ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.8.2010:233
sp. zn. 8 As 8/2010 - 233
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: B. S., zastoupené JUDr.
Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem sady 5. května 46, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 4. 2007, čj. 1915/2007-14130, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, čj. 10 Ca 212/2007 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2904 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobkyně JUDr. Jaroslava Tomáška.
Odůvodnění:
I.
[1] Státní zemědělský intervenční fond zamítl rozhodnutím ze dne 20. 12. 2006,
čj. SZIF/2006/0484459, žádost žalobkyně o zařazení do programu Předčasné ukončení
provozování zemědělské činnosti zemědělského podnikatele (dále též „program“) podle nařízení
vlády č. 69/2005 Sb., o stanovení podmínek pro poskytování dotace v souvislosti s předčasným
ukončením provozování zemědělské činnosti podnikatele (dále též „nařízení vlády“). Správní
orgán žádost zamítl z důvodu, že žalobkyně ke dni jejího podání již dosáhla věku potřebného
pro nárok na starobní důchod. Tímto nesplnila podmínku stanovenou v §3 odst. 1 písm. b)
nařízení vlády.
[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu odvolala.
Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 12. 4. 2007, čj. 1915/2007-14130, toto odvolání
zamítlo.
II.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který je rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, čj. 10 Ca 212/2007 – 62, zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] Soud v rozsudku konstatoval, že zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění přiznává
nárok na starobní důchod po dosažení doby pojištění a zároveň po dosažení alespoň věku
potřebného pro vznik nároku (tzv. důchodový věk). S poukazem na nález Ústavního soudu
ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, http://nalus.usoud.cz, městský soud vyložil, že rozdíly
ve stanovení důchodového věku u mužů a žen byly dány historickým a společenským sociálním
vývojem v českém a československém důchodovém systému. V oblasti důchodového pojištění
má toto rozlišování své opodstatnění a v jisté míře je lze považovat za odůvodněné. Městský
soud ovšem dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nejsou dány důvody pro rozlišování mezi
muži zemědělci a ženami zemědělkyněmi. Doba, po kterou lze žádat o zařazení do programu,
se však krátí v závislosti na počtu vychovaných dětí a pohlaví žadatele. Dané omezení doby
pro zařazení do programu je, na rozdíl od důvodů vedoucích k odlišnému stanovení podmínek
pro odchod do důchodu, naprosto neodůvodněné a neodpovídá cíli a účelu poskytované
podpory.
[5] Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského
zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení,
hovoří o „obvyklém věku pro odchod do důchodu“, nikoliv přímo o věku, který je potřeba
pro vznik nároku na starobní důchod. Podle městského soudu je třeba tento pojem vyložit
(s ohledem na přívlastek „obvyklý“) tak, aby v každé členské zemi byl upraven a nastaven
způsobem, kterým by nedocházelo k neodůvodněným rozdílům mezi mužem zemědělcem
a ženou zemědělkyní. To nesouvisí se skutečností, že věk odchodu do důchodu v rámci
důchodového systému je upraven rozdílně pro muže a pro ženy. Při vyplácení podpory
zemědělcům při předčasném ukončení jejich činnosti není podmínka pohlaví ani počtu dětí
pro vyplácení podpory určující ani odůvodněná. Nařízením vlády nastavená podmínka,
aby žadatel nedosahoval věku potřebného pro nárok na starobní důchod, ve svém důsledku
vyřazuje část zemědělců, u nichž nárok na starobní důchod již vznikl, a to na rozdíl od jiných
žadatelů (mužů či bezdětných žen), u nichž tento věk nastává později. Pokud tedy tyto rozdíly
mají své opodstatnění v rámci stávajícího důchodového pojištění, pak v rámci poskytování
podpory zemědělcům, bez rozdílu pohlaví či vychovaných dětí, nikoliv. Městský soud proto
vyložil, že horní věkovou hranici pro možnost zařazení do programu je třeba určit jako obvyklý
věk pro odchod do důchodu všem stejně. Tedy bez rozdílu, zda je zemědělcem muž či žena.
Soud uzavřel, že pokud nařízení vlády bez dalšího převzalo úpravu ze zákona o důchodovém
pojištění, fakticky a neodůvodněně nastolilo uvedenou nerovnost.
III.
[6] Žalovaný (stěžovatel) napadl zrušující rozsudek městského soudu kasační stížností. Uvedl
v ní, že Nařízení Rady č. 1257/1999 stanovuje přesně pouze dolní hranici pro žadatele, jelikož
obvyklý věk pro odchod do důchodu je stanoven v jednotlivých členských státech Evropské unie
odlišně. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu osob oproti jiným, nemůže být
sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Český právní řád nezná termín „obvyklý
věk pro odchod do důchodu“. Zákon o důchodovém pojištění užívá termín „věk potřebný
pro vznik nároku na starobní důchod (dále jen důchodový věk)“. Z hlediska jazykového výkladu
lze dovodit, že termín „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ dle Nařízení Rady č. 1257/1999
a termín „důchodový věk“ dle zákona o důchodovém pojištění mají obdobný význam.
Pro zachování rovnosti všech žadatelů o zařazení do předmětného programu je nutné přesně
a objektivně stanovit obvyklý věk odchodu do důchodu dle Nařízení Rady č. 1257/1999.
Z tohoto důvodu byl stanoven postup pro určení důchodového věku podle §32 zákona
o důchodovém pojištění.
[7] Stěžovatel doplnil, že zvolený způsob určení obvyklého věku pro odchod do důchodu
byl stanoven i v Programovém dokumentu Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004
– 2006, konkrétně v části 3 – Popis opatření v bodě 3. 1. 2. 2. Tento horizontální plán schválila
Vláda České republiky usnesením č. 671 ze dne 9. 7. 2003 a Evropská komise rozhodnutím
č. 2004 CZ 06 G DO 001. Horizontální plán se tak podle žalovaného stal předpisem přímo
aplikovatelným ve smyslu Přístupové smlouvy. Městský soud podle stěžovatele vůbec nezohlednil
námitku žalovaného odkazující na určení obvyklého věku pro odchod do důchodu v tomto
Programovém dokumentu. Městský soud ani neupřesnil, podle jakých kritérií by měla být
objektivně stanovena hranice obvyklého věku pro odchod do důchodu tak, aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
IV.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud objektivně posoudil,
že se v jejím případě jedná o diskriminaci podle věku a pohlaví, což odporuje jak Ústavě České
republiky, tak i samotnému Nařízení Rady č. 1257/1999. Každý stát je vázán odpovědností
za vlastní zákonnou úpravu k dodržení principu rovnosti v rámci Evropské unie. V rámci
Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova je zohledněn a dodržen princip rovných
příležitostí pro muže a ženy, a to na úrovni každého projektu. Žalobkyně uvedla, jaké podmínky
pro získání dotace jsou stanoveny v dokumentu Program rozvoje venkova České republiky
na období 2007 – 2013: postupitel zemědělského podniku nesmí mimo jiné ke dni žádosti
dosahovat věku potřebného pro nárok na starobní důchod, anebo nesmí být o více než deset let
mladší, než je běžný věk odchodu do důchodu. Žalobkyně má za to, že v podmínkách českého
právního řádu je nediskriminující zařazení uchazečů mužů i žen bez rozdílu v období mezi
dovršením věku 55 let v roce podání žádosti, až do věku zákonné hranice dané zákonem
o důchodovém pojištění v případě mužů i žen bez zřetele na počet jimi vychovaných dětí.
V.
[9] Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení věci dospěl k závěru, že pro rozhodnutí
o předmětné kasační stížnosti je třeba posoudit otázky týkající se výkladu Nařízení Rady (ES)
č. 1257/1999, konkrétně výkladu pojmu „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku
převodu zemědělského podniku dle čl. 11 předmětného nařízení, a dále to, zda je tento pojem
možno vykládat různě, v závislosti na pohlaví a počtu dětí žadatele o poskytovanou dotaci.
[10] Nařízení Rady č. 1257/1999 ani dosavadní judikatura Soudního dvora Evropské unie
na tyto otázky neposkytovala jednoznačnou odpověď. Jelikož Nejvyšší správní soud současně
dospěl k závěru, že předmětné otázky nemůže posoudit sám, usnesením ze dne 12. 4. 2011,
čj. 8 As 8/2010 - 94, rozhodl o položení následujících předběžných otázek:
1. Je možno pojem „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského
podniku dle čl. 11 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova
z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení
některých nařízení, vykládat jako „věk potřebný pro nárok na starobní důchod“ u konkrétního
žadatele podle vnitrostátní právní úpravy?
2. V případě kladné odpovědi na první otázku, je v souladu s právem a obecnými zásadami práva
Evropské unie přípustné, aby „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu
zemědělského podniku byl u jednotlivých žadatelů stanoven rozdílně v závislosti na jejich pohlaví
a počtu vychovaných dětí?
3. V případě záporné odpovědi na první otázku, jaká kritéria by měl národní soud vzít v úvahu
při výkladu pojmu „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského
podniku dle čl. 11 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova
z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení
některých nařízení?
[11] Nejvyšší správní soud současně přerušil řízení o kasační stížnosti na dobu do rozhodnutí
Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce.
[12] Soudní dvůr Evropské unie o položených otázkách rozhodl rozsudkem ze dne 11. 4. 2013,
č. C -401/11. Na položené otázky odpověděl tak, že není v souladu s unijním právem
a jeho obecnými zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, aby na základě ustanovení
vnitrostátní právní úpravy důchodů dotyčného členského státu týkajících se věku potřebného
pro nárok na starobní důchod byl „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ ve smyslu čl. 11 odst. 1
druhé odrážky nařízení Rady č. 1257/1999 stanoven rozdílně v závislosti na pohlaví žadatele
o podporu z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství a v případě žadatelek
též v závislosti na počtu dětí, které dotyčná vychovala.
[13] Soudní dvůr ve svém rozhodnutí předeslal, že podstatou podpory z titulu předčasného
odchodu do důchodu v zemědělství je přispívat k poskytnutí příjmu starším zemědělcům,
kteří se rozhodnou ukončit zemědělskou činnost, a podporovat nahrazování těchto starších
zemědělců zemědělci schopnými. Tato podpora je ekonomickou pobídkou, jejímž účelem
je usnadnit strukturální změnu v odvětví zemědělství v zájmu lepšího zajištění životaschopnosti
zemědělských podniků. Soudní dvůr zdůraznil, že se jedná o nástroj společné zemědělské
politiky, který je financován z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu
(EZOZF) a je určen k zajištění životaschopnosti zemědělských podniků. Není dávkou sociálního
zabezpečení, jež by spadala do působnosti směrnice Rady 79/7/EHS o postupném zavedení
zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení.
[14] Jakkoliv stanovení „obvyklého věku pro odchod do důchodu“ ve smyslu čl. 11 odst. 1
druhé odrážky nařízení Rady č. 1257/1999 spadá do pravomoci členských států, pro účely
uplatňování tohoto nařízení se tyto státy nemohou odvolávat na rozdílné zacházení,
které jsou oprávněny uplatňovat na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 79/7 při stanovování
důchodového věku v oblasti sociálního zabezpečení. Nelze mít za to, že by unijní zákonodárce
použitím neharmonizovaného pojmu zmocnil uvedené státy, aby při uplatňování zmíněného
nařízení přijímaly opatření, jež by byla v rozporu s obecnými zásadami unijního práva
a se základními právy. Soudní dvůr s poukazem na 40. bod odůvodnění a čl. 2 jedenáctou
odrážku nařízení Rady č. 1257/1999 konstatoval, že v rámci podpory z titulu předčasného
odchodu do důchodu v zemědělství poskytované na základě uvedeného nařízení je třeba zajistit
rovné zacházení se ženami a muži, a nepřipustit tak diskriminaci založenou na pohlaví.
[15] Soudní dvůr zdůraznil, že starší muži zemědělci a starší ženy zemědělkyně se nachází
ve srovnatelných situacích z hlediska účelu podpory z titulu předčasného odchodu do důchodu,
jejímž cílem je přimět tyto zemědělce bez ohledu na jejich pohlaví a počet vychovaných dětí,
aby s konečnou platností předčasně ukončili zemědělskou činnost v zájmu lepšího zajištění
životaschopnosti zemědělských podniků. Tito zemědělci se o takovouto podporu mohou
ucházet, pokud v souladu s požadavky čl. 11 odst. 1 nařízení Rady č. 1257/1999 s konečnou
platností ukončili veškerou obchodní zemědělskou činnost, kterou před tímto ukončením
vykonávali po dobu deseti let a pokud jsou starší 55 let, ale v okamžiku uvedeného ukončení
nedosáhli obvyklého věku pro odchod do důchodu.
[16] Podle Soudního dvora by bylo v rozporu s unijním právem i jeho zásadami rovného
zacházení a zákazu diskriminace, kdyby bylo s žadateli o podporu předčasného odchodu
do důchodu v zemědělství zacházeno odlišně jen na základě toho, že podle vnitrostátní právní
úpravy je „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ stanoven různě v závislosti na pohlaví,
případně na počtu vychovaných dětí. Bez objektivního důvodu nelze připustit nepříznivé
zacházení s žadateli, kteří z důvodu svého pohlaví – a v případě žadatelek též z důvodu počtu
vychovaných dětí – patří do kategorie zemědělců, kteří onoho obvyklého věku stanoveného
vnitrostátní právní úpravou dosáhnou dříve než ostatní žadatelé. V tomto případě by žadatelé
patřící do této druhé kategorie měli delší lhůtu k podání své žádosti o podporu, pročež by byli
bezdůvodně upřednostněni oproti zemědělcům patřícím do první kategorie.
[17] Žalobkyně v původním řízení svou zemědělskou činnost ukončila v okamžiku dosažení
věku, který se nachází mezi obvyklým věkem pro odchod do důchodu stanoveným touto právní
úpravou v závislosti na jejím pohlaví a počtu dětí, které vychovala, a obvyklým věkem
pro odchod do důchodu stanoveným uvedenou právní úpravou pro muže zemědělce. Soudní
dvůr neshledal žádný důvod, proč by žalobkyně nemohla získat podporu z titulu předčasného
odchodu do důchodu. V důsledku toho by se její nároky po zbytek života omezily na starobní
důchod, který je nižší než částka uvedené podpory, a to oproti muži zemědělci, který svou
zemědělskou činnost ukončí v okamžiku, kdy dosáhne téhož věku jako žalobkyně, a který může
takovou podporu pobírat po celkovou dobu 15 let nebo až do dosažení věku 75 let v souladu
s čl. 12 odst. 2 nařízení Rady č. 1257/1999, po odečtení starobního důchodu vypláceného
dotyčným členským státem.
[18] Soudní dvůr uzavřel, že jakmile byla konstatována diskriminace, která je v rozporu
s unijním právem, a dokud nebyla přijata opatření k obnovení rovného zacházení, lze dodržení
zásady rovnosti zaručit pouze tím, že se osobám patřícím do znevýhodněné kategorie přiznají
stejné výhody, jakých využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie (viz rozsudky ze dne
26. 1. 1999, Terhoeve, C 18/95, a ze dne 22. 6. 2011, Landtová, C 399/09).
VI.
[19] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nařízení Rady č. 1257/1999 v bodě 40 odůvodnění stanoví, že by měla být podporována
opatření k odstranění nerovností a k podpoře rovných příležitostí pro ženy a muže.
[22] Článek 11 odstavec 1 uvedeného nařízení stanoví požadavky kladené na převodce
zemědělského podniku, který musí s konečnou platností ukončit veškerou obchodní zemědělskou
činnost; může však pokračovat v neobchodním zemědělství a nadále využívat budovy; dále musí
být starší 55 let, ale nedosáhnout obvyklého věku pro odchod do důchodu v okamžiku převodu,
před převodem musí vykonávat po dobu deseti let zemědělskou činnost.
[23] V návaznosti na přímo použitelné nařízení Rady č. 1257/1999 Česká republika vydala
nařízení vlády č. 69/2005 Sb., o stanovení podmínek pro poskytování dotace v souvislosti
s předčasným ukončením provozování zemědělské činnosti zemědělského podnikatele.
Předmětem nařízení vlády je ve smyslu §1 úprava poskytování dotací v rámci programu podpory
předčasného ukončení zemědělské činnosti zemědělského podnikatele.
[24] Podle §3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády může žádost o zařazení do programu podat fyzická
osoba, jestliže ke dni podání žádosti o zařazení dosahuje věku alespoň 55 let a v den podání
žádosti o zařazení nedosahuje věku potřebného pro nárok na starobní důchod. Poznámka
pod čarou č. 5, obsažená v §3 odst. 1 písm. b), odkazuje na §29, 32, 74, 76 a 94 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 134/1997 Sb., zákona
č. 289/1997 Sb., zákona č. 118/2000 Sb., zákona č. 188/2001 Sb. a zákona č. 425/2003 Sb.
[25] Podle §32 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009,
důchodový věk činí: a) u mužů 60 let; b) u žen 53 let, pokud vychovaly alespoň pět dětí; 54 let,
pokud vychovaly tři nebo čtyři děti; 55 let, pokud vychovaly dvě děti; 56 let, pokud vychovaly
jedno dítě; nebo 57 let, pokud pojištěnci dosáhli tohoto věku do 31. 12. 1995.
[26] Podle odstavce 2 téhož ustanovení, u pojištěnců, kteří dosáhnou věkových hranic
uvedených v odstavci 1 v období od 1. 1. 1996 do 31. prosince 2012, se důchodový věk stanoví
tak, že ke kalendářnímu měsíci, ve kterém pojištěnec dosáhl této hranice, se přičítají u mužů
dva kalendářní měsíce a u žen čtyři kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z doby
po 31. prosinci 1995 do dne dosažení věkových hranic uvedených v odstavci 1, a za důchodový
věk se považuje věk dosažený v takto určeném kalendářním měsíci v den, který se číslem shoduje
se dnem narození pojištěnce; neobsahuje-li takto určený měsíc takový den, považuje
se za důchodový věk ten věk, který je dosažen v posledním dni takto určeného kalendářního
měsíce.
[27] Otázky, které Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru, tvořily podstatu celé kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud proto při posuzování důvodnosti kasační stížnosti beze zbytku
aplikoval závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora.
[28] Z nich pro nyní souzenou věc jednoznačně vyplývá, že při zkoumání toho, zda určitému
žadateli svědčí nárok na zařazení do programu podpory předčasného ukončení zemědělské
činnosti nelze činit rozdíl mezi mužem zemědělcem a ženou zemědělkyní a dále ani mezi
jednotlivými ženami zemědělkyněmi v závislosti na počtu jimi vychovaných dětí. Dotace
vyplácená v režimu nařízení Rady č. 1257/1999, potažmo v režimu nařízení vlády, není dávkou
sociálního zabezpečení, ale nástrojem společné zemědělské dotační politiky, mající za úkol zlepšit
produktivitu zemědělské činnosti. Určení „obvyklého věku pro odchod do důchodu“ ve smyslu
čl. 11 odst. 1 druhé odrážky nařízení Rady spadá do pravomoci členských států. Jednotlivé
členské státy se ovšem pro účely uplatňování tohoto nařízení nemohou odvolávat na rozdílné
zacházení, kterého jsou oprávněny v oblasti sociálního zabezpečení při stanovování důchodového
věku pro účely poskytování starobních důchodů.
[29] Městský soud ve svém rozsudku správně poukázal na to, že vnitrostátní úpravou stanovené
podmínky pro zařazení do programu, navázané na §32 zákona o důchodovém pojištění, mohou
pro některé zemědělce znamenat faktické zkrácení doby pro zařazení do programu,
neboť z hlediska pohlaví a počtu vychovaných dětí se zkracuje doba pro zařazení zemědělce
do programu. Nejvyšší správní soud souhlasí, že takto nastavené podmínky jsou z hlediska
čerpání zemědělských dotací neodůvodněné a neodpovídají smyslu této zemědělské podpory.
Jistě není smyslem vnitrostátní právní úpravy, aby se výhoda přiznaná ženám v oblasti
důchodových nároků změnila bez rozumného opodstatnění v nevýhodu, de facto znamenající
diskriminaci zemědělce založenou pouze na tom, že se jedná o ženu, která vychovávala děti.
[30] Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora a unijní zásadu rovného
zacházení a zákazu diskriminace konstatuje, že znevýhodněným osobám musí být poskytnuto
stejné postavení, v jakém se nacházejí osoby, jimž svědčí daná výhoda. Znevýhodněnou skupinou
osob při posuzování možnosti účasti na programu jsou ženy zemědělkyně, a to nezávisle
na tom, zda vychovaly či nevychovaly děti. Zvýhodněnou skupinou jsou naopak muži zemědělci,
kterým s ohledem na §32 zákona o důchodovém pojištění vzniká možnost požádat o zařazení
do programu nejpozději. V posuzované věci bylo tudíž třeba zajistit, aby žalobkyni byly přiznány
stejné výhody, jakých mohou užívat muži zemědělci nacházející se ve srovnatelné situaci.
[31] Jediným možných eurokonformním výkladem pojmu „obvyklý věk pro odchod
do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku tedy je, že podmínka vyššího
důchodového věku platná pro muže zemědělce se uplatní také v případě ženy zemědělkyně
narozené v týž den jako muž zemědělec, a to bez ohledu na počet dětí, které vychovala.
[32] Žalobkyně se narodila dne 24. 1. 1947 a vychovala 2 děti. Mimo jiné na základě jejího věku,
pohlaví a počtu vychovaných dětí jí podle §32 odst. 1 a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
vznikl nárok na starobní důchod dne 24. 5. 2004. Jak již bylo uvedeno, toto kritérium nelze
pro účely možnosti zařazení do programu s ohledem na princip rovnosti aplikovat. Naopak
je třeba za rozhodný, tj. poslední možný, den pro podání žádosti o zařazení do programu stanovit
na základě situace jako kdyby byla žalobkyně mužem narozeným ve stejném dni. Muži
narozenému ve stejný den jako žalobkyně by vznikl nárok na starobní důchod až dne 24. 1. 2009.
Žalobkyně požádala o zařazení do programu dne 3. 10. 2006. V době podání žádosti
proto s ohledem na závěry Soudního dvora splňovala podmínku pro zařazení do programu
stanovenou v §3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády.
[33] Závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku městského soudu tedy obstojí. Jelikož Nejvyšší
správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná, zamítl ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení je stěžovatel vázán právním názorem, který vyslovil městský soud ve zrušujícím
rozsudku, korigovaným závěry Soudního dvora k předběžným otázkám Nejvyššího správního
soudu a z nich vycházejícím tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
[34] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo
na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšná žalobkyně, v řízení zastoupená advokátem
JUDr. Jaroslavem Tomáškem, měla ve věci úspěch, přísluší jí tedy právo na náhradu nákladů
řízení důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, a to včetně nákladů řízení před Soudním
dvorem. Řízení o předběžné otázce je totiž incidenčním řízením ve vztahu k řízení
před vnitrostátním soudem, který předběžnou otázku položil (viz čl. 102 Jednacího řádu
Soudního dvora a bod 38 rozsudku Soudního dvora v této věci). Soud usnesením ze dne
7. 8. 2013, čj. 8 As 8/2010 - 239, vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení
tohoto usnesení vyčíslila důvodně vynaložené náklady, které uhradila v řízení před Soudním
dvorem Evropské unie. Jelikož na výzvu soudu nereagovala, soud jí přiznal náklady podle obsahu
spisu. Náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření k položené
předběžné otázce v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012], a dále v paušální náhradě hotových výdajů
advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je uvedený advokát plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen
odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Výše daně, vypočtená podle §37 odst. 2 a
§47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., činí 504 Kč. Ve věci bylo rovněž podáno vyjádření ke
kasační stížnosti. Toto vyjádření však podala žalobkyně samotná, nikoliv její zástupce. Žalobkyně
sama náklady nepožadovala. Za takové situace proto soud stanovil celkovou odměnu ve výši
2904 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu