ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.3.2010:93
sp. zn. 7 Azs 3/2010 - 93
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobce: A. B. L. B. S., zastoupený JUDr. Alenou Lněničkovou,
advokátkou se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 10. 6. 2009, č. j. 46 Az 27/2009 - 10,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce – advokátce JUDr. Aleně Lněničkové –
se u r č u je na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka
2.400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 46 Az 27/2009 - 10, byla
odmítnuta žaloba podaná žalobcem (dále také „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 10. 4. 2009, č. j. OAM-107/LE-05-05-2009, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), že řízení o udělení
mezinárodní ochrany se podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavuje a že podání žaloby nemá
v souladu s §32 odst. 3 zákona o azylu odkladný účinek. Krajský soud odmítl žalobu z důvodu
její opožděnosti, neboť stěžovateli bylo napadené rozhodnutí ministerstva doručeno
dne 29. 4. 2009 a stěžovatel podal žalobu až po uplynutí zákonné sedmidenní lhůty
dne 11. 5. 2009.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že důvodem
opožděného podání žaloby byla jeho složitá osobní situace související s dalšími řízeními,
která byla proti němu vedena a obava z návratu do vlasti, jež má nepříznivý vliv na jeho psychický
stav. Do vlasti se nemůže vrátit z důvodu obavy o svůj život, neboť mu neznámý odesílatel
v dopise vyhrožoval vážnou újmou na zdraví pro jeho homosexualitu. Pouze z důvodů jazykové
bariéry a nedostatečného vysvětlení právních předpisů České republiky nepodal zároveň žádost
o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby. Jsou tedy dány přinejmenším důvody pro udělení
doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud v souvislosti s rozhodováním o kasační stížnosti podal Ústavnímu
soudu dne 24. 8. 2010 návrh na zrušení ust. §32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu z důvodu
rozporu citovaného ustanovení s ústavním pořádkem. Následně byl petit ústavní stížnosti
změněn tak, aby Ústavní soud vyslovil, že citované ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2011,
bylo protiústavní, resp. v rozporu s ústavním pořádkem s tím, že argumentace Nejvyššího
správního soudu pro tyto účely zůstává jinak nezměněna. Ústavní soud nálezem
ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 41/10 rozhodl tak, že us. §32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu,
ve znění účinném do 31. 12. 2011, bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
Nejvyšší správní soud v souvislosti s rozhodováním o kasační stížnosti nejprve ověřoval
místo pobytu stěžovatele. Z evidenční karty stěžovatele L:008228 ze dne 16. 10. 2013 bylo
zjištěno, že poslední evidovaný pobyt má stěžovatel ve věznici ve V. od 7. 4. 2009 do 29. 4. 2009.
Stěžovateli ustanovená advokátka sdělila k dotazu Nejvyššího správního soudu přípisem ze dne
17. 10. 2013, že její dopisy ze září 2010 adresované stěžovateli do věznice P. a J. se jí vrátily zpět
s poznámkou, že se v těchto ústavech stěžovatel nenachází a od té doby ji stěžovatel
nekontaktoval a není ji ani známa jeho současná adresa. Policie České republiky, Ředitelství
služby cizinecké policie, informační oddělení, k dotazu Nejvyššího správního soudu přípisem ze
dne 21. 10. 2013 sdělila, že stěžovatel byl podle dostupných evidencí natrvalo vyhoštěn z území
České republiky dne 14. 2. 2010.
Podle ust. §47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo
zvláštní zákon.
Zvláštním zákonem je v tomto řízení zákon o azylu, konkrétně ust. §33.
Podle ust. §33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo
pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce).
Smyslem citovaného ustanovení je umožnit soudům nezabývat se meritorně žalobami
ve věcech azylu v případě, že pobyt žalobce nelze zjistit a kdy již pravděpodobně nejsou
ani v dosahu jurisdikce České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/2004 – 45, dostupný na www.nssoud.cz). Ust. §33 písm. b)
zákona o azylu je svým způsobem i sankcí pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany,
resp. pro cizince, kteří v České republice podali žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž
správní orgán rozhodl, poté proti rozhodnutí o této žádosti podali žalobu a nesdělili příslušnému
soudu místo svého pobytu, které jinak nelze ze žádné úřední evidence zjistit. Nezdržuje-li se totiž
účastník řízení v místě soudu známého pobytu, vznikají v důsledku této skutečnosti průtahy
v řízení.
Dikce ust. §33 písm. b) zákona o azylu „soud řízení zastaví“ neposkytuje možnost volby
procesního postupu v případě existence některé z předpokládaných okolností („nelze zjistit
místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany“). Soud má v takové situaci povinnost řízení
zastavit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2008,
č. j 3 Azs 40/2008 - 67, dostupný na www.nssoud.cz).
Podmínka nemožnosti zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany je však
splněny jen tehdy, když soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa jeho pobytu a přes toto
úsilí nebyl pobyt žadatele zjištěn (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004 - 58, publikován pod č. 707/2005 Sb. NSS). Mezi soudu
dostupné prostředky ke zjištění pobytu patří zejména dotaz na správní orgány, které mají podle
zákona o azylu vést evidenci místa pobytu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany,
tj. ministerstva vnitra a Ředitelství služby cizinecké policie. Podle okolností konkrétní věci lze
uvažovat např. o dotazu na zástupce žadatele, příp. o pokusu o doručení na adresu, která je
uvedena v některém podání soudu.
Z odpovědí ministerstva vnitra, Ředitelství služby cizinecké policie a ustanovené advokátky
na dotazy Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že závěr o nemožnosti zjistit místo
pobytu stěžovatele vychází z dostupných zpráv a plně odpovídá skutečnosti. Stěžovatel
v důsledku vyhoštění z České republiky již není v zorném poli orgánů veřejné moci České
republiky a pravděpodobně ani v dosahu jurisdikce České republiky.
Byl-li tedy stěžovatel vyhoštěn z území České republiky a místo jeho pobytu není známo,
připadá v úvahu zastavení řízení podle §33 písm. b) zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Azs 26/2009 – 45, dostupný na www.nssoud.cz).
V rozsudku ze dne 21. 8. 2009, č. j. 1 Azs 38/2009 – 48, dostupný na www.nssoud.cz, se Nejvyšší
správní soud zabýval vzájemným vztahem ust. §33 písm. b) a §33 písm. e) zákona o azylu
a uvedl, s poukazem na znění ust. §33 písm. e) zákona o azylu ( soud řízení zastaví, jestliže
se žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho
změnu soudu neoznámil), že: „Podle důvodové zprávy k návrhu zákona vyhlášeného pod č. 350/2005 Sb.,
jímž bylo cit. ustanovení do zákona o azylu vloženo (sněmovní tisk 882/0, dostupný na digitálním repozitáři
www.psp.cz), důvod pro zastavení soudního řízení spočívá v tom, že poměrně vysoký počet žalobců (žadatelů
o azyl) po podání žaloby se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a soudy mají velké problémy s doručováním.
Navrhované ustanovení sankcionuje neoznámení změny hlášeného pobytu soudu. Toto ustanovení tudíž podle
důvodové zprávy zřejmě mělo dopadat na situace, v nichž žadatel (nyní žalobce) v průběhu řízení před soudem
využije možnosti dané §77 zákona o azylu a změní svou adresu hlášeného pobytu, novou adresu však neoznámí
soudu. Tento záměr je v souladu i s principem racionálního zákonodárce, protože předpokládá dopad tohoto
ustanovení na jiné situace, než situace uvedené pod §33 písm. b) zákona o azylu“. Vyústěním uvedené
úvahy uvedené v citovaném rozsudku je právní věta dostupná na www.nssoud.cz: „Ustanovení §33
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, lze aplikovat jen na situace, kdy žadatel o udělení mezinárodní
ochrany změní místo hlášeného pobytu v souladu s §77 téhož zákona, neoznámí tuto změnu soudu a současně
se na novém místě hlášeného pobytu nezdržuje“.
V dané věci nebylo ani možné, aby byly splněny podmínky ust. §33 písm. b) a písm. e)
zákona o azylu současně. Ust. §33 písm. e) zákona o azylu totiž nedopadá na případy,
kdy je účastník řízení vyhoštěn, tj. nikoliv o své vůli donucen opustit území České republiky.
V takovém případě, jsou-li splněny pro to podmínky, lze aplikovat pouze §33 písm. b) zákona
o azylu.
Vzhledem k tomu, že nebylo možné zjistit místo pobytu stěžovatele, jsou splněny
podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 10. 6. 2009, č. j. 46 Az 27/2009 - 10, jež jsou uvedeny v ust. §33 písm. b) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti zastavil podle ust. §47
písm. c) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. z důvodu uvedeného v ust. §33 písm. b) zákona o azylu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 vět a první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném v rozhodné době, (dále jen „vyhláška“) činí odměna za jeden úkon právní služby
2.100 Kč (podání ve věci samé) a podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky náhrada hotových výdajů
300 Kč, celkem 2.400 Kč. Ustanovené advokátce nebyla přiznána odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů za úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, protože advokátovi,
který byl ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna podle ust. §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky pouze tehdy, pokud po doručení usnesení soudu o ustanovení zástupcem se uskutečnila
první porada s klientem (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002,
č. j. 6 A 722/2000 – 35, publikované v Soudní judikatuře ASPI). Tuto poradu s klientem
ustanovená advokátka nedoložila, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl na základě skutečností
zřejmých ze spisu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu