ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.77.2012:25
sp. zn. 8 As 77/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. N., zastoupeného
Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2011,
čj. KUJI 94318/2011, sp. zn. OOSČ 7108/2011 OOSC/189, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, čj. 41 A 1/2012 - 42,
takto:
I. Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Žďár nad Sázavou rozhodnutím ze dne 1. 7. 2011, čj. OD/2470/10/RS,
uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků podle §22 odst. 1 písm. f) bod 8 a §22 odst. 1
písm. h) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterých se dopustil
porušením §23 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce se coby řidič motorového vozidla přestupků dopustil tím, že dne 9. 5. 2010 vjížděl
z účelové komunikace vedoucí od statku Kinský, která je označena svislou dopravní značkou P4
„Dej přednost v jízdě!“ u domu čp. 30 na místní komunikaci ul. Dvorská ve Žďáru nad Sázavou,
na niž chtěl odbočit vlevo, a přes řadu zaparkovaných vozidel přehlédl ze své levé strany
přijíždějícího cyklistu J. J., kterému nedal přednost v jízdě. Žalobce po spatření cyklisty zastavil
přední částí vozidla na místní komunikaci ul. Dvorská. Cyklista ve snaze zabránit střetu začal
brzdit a v důsledku toho přepadl přes řidítka a zranil se. Za uvedené jednání byla žalobci uložena
pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Současně mu
byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2011, čj. KUJI 94318/2011,
sp. zn. OOSČ 7108/2011 OOSC/189, změnil podle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu
k odvolání žalobce rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, tak, že ve výrokové části
napadeného rozhodnutí vypustil text: „Následným šetřením bylo zjištěno, že došlo ke zranění cyklisty J.,
který dal souhlas s vydáním lékařské zprávy na svoji osobu a ke svému zranění se vyjádřil. Zranění
si mj. vyžádalo ošetření v Nemocnici v Novém Městě na Moravě a hospitalizaci v Nemocnici v Jihlavě
spolu s operačním zákrokem. V souvislosti se vzniklým zraněním byla vystavena pracovní neschopnost v trvání
od 10. 5. 2010 do 15. 7. 2010 a dále mu byly schváleny úlevy v zaměstnání do konce roku 2010“, a nahradil
je textem „J. J., při dopravní nehodě utrpěl zlomeninu pravé člunkové kosti, částečné vymknutí kloubu mezi
klíční kostí a nadpažkem lopatky vpravo I. stupně a odlomení baze prostředního článku prsteníku levé ruky.
Zranění si vyžádalo hospitalizaci v Nemocnici Jihlava od 11. 5. 2010 do 13. 5. 2010 (v souvislosti s operací
zlomeniny člunkové kosti) a pracovní neschopnost v trvání od 10. 5. 2010 do 15. 7. 2010.“ Žalovaný ve
zbytku napadené rozhodnutí potvrdil podle §90 odst. 5 správního řádu.
II.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, čj. 41 A 1/2012 – 42, zamítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalovaného.
[4] Krajský soud odmítl, že by v souzené věci došlo k porušení §20 zákona o přestupcích.
K přestupkovému jednání došlo 9. 5. 2010. Policie ČR zahájila úkony trestního řízení
dne 10. 5. 2010. Jednoroční lhůta, v níž je třeba přestupek projednat, neběžela od 10. 5. 2010
až do 22. 11. 2010, kdy byl policejní spis doručen Městskému úřadu ve Žďáru nad Sázavou
na základě odevzdání věci k projednání přestupku. Soud nesouhlasí s žalobcem v tom,
že pouze dvouměsíční lhůta ke skončení prověřování ve smyslu §159 odst. 1 písm. a) trestního
řádu je lhůtou, která se nezapočítává do běhu lhůty dle §20 zákona o přestupcích. Naopak
se ztotožnil s žalovaným v tom, že správní orgán nemohl zahájit přestupkové řízení do doby,
než mu byla věc postoupena policií, což se stalo až dne 22. 11. 2010.
[5] Soud neshledal důvodnou žalobní námitku, že v oznámení o zahájení řízení byl předmět
řízení vymezen nedostatečně, neboť neobsahoval všechny skutkové okolnosti, které naplňují
zákonné znaky přestupků, pro něž bylo řízení vedeno. Soud uvedl, že žalovaný
svým rozhodnutím v souladu s §90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil část výroku
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, a to tak, že pouze upřesnil zranění cyklisty J. J..
Soud nespatřuje žádné neshody a nesrovnalosti v tom, jak byl skutek popsán v oznámení
o zahájení správního řízení, v rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a v rozhodnutí
žalovaného. Je zřejmé, že se jedná o tentýž skutek.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani další žalobní námitce, dle které žalovaný neprovedl
žalobcem navrhované důkazy výslechem svědků V. E. a J. S., doplněním znaleckého posudku a
vyslechnutím znalce. Pokud jde o navrhovaný výslech svědků, správní orgán posoudil věc tak, že
není třeba tento důkaz provádět, neboť uvedené osoby nebyly svědky dopravní nehody, pouze
měly popsat dopravní situaci v místě dopravní nehody. Ta ovšem byla zřejmá z toho, co uvedl
sám žalobce, cyklista J. J. i spolujezdec žalobce F. N.. Situace v místě nehody byla nepřehledná
tím, že po stranách byly zaparkovány osobní automobily, které znesnadňovaly žalobci výhled.
Podle soudu by tedy bylo zcela nadbytečné toto znovu dokazovat výslechem svědků.
[7] Pokud jde o znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Zdeňkem Mrázkem, Ph.D.,
je podle soudu zřejmé, že znalci bylo známo, že po krajnici vozovky, kde k dopravní nehodě
došlo, bylo zaparkováno množství osobních automobilů. Znalec měl k dispozici trestní spis,
byl seznámen s tím, co k dopravní nehodě uvedl žalobce, cyklista J. J., spolujezdec žalobce F. N.
a sám provedl prohlídku místa dopravní nehody. Pokud znalec sám pořídil fotodokumentaci
z místa dopravní nehody, na které nejsou zachyceny při krajnici stojící osobní automobily,
neznamená to ještě, že osobní auta při krajnici vozovky nestála. Sám znalec citoval z výpovědi
žalobce i cyklisty J. J., z nichž vyplývá, že po straně komunikace byla zaparkována vozidla. K
námitce, že znalec v posudku použil některé zkratky (např. VBM), aniž by je vysvětlil, soud uvedl,
že znalecký posudek je jasný a srozumitelný. Žalobce v průběhu správního řízení ani jednou
nenamítal, ačkoliv byl se znaleckým posudkem seznámen, že by nějaké zkratce nerozuměl nebo
nevěděl, co znamená. Předmětný posudek je podle krajského soudu objektivní, a vypořádal se se
všemi podklady, které měl znalec k dispozici. Své závěry přitom v posudku přesvědčivě a logicky
zdůvodnil.
[8] Krajský soud uzavřel, že skutkový stav byl provedenými důkazy zjištěn dostatečně.
Bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce dopustil přestupkového jednání, které je mu kladeno
za vinu. K námitce žalobce, že je nutno přihlížet ke ztížené situaci na komunikaci způsobené
parkováním vozidel při okraji komunikace, uvedl, že žalobci byla situace v uvedeném místě,
kde došlo k dopravní nehodě, velmi dobře známa, neboť se bezprostředně před vznikem
nehody po komunikaci pohyboval. Věděl, že při okraji komunikace je zaparkována řada vozidel,
a že po chodnících a také při kraji silnice se pohybuje značné množství lidí. Sám přitom připustil
ztížený výhled. Měl si zajistit bezpečné vjetí na pozemní komunikaci pomocí syna, jenž vedle
něj ve vozidle seděl. Soud souhlasil s žalovaným, že i kdyby uvedená komunikace byla přehledná,
žádná vozidla na ní nebyla zaparkována a znalec by situaci posuzoval tak, jako by byla přehledná,
nic by to neměnilo na závěrech, ke kterým znalec ve znaleckém posudku dospěl, tedy k tomu,
že „příčina nehodového děje je v technice jízdy řidiče vozidla žalobce, který neregistroval pohyb jízdního kola
a zahájil odbočovací manévr před přijíždějícím cyklistou tak, že pro něj vytvořil nebezpečnou dopravní situaci
a donutil jej k náhlé změně rychlosti a směru jízdy“. Krajský soud se se závěry znaleckého posudku zcela
ztotožnil.
III.
[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítl,
že žalovaný nepostupoval správně, jestliže přisvědčil postupu správního orgánu prvního stupně,
který neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy výslechem V. E. a J. S. a zejména pak
doplněním znaleckého posudku a výslechem znalce. Z fotodokumentace, která je přílohou
znaleckého posudku, i z obsahu posudku samotného je zřejmé, že znalec vycházel ze situace, kdy
v ulici Dvorské nestála u krajnice na pravé straně ve směru jízdy poškozeného žádná vozidla.
Stěžovatel, poškozený i svědek N. potvrdili, že, a to v rozporu se znalcem pořízenou
fotodokumentací, u krajnice stála zaparkovaná vozidla. Krajský soud nevyvodil žádný závěr z
toho, že znalec v posudku s žádnými zaparkovanými vozidly nepočítal, což je evidentní jak z
uváděných vzdáleností, tak i z přílohy č. I znaleckého posudku - plánku. Navrhovaní svědci tedy
mohli podrobně popsat dopravní situaci v místě nehody, i když nehodu samotnou popsat
nemohou. Na základě jejich svědectví pak mohl znalec svůj znalecký posudek doplnit o variantu,
kdy u krajnice ulice Dvorské stála vozidla na pravé straně ve směru jízdy poškozeného.
[10] Doplnění znaleckého posudku a výslech znalce byl podle stěžovatele nezbytný
i z toho důvodu, že znalec ve znaleckém posudku používá zkratky, které nevysvětluje,
např. zkratku VBM. Znalec dále použil údaje, u nichž není zřejmé, odkud je čerpal
a proč je považuje za pravdivé, např. na straně 8 posudku uvádí, že „cyklista intenzivně brzdil a došlo
k pádu na vozovku, průměrné zpomalení tohoto pohybu můžeme uvažovat v rozmezí 3-5 m/s
2
, nebo reakční
doba cyklisty je 1,0 s“. Bez navrhovaného doplnění znaleckého posudku a bez výslechu znalce
zůstal posudek neúplný a pro stěžovatele nesrozumitelný.
[11] Je pravdou, že stěžovatel nesrozumitelnost znaleckého posudku v průběhu vlastního
správního řízení nenamítal. Předpokládal totiž, a to i v průběhu řízení odvolacího, že dokazování
bude doplněno a že znalec objasní, proč nebral v úvahu zaparkovaná vozidla, popřípadě posudek
doplní. Teprve při přípravě správní žaloby, kdy již bylo zřejmé, že nebudou provedeny žádné
další důkazy doplňující či měnící znalecký posudek, bylo na místě namítat nesrozumitelnost
posudku. To, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil již ve správním řízení, není důvodem,
aby se jí soud v rámci řízení o správní žalobě nezabýval. Ani soud neobjasnil, jak rozumí
konkrétním nesrozumitelnostem, které stěžovatel vyjmenoval v žalobě. Prohlásil pouze,
že sám považuje posudek za jasný a srozumitelný, aniž by tento závěr odůvodnil.
[12] Podle krajského soudu by bylo provádění navrhovaných výslechů nadbytečné,
protože z dosavadního dokazování bylo zřejmé, že situace v místě dopravní nehody
byla nepřehledná, jelikož po obou stranách byly zaparkovány osobní automobily, které stěžovateli
znesnadňovaly výhled. Pokud soud došel k tomuto závěru, měl z něj vyvodit důsledky ve vztahu
ke znaleckému posudku, ve kterém znalec s vozidly zaparkovaným u krajnice vůbec nepočítal.
Stěžovatel má za to, že svědkové mohli konkretizovat „nepřehlednou dopravní situaci“
v tom směru, zda se jednalo o běžnou nepřehlednost způsobenou zaparkovanými vozidly
a provozem, nebo o mimořádnou nepřehlednost, která od stěžovatele vyžadovala zvláštní
opatření při vjíždění do křižovatky. Závěr soudu o nadbytečnosti navrhovaného výslechu
obou svědků pro zjištění skutečného stavu věci je proto nesprávný.
[13] Zákon o silničním provozu počítá v §25 odst. 1, 3 a §27 odst. l písm. d) se situací,
kdy u krajnice a 5 metrů před hranicí křižovatky, mohou zastavit a stát vozidla. Vozovka
se v takovém případě zúží o šířku vozidla, která stojí u krajnice. O šířku těchto stojících vozidel
se pak posunuje směrem do křižovatky i hranice, u které byl stěžovatel povinen dát přednost
v jízdě. Jedná se o běžnou dopravní situaci, která je upravena zákonem a zákonodárce jistě
nepředpokládal, že taková situace bude považována za nepřehlednou, kdy si musí každý řidič
zabezpečit vjetí na komunikaci pomocí náležitě poučené osoby.
[14] Ve znaleckém posudku je na str. 9 uvedeno, že „vozidlo zastavilo tak, že přední částí
zasahovalo na hlavní komunikaci 0,9 m (dle údaje řidiče) až 1,5 m (dle údaje cyklisty) viz obr. č. 1.“
Pokud jsou tyto závěry znalce správné, znamená to podle stěžovatele, že v obou uvedených
variantách dal poškozenému přednost v jízdě a zastavil ještě mimo jízdní pruh vymezený v ulici
Dvorské zaparkovanými vozidly, ve kterém jel poškozený cyklista. Žalovaný ani znalec
však nevzali v potaz variantu omezení jízdního pruhu cyklisty zaparkovanými vozidly. Znamenalo
by to rovněž, že vina je na straně poškozeného, který v rozporu s §4 písm. a) zákona o silničním
provozu svoje chování nepřizpůsobil situaci v provozu a svým schopnostem.
[15] Stěžovatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek. Je podnikatelem a bez řidičského oprávnění nemůže vykonávat podnikatelskou činnost
bez toho, že zaměstná další osobu jako řidiče nebo svého zástupce, který za něj bude vyřizovat
jednání vyžadující cestování.
IV.
[16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Soud zohlednil situaci, kdy po obou stranách byly zaparkovány osobní vozy, které znesnadňovaly
stěžovateli výhled. V odůvodnění rozsudku uvedl, že i kdyby uvedená komunikace byla přehledná
a žádná vozidla na ní nebyla zaparkovaná, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že příčina
nehodového děje byla v technice jízdy řidiče. Stěžovatel měl povinnost dát cyklistovi přednost
v jízdě nezávisle na tom, zda byla situace na místě nehody přehledná nebo nepřehledná. Navíc,
pokud situace na daném místě byla skutečně tak nepřehledná jak stěžovatel uvádí, mohl
a měl zajistit bezpečné vyjetí na pozemní komunikaci pomocí náležitě poučené osoby.
[17] Rovněž námitka ohledně údajné nesrozumitelnosti znaleckého posudku
byla podle žalovaného krajským soudem vypořádána dostatečně. Pokud by stěžovatel věděl
o nedostatcích znaleckého posudku již v průběhu probíhajícího správního řízení,
ale tyto nedostatky začal namítat až v rámci přípravy žaloby, bylo by podle žalovaného
třeba zohlednit zásadu koncentrace. Navíc žalovaný ani krajský soud neshledal, že by znalecký
posudek byl nesrozumitelný. Proto zde nebyl důvod, aby byl z tohoto důvodu znalecký posudek
přepracován.
[18] Žalovaný se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyjádřil.
V.
[19] Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení důvodnosti samotné kasační
stížnosti, věnoval se návrhu stěžovatele, aby byl jeho kasační stížnosti odkladný účinek.
[20] Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
[21] Podle §107 s. ř. s., věta před středníkem, kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší
správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 až 5
s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[22] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského
soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Přiznání
odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy. Je to přitom stěžovatel,
na kom vázne břemeno tvrzení i důkazní stran důvodů pro přiznání odkladného účinku.
Stěžovatel tedy musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit a jednak
i náležitě doložit. Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby za navrhovatele vlastní
vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[23] V daném případě stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku neuvedl žádné
relevantní skutečnosti, z nichž dovozuje splnění zákonných podmínek pro to, aby tomuto návrhu
bylo vyhověno. Nesplnil totiž povinnost tvrdit a prokázat vznik nepoměrně větší újmy. Prosté
konstatování stěžovatele, že je podnikatelem, pročež potřebuje vozidlo k výkonu své práce,
neobstojí jako důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní
soud rozhodl o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
VI.
[24] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Nejvyšší správní soud pro úplnost předesílá, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bod 8 a odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích.
Podle uvedených ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla nedá přednost v jízdě v případech, ve kterých je povinen
dát přednost v jízdě podle zvláštního právního předpisu. Tímto právním předpisem je zákon
o silničním provozu, který v §23 odst. 1 a 2 mimo jiné určuje, že při vyjíždění
z účelové komunikace na pozemní komunikaci musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům
(pozn. NSS – tedy i cyklistům) jedoucím po pozemní komunikaci. Vyžadují-li to okolnosti,
zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné vjetí na pozemní komunikaci pomocí
způsobilé a náležitě poučené osoby. Povinností dát přednost v jízdě se rozumí povinnost řidiče
nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost
v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy [§2 písm. q) zákona o silničním provozu].
Dále se přestupku dopustí ten, kdo porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní
nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví.
[27] Z uvedeného ustanovení zákona o silničním provozu vyplývá, že řidič vjíždějící z účelové
komunikace je povinen dát přednost každému vozidlu, které se v daném okamžiku pohybuje
po pozemní komunikaci, na kterou vjíždí. Nesmí přitom ohrozit řidiče vozidel jedoucích
po pozemní komunikaci, například zasahováním části vozidla do směru jejich jízdy za účelem
získat přehled o situaci v provozu tak, že naruší plynulý průjezd vozidla pohybujícího
se na pozemní komunikaci.
[28] Stěžovatel chtěl v nyní posuzovaném případě při vjíždění na pozemní komunikaci
na ul. Dvorská odbočit vlevo. Kvůli řadě zaparkovaných vozidel na pozemní komunikaci
měl ztížený výhled. Proto nestihl v dostatečném časovém předstihu zareagovat na zleva
přijíždějícího poškozeného. Stěžovatel poté, co spatřil cyklistu, zastavil přední částí vozidla
na místní komunikaci ul. Dvorská. Cyklista ve snaze zabránit střetu začal brzdit a v důsledku
toho přepadl přes řidítka a zranil se. K dopravní nehodě došlo i přesto, že nedošlo k přímému
střetu vozidla s cyklistou. Stěžovatel tedy vjel na pozemní komunikaci takovým způsobem,
že „vytvořil“ pro cyklistu nebezpečnou dopravní situaci a donutil ho k náhlé změně rychlosti
a směru jízdy.
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti konkrétně nezpochybňoval skutkový děj, pro který byl
uznán vinným ze spáchání přestupků. Krajskému soudu však oponoval v otázce hodnocení
důkazů. Zjištění všech okolností důležitých pro vydání rozhodnutí o přestupku je povinností
správního orgánu. Určuje, jaké důkazy v řízení budou provedeny a také je pak následně hodnotí
samostatně i v jejich vzájemné souvislosti (§50 a §51 správního řádu). Má-li správní orgán za to,
že skutkový stav již byl zjištěn dostatečně, není jeho povinností provádět další navrhované
důkazy. Správní orgán je povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné
stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování.
Pokud některé z navržených důkazů neprovede, musí přesvědčivě zdůvodnit, proč tak učinil
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, čj. 5 As 29/2009 – 48,
www.nssoud.cz).
[30] Nejvyšší správní soud neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svých veřejných
subjektivních právech tím, že ve správním řízení nebyl proveden výslech V. E. a J. S.. Stěžovatel
navrhl provedení těchto důkazů s tím, že by se navrhovaní svědci mohli vyjádřit k dopravní
situaci v místě nehody. Jak ale sám stěžovatel uvedl, tyto osoby nebyly přímými svědky dopravní
nehody; mohly se tak vyjádřit jen k situaci na daném místě – k postavení vozidel a pohybu osob.
Za takové situace by podle Nejvyššího správního soudu nemělo jejich svědectví přidanou
hodnotu ve vztahu ke stávajícímu zjištěnému skutkovému stavu. Poměry na místě dopravní
nehody nebyly mezi stěžovatelem, poškozeným ani správními orgány sporné. Správní orgány
obou stupňů vzaly za prokázané, že v době dopravní nehody stála na ul. Dvorské zaparkovaná
vozidla, a to nalevo z pohledu stěžovatele. Nikdo nezpochybňoval, že stěžovatel měl ztížený
výhled na pozemní komunikaci, po níž přijížděl poškozený.
[31] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani kasačním námitkám týkajícím se nedostatečně
vypracovaného znaleckého posudku. Soud předesílá, že znalecký posudek není obligatorním
podkladem pro vydání rozhodnutí o přestupku. Je jedním z možných důkazů, ke kterým správní
orgány přistupují za situace, kdy rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba
odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností
nelze opatřit od jiného správního orgánu (§56 správního řádu).
[32] Správní orgán prvního stupně nechal vyhotovit znalecký posudek zejména za účelem
zjištění, kdo mohl vzniku dopravní nehody zabránit a zda měl cyklista možnost odvrátit vznik
dopravní nehody. Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v tom, že znalecký
posudek byl dostatečným (nikoliv ovšem jediným) podkladem pro vydané správní rozhodnutí.
Znalecký posudek vycházel z výpovědí účastníků dopravní nehody, kteří shodně tvrdili,
že po levé straně pozemní komunikace (z pohledu stěžovatele) byla zaparkována vozidla.
To, že v době pořizování fotodokumentace, na komunikaci auta nestála, nemá na vypovídací
hodnotu posudku vliv a nemá to ani za následek zhoršené postavení stěžovatele v důkazním
řízení.
[33] Stěžovatel polemizoval s tvrzením ve znaleckém posudku, že „vozidlo zastavilo tak, že přední
částí zasahovalo na hlavní komunikaci 0,9 m (dle údaje řidiče) až 1,5 m (dle údaje cyklisty)“ v tom směru,
že pokud jsou tyto závěry správné, znamenalo by to, že v obou uvedených variantách
dal poškozenému přednost v jízdě a zastavil ještě mimo jízdní pruh vymezený zaparkovanými
vozidly, ve kterém jel poškozený cyklista. Znalec při tomto konstatování vycházel ze samotných
tvrzení účastníků nehody, tedy stěžovatele a cyklisty. Stěžovatelem předestřený výklad,
dle kterého zastavil mimo průjezdnou část pozemní komunikace, proto nenachází oporu
ve výpovědích účastníků dopravní nehody ani v samotném správním rozhodnutí.
[34] K tvrzení stěžovatele o možném spoluzavinění cyklisty J. J. Nejvyšší správní soud uvádí,
že předmětem řízení je skutek stěžovatele spočívající v nedání přednosti v jízdě. Správní orgány
neshledaly, že by se cyklista na vzniklé dopravní nehodě zaviněně spolupodílel nebo že by jeho
reakce byla nepřiměřená. Po pozemní komunikaci se pochyboval přiměřenou rychlostí. Vozidlo
stěžovatele zaregistroval ve vzdálenosti nejvýše 20 m. S ohledem na to, že nemohl seznat další
vývoj pohybu vozidla stěžovatele, byla jeho reakce spočívající v prudkém zabrzdění přiměřená
vzniklé dopravní situaci.
[35] Důvodnost kasační stížnosti nemůže založit ani namítaná nesrozumitelnost znaleckého
posudku. Stěžovateli jistě nic nebránilo zpochybnit srozumitelnost obsahu znaleckého posudku
již v průběhu správního řízení, tedy v okamžiku, kdy se s ním měl možnost seznámit.
Stěžovatel v odvolání navrhoval doplnění znaleckého posudku a výslech znalce nikoliv proto,
že by znaleckému posudku nerozuměl, ale proto, že znalec podle názoru stěžovatele vycházel
z nedostatečných poznatků o situaci na místě v době dopravní nehody. Stěžovatel krajskému
soudu vytkl, že ani tento soud neobjasnil, jak rozumí konkrétním nesrozumitelnostem,
které stěžovatel vyjmenoval v žalobě. Stěžovatel v žalobě, co se týče nesrozumitelnosti, zmínil
toliko zkratku VBM. Krajský soud sice mohl pro úplnost svého odůvodnění uvést,
co tato zkratka znamená (tedy výchozí bod měření, od něhož se měří vzdálenost jednotlivých
stop, vozidel a dalších předmětů nacházejících se na místě dopravní nehody), rozhodně
se však nejedná o pochybení, které by mohlo mít vliv na důvodnost žaloby či kasační stížnosti.
[36] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že §23 odst. 2 zákona o silničním provozu
nehovoří o zcela mimořádné dopravní situaci nebo o situaci zákonem nedovolené. Naopak,
ve snaze o zajištění co nejbezpečnějšího provozu na komunikacích stanoví, že pokud má řidič
ztížený nedostatečný rozhled, musí si zajistit bezpečné vjetí na pozemní komunikaci pomocí
způsobilé a náležitě poučené osoby. Přitom sám stěžovatel tvrdil, že situace na místě
byla nepřehledná.
[37] Nezávisle na tom, zda nastalou dopravní situaci, při níž měl stěžovatel ztížen výhled
na pozemní komunikaci, je možné považovat za běžnou nebo nestandardní dopravní situaci,
je třeba vycházet z toho, že řidič, který vjíždí na pozemní komunikaci, tak musí činit
s očekávatelnou mírou opatrnosti, aby mohl případně reagovat na vozidla pohybující
se na pozemní komunikaci, které mají v jízdě přednost. I když byla situace v místě dopravní
nehody znepřehledněna oproti normální situaci na daném místě, nic to nemění na povinnosti
stěžovatele přizpůsobit styl své jízdy aktuálním poměrům na vozovce. Jinými slovy řečeno,
ztížený výhled na pozemní komunikaci nezbavuje stěžovatele odpovědnosti za porušení
dopravních předpisů. Stěžovatel měl a mohl předpokládat, že po pozemní komunikaci pojede
jiné vozidlo, které má před jeho vozidlem přednost v jízdě. Byla-li situace pro stěžovatele
nepřehledná, měl pak zákonitě dbát zvýšené opatrnosti. Aby zabránil případnému střetu
s vozidlem pohybujícím se po pozemní komunikaci, měl se přesvědčit (a to i opakovaně),
že po pozemní komunikaci nejede žádné vozidlo, kterému by mohl nedovoleně zkřížit cestu.
[38] Nejvyšší správní soud nad rámec nutného odůvodnění uvádí, že stěžovatel
byl sankcionován na samé spodní hranici zákonného rozpětí ve smyslu §22 odst. 4 zákona
o přestupcích (k ústavnosti sankčního rozpětí za uvedený přestupek viz nález Ústavního soudu
ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09, http://nalus.usoud.cz).
[39] Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným. Protože v řízení neshledal ani jiné nedostatky, ke kterým je podle §109
odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
podle obsahu spisu žádné náklady řízení jdoucí nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. července 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu