ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.5.2013:25
sp. zn. 7 Azs 5/2013 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka, v právní věci žalobce: P. L., zastoupený
JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou, se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava –
Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
7. 1. 2013, č. j. 61 Az 5/2011 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové se u r č u je částkou 6.800 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne ze dne 7. 1. 2013, č. j. 61 Az 5/2011 - 54
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 2. 3. 2011, č. j. OAM-39/LE-PA03-PA03-2011, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 352/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Předmětem posouzení ministerstva i krajského soudu byla pouze otázka, zda stěžovateli
hrozí po návratu do země původu pronásledování či hrozba skutečného nebezpečí vážné újmy
z toho důvodu, že na Ukrajině roznášel letáky na podporu politické strany Julie Tymošenkové.
Stěžovatel totiž před odchodem do České republiky v březnu 2008 za prací žádné problémy
z uváděného důvodu neměl.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že „poskytnutí azylu je
zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Institut azylu je
aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů.“
(viz např. rozsudek ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 Azs 268/2004 – 75, dostupný na www.nssoud.cz.)
Ministerstvo i krajský soud na základě tvrzení stěžovatele a informací o jeho zemi původu
správně dovodily, že mu pro příležitostné aktivity spočívající v roznášení letáků nehrozí
na Ukrajině ani přiměřená pravděpodobnost pronásledování a jeho obavy důvodně označily
za neopodstatněné a účelově tvrzené. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 5 Azs 70/2008 – 55, dostupný na www.nssoud.cz,
v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „řadové členství stěžovatele v mládežnických hnutích, byť opozičně
orientovaných, či příležitostné krátkodobé aktivity, spočívající ve vylepování či roznášení letáků, nejenže dosud
nevyvolaly žádné represivní aktivity běloruského režimu vůči stěžovateli, ale na základě řádného rozboru
dostupných informací a pramenů založených ve správním spise dospěl žalovaný a posléze i městský soud
k opodstatněnému závěru, že stěžovateli při dosavadní úrovni jeho politických aktivit nehrozí pronásledování ani
vážná újma z těchto důvodů ani v budoucnu“. Citovaný závěr týkající se politického režimu
v Bělorusku, lze bezesporu vztáhnout k liberálnějšímu politickému režimu na Ukrajině (dále
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 6 Azs 36/2011 – 81, dostupný
na www.nssoud.cz). Vzhledem k uvedenému nebylo třeba, aby krajský soud zjišťoval okolnosti
blíže nespecifikovaného tvrzeného trestního stíhání dvou osob za roznášení letáků ve volební
kampani Julie Tymošenkové. Stěžovatel neuváděl nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byl
politicky angažovaný a že by se nějak vymykal z řady ukrajinských občanů, kteří si v rámci
předvolebních kampaní tímto způsobem jednak přivydělávali a jednak vyjadřovali souhlas
a podporu volební straně Julie Tymošenkové „Naše Ukrajina“.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na represe ukrajinských mocenských
složek vůči Julii Tymošenkové, jedná se o bývalou významnou ukrajinskou političku, jejíž aktivity
jsou s aktivitami stěžovatele zcela nesouměřitelné (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82; či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
oba www.nssoud.cz; srov. rovněž N. proti Finsku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02, §164).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nepřijatelnou
podle ust. §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Krajský soud stěžovateli ustanovil zástupcem advokátku podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s.
a v takovém případě platí odměnu advokátky včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9
odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby (porada s klientem
dne 21. 1. 2013 a doplnění kasační stížnosti), tedy 2 x 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů
2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Celková částka odměny tedy činí 6.800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu