ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.18.2013:39
sp. zn. 9 Afs 18/2013 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Green
Ways s.r.o., se sídlem Ovocný Trh 572/11, Praha 1, zast. Mgr. Karlem Nejtkem, advokátem
se sídlem Spojovací 312, Řitka, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. 2. 2011,
č. j. 1613/11-1101-700366 a č. j. 1612/11-1101-700366, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2013, č. j. 29 Af 45/2011 - 169,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který mu bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke dni 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Dle ustanovení §19 odst. 1 tohoto zákona
byla zrušena finanční ředitelství zřízená podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních
orgánech. To se dotklo též Finančního ředitelství v Brně, které vydalo rozhodnutí, jež bylo
v nynější věci předmětem přezkumu před krajským soudem. Postavení žalovaného v řízení
o kasační stížnosti, které do 31. 12. 2012 svědčilo zrušenému finančnímu ředitelství, přešlo dle
ustanovení §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), na nově zřízené Odvolací finanční ředitelství. Dle ustanovení §7 písm. a)
zákona o Finanční správě České republiky je to právě Odvolací finanční ředitelství, které
od 1. 1. 2013 vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Uherském Hradišti (dále jen „správce daně“) ze dne
15. 3. 2010, č. j. 37644/10/336933709216, byla žalobci (dále jen „stěžovateli“) předepsána
za zdaňovací období roku 2007 k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti a z funkčních požitků ve výši 1 272 444 Kč a současně mu bylo sděleno, že mu vzniká
povinnost uhradit penále ve výši 254 488 Kč. Žalovaný (původně Finanční ředitelství v Brně)
citované rozhodnutí správce daně následně svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 2011,
č. j. 1613/11-1101-700366, změnil tak, že částku 1 272 444 zvýšil o částku 258 784 Kč na částku
1 531 228 Kč a současně stěžovateli sdělil, že mu vznikla povinnost uhradit z částky rozdílu
ve výši předepsané daně penále ve výši 51 757 Kč a penále z předepsané daně tedy činí celkem
306 245 Kč. Obdobně za zdaňovací období roku 2006 změnil žalovaný rozhodnutím ze dne
16. 2. 2011, č. j. 1612/11-1101-700366, rozhodnutí správce daně předepisující k přímému placení
předmětnou daň tak, že částku 781 740 Kč zvýšil o částku 172 848 Kč na částku 954 588 Kč
a současně sdělil, že stěžovateli vzniká povinnost uhradit z částky rozdílu ve výši předepsané daně
penále ve výši 34 569 Kč, penále z předepsané daně tak činí celkem 190 917 Kč.
Proti oběma rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 2. 2011 podal stěžovatel
žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Krajský soud výrokem I.
v záhlaví označeného rozsudku spojil věci ke společnému projednání, výrokem II. zrušil
napadená rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2011, č. j. 1613/11-1101-700366
a č. j. 1612/11-1101-700366, a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení a výrokem III. rozhodl
o nákladech řízení.
Proti výroku II. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost,
ve které uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí měl zrušit.
Předmětem sporu před krajským soudem byla mezi účastníky řízení otázka aplikace
ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro
projednávanou věc, ve vztahu k posouzení charakteru činnosti vykonávané pro stěžovatele
V. Rathouským, tj. zda činnost V. Rathouského coby společníka a jednatele stěžovatele byla prací
pro společnost ve smyslu citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů, či zda bylo možné na
ni nahlížet jako na samostatnou výdělečnou činnost vykonávanou na základě smluvního vztahu
se společností (stěžovatelem). Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se závěrem
žalovaného, který vyhodnotil činnost V. Rathouského jako práci společníka a jednatele
pro společnost, nicméně žalovanému vytkl, že tento závěr nezohlednil při stanovení základu
daně. Krajský soud proto napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil je k dalšímu řízení s tím,
aby žalovaný odstranil vadu nesprávně zahrnuté daně z přidané hodnoty do základu daně
z příjmů a na základě toho znovu posoudil částky daně a sděleného penále.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti obsáhle namítá nesprávnou interpretaci sporného
ustanovení soudem a dále setrvává na svém názoru, že napadená rozhodnutí žalovaného jsou
založena na podstatných vadách řízení, které krajský soud při svém rozhodování nesprávně
posoudil. Stěžovatel tedy navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ve stručnosti uvedl, že stěžovatel
v kasační stížnosti nevzal v potaz stanovisko soudu a pouze zopakoval veškeré námitky uplatněné
již v žalobním i odvolacím řízení.
Kasační stížnost není přípustná. Nejvyšší správní soud ji proto jako takovou odmítl,
a to z následujících důvodů:
Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. platí, že „kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“
V nyní projednávané věci krajský soud vyhověl žalobě stěžovatele, jestliže dospěl
k závěru, že je zčásti důvodná. Tuto důvodnost shledal v námitce týkající se zahrnutí daně
z přidané hodnoty do základu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních
požitků. Krajský soud podrobně vyložil, proč v tomto případě konstatoval rozpor rozhodnutí
žalovaného se zákonem; ostatním žalobním bodům nicméně nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud vycházel ze svojí ustálené judikatury k výkladu ustanovení §104
odst. 2 s. ř. s., podle níž „za nepřípustnou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. je nutno považovat
všechny případy, kdy by i případný úspěch stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem nemohl vést
v konečném důsledku ke změně v jeho právním postavení. Nepřípustnou je tedy především kasační stížnost,
která nenapadá správnost výroku rozhodnutí krajského soudu, bez ohledu na to, zda brojí jen proti jeho důvodům
nebo namítá-li existenci jiných kasačních důvodů, podřaditelných pod případy uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s.“
(viz např. rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 - 70, všechna rozhodnutí zdejšího
soudu dostupná na www.nssoud.cz). Od závěrů zde vyslovených nemá zdejší soud důvodu
se odchýlit.
V podané kasační stížnosti stěžovatel výslovně nenapadá zrušující výrok rozsudku
krajského soudu, jímž bylo vyhověno jeho žalobě, tedy výsledek, k němuž krajský soud
při posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného dospěl. Naopak z obsahu kasační stížnosti
je zřejmé, že stěžovatel ve své argumentaci pouze namítá, že žalobě mělo být vyhověno i z jiných
důvodů, než pro které tak učinil v napadeném rozsudku krajský soud. Pokud tedy stěžovatel
napadá rozhodnutí krajského soudu, ačkoliv soud co do výroku jeho žalobnímu návrhu vyhověl,
je nutno konstatovat, že za této procesní situace musí být kasační stížnost odmítnuta
pro nepřípustnost, neboť brojí toliko proti důvodům rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s.
Ze samotné povahy kasační stížnosti, představující mimořádný opravný prostředek
a řídící se zásadou subsidiarity, totiž plyne, že je přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel již nemá
žádnou jinou reálnou procesní dispozici k ochraně svých práv. Tato podmínka však nemůže být
naplněna tehdy, pokud krajský soud podané žalobě vyhověl, správní rozhodnutí zrušil
a stěžovatel v důsledku tohoto rozhodnutí bude moci svá práva řádně uplatňovat v průběhu
správního (příp. následně i soudního) řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost
[§46 odst. 1 písm. d), §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.].
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. použitého ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce uhradil za kasační stížnost soudní poplatek ve výši
5 000 Kč, rozhodl soud výrokem III. tohoto usnesení v souladu s ustanovením §10 odst. 3,
větou poslední, ve spojení s ustanovením §10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích tak, že se žalobci zaplacený soudní poplatek vrací z účtu Nejvyššího správního soudu
k rukám jeho zástupce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu