ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.178.2012:19
sp. zn. 7 As 178/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: A) S. M. N. S.,
B) A. F. M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 6
A 65/2010 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 6 A 65/2010 – 98, zrušil
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“) ze dne 2. 3. 2010 č. j. OAM-41-2/SŘ-2010
a č. j. OAM-40-2/SŘ-2010, kterými byla zamítnuta odvolání žalobců (dále jen „účastníci řízení“)
a potvrzena usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie ze dne 3. 12. 2009, č. j. CPR-14576/ČJ-2009-9CPR-V214
a č. j. CPR-14572/ČJ-2009-9CPR-V214, jimiž byla zastavena řízení ve věci žádostí o vydání
nových rozhodnutí, kterými se ruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění účastníků řízení.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že důvodná je žalobní námitka, v níž účastníci
řízení tvrdí, že názor správních orgánů, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území,
je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, nemá zákonnou oporu.
Při posuzování běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, vycházel městský
soud z právních závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem v usnesení rozšířeného senátu
ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 - 83, které jsou plně aplikovatelné na danou věc. Pokud
správní orgán v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil pouze délku, a nikoli i počátek doby,
po kterou účastníkům řízení nelze umožnit vstup na území, pak tato doba počala plynout ode dne
právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění a na její počítání neměla vliv skutečnost,
že z důvodu probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany a následně udělení azylu
účastníkům řízení, nebyla rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelná. Nabyla-li rozhodnutí
o správním vyhoštění právní moci dne 12. 9. 2006, ke dni podání žádosti účastníků řízení
o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle ust. §122 odst. 5 zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
tj. ke dni 16. 10. 2009, uplynula více než polovina doby, po kterou nebylo možno účastníkům
řízení umožnit vstup na území. Závěr stěžovatele, že doba, po kterou účastníkům řízení nebyl
umožněn vstup na území, je vázána na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž
z uvedeného závěru vycházela i jeho úvaha, že v daném případě doba, po kterou jim nelze
umožnit vstup na území, nezačala běžet a nebyla tak splněna jedna z nezbytných podmínek
pro aplikaci ust. §122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tak neměl oporu v zákoně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které uvedl, že kasační stížnost je přípustná,
neboť městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, jímž byl
povinen se řídit. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č. j. 7 As 147/2011 - 82,
kterým zrušil předchozí rozhodnutí městského soudu ve věci účastníků řízení, odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012,
č. j. 1 As 106/2010 - 83, a označil toto usnesení za podklad svého rozhodnutí. Podle názoru
stěžovatele městský soud nerespektoval právní názor vyslovený v citovaném usnesení a stejně tak
se odklonil od pro něj bezprostředně závazného právního názoru, obsaženého ve zrušujícím
rozsudku téhož soudu. Městský soud bez ohledu na skutečný stav věci konstatoval, že správní
orgán nestanovil počátek doby, po kterou nelze účastníkům řízení umožnit vstup na území,
a proto již uplynula více než polovina doby, po kterou nebylo účastníkům řízení možno umožnit
vstup na území. Tento závěr nemá oporu ve spisovém materiálu a je s ním v diametrálním
rozporu. Již správní orgán I. stupně totiž v rozhodnutí o správním vyhoštění jasně vymezil
počátek doby, po kterou nelze umožnit účastníkům řízení vstup na území, a to způsobem,
odpovídajícím právním závěrům vysloveným rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu.
V rozhodnutích Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Plzeň, referátu cizinecké a pohraniční policie Rozvadov ze dne 5. 9. 2006,
č. j. SCPP-60/PL-10-SŘ-2006 a č. j. SCPP-61/PL-10-SŘ-2006, je stanoven počátek doby,
po kterou nelze umožnit vstup na území okamžikem, kdy přestane být rozhodnutí o správním
vyhoštění nevykonatelné z důvodů uvedených v ust. §119 odst. 5 a 6, §179 zákona o pobytu
cizinců a §32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Na účastníky řízení se vztahovalo ust. §119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, ve znění
platném v době rozhodování, neboť jmenovaní byli účastníky řízení o udělení mezinárodní
ochrany a rovněž tak ust. §179 zákona o pobytu cizinců, jelikož v jejich případech došlo
ke shledání překážek vycestování. V soudem zrušeném rozhodnutí stěžovatele i jím potvrzeném
usnesení Ředitelství služby cizinecké policie Policie České republiky je shodně počátek doby,
po kterou nelze cizincům umožnit vstup na území, vymezen odpadnutím překážky
vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž nevykonatelnost takového rozhodnutí
vyplývá přímo ze zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu a v případě odpadnutí zákonných
překážek vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí dojde k začátku běhu doby, po kterou nelze
umožnit cizincům vstup na území. S ohledem na skutečnost, že u účastníků řízení doba,
po kterou jim nebyl umožněn vstup na území České republiky, vůbec nezačala běžet,
neboť nejprve pobývali na území České republiky v postavení žadatelů o udělení mezinárodní
ochrany, navíc s vysloveným důvodem znemožňujícím vycestování podle ust. §179 zákona
o pobytu cizinců, a posléze jim byl udělen azyl, nelze v žádném případě hovořit o tom, že by
uplynula více než polovina doby, po kterou nelze umožnit vstup na území. Městský soud tedy
pochybil, pokud konstatoval uplynutí více než poloviny uvedené doby, která však nezačala vůbec
běžet a navíc, v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
nerespektoval oprávnění správního orgánu stanovit počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup
na území. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na citovaná správní rozhodnutí,
z nichž jednoznačně vyplývá, že v nich je zákonně, zřetelně a jednoznačně vymezen počátek
doby, po kterou nelze účastníkům řízení umožnit vstup na území, a to časovým okamžikem,
kdy odpadnou zákonné překážky vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel
tedy rozhodl na základě platného a účinného zákona, respektoval jeho znění, stejně tak smysl
a účel, dále pak úmysl zákonodárce, a jeho závěry jsou plně odůvodněné a podložené a vycházejí
z obsahu spisu. Stejně tak je rozhodnutí stěžovatele konformní se závěry rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu. Městský soud nerespektoval bezprostředně závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu, vyslovený ve zrušujícím rozsudku a rovněž závěry rozšířeného
senátu, které jednoznačně potvrdily oprávnění správního orgánu stanovit počátek doby,
po kterou nelze umožnit vstup na území, nejenom konkrétním datem, ale i odpadnutím překážky
realizace či uplynutím lhůty. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 1. 2012,
č. j. 1 As 106/2010 - 83, publikované pod č. 2586/2012 Sb. NSS, vyslovil následující závěry,
které jsou plně aplikovatelné i v dané věci:
„I. Ustanovení §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
účinném od 24. 11. 2005, svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen
délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, a to například tak, že se tato doba
počítá ode dne uplynutí lhůty pro vycestování z území.
II. Nevyužil-li správní orgán této své pravomoci a v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil pouze celkovou
dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, aniž by jakkoli vymezil její počátek, počítá se tato doba
ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V takovém případě neměla podle právní úpravy účinné
od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 na počítání této doby žádný vliv ani skutečnost, že došlo, ať již z jakéhokoli
důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
III. Doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné, se do doby, po kterou nelze umožnit
cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému
příslušníkovi umožnit vstup na území ČR, nezapočítává až podle §118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců,
ve znění účinném od 1. 1. 2012.“
Nejvyšší správní soud neshledal důvodné stěžovatelovo tvrzení obsažené v jeho jediné
stížní námitce, že správní orgán I. stupně v rozhodnutí o správním vyhoštění jasně vymezil
počátek doby, po kterou nelze umožnit účastníkům řízení vstup na území, a to způsobem,
odpovídajícím právním závěrům vysloveným rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu.
Podle citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (bod 29)
rozhodnou skutečností je to, zda správní orgán stanovil počátek doby zákazu vstupu na území
ve výrokové části rozhodnutí o správním vyhoštění. Tento závěr je v souladu s konstantní
judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 3 Ads 21/2004 - 55), podle níž pouze výrokovou částí správního rozhodnutí mohou být
dotčena práva a povinnosti účastníků řízení. Řádně formulovaný výrok je nezastupitelnou částí
rozhodnutí, protože jen z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla uložena. Pouze podle výroku
lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté a jen výrok rozhodnutí (a nikoliv
odůvodnění) může být exekučně vynucen apod.
V daném případě je ve výrokové části rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, referátu cizinecké a pohraniční policie
Rozvadov ze dne 5. 9. 2006, č. j. SCPP-60/PL-10-SŘ-2006 a č. j. SCPP-61/PL-10-SŘ-2006, jimiž
bylo účastníkům řízení uloženo správní vyhoštění, pouze uvedeno, že doba po kterou nelze
cizinci umožnit vstup na území České republiky se stanovuje na dobu 5 let. Ve výroku těchto
rozhodnutí však není ani zmínka o tom, kdy tato lhůta začíná běžet. V odůvodnění citovaných
rozhodnutí je pak uvedeno, že „Doba, po kterou Vám nelze umožnit vstup na území České republiky byla
stanovena na (pět) let od nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění…“, a dále že „Doba,
po kterou Vám nelze umožnit vstup na území neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné z důvodů uvedených v §119
odst. 5,6, §179 zákona o pobytu cizinců a §32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.“ Jak však vyplývá z výše
uvedeného, právně závazný je pouze výrok správního rozhodnutí, a proto skutečnost, že správní
orgán vymezil počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, v odůvodnění
rozhodnutí o správním vyhoštění, je právně irelevantní.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníkům řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu