ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.63.2012:39
sp. zn. 9 Afs 63/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: Obec
Janov, se sídlem Janov 190, zast. Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem se sídlem Prokopa
Holého 130/15, Děčín IV, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno (dříve Finanční ředitelství v Ústí nad Labem), proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2009, č. j. 13986/09-1700-506634, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2012,
č. j. 15 Af 15/2010 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým
byla dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2009, č. j. 13986/09-1700-506634. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu
v Děčíně ze dne 24. 6. 2009, č j. 79203/09/178980506757, kterým byl žalobkyni uložen odvod za
porušení rozpočtové kázně ve výši 1 650 000 Kč.
Odvod za porušení rozpočtové kázně byl vyměřen z toho důvodu, že stěžovatelka,
jakožto příjemce dotace, porušila podmínky stanovené nařízením vlády č. 146/2003 Sb., o použití
prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro
příjmově vymezené osoby (dále jen „nařízení vlády“).
Dle správců daně porušila stěžovatelka ustanovení §4 písm. g) nařízení vlády, které
stanoví povinnost obce uzavřít smlouvu o nájmu bytu vystavěného s dotací pouze s příjmově
vymezenou osobou, která nemá vlastnické nebo spoluvlastnické právo k bytovému domu,
rodinnému domu nebo k bytu, ani je neužívá právem odpovídajícím věcnému břemeni. Tuto
podmínku musí splňovat i další členové domácnosti, kteří mají v bytě bydlet.
Stěžovatelka však namítala, že postupovala podle ustanovení §4 písm. h) nařízení vlády,
dle kterého má obec povinnost uzavřít smlouvu o nájmu vystavěného s dotací nejdéle na dobu
dvou let, přičemž smlouvu lze opakovaně prodloužit. V tomto případě nemusí být podmínky
uvedené v písm. g) splněny. Tím, že stěžovatelka neuzavřela nájemní smlouvy na dobu delší než
dva roky, dodržela podmínky stanovené v ustanovení §4 písm. h) nařízení vlády.
Krajský soud se přiklonil k názoru správců daně, když s porné ustanovení §4 písm. h)
nařízení vlády vyložil tak, že při prvním uzavření nájemní smlouvy musí být podmínky stanovené
v ustanovení §4 písm. g) nařízení vlády splněny, zatímco při opakovaném prodloužení smlouvy
již nikoli.
Jakkoliv krajský soud připustil, že z čistě gramatického výkladu ustanovení §4 písm. h)
nařízení vlády by se zdálo, že jak při prvním uzavření nájemní smlouvy , tak při jejím prodloužení,
nemusí být podmínky stanovené v písm. g) uvedeného ustanovení splněny, nelze tomuto čistě
gramatickému výkladu přisvědčit. Pokud totiž mají být příjemcem dotace kumulativně splněny
všechny v nařízení uvedené podmínky, pak i nesplnění jen jedné z nich má za následek ztrátu
nároku na dotaci. Bylo by zcela proti systematice uvedeného nařízení, kdyby v závěru výčtu
kumulativních podmínek byla uvedena podmínka, jejíž splnění by bylo alternativou k některé
z ostatních podmínek.
Obdobné závěry vyplývají dle soudu i z teleologického výkladu, tedy z hlediska smyslu
a účelu předmětného nařízení. Účelem předmětné normy je stanovení podmínek pro použití
prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro
příjmově vymezené osoby. Smyslem výjimky obsažené v ustanovení §4 písm. h) nařízení vlády
není otevřít možnost uzavření smluv s osobami, které stanovené podmínky nesplňují. Smyslem
uvedené výjimky je nenutit osoby, které splňovaly vstupní podmínky při uzavření nájemní
smlouvy, k vystěhování při následné změně poměrů a umožnit obci prodloužení nájemního
vztahu.
Pokud tedy stěžovatelka uzavřela nájemní smlouvy k bytům postaveným s využitím
dotace s osobami, které byly v době uzavření nájemní smlouvy vlastníky bytu či domu , nebo
v jejich prospěch svědčilo právo odpovídající věcnému břemeni, porušila podmínky stanovené
nařízením vlády a je dle závěru krajského soudu povinna účelově poskytnuté peněžení prostředky
vrátit zpět do státního rozpočtu.
V kasační stížnosti stěžovatelka odkazuje na jí podanou žalobu. Namítá nesprávné právní
posouzení ze strany krajského soudu, tedy kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Krajský soud nebral při svém výkladu ohled ani na stěžovatelku , ani na další osoby. Napadené
rozhodnutí podstatným způsobem zasáhne do hospodářského života obce, neboť ta částkou
určenou k vrácení do státního rozpočtu nedisponuje a byly by tak zásadně ohroženy její možnosti
při plnění jak soukromoprávních, tak veřejnoprávních povinností vyplývajících ze zákona
o obcích.
I z tohoto hlediska je proto nutné aplikovat gramatický výklad, který je pro stěžovatelku
příznivější. Skutečnost, že právní norma umožňuje vícero výkladů, je v plné odpovědnosti
normotvůrce. Není proto možné akceptovat, aby výsledek špatné legislativní činnosti
normotvůrce vedl v konečném důsledku k jeho obohacení na úkor stěžovatelky, jakož i dalších
fyzických osob. Konkrétní osoby zřejmě stihne majetková odpovědnost za podíl na vrácené
dotaci. Dotace obci je přitom určena k jejímu rozvoji za účelem dosažení lepších životních
podmínek občanů obce.
Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, jakož i všechna
svá předchozí vyjádření, kde jsou uvedeny podrobné informace k projednávané věci. Ztotožnil
se s hodnocením krajského soudu a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena. Kasační soud poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Kasační soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, dle které existují v projednávané
věci dva rovnocenné výklady týkající se dodržování podmínek pro čerpání a použití dotace
ke krytí nákladů spojených s výstavbou bytů pro příjmově vymezené osoby, a proto měl být
na věc stěžovatelky aplikován výklad pro ni příznivější.
Stěžovatelka ve své podstatě tvrdí, že jedinou podmínkou pro čerpání dotace na výstavbu
nájemních bytů je uzavření nájemní smlouvy na dobu nejdéle dvou let. Má za to, že pokud
ve smyslu ustanovení §4 písm. h) nařízení vlády uzavřela nájemní smlouvy nejdéle na dobu dvou
let, nemusela již splnit žádnou z podmínek uvedených v ustanovení §4 písm. g) nařízení.
Takový výklad je však absurdní, neboť v konečném důsledku vede k popření celého
smyslu nařízení vlády, kterým je podpora výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené
osoby, které nemají vlastní bydlení. Nařízení vlády v ustanovení §4 písm. g) stanoví příjemci
dotace povinnost uzavřít smlouvu o nájmu bytu vystavěného s dotací pouze s příjmově
vymezenou osobou, která nemá vlastnické nebo spoluvlastnické právo k bytovému domu,
rodinnému domu nebo k bytu, ani je neužívá právem odpovídajícím věcnému břemeni. Tuto
podmínku musí splňovat i další členové domácnosti, kteří mají v bytě bydlet.
Podle výkladu zastávaného stěžovatelkou by pro čerpání dotace s tačilo pouze to,
že nájemní smlouva nebude uzavřena na delší dobu než dva roky. Veškerá ustanovení týkající
se podmínek na straně budoucích nájemců, jakož i osob s nimi žijících ve společné domácnosti,
stanovené jak v nařízení vlády, tak ve Smlouvě ze dne 3. 1. 2006, č. 9270310157, by tak zcela
postrádala smysl. Jejich stanovení v nařízení vlády by bylo zcela nadbytečné.
Kasační soud připomíná, že předmětem shora uvedené smlouvy, uzavřené mezi
stěžovatelkou a Státním fondem rozvoje bydlení, je poskytnutí účelové dotace z prostředků
Státního fondu rozvoje bydlení na výstavbu nájemních bytů v obcích pro přesně vymezené
osoby.
Ve smyslu čl. III. smlouvy se stěžovatelka zavázala mimo jiné k tomu, že nájemní
smlouvy k vybudovaným bytům bude zásadně uzavírat na dobu určitou v délce nejvýše dvou let
s možností opakovaného prodloužení. Nájemní smlouvy na dobu delší než dva roky tedy
stěžovatelka ani uzavřít nemohla, avšak dle jí zastávaného výkladu by teprve při uzavření nájemní
smlouvy na dobu delší než 2 roky p latily podmínky stanovené v ustanovení §4 písm. g) nařízení
vlády. Mezi tyto podmínky nepatří pouze neexistence vlastnického nebo spoluvlastnického práva
k bytovému domu, rodinnému domu nebo k bytu (případně práva odpovídajícího věcnému
břemeni), další podmínkou stanovenou v ustanovení §4 písm. g) nařízení vlády je i povinnost
uzavřít nájemní smlouvu s příjmově vymezenou osobou. Pří výkladu stěžovatelky by však ani tato
podmínka neplatila. Jinými slovy, pokud by platil výklad zastávaný stěžovatelkou, mohla
by stěžovatelka nájemní smlouvu k bytu vybudovanému za pomocí dotace uzavřít s kýmkoliv,
za podmínky, že by smlouva byla uzavřena na dobu nepřesahující dva roky. Takový výklad však
zcela popírá smysl tohoto dotačního programu.
Mimo výše uvedené považuje kasační soud výklad stěžovatelky za ryze účelový, kterým
se stěžovatelka snaží reagovat na pozdější zjištění učiněná správcem daně při jím prováděné
kontrole a vyvinit se tak z nesplnění podmínek, ke kterým se při čerpání dotace smluvně zavázala.
Stěžovatelka v průběhu čerpání dotace a uzavírání smluv postupovala v intencích výkladu
zastávaného správci daně, tj. chovala se zcela jiným způsobem než tvrdí v žalobě a následně
v kasační stížnosti. Stejně postupovala také při pozdější kontrole provedené Státn ím fondem
rozvoje bydlení.
Tak např. ve sdělení stěžovatelky k přidělení bytu v Janově č p. 230 ze dne 18. 4. 2007,
založeném ve správním spisu, informuje stěžovatelka budoucího nájemce o přidělení konkrétního
bytu a pod bodem 3 výslovně upozorňuje budoucího nájemce na jeho povinnost prokázat před
podpisem nájemní smlouvy dle ustanovení §4 písm. g) nařízení vlády, že nemá vlastnické nebo
spoluvlastnické právo k bytovému domu, rodinnému domu nebo bytu, ani je neužívá právem
odpovídajícímu věcnému břemeni. Dále uvádí, že tuto podmínku, jakož i podmínky prokazující,
že budoucí nájemce je příjmově vymezenou osobou, musí splňovat i další členové domácnosti,
kteří mají v bytě bydlet. Uvedené má žadatel o byt doložit čestným prohlášením.
Z předloženého spisového materiálu kasační soud dále ověřil, že stěžovatelka při kontrole
naplnění podmínek smlouvy o poskytnutí dotace, prováděné Státním fondem rozvoje bydlení
(dále také „Fond“), v rámci závěrečného vyhodnocení naplnění podmínek smlouvy o poskytnutí
dotace nyní spornou povinnost žádným způsobem nezpochybnila. Naopak Fondu předložila
čestná prohlášení o tom, že nájemci a zároveň i další členové domácnosti nemají vlastnické ani
spoluvlastnické právo k bytovému domu, rodinnému domu nebo bytu, ani je neužívají pr ávem
odpovídajícím věcnému břemeni. Pouze u bytu č. A 13 nájemce pana M . P. bylo předloženo
nepodepsané prohlášení, avšak tento nedostatek byl v průběhu kontroly napraven.
Dále stěžovatelka kontrolujícímu Fondu poskytla přehled výše příjmů jednotlivých
nájemců, jakož i osob s nimi žijících ve společné domácnosti. Takové prokazování naplnění
podmínek, stanovených v ustanovení §4 písm. g) nařízení vlády, by však bylo při výkladu
zastávaném stěžovatelkou zcela irelevantní, neboť všechny stěžovatelkou uzavře né nájemní
smlouvy byly uzavřeny na dobu do jednoho roku.
O jednoznačném výkladu předmětného nařízení svědčí také rozhodnutí Státního fondu
rozvoje bydlení o naplnění podmínek smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 19. 10. 2007. V tomto
rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že stěžovatelka splnila podmínky smlouvy o poskytnutí dotace,
když nájemní vztah byl uzavřen na dobu určitou s příjmově vymezenými osobami, které nemají
vlastnické právo nebo spoluvlastnické právo k bytovému domu, rodinnému domu nebo bytu, ani
právo odpovídající věcnému břemeni. Uvedené skutečnosti byly doloženy potvrzeními o příjmu
a čestnými prohlášením nájemců a členů jejich domácnosti.
Jak vyplývá z výše uvedeného skutkového stavu, stěžovatelka neměla o výkladu nyní
sporného ustanovení [§4 písm. h) nařízení vlády ] žádné pochybnosti. Tento výklad se snaží
účelově zpochybnit teprve poté, kdy bylo kontrolou dokladů předložených Katastrálním úřadem
pro Ústecký kraj správcem daně zjištěno, že čestná prohlášení budoucích nájemců (případně osob
s nimi žijících ve společné domácnosti) ve 2 případech neodpovídala tehdy existujícímu
skutkovému a právnímu stavu a v jednom se omezila pouze na potvrzení neexistence
vlastnického či spoluvlastnického práva k nemovitosti, aniž by zde byla jakákoliv zmínka o právu
odpovídajícímu věcného břemeni (čestné prohlášení nájemkyně paní L. F. ze dne 18. 4. 2007).
Tuto skutečnost ostatně připouští i sama stěžovatelka ve své žádosti o prominutí daně, založené
ve správním spisu.
Podstatným pro posouzení věci je tedy pouze to, že stěžovatelka podmínky pro čerpání
dotace nesplnila, neboť tři osoby, se kterými stěžovatelka uzavřela nájemní smlouvu, nesplňovaly
v době uzavření této smlouvy nařízením vlády stanovenou podmínku, tj. neexistenci vlastnického
práva nebo spoluvlastnického práva k bytovému domu, rodinnému domu nebo k bytu, případně
práva odpovídajícího věcnému břemeni. Jednalo se o paní L. F., která měla od 4. 7. 2001 zřízeno
věcné břemeno užívání k objektu č. p. 65 na parcele st. 128 a dále k pozemku na parcele č. 218
v k. ú. Huntířov u Děčína, nájemní smlouva byla uzavřena dne 1. 5. 2007. Její čestné prohlášení
se navíc týkalo pouze neexistence vlastnického či spoluvlastnického práva k nemovitosti. Dále se
jednalo o pana J. P., který byl od 19. 11. 2001 do 7. 5. 2008 vlastníkem bytové jednotky č. 1
v budově č.p. 618 na parcele č. 1211 v k. ú. Děčín, nájemní smlouva s ním byla uzavřena dne 13.
11. 2006. Obdobně byl od 22. 2. 2005 do 7. 5. 2008 vlastníkem bytové jednotky (bytová jednotka
č. 12 v budově č. p. 228 na parcele 227 v k. ú. Děčín) i pan F. M., k uzavření nájemní smlouvy
s Ž. M. došlo dne 1. 11. 2006.
Na dotaci není právní nárok [§14 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech
a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 218/2000 Sb.“) ] a její poskytnutí ze státního rozpočtu je de facto dobrou vůlí
státu, která musí být na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami, které zavazují
jejího příjemce. Je proto nasnadě, že příjemce dotace je povinen při nakládání s rozpočtovými
prostředky dodržovat veškeré podmínky stanovené v nařízení vlády či ve smlouvě o poskytnutí
dotace a přijmout takové kontrolní mechanismy, aby uvedené podmínky naplnil. Skutečnost,
že si stěžovatelka nastavila pouze formální kontrolní mechanismy (obsah čestných p rohlášení
nikterak neověřovala, obsah čestného prohlášení paní F. ani podmínkám nařízení vlády
neodpovídá), ji nemůže z nedodržení podmínek pro čerpání dotace vyvinit. Stěžovatelka
se ve smlouvě zavázala dodržovat veškeré podmínky stanovené nařízením vlády. Porušení
jakékoliv nařízením vlády stanovené podmínky je ve smyslu čl. IV. smlouvy považováno
za porušení rozpočtové kázně dle ustanovení §44 zákona č. 218/2000 Sb.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu