ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.193.2012:23
sp. zn. 7 As 193/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: V. K., zastoupený
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6,
proti žalovaným: a) Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, b) Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců , se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2012,
č. j. 7 Ca 297/2008 – 172 – 175,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2.904 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2012, č. j. 7 Ca 297/2008 – 172 – 175,
odmítl žalobu žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného a) (dále jen
„ministerstvo) ze dne 27. 7. 2006, č. j. OAM-248-8/TP-2006, a zamítl žalobu stěžovatele proti
rozhodnutí ministerstva ze dne 31. 10. 2006, č. j. OAM-756/M-2006. Prvním rozhodnutím byla
zamítnuta žádost stěžovatele o povolení k trvalému pobytu, druhým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno usnesení Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie
ze dne 14. 9. 2006, č. j. SCPP00157/C-CI-2006, o zastavení řízení ve věci stěžovatelovy žádosti
o povolení k trvalému pobytu.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žaloba proti rozhodnutí ministerstva
ze dne 27. 7. 2006 je podle ust. §68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal
řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, když nepodal rozklad jako řádný
oprávněný prostředek. Ve vztahu k rozhodnutí ministerstva ze dne 31. 10. 2006 se městský soud
zabýval otázkou, zda stěžovatel splňoval v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu
podmínky pro podání této žádosti na území České republiky podle ust. §69 odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V opačném
případě by totiž musel žádost podat podle ust. 69 odst. 1 citovaného zákona na zastupitelském
úřadu. Stěžovatel žádnou z těchto podmínek v době podání žádosti nesplňoval. Žádost totiž
podal až poté, co mu byl udělen výjezdní příkaz, a nelze proto dospět k závěru, že v době podání
žádosti pobýval na území České republiky v rámci přechodného pobytu, na základě uděleného
víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu, případně na základě povolení
k trvalému pobytu za účelem ochrany. Ani v žalobě stěžovatel splnění některé z uvedených
podmínek netvrdil. Pro posouzení věci není rozhodné, zda v době podání žádosti splňoval
podmínky pro udělení trvalého pobytu. Za nedůvodnou označil městský soud námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministerstva. Výše uvedené závěry podle něj vyplývají
i z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž ministerstvu nelze vytýkat, že se ztotožnil
se zjištěními správního orgánu prvního stupně za situace, kdy je stěžovatel ve svém odvolání
nezpochybňoval.
Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
proti výroku II. a uplatnil v ní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítal, že v předmětné době splňoval zákonem stanovené podmínky pro udělení trvalého
pobytu na území České republiky, a to i přesto, že mu byl ud ělen výjezdní příkaz na dobu
od 26. 7. 2006 do 23. 9. 2006. Podle jeho přesvědčení byl oprávněn podat žádost o povolení
k trvalému pobytu ministerstvu, a to s ohledem na skutečnost, že se proti udělení výjezdního
příkazu bránil všemi dostupnými prostředky. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl,
že měl platné vízum až do 23. 9. 2006. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vedle toho požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, neboť v opačném případě by mohl utrpět nenahraditelnou újmu.
Přiznání odkladného účinku se podle něj nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv
třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se ve vyjádření ke kasační stížnosti
ztotožnila se závěry krajského soudu. Stěžovatel nesplnil podmínky pro podání žádosti
o povolení trvalého pobytu a tato rozhodná otázka byla městským soudem náležitě posouzena.
Z uvedeného důvodu Komise navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 2000
a dne 16. 10. 2001 podal žádost o udělení azylu. Azylové řízení bylo ukončeno dne 29. 11. 2005
nabytím právní moci usnesení ze dne 26. 10. 2005, č. j. 3 Azs 289/2005 – 73, kterým Nejvyšší
správní soud odmítl stěžovatelovu kasační stížnost. Následně stěžovatel několikrát neúspěšně
žádal o povolení trvalého pobytu. Jeho první žádost ze dne 17. 2. 2006 byla zamítnuta
rozhodnutím ministerstva ze dne 13. 3. 2006, č. j. OAM-34-I3/TP-2006, pro nesplnění podmínky
nepřetržitého nejméně pětiletého pobytu na území České republiky. Toto rozhodnutí bylo
potvrzeno rozhodnutím o rozkladu ze dne 5. 6. 2006, č. j. VS-104/RK13-2006. Dne 17. 7. 2006
podal stěžovatel druhou žádost o povolení trvalého pobytu. Ta byla zamítnuta rozhodnutím
ministerstva ze dne 27. 7. 2006 z důvodu, že nebyla podána neprodleně po ukončení azylového
řízení. Dne 31. 7. 2006 podal stěžovatel třetí žádost o povolení trvalého pobytu. Řízení o této
žádosti bylo zastaveno z důvodu, že stěžovatel nebyl oprávněn tuto žádost podat za území České
republiky. Dne 30. 7. 2007 podal žalobce čtvrtou žádost o povolení trvalého pobytu z důvodů
hodných zvláštního zřetele. Tato žádost byla zamítnuta proto, že se v řízení existence takových
důvodů nepotvrdila. Dne 18. 5. 2011 podal stěžovatel pátou žádost o povolení trvalého pobytu
po pěti letech nepřetržitého pobytu na území České republiky. Tato žaloba byla zamítnuta
rozhodnutím ministerstva ze dne 30. 8. 2011, č. j. OAM-5267-II1TP-2010, protože stěžovatel
nesplňuje podmínku nepřetržitého pobytu.
V dané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí ministerstva o třetí žádosti stěžovatele
o udělení trvalého pobytu.
Předmětnou žádost podal stěžovatel z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele podle
ust. §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Podle ust. §69 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se žádost o povolení k trvalému pobytu
podle §66 podává na zastupitelském úřadu, pokud není dále stanoveno jinak. Podle odst. 2
citovaného ustanovení lze žádost o povolení k trvalému pobytu podle §66 odst. 1 písm. a) nebo
b) podat též na policii, pokud cizinec, jemuž má být povolení k trvalému pobytu vydáno a)
pobývá na území v rámci přechodného pobytu a je 1. nezletilým nebo zletilým nezaopatřeným
dítětem cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, a důvodem žádosti
je společné soužití těchto cizinců, nebo 2. je manželem nebo nezletilým dítětem cizince, jemuž
byl udělen azyl z důvodů uvedených ve zvláštním předpise, b) pobývá na území na základě
uděleného víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu, nebo c) pobývá
na území na základě vydaného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území,
a to za splnění podmínek vymezených v tomto ustanovení.
Závěr městského soudu i ministerstva vychází z toho, že stěžovatel nebyl oprávněn
žádost o udělení trvalého pobytu podat. Spornou právní otázkou tudíž není, zda v době podání
žádosti splňoval zákonem stanovené podmínky pro udělení trvalého pobytu, ale pouze, zda bylo
možné řízení o stěžovatelově žádosti zastavit podle ust. §169 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu
cizinců pro nesplnění podmínek pro její podání.
Namítal-li stěžovatel v žalobě, že v době podání žádosti splňoval zákonem stanovené
podmínky pro udělení trvalého pobytu na území České republiky, pak tato námitka ne mohla
zpochybnit závěry napadeného správního rozhodnutí. Pokud totéž namítá i v kasační stížnosti
s tím, že posouzení této právní otázky městským soudem bylo nesprávné, pak taková námitka
nemůže zpochybnit zákonnost napadeného rozsudku, neboť směřuje proti řešení právní otázky,
která nebyla městským soudem vůbec posuzována. Kasační stížnost je proto v tomto směru
nedůvodná.
Stěžovatel v žalobě netvrdil, že byl v rozhodné době oprávněn k podání žádosti o udělení
trvalého pobytu, ani jinak nerozporoval závěry správních orgánů a městského soudu. Nečiní tak
ani v kasační stížnosti, nerozporuje ani vypořádání jiných žalobních námitek městským soudem.
Teprve v doplnění kasační stížnosti uvedl, že měl platné vízum do 23. 9. 2006, přičemž by bylo
možné dovozovat, že se jedná o námitku, byť obecnou a ničím nepodloženou, splnění podmínek
k podání žádosti o udělení trvalého pobytu podle ust. §69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Podle
ust. §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Protože v řízení před městským soudem stěžovatel žádnou takovou námitku neuplatnil, nemohl
se touto námitkou Nejvyšší správní soud zabývat. Nejedná se ani o námitku založenou
na skutečnostech, k nimž byl krajský soud povinen přihlédnout ex offo.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a neshledal, že rozsudek městského soudu trpí namítanými vadami. P roto kasační
stížnost podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť bez prodlení po podání tohoto návrhu rozhodl ve věci samé.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a ministerstvu žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly.
Stěžovateli byla usnesením městského soudu ze dne 23. 4. 2012, č. j. 7 Ca 297/2008 - 111,
ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová a v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Podle ust. §11 odst. 1 písm. b),
§7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
zástupkyni stěžovatele odměna za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) v částce
2.100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhláška náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč,
celkem tedy 2.400 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se její odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinna odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o částku 504 Kč. Celková částka odměny proto
činí 2.904 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu