ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.50.2012:29
sp. zn. 7 Azs 50/2012 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. L.
D., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 46 Az 5/2012
– 50,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 46 Az 5/2012 – 50,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 8. 8. 2012,
č. j. OAM-152/LE-BE02-PA03-2012, kterým bylo rozhodnuto, že žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ust. §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo
podle ust. §25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že zastavením řízení mu ministerstvo odňalo
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy a že napadené správní
rozhodnutí nebylo založeno na řádně zjištěném stavu věci. Ve vztahu k této námitce lze odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64,
v němž bylo vysloveno, že podává-li žadatel o udělení mezinárodní ochranu opakovanou žádost,
je podmínkou pro to, aby taková žádost byla věcně posouzena, tvrzení nových skutečností či
zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové
žádosti uvedl. V opačném případě je podle ust. §10a písm. e) zákona o azylu žádost nepřípustná.
V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího
pravomocně skončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat
určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných
žádostí. V daném případě stěžovatel v řízení o udělení azylu, které bylo na základě jeho žádosti
zahájeno dne 23. 5. 2004, uvedl, že ji podává proto, že si chce legalizovat pobyt a vydělávat
v České republice na živobytí. V dalším řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo
zahájeno podáním žádosti dne 1. 8. 2012, pak uvedl, že důvody jsou shodné jako v předchozím
řízení, tj. legalizace pobytu v České republice. Navíc uvedl, že zde chce žít se svou manželkou,
která je vietnamskou občankou, a dvěma zletilými dětmi z prvního manželství. Tento nový důvod
ministerstvo i krajský soud shodně zcela správně vyhodnotily jako azylově nerelevantní.
Ministerstvo tedy postupovalo v souladu se zákonem, pokud opakovanou žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany posoudilo jako nepřípustnou podle ust. §10a písm. e) zákona
o azylu a řízení o této žádosti podle ust. §25 písm. i) zákona o azylu zastavilo.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitku uplatněnou v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle
ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné,
když podle ust. §32 odst. 5 zákona o azylu má podání kasační stížnosti odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta prvá za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu