ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.22.2013:81
sp. zn. 7 Azs 22/2013 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) V.
H., zastoupená JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové,
b) nezl. I. K., zastoupený Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem tř. Míru 92,
Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2013,
č. j. 28 Az 30/2011–103,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně a) se odmítá.
II. Kasační stížnost žalobce b) se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi se nepřiznává.
V. Odměna advokátovi Mgr. Ing. Tomáše Veselého se u r č u je částkou 3.400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali zrušení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2013, č. j. 28 Az 30/2011 – 103, kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
12. 9. 2011, č. j. OAM-107/LE-BE02-K01-R2-2010, jímž nebyla stěžovatelům udělena
mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky a) dne
30. 7. 2013.
Usnesením krajského soudu ze dne 4. 1. 2013, č. j. 28 Az 30/2011 - 59, byl stěžovatelce
a) pro řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát JUDr. Ing. Jiří Špelda. Stěžovateli b), který je
nezletilým synem stěžovatelky a), však zástupce ustanoven nebyl, takže byl zastoupen pouze
stěžovatelkou a) jako zákonnou zástupkyní. Protože napadený rozsudek byl doručen jen zástupci
stěžovatelky a) a ministerstvu, nabyl právní moci pouze ve vztahu k těmto dvěma účastníkům.
Protože za dané situace nebyl stěžovateli b) napadený rozsudek řádně doručen, Nejvyšší správní
soud vrátil spis krajskému soudu za účelem odstranění tohoto pochybení. Zákonné zástupkyni
stěžovatele b) byl napadený rozsudek doručen dne 13. 9. 2013.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zabývat nejprve z toho hlediska, zda byla
podána v zákonné lhůtě, neboť pouze v tomto případě může být kasační stížnost soudem
meritorně projednána.
Podle ust. §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů
po doručení rozhodnutí. V souladu s §40 odst. 2 a 3 s. ř. s. končí lhůty určené podle týdnů,
měsíců nebo roků uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil
počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den.
Ve vztahu ke stěžovatelce a) dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání kasační
stížnosti, bylo úterý 30. 7. 2013, a proto posledním dnem lhůty pro podání kasační stížnosti bylo
úterý 13. 8. 2012. Kasační stížnost stěžovatelky a) však byla podána k poštovní přepravě až dne
19. 8. 2013.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. §46 odst. 1 písm. b)
ve spojení s §120 s. ř. s. kasační stížnost stěžovatelky a) odmítl, protože byla podána opožděně.
Kasační stížnost stěžovatele b), která byla rovněž podána k poštovní přepravě dne
19. 8. 2013, Nejvyšší správní soud posoudil jako podanou v zákonné lhůtě. Předmětnou kasační
stížnost nelze považovat za předčasnou ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť následným řádným doručením napadeného rozsudku zákonné zástupkyni stěžovatele b)
tento nabyl právní moci i vůči stěžovateli b). Smyslem odmítnutí návrhu pro předčasnost
podle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je ochrana účastníků řízení před tím, aby soud
nerozhodoval o návrhu, u něhož není splněna podmínka řízení, přičemž nesplnění této podmínky
by se mohlo negativně projevit na kvalitě rozhodování soudu. Předčasnost naopak nemá být
vykládána jako prostředek pro procesní formalismus, a to ani ze strany soudů nebo ani ze strany
účastníků řízení. V této souvislosti je nutné poukázat na to, že pokud by kasační stížnost
stěžovatele b) byla shledána podanou předčasně, pak by v konečném důsledku, zejména
z hlediska běhu lhůt, byl prakticky znemožněn jeho potencionální přístup k soudu.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti stěžovatele b),
se ve smyslu ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele b). Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel b) v kasační stížnosti namítal, že mu měla být udělena mezinárodní ochrana
podle ust. §13, resp. §14b, zákona o azylu z důvodu jeho příbuzenského vztahu s I. K., který je
jeho otcem a je rovněž žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Ve vztahu k této námitce lze
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81,
publ. pod č. 388/2004 Sb. NSS, v němž bylo vysloveno, že udělení azylu rodinnému příslušníku
azylanta podle §13 odst. 1 zákona o azylu je možné jen v případě existence pravomocného
rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl. V dané věci
žádné osobě, která je rodinným příslušníkem stěžovatele b), nebyl pravomocně udělen azyl podle
ust. §12 nebo §14 zákona o azylu, případně doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitku uplatněnou v kasační stížnosti stěžovatele b). Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele b).
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele b) nepřijatelná, a proto ji
Nejvyšší správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta prvá za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelům byli pro řízení o kasační stížnosti ustanoveni zástupcem advokáti a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Zástupci stěžovatelky a) Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování nepřiznal, protože
podle obsahu spisu neučinil žádný úkon, za který náleží odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Zástupci stěžovatele b) náleží podle ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu
ve věci) ve výši 3.100 Kč (§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů ve
výši 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem 3.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu