ECLI:CZ:NSS:2013:9.ANS.20.2012:44
sp. zn. 9 Ans 20/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M. P., zast.
JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem Jugoslávská 14, Karlovy Vary, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Karlovarský kraj, se sídlem Západní 1800/19, Karlovy Vary, ve věci
ochrany proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2012, č. j. 57 Af 29/2011 - 63,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2012, č. j. 57 Af 29/2011 - 63,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného. Nejvyšší správní soud pro úplnost upřesňuje,
že původním žalovaným byl Finanční úřad v Karlových Varech, po nabytí účinnosti zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, tento subjekt zanikl (§19 odst. 1 uvedeného
zákona) a jeho agendu převzal žalovaný v souladu s §20 zákona č. 456/2011 Sb. Žalovaným
je tedy v projednávané věci nazýván Finanční úřad v Karlových Varech, a to pro období
od počátku řízení do 31. 12. 2012, od 1. 1. 2013 je žalovaným Finanční úřad pro Karlo varský kraj.
I. Stručný obsah daňového řízení
Stěžovatel se na žalovaného obrátil dne 23. 12. 2010 s žádostí o prominutí příslušenství
daní dle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“). V textu žádosti uvedl, že žádá o prominutí všech příslušenství daní
vyměřených mu u všech daní v posledních šesti letech. Žalovaný dne 10. 1. 2011 vydal dle §74
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“), výzvu
k odstranění vad podání s odůvodněním, že žádost ze dne 23. 12. 2010 není úplná a má vady,
pro které není způsobilá k projednání. Žalovaný stěžovatele vyzval k doplnění označení
konkrétních platebních výměrů na úroky z prodlení a na penále úhrad daňových povinností
včetně doplnění předepsaných úroků a specifikace, za jaká zdaňovací období byly předepsány
a o jaký druh příjmů se jedná. Ke splnění této povinnosti mu stanovil lhůtu 15 dnů ode dne
doručení výzvy. Zároveň stěžovatele upozornil, že n ebudou-li vady podání odstraněny, stává
se podání uplynutím stanovené lhůty neúčinným v souladu s §74 odst. 3 daňového řádu.
Stěžovatel na výzvu reagoval podáním ze dne 29. 1. 2011, doručeným stejného dne
žalovanému, ve kterém uvedl, že žádal o prominu tí všech položek příslušenství, penále nebo
úroků u všech daní za posledních šest let před podáním žádosti o prominutí. Údaje, které jsou
výzvou žádány, nemá k dispozici, odkazuje na evidenci správce daně, který skutečnosti ohledně
výše příslušenství v jednotlivých položkách u jednotlivých daní eviduje. Pokud by žalovaný trval
na uvedení žádaných konkrétních údajů ze strany stěžovatele, potom žádá o poskytnutí výpisu
z evidence daňových povinností s uvedením příslušných skutečností, tento výpis by následně
doložil ke své žádosti.
Žalovaný dne 14. 4. 2011 vydal ve věci žádosti o prominutí příslušenství daní stěžovatele
ze dne 23. 12. 2010 vyrozumění o neúčinnosti podání. V textu vyrozumění odkázal na marné
uplynutí lhůty, která byla stěžovateli poskytnuta k odstranění vad podání. Žalovaný nepovažoval
skutečnosti uvedené v podání stěžovatele doručeném dne 29. 1. 2011 za způsobilé odstranit
vytýkané vady podání, proto se podání stalo v souladu s §74 odst. 3 daňového řádu neúčinným.
Stěžovatel se následně proti postupu žalovaného bránil stížností u nadřízeného správce
daně, který jeho podnět neshledal důvodným.
II. Žaloba a rozhodnutí krajského soudu
Stěžovatel podal u krajského soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti, ve které žádal,
aby žalovanému bylo uloženo vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele ze dne 23. 12. 2010.
V odůvodnění žaloby stručně uvedl, že žalovaný se dle jeho názoru nedůvodně odmítl zabývat
jeho podáním, vznesl neracionální požadavky na sdělení údajů od stěžovatele, které měl sám
k dispozici. Stěžovatel se domnívá, že jeho žádost o prominutí příslušenství daní ze dne
23. 12. 2010 měla všechny náležitosti, na základě kterých mohl žalovaný vydat rozhodnutí.
Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí citoval ustanovení §79
odst. 1 a §81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen
„s. ř. s.“) a judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se ochrany proti nečinnosti.
Za spornou otázku považoval posouzení, zda podání stěžovatele ze dne 23. 12. 2010 bylo
žádostí, na jejímž základě mělo být zahájeno řízení o prominutí příslušenství daní stěžovateli
a následně vydáno rozhodnutí dle §55a zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud dále
konstatoval, že k podání došlo za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, následně nabyl
účinnosti daňový řád. V souladu s §264 daňového řádu bylo v řízení o podání ze dne
23. 12. 2010 pokračováno dle daňového řádu a žádost byla posouzena podle podmínek
obsažených v dosavadních právních předpisech. Krajský soud dále citoval ustanovení §21
zákona o správě daní a poplatků a §74 daňového řádu, které stanoví v podstatě shodná kritéria
a postup v případě vad podání a stanovení důsledků při jejich neodstranění.
Krajský soud dospěl k závěru, že žádost stěžovatele ze dne 23. 12. 2010 neobsahovala
obecné náležitosti podání v daňové věci, neboť „co se navrhuje“ nebylo vyjádřeno dostatečně
konkrétně. Žalovaný tak dle názoru krajského soudu důvodně vyzval stěžovatele k upřesnění
žádosti a doplnění konkrétních platebních výměrů a dalších údajů. Lhůtu 15 dnů stanovenou
pro splnění této povinnosti považoval krajský soud za přiměřenou. Stěžovatel měl možnost
využít institutu potvrzení o stavu jeho osobního účtu a požádat dle §151 daňového řádu
o vystavení příslušného potvrzení. Stěžovatel byl řádně poučen o právních důsledcích případného
nevyhovění výzvě, včetně poučení o neúčinnosti podání při marném uplynutí lhůty. Stěžovateli
byla výzva doručena dne 16. 1. 2011, reagoval na ni dva dny před uplynutím stanovené lhůty.
V tomto podání požádal, aby mu byl poskytnut výpis z evidence daňových povinností
s uvedením položek vzniklého příslušenství daní, aby mohl doplnit svoji žádost. Posledním dnem
pro odstranění vad podání byl den 31. 1. 2011. Krajský soud zdůraznil, že před up lynutím lhůty
nedošlo k odstranění vad podání, stěžovatel též nepožádal dle §36 daňového řádu o prodloužení
lhůty za tímto účelem. Z těchto důvodů se podání stalo neúčinným, tento důsledek nastal dle §74
odst. 3 daňového řádu ex lege. Na tomto závěru dle krajského soudu nemůže nic změnit
ani okolnost, že podle obsahu byla odpověď žalobce na výzvu ze dne 29. 1. 2011 mimo jiné
žádostí o vystavení potvrzení o stavu jeho osobního účtu ve smyslu §151 daňového řádu.
III. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle jeho názoru
nesprávně posoudil právní otázku nepřiznání ochrany proti nečinnosti správního orgánu
z důvodů absence náležitostí podání.
Stěžovatel odkázal na obsah žádosti ze dne 23. 12. 2010 o prominutí příslušenství daní,
které mu byly vyměřeny za posledních šest let. Žádost byla zpracována zcela shodně jako
u dalších daňových subjektů, zvláště po doplnění žádosti ze dne 29. 1. 2011 měl finanční úřad
veškeré podmínky pro rozhodnutí. V ostatních případech, které stěžovatel dokládá v příloze,
finanční úřady rozhodovaly o stejné žádosti i bez jejího doplnění, a to kladným způsobem.
Správní orgán nesmí vyžadovat údaje, které má k dispozici, byť i jen nepřímo, ale zvláště
takové, které jsou plně v jeho dispozici. Žalovaný finanční úřad požadoval po stěžovateli
předložení položkové konkretizace jednotlivých příslušenství daně, což nebylo v reálných
možnostech stěžovatele a správní orgán tím překročil základní zásady postupu správních orgánů,
konkrétně §2 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel namítá, že jím podaná žádost byla
zcela v souladu s §21 zákona o správě daní a poplatků, neboť obsah tohoto podání byl zcela
zřejmý, zřetelný, srozumitelný a konkrétní, což potvrzuje i skutečnost, že ostatní správci daně
o takové žádosti rozhodovali.
Finanční úřad má dle zákona povinnost vést přesnou evidenci a pře dložit vyčíslení všech
položek na daňovém účtu daňového subjektu, tedy i příslušenství vznikajícího v zákonem
definovaném okamžiku. Postup správce daně, který požadoval předložení přesných položek
příslušenství daně, včetně uvedení čísel jednacích, je přepjatým formalismem, zvláště s ohledem
na skutečnost, že stěžovateli tyto položky nebyly závazně sděleny, nemohl tedy čísla jednací znát.
Stěžovatel na postup správce daně reagoval přiměřeně, požadoval sdělení a vyčíslení evidenc e
daňových účtů, aby mohl tyto údaje předložit jako požadovanou konkretizaci své žádosti.
Žalovaný však na tuto žádost reagoval velmi opožděně a původní žádost stěžovatele o prominutí
příslušenství daní zamítl.
Z přiložených rozhodnutí namátkou vybraných žádostí dvou daňových subjektů
stěžovatel dovozuje, že finanční úřady o podobných žádostech běžně rozhodují, podání bylo
dostatečně srozumitelné a zřetelné a nebylo možno je odmítnout. Finanční úřad v Karlových
Varech svým postupem naplnil znaky libovůle při odmítnutí podané žádosti.
Krajský soud zamítl žalobu s odůvodněním, že žádost stěžovatele ze dne 23. 12. 2010
nesplňovala obecné náležitosti podání v daňové věci, neboť nebyl dostatečně konkrétně vyjádřen
předmět žádosti („co se navrhuje“). Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí. Žádáno bylo
prominutí příslušenství daní, které byly vyměřeny za posledních šest let. Žalovaný vedl podle §62
zákona o správě daní a poplatků evidenci všech daňových a platebních povinností, jejich úhrad
nebo zániků, z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Muselo mu proto být dobře
známo, jaké příslušenství daně vzniklo u daní vyměřených za posledních šest let. Podání
stěžovatele tedy nemohlo mít vady, pro které nebylo způsobilé k projednání, neboť žalovanému
bylo známo, jaké příslušenství daně za posledních šest let vzniklo. Nebyl oprávněn vydat výzvu
podle §74 daňového řádu. Stěžovatel tudíž neměl povinnost upřesnit svou žádost o skutečnosti,
které byly žalovanému známé z vlastní úřední evidence. Z tohoto důvodu stěžovatel shledává
napadený rozsudek krajského soudu nezákonným a navrhuje jeho zrušení a přiznání náhrady
nákladů řízení.
Ke kasační stížnosti stěžovatel připojil mimo jiné kopii žádosti o prominutí příslušenství
daní jiného daňového subjektu, která byla podána 23. 10. 2010 u Finančního úřadu v Sokolově.
Je zde stručně formulována žádost o prominutí příslušenství daní dle §55a zákona o správě daní
a poplatků vyměřených u všech daní za posledních šest let. Dne 16. 12. 2011 bylo vydáno
uvedeným správcem daně o žádosti rozhodnutí, kterým bylo prominuto penále za prodlení
úhrady daně silniční splatné v roce 2005, 2006 a 2008.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle je jího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost napadeného
soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
ustanovení §109 odst. 3 a 4 vázán.
Stěžovatel učinil spornou výhradně otázku, zda jeho žádost ze dne 23. 12. 2010 byla
dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí o prominutí daní, měla všechny potřebné
náležitosti a správce daně byl povinen o ní meritorně rozhodnout. V řízení o kasační stížnosti
bude tedy předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu výhradně obsah a náležitosti
původního podání stěžovatele ze dne 23. 12. 2010. Tyto skutečnosti jsou relevantní
pro posouzení důvodnosti jeho žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.
Žalovanému by mohla být uložena povinnost vydat rozhodnutí o jeho žádosti o prominutí daní
pouze v případě, pokud by byl jeho postup spočívající v označení žádosti jako neúčinné shledán
v rozporu se zákonem.
Stěžovatel ve své žádosti o prominutí příslušenství daní uvedl, že žádá o prominutí všech
příslušenství u všech daní vyměřených za posledních šest let. Nebylo tedy sporu, v jakém rozsahu
žádal o prominutí. Otázkou je, zda z takto fo rmulované žádosti bylo možno dovodit, o jaká
příslušenství daní se jedná. Správce daně vyzval stěžovatele k doplnění označení konkrétních
platebních výměrů na úroky z prodlení a na penále úhrad daňových povinností včetně doplnění
předepsaných úroků a specifikace, za jaká zdaňovací období byly předepsány a o jaký druh příjmů
se jedná. Stěžovatel namítal, že tyto údaje měl správce daně k dispozici, neboť dle zákona vede
evidenci daní. Ani krajský soud neměl pochybnosti o tom, že správce daně těmito údaji
disponoval, neboť ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel měl ke splnění takto uložené
povinnosti využít institutu potvrzení o stavu jeho osobního účtu a požádat dle §151 daňového
řádu o vystavení příslušného ustanovení. O vydání tohoto potvrzení by stěžovatel žádal stejného
správce daně, který vydal předmětnou výzvu, poté by mu tyto údaje byly stěžovatelem
v odpovědi poskytnuty, bez jakýchkoliv úprav.
Zásadní otázkou tedy je, zda správce daně měl opodstatněné pochybnosti o obsahu
žádosti stěžovatele, ve smyslu, jakých daní, příslušenství a jakého rozsahu se žádost týká, pokud
stěžovatel formuloval svoji žádost o prominutí příslušenství daní tak, že žádá o prominutí všech
příslušenství všech daní vyměřených za posledních šest let. Dle názoru Nejvyššího správníh o
soudu by žalovaný mohl mít pochybnosti bránící věcnému projednání žádosti bez dalšího
upřesnění v případě, pokud by ze žádosti nebylo zřejmé, že stěžovatel žádá prominutí všech
příslušenství, ale například pouze některých, případně, pokud o prominutí žád al pouze v určité
části a nebylo zřejmé, v jaké. Vzhledem k jednoznačné formulaci, dle které žádal o prominutí
veškerých příslušenství u všech daní, nemohl vzniknout spor o rozsah, ale pouze o konkretizaci
těchto povinností výčtem všech dlužných příslušenství a specifikací platebních výměrů, kterými
byla vyměřena. Tyto údaje, tj. přesné určení daňových povinností, včetně příslušenství a jiných
skutečností, měl k dispozici pouze žalovaný jakožto správce daně.
Správce daně vede dle §149 daňového řádu evid enci daní, jejímž předmětem
je zaznamenávání vzniku, stanovení, splnění, popřípadě jiného zániku daňových povinností,
z toho vyplývajících přeplatků, nedoplatků a případných převodů, tyto údaje jsou evidovány
na osobních daňových účtech. Osobní daňový účet je veden pro jednotlivé daňové subjekty
odděleně za každý druh daně. Z údajů evidence daní správce daně na žádost daňového subjektu
vystaví potvrzení o stavu jeho osobního daňového účtu (§151 odst. 1 daňového řádu).
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný požadoval výzvou k odstranění vad podání
po stěžovateli poskytnutí údajů, které mohl stěžovatel spolehlivě získat pouze z evidence vedené
žalovaným.
Účelem vydání výzvy dle §74 odst. 1 daňového řádu je odstranit vady podání, pro které
podání není možné projednat. V projednávané věci sám správce daně označil za chybějící údaje,
které požadoval doplnit, výhradně skutečnosti zaznamenané v jím vedené evidenci daní. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že pokud daňový subjekt neuvede v podání údaje, které má správce
daně k dispozici, potom pouze absence těchto údajů bez dalšího nezpůsobuje vady podání
ve smyslu §74 odst. 1 daňového řádu, které by znemožňovaly jeho projednání.
Postup žalovaného spočívající ve vydání výzvy k doplnění údajů, které by musel
stěžovatel vyžádat zpětně z jím vedené evidence, byl v rozporu se základní zásadou daňového
řízení zakotvenou v §5 odst. 3 daňového řádu, dle které správce daně šetří práva a p rávem
chráněné zájmy daňových subjektů a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové
prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že krajský soud v napadeném
rozsudku nesprávně posoudil otázku zákonnosti postupu žalovaného při vyhodnocení
projednatelnosti žádosti stěžovatele ze dne 23. 12. 2010. Kasační stížnost stěžovatele byla proto
shledána důvodnou, rozsudek krajského soudu byl dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení ve věci
kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu