ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.88.2011:144
sp. zn. 7 As 88/2011 - 144
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Z. K., b) O.
K., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha
5 - Stodůlky, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44, zrušil
rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „stěžovatel“) ze dne 23. 10. 2009,
č. j. 45740/2009-OSH-30.1.-8.10.09, kterým bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice
Jihomoravského kraje ze dne 21. 7. 2009, č. j. 3949/2009/BM/PRAV tak, že každý ze žalobců
(dále jen „účastníci řízení“) je vinen přestupkem podle ust. §29 odst. 1 písm. f) zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „přestupkový zákon“), který spáchali tím,
že jako osoby odpovědné ve smyslu ust. §46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“) nezajistili, aby se jejich nezletilý syn podrobil
u zvolené praktické lékařky stanovenému druhu očkování, ačkoliv u něj nebyl zjištěn zdravotní
stav, který by bránil podání očkovací látky. Za spáchání uvedeného přestupku byla každému
účastníkovi řízení uložena pokuta v částce 6000 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl,
že shledal důvodnou žalobní námitku, že účastníci řízení neměli povinnost zajistit, aby se jejich
nezletilý syn podrobil základnímu očkování stanovenému v ust. §4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhl. č. 537/2006 Sb.“), protože podle čl. 4 odst. 1
a 2 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona
a v jeho mezích. K přesvědčení o důvodnosti této námitky dospěl městský soud s ohledem
na stanovisko, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010,
č. j. 3 Ads 42/2010 - 92, který se rovněž týkal přestupku podle ust. §29 odst. 1 písm. f)
přestupkového zákona. Je nepochybné, že ust. §46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je naprosto
obecné a nelze z něj vyvozovat právní odpovědnost. Jednotlivé skutkové podstaty protiprávního
jednání nejsou upraveny zákonem, ale pouze podzákonným právním předpisem,
tj. vyhl. č 537/2000 Sb. Současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému
očkován je upravena podzákonným právním předpisem, a proto nesplňuje požadavky Úmluvy
o lidských právech a biomedicíně, která byla publikována pod č. 96/2001 Sb.m.s., resp. Listiny
základních práv a svobod. Rozhodne-li se zákonodárce reprobovat určité jednání, byť bylo
zahrnuto pouze do kategorie přestupků, je nutné, aby skutková podstata byla jasně a určitě
popsána v zákoně. Protože městský soud shledal postup stěžovatele nezákonným ve smyslu
stanoviska Nejvyššího správního soudu, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž poukázal
na to, že městský soud dal napadeným rozsudkem najevo, že považuje rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92 za výklad právní úpravy na úseku
pravidelného očkování, kterým se hodlá řídit při posuzování věcí obdobné povahy. Přitom
se do doby jeho vydání řídil právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, v němž byl vysloven názor, že ze zákona
č. 258/2000 Sb. ve spojení s vyhl. č. 439/2000 Sb. (vychází ze stejných zákonných předpokladů
jako vyhl. č 537/2006 Sb.) a přestupkovým zákonem lze vyvodit vůči zákonným zástupcům
nezletilého dítěte správněprávní odpovědnost za to, že se jejich dítě nepodrobilo pravidelnému
očkování. Oba citované rozsudky vycházejí z odlišných právních názorů ve skutkově stejných
věcech, a je proto nezbytné ve smyslu ust. §17 s. ř. s. předložit věc k rozhodnutí rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu. Dále stěžovatel poukázal na to, že městský soud zcela
opomenul nález ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, kterým Ústavní soud rozhodl o ústavní
stížnosti zákonného zástupce dítěte proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí stěžovatele o uložení pokuty za přestupek spočívající v nepodrobení dítěte
očkování, a ve světle tohoto nálezu nehodnotil ostatní žalobní námitky. Proto je napadený
rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel
navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Účastníci řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že městský soud v napadeném
rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že povinnost podrobit se očkování by musela být stanovena
zákonem. Ust. §29 přestupkového zákona očkovací povinnost nijak nespecifikuje. Účastníci
řízení vyslovili souhlas s názorem městského soudu, že zákon neporušili, a proto by neměli být
trestáni za to, že se nepodvolili podzákonné normě. Městský soud postupoval správně, pokud se
řídil aktuálním názorem Nejvyššího správního soudu a nikoliv tím, který je překonaný. Podle
názoru účastníků řízení nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06
potvrzuje správnost napadeného rozsudku, totiž že jejich potrestání bylo nezákonné,
neboť splnili předpoklady pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování.
Účastníci řízení se ztotožnili s městským soudem také v tom, že není potřeba se zabývat celou
řadou námitek, když první z nich je natolik přesvědčivá, že existuje důvod pro zrušení
napadeného rozhodnutí. Proto navrhli, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
V projednávané věci je spornou právní otázkou, zda lze sankcionovat zákonného
zástupce nezletilého dítěte za spáchání přestupku podle ust. §29 odst. 1 písm. f) přestupkového
zákona, jehož se dopustil tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ust. §46 odst. 1 a 4 zákona
č. 258/2000 Sb. ve spojení s §4 vyhl. č. 537/2006 Sb.
Protože Nejvyšší správní soud zjistil, že tato otázka byla v judikatuře Nejvyššího
správního soudu řešena nejednotně, byla věc předložena v souladu s ust. §17 s. ř. s. rozšířenému
senátu, který usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 As 88/20 11 - 131, rozhodl, že se věc se vrací
k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.
V odůvodnění citovaného usnesení rozšířený senát uvedl, že v současné době nejsou
dány podmínky pro jeho rozhodování. Předmětná věc byla předložena rozšířenému senátu
pro názorový rozpor mezi právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 21. 7. 2010,
č. j. 3 Ads 42/2010 – 92, a právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 5 As 17/2005 – 66, příp. i v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005 – 120. Tento
rozpor však již byl odstraněn usnesením rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 8 As 6/2011 - 120, publikovaným pod č. 2624/2012 Sb. NSS, ve věci, která mu byla dříve
předložena rovněž z důvodu výše uvedeného rozporu. Rozšířený senát ve svém většinovém
stanovisku v uvedené věci vyslovil, že „[r]ámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování
stanovená v §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce Ministerstva
zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavně právním požadavkům,
podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2
Listiny základních práv a svobod)“. Názorový rozpor mezi jednotlivými senáty Nejvyššího správního
soudu byl tedy již rozšířeným senátem v plném rozsahu vyřešen a dosud rozporná judikatura
Nejvyššího správního soudu byla sjednocena.
V dané věci městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele s odůvodněním, že s oučasná
právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje požadavky
Úmluvy o lidských právech a biomedicině, resp. Listiny základních práv a svobod, protože
povinnosti, jejichž porušování je sankciováno, nejsou v zákoně blíže specifikovány, a jsou
„originálně“ upraveny až podzákonným právním předpisem. Tento právní názor je však
v rozporu se závěrem, k němuž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu