ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.57.2013:28
sp. zn. 7 As 57/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Q. T. N.,
zastoupený Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy,
odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, č. j. 2 A 26/2013 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2013, č. j. 2 A 26/2013 – 29, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odbor cizinecké policie (dále jen „krajské
ředitelství“), ze dne 10. 4. 2013, č. j. KRPA-141951/ČJ-2013-000022, kterým bylo rozhodnuto
o jeho zajištění podle ust. §124 odst. 1 písm. b), c), zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na dobu 90 dnů ode dne omezení svobody
za účelem správního vyhoštění. Městský soud se v odůvodnění rozsudku zabýval zejména
otázkou, zda nebylo možné použití zvláštního opatření za účelem vycestování stěžovatele
podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců. Soud vzal v úvahu, že se stěžovatel opakovaně
dopouštěl hospodářské trestné činnosti porušováním práv k ochranné známce, za což byl
odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 7 dne 15. 7. 2009, sp. zn. 1 T 62/2009 a dne 29. 6. 2010,
sp. zn. 39 T 58/2010. Na základě opakované trestné činnosti rozhodla Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odbor cizinecké policie o správním vyhoštění
stěžovatele dne 5. 9. 2012. Rozhodnutím o správním vyhoštění, které nabylo právní moci dne
30. 1. 2013, byla podle ust. §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování
stěžovatele z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Doba
k vycestování uplynula dnem 4. 3. 2013, aniž by stěžovatel opustil území České republiky. Ten
naopak požádal o vydání výjezdního příkazu, který mu byl vydán s platností do 9. 4. 2013.
Ani tento výjezdní příkaz stěžovatel nerespektoval. Městský soud s ohledem na stěžovatelovo
předcházející jednání neshledal nezákonnost v tom, že nebyly akceptovány jím nabídnuté garance,
že se bude zdržovat na konkrétní adrese, podřídí se příkazům Policie České republiky, popřípadě
složí finanční záruku. Pokud stěžovatel v souvislosti s tím, že podal dne 18. 3. 2013 žalobu,
kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, ze dne 23. 1. 2013, č. j. CPR-13180-3/ČJ-2012-930310-V242 o správním vyhoštění, které
nabylo právní moci 30. 1. 2013, odkazoval v dané věci na ust. §172 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců, městský soud považoval tento odkaz za nepatřičný. Podaná žaloba sice má podle
citovaného ustanovení odkladný účinek, ale pouze v případě je-li podaná v zákonné lhůtě.
Městský soud shledal, že ve smyslu ust. §50 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, bylo krajské ředitelství oprávněno při posuzování podkladů pro vydání rozhodnutí
posoudit, zda žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění, byla podána ve lhůtě, neboť jen
žaloba podaná v zákonné lhůtě, má odkladný účinek. Důvodnou neshledal městský soud
ani stěžovatelovu námitku, že je proti němu na území České republiky vedeno trestní řízení, které
dosud není pravomocně ukončeno, protože podle ust. §122 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, mu
může být, nelze-li věc ukončit z ciziny, povolen vstup na území České republiky, kdy účelem
pobytu na území je předvolání státního orgánu České republiky. Městský soud tedy dospěl
k závěru, že krajské ředitelství postupovalo v souladu se zákonem, když vyhodnotilo,
že by stěžovatel mohl ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto neshledal
nezákonnost napadeného správního rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., ve které namítal, že se městský soud dopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, když jako zákonný akceptoval
argument, že byly splněny podmínky pro aplikaci institutu zajištění, a tedy akceptoval postup
krajského ředitelství z hlediska neaplikace tzv. zvláštních opatření. Dále stěžovatel v kasační
stížnosti namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kterou spatřoval v nevypořádání se s jeho
argumentací pod bodem IV. žaloby, tykající se zásady přiměřenosti postupu správního orgánu.
Podle stěžovatele došlo k porušení zákona tím, že správní orgán, a následně ani městský soud,
nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem. Stěžovatel zejména poukazoval na své rodinné
zázemí v České republice a na svou účast v pozici obviněného v trestním řízení, přičemž ve své
účasti v trestním řízení spatřoval nejen právo, ale i povinnost. Za nezákonný označil také postup
krajského ředitelství, které zkoumalo včasnost podané žaloby proti rozhodnutí o správním
vyhoštění. Podle názoru stěžovatele měla být tato žaloba považována za včasnou až do doby,
než ji z předmětného důvodu odmítne soud. Stěžovatel se rovněž domnívá, že v dané věci nebylo
možné vyloučit aplikaci tzv. zvláštních opatření a užít tak institut zajištění cizince za účelem
správního vyhoštění. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek i rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vázán rozsahem a důvody, které
uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu byl rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, ze dne 23. 1. 2013, č. j. CPR-13180-3/ČJ-2012-930310-V242 k odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města
Prahy, odbor cizinecké policie, ze dne 5. 9. 2012, č. j. KRPA-80778/ČJ-2012-000022, o správním
vyhoštění, změněn pouze výrok v části týkající se stanovení doby, po kterou nelze stěžovateli
umožnit vstup na území členských států EU, a to ze 3 let na dobu 1 roku. Toto rozhodnutí
nabylo právní moci dne 30. 1. 2013. Stěžovateli byla v tomto rozhodnutí podle ust. §118 odst. 3
zákona o pobytu cizinců stanovena k vycestování z České republiky doba třiceti dnů od nabytí
právní moci rozhodnutí. V této době však stěžovatel z České republiky nevycestoval. Dne
18. 3. 2013 podal žalobu proti rozhodnutí o správním vyhoštění a dne 19. 3. 2013 se dostavil
na cizineckou policii, kde požádal o vystavení výjezdního příkazu za účelem vycestování z České
republiky. Protože bylo zjištěno, že stěžovatel pobývá na území České republiky bez víza
a v rozporu s rozhodnutím o správním vyhoštění, byl podle ust. §76 odst. 1 tr. zák. zadržen.
Po propuštění se opět dne 27. 3. 2013 dostavil na cizineckou policii a požádal o vydání
výjezdního příkazu. Předložil nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
21. 3. 2013, sp. zn. 2 T 35/2013, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání. Stěžovateli byl vydán výjezdní příkaz s platností od 27. 3. 2013
do 9. 4. 2013. Ani v této době stěžovatel nevycestoval z území České republiky. Do protokolu
o podání vysvětlení ze dne 10. 4. 2013 jako důvod, proč nerealizoval výjezdní příkaz, uvedl,
že se chtěl zúčastnit trestního řízení vedeného proti němu pro trestný čin maření výkonu
správního rozhodnutí. Dále sdělil, že se zdržuje na adrese T. 1207/9, P. 7 a připustil, že na území
České republiky páchal trestnou činnost, za kterou byl odsouzen. Právní zástupce stěžovatele
poukázal na to, že stěžovatel disponoval výjezdním příkazem a posledním dnem jeho platnosti, 9.
4. 2013, se dostavil na cizineckou policii k vydání dalšího výjezdního příkazu, a protože mu
nebylo vyhověno, dostavil se opětovně na cizineckou policii následující den, aby řešil svoji situaci
a nabídl garance k použití mírnějších zajišťovacích opatření. Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2013,
č. j. KRPA-141951/ČJ-2013-000022, byl stěžovatel zajištěn za účelem správního vyhoštění a
doba zajištění byla stanovena na 90 dnů. Následně bylo realizováno jeho vyhoštění z území České
republiky.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu podle stěžovatele
spočívá v nevypořádání se s jeho argumentací týkající se porušení zásady přiměřenosti postupu
správního orgánu. Tuto námitku vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, neboť je
z odůvodnění rozsudku zcela zřejmé, že se městský soud otázkou proporcionality zabýval.
V daném případě byla posuzována zákonnost postupu krajského ředitelství, kdy bylo rozhodnuto
o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle ust. §124 zákona o pobytu cizinců namísto
aplikace zvláštního opatření podle ust. §123b téhož zákona. Městský soud tedy nutně musel
posuzovat přiměřenost postupu krajského ředitelství, a tudíž i otázku proporcionality. Není proto
pravdou, že by městský soud otázku proporcionality v napadeném rozsudku nevzal v úvahu.
Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že by v tomto kontextu byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, neboť městský soud se s námitkou porušení zásady proporcionality,
byť bez explicitního vyjádření, vypořádal.
Podle ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění
anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným
členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud, je nebezpečí, že by
cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, je
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, cizinec
závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování, nebo je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.
Účelem institutu zajištění cizince citovaného ustanovení je zabránit cizinci v jednáních
v tomto ustanovení specifikovaných do doby, než bude vydáno rozhodnutí o správním
vyhoštění, případně než bude toto rozhodnutí vykonáno. V případě splnění zákonných podmínek
stanovených v ust. §124 zákona o pobytu cizinců bude o zajištění cizince, tedy v podstatě
o omezení jeho osobní svobody, rozhodnuto bez ohledu na případný zásah do jeho soukromého
nebo rodinného života, který je posuzován v řízení o správním vyhoštění (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006 – 135, publikovaný
na www.nssoud.cz). Z toho důvodu Nejvyšší správní soud neshledal stížní námitky týkající se
rodinných poměrů stěžovatele důvodnými.
Předmětem přezkumu v daném případě není rozhodnutí o správním vyhoštění, ale pouze
rozhodnutí o zajištění cizince. Z tohoto důvodů nelze v kasační stížnosti uplatňovat stížní
námitky ve vztahu k rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že dosud pravomocně
neskončené trestní řízení vedené proti stěžovateli, není důvodem, který by ho opravňoval
k pobytu na území České republiky. Ze zákona o pobytu cizinců, ani z trestního řádu,
totiž nevyplývá, že by tato skutečnost opravňovala cizince k tomu, aby se mohl zdržovat
na území České republiky. Cizinec má pouze povinnost v takovém případě sdělit orgánům
činným v trestním řízení místo svého pobytu.
Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s městským soudem, pokud se jedná o jeho
vypořádání se s námitkou týkající se odkladného účinku rozhodnutí o správním vyhoštění podle
ust. §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Takový odkladný účinek může mít pouze žaloba
podaná ve lhůtě podle odst. 2 citovaného ustanovení, kdy zmeškání této lhůty nelze prominout.
Krajské ředitelství nevybočilo z rámce své pravomoci, když při posuzování podkladů pro vydání
rozhodnutí posoudilo, zda žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění byla podána řádně
a včas, nebo opožděně. Správní orgán je totiž povinen se zabývat v řízení o zajištění cizince
možnými překážkami správního vyhoštění v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době
rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo.
V takové situaci je pak nutností, aby správní orgán možné překážky správního vyhoštění
před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudil a učinil si úsudek, zda je správní
vyhoštění alespoň potenciálně možné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 12. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 164, publikovaný na www.nssoud.cz).
Je nepochybné, že institut zajištění cizince může představovat i jistý zásah do ústavou
chráněných práv. Proto ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví, že cizince lze zajistit
pouze v tom případě, že nepostačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem
vycestování cizince z území podle ust. §123b odst. 1 citovaného zákona.
V daném případě stěžovatelovo jednání předcházející vydání rozhodnutí o zajištění
(opakovaná trestná činnost na území České republiky, nerespektování vydaných rozhodnutí
o vyhoštění z území České republiky) vzbuzovalo důvodnou obavu, že nebude-li zajištěn, mohl
by dále mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Ve světle těchto skutečností
stěžovatelem nabízené garance nebyly dostatečnou zárukou pro použití mírnějších opatření
za účelem vycestování z území státu. Přitom z rozhodnutí o zajištění je zřejmé, že se správní
orgán i touto možností zabýval. Krajské ředitelství tedy dospělo k oprávněnému závěru,
že uložení zvláštního opatření za účelem stěžovatelova vycestování z České republiky
nepostačuje, přičemž své úvahy, o které tento závěr opírá, zcela zřejmě uvedlo v odůvodnění
rozhodnutí o zajištění cizince. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku
nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí, z důvodu absence relevantního odůvodnění,
jako důvodnou. Městský soud také nepochybil, jestliže posoudil napadené správní rozhodnutí
jako zákonné.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu