřel, pokračoval městský soud v řízení s jeho procesním nástupcem.
V daném případě nebyla splněna podmínka řízení a tento nedostatek je neodstranitelný. Městský soud
měl po smrti právního předchůdce žalobce žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout,
což však neučinil. Je tedy namístě, aby tak učinil Nejvyšší správní soud. Z procesní opatrnosti stěžovatel
zpochybnil také důvody, pro které městský soud napadené správní rozhodnutí zrušil. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a žaloba odmítnuta, případně věc vrácena
městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
S ohledem na tvrzení stěžovatele, že právní předchůdce žalobce zemřel, učinil Nejvyšší správní
soud dotaz na JUDr. Vlastimila Heřmana, který byl jako soudní komisař pověřen úkony v řízení
o dědictví po zemřelém J. D. H., nar. X. X. X, a ze zaslané kopie úmrtního listu zjistil, že zemřel
dne 18. 2. 2012. JUDr. Vlastimil Heřman dále sdělil, že jako jediný dědic přichází v úvahu jeho syn J. D.
H., nar. X. X. X, neboť jeho zákonná zástupkyně Ing. M. H. dědictví neodmítla.
Vzhledem k výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že řízení
před městským soudem bylo zatíženo procesní vadou, jež měla vliv na zákonnost napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Městský soud totiž žalobu proti napadenému správnímu
rozhodnutí projednal a rozhodl o ní v době, kdy právní předchůdce žalobce již nežil, tedy neměl
způsobilost být účastníkem soudního řízení. V řízení o žalobě tedy nebyla v důsledku smrti právního
předchůdce žalobce splněna jedna z podmínek řízení, přičemž městský soud pochybil, pokud
se nezabýval otázkou, zda s ohledem na charakter napadeného správního rozhodnutí přichází v úvahu
procesní nástupnictví. V této části je tedy kasační stížnost důvodná. S ohledem na charakter této vady
se již Nejvyšší správní soud nezabýval námitkami, jimiž stěžovatel zpochybnil věcnou správnost
napadeného rozsudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud spolu se zrušením
napadeného rozsudku odmítl žalobu, neboť po smrti právního předchůdce žalobce nebylo možné
pokračovat s jeho procesním nástupcem.
Podle ust. §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. ztratí-li účastník po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle
povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení
přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním
nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického
řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Povinnost uložená právnímu předchůdci žalobce napadeným správním rozhodnutím spočívající
v zalesnění konkrétně určené části lesního pozemku se váže k nemovitostem, nikoliv výlučně k osobě
vlastníka, jako by tomu bylo např. tehdy, pokud by byla uložena pokuta za správní delikt.
Protože v případě napadeného správního rozhodnutí se jedná o správní akt in rem, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení s právním nástupcem (dědicem)
původního žalobce. V důsledku toho, že nezl. J. D. H. je jediným dědicem původního žalobce, Nejvyšší
správní soud rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. 7 As 159/2012 - 40, podle ust. §107 odst. 1 o.
s. ř. ve spojení s ust. §64 s. ř. s., že v řízení bude dále pokračovat s tímto právním nástupcem
původního žalobce. V daném případě tedy nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby ze
stěžovatelem tvrzeného důvodu.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1
věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž je
městský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu