ECLI:CZ:NSS:2013:9.APS.10.2012:19
sp. zn. 9 Aps 10/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M. L.,
zastoupený JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti
žalovanému: Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Moravské nám. 1/1, Brno, ve
věci ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, č. j. 30 A
18/2011 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v postupu žalovaného, který
neprovedl zápis jeho vlastnického práva záznamem dle rozhodnutí soudu.
I. Průběh správního řízení
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 4 C 376/94,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 44 Co 175/2004, bylo
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uloženo Podniku bytového
a tepelného hospodářství Vyškov uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání v rozhodnutí
specifikovaných nemovitostí. Stěžovatel odeslal žalovanému návrh na zápis vlastnického práva
k těmto nemovitostem záznamem, a to na základě uvedených rozsudků soudů. V návrhu též
poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009. Dle tohoto
rozhodnutí je rozsudek, kterým byla povinné osobě uložena povinnost uzavřít s oprávněnou
osobou dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., rozhodnutím státního orgánu, podle
kterého je katastrální úřad povinen v souladu s §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. zapsat
vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí
záznamem. Žalovaný však požadovaný záznam neprovedl. Svůj postup odůvodnil odkazem na
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které rozsudek nahrazující projev vůle jedné
smluvní strany sám o sobě nevyvolává právní účinky přechodu vlastnictví a v těchto případech
se vlastnictví zapisuje vkladem podle §2 zákona č. 265/1992 Sb. Stěžovatelem uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu zastávající opačný názor žalovaný označil za kontroverzní a ojedinělý,
ke kterému se správní orgány nepřiklonily, včetně nadřízeného orgánu žalovaného.
II. Žaloba a řízení před krajským soudem
Stěžovatel ve výše popsaném postupu žalovaného spatřoval nezákonný zásah. Odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího soudu a zdůraznil, že rozhodnutí soudu vydané v jeho případě založilo
jeho vlastnické právo jakožto oprávněné osoby. Domnívá se, že žalovaný nemůže ignorovat
aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu a odvolávat se na stanovisko nadřízeného orgánu. Žádal,
aby krajský soud vydal rozsudek, kterým by žalovanému zakázal pokračovat v porušování práva
žalobce tím, že neprovede zápis jeho vlastnictví k nemovitostem záznamem na základě návrhu
ze dne 11. 10. 2010.
Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Za podstatu sporu označil rozdílnou judikaturu
Nejvyššího soudu, z tohoto důvodu si vyžádal stanovisko předsedy Občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k této otázce. Dotázaný v odpovědi ze dne 25. 9. 2012
připustil existenci rozdílných právních názorů na otázku účinků rozsudků soudů ukládajících
povinné osobě povinnost uzavření dohody o vydání nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb. Podle
jeho vyjádření byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zaujaty následující právní názory:
a) pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení;
b) účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného;
c) rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou dohodu má za následek, že dnem
právní moci rozsudku je taková dohoda uzavřena;
d) jde-li o dohodu, resp. smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného
soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva;
e) písemná dohoda uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou o vydání nemovité věci
podléhá vkladu do katastru nemovitostí.
Krajský soud odkázal na rozsudek vydaný o shodné otázce Nejvyšším správním soudem
(ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 Aps 2/2005 - 107, dostupný na www.nssoud.cz), ve kterém je vyjádřen
názor, že vlastnické právo nabývané na základě dohody o vydání nemovitostí uzavřené dle §5
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se zapisuje do katastru nemovitostí vkladem, to platí i v případě,
kdy projev vůle povinného směřující k vydání nemovitosti o právněným byl nahrazen
rozhodnutím soudu. Tento názor respektují katastrální úřady ve své praxi, což je dle krajského
soudu v souladu se zákonem.
Krajský soud podrobně odůvodnil svůj závěr, podle kterého rozhodnutí soudu
nahrazující vůli povinné osoby k uzavření smlouvy o vydání nemovitosti vytváří stejný právní
stav, jako by účastníci bez soudní ingerence uzavřeli smlouvu či dohodu. Následně je třeba
respektovat občanskoprávní úpravu, která vyžaduje k nabytí vlastnického práva na základě
smlouvy (dohody) vklad do katastru nemovitostí. Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený
v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 530/2009 je třeba považovat za menšinový názor. Z těchto důvodů
nepovažoval postup žalovaného za nezákonný zásah.
III. Kasační stížnost
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, neboť se s jeho
argumentací neztotožnil. Vyjádřil přesvědčení, že jeho vlastnictví k nemovitostem mělo být
do katastru nemovitostí zapsáno záznamem dle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. na základě
pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo povinné osobě uloženo uzavřít se stěžovatelem
jakožto oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti. Na podporu svého názoru odkázal
na výše zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu zastávající k této otázce stejný názor.
Stěžovatel upozornil na skutečnost, že restituční řízení probíhalo 13 let. Domnívá
se, že vyhověním jeho žalobě v restitučním řízení mu byl předmětný majetek vrácen a bylo
mu přiznáno vlastnictví k nemovitostem uvedeným v rozsudku. Takový závěr soudů by měl být
zapsán do katastru nemovitostí záznamem, nikoliv vkladem. Povinná osoba by s ním nikdy
dobrovolně dohodu o vydání věci neuzavřela, její vůle byla nahrazena soudním rozhodnutím,
které je proto podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stěžovatel namítá nesmyslnost
absolvování vkladového řízení po náročném pravomocně skončeném soudním řízení o vydání
věci. Považuje to za snižování významu soudního rozhodnutí. Výsledek soudního řízení by mohl
být vkladovým řízením zcela popřen. Jím podaný návrh na vklad do katastru nemovitostí byl
zamítnut s odůvodněním, že geometrický plán tvořící nedílnou součást soudního rozsudku
neodpovídá současnému stavu zápisů v katastru nemovitostí a povinná osoba v době podání
návrhu na vklad neexistuje. Výsledkem postupu katastrálního úřadu je stav, kdy stěžovateli bylo
přiznáno v soudním řízení vlastnické právo, dodnes však není schopen docílit jeho zápisu
do katastru nemovitostí. Je proto přesvědčen, že žalovaný se vůči němu dopustil nezákonného
zásahu, jehož důsledky dosud trvají. Žádá proto zrušení napadeného rozsudku krajského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní uplatněny důvody
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost napadeného soudního rozhodnutí
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán.
Spornou otázkou v řízení je výhradně posouzení, zda žalovaný jakožto správní orgán
je oprávněn posuzovat obsahově rozhodnutí soudů (zde Nejvyššího soudu) a v případě jejich
rozporuplnosti rozhodnout, jakým z vyslovených názorů se bude řídit. Stěžovatel se v kasační
stížnosti věnoval zpochybnění závěrů, dle kterých je zápis vlastnického práva přiznaného
rozhodnutím soudu nahrazujícím vůli povinné osoby k vydání nemovitosti dle zákona
č. 87/1991 Sb. nutno učinit vkladem, nikoliv záznamem na základě soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud k této argumentaci uvádí, že jak již sdělil předseda Občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, na tuto otázku existuje více názorů zastávaných
dokonce vrcholným soudem, každý z nich má své zastánce a odpůrce. Je zřejmé, že se jedná
o negativní jev, který zpochybňuje právní jistotu i autoritu soudních rozhodnutí. Pokud však tato
situace nastane a přetrvává, správní orgán je povinen si v případě rozporné judikatury soudů
stejného stupně učinit svůj závěr (a ten řádně odůvodnit) ohledně otázek, které se týkají jeho
rozhodovací činnosti. Povinností správního orgánu je postupovat ve skutkově i právně shodných
řízeních jednotně [§2 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen
„správní řád“)]. Je zcela vyloučeno, aby správní orgán ve shodných řízeních postupoval různým
způsobem s odkazem na to, že se účastníci dovolávají rozdílných rozhodnutí soudů.
Katastrální úřad měl proto nejen právo, ale i povinnost, zvolit mezi rozpornými názory
vyslovenými Nejvyšším soudem ten, který je dle jeho názor u správný a dle něhož bude v řízení
postupovat. Názor zvolený žalovaným byl opakovaně vysloven a odůvodněn Nejvyšším soudem,
lze konstatovat, že má zákonnou oporu a vychází z logických premis a závěrů. Postup žalovaného
při zapsání vlastnictví k nemovitosti na základě rozsudku vydaného podle zákona č. 87/1991 Sb.
nelze bez dalšího prohlásit za nezákonný pouze z důvodu, že existuje i protichůdný názor ,
který byl rovněž aprobován některými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Tento rozpor je příslušný
s konečnou platností vyřešit pouze velký senát Nejvyššího soudu v souladu s §20 zákona
č. 6/2002 Sb. Je třeba však zdůraznit, že pokud se žalovaný správní orgán přiklonil k závěrům,
dle kterých je nutno vlastnictví ve výše uvedených případech zapsat vkladem, musí té ž jasně
prezentovat, že tento způsob je pro účastníky soudních řízení prakticky uskutečnitelný.
Je nepřípustné, aby správní řízení o vkladu vlastnického práva pop řelo výsledek soudního řízení
s odkazem na případné nesrovnalosti vzniklé např. v důsledku dlouhé doby trvání soudního
řízení, které není možno ze strany stěžovatele již nijak ovlivnit .
Nejvyšší správní soud konstatuje, že vzniklý spor považuje spíše za důsledek správní
praxe katastrálních úřadů při zápisech vlastnického práva dle rozhodnutí soudů vydaných podle
zák. č. 87/1991 Sb. Správní praxe žalovaného ohledně povinnosti podat na základě rozsudku
ukládajícího povinné osobě povinnost uzavření dohody o vydání nemovitosti dle zákona
č. 87/1991 Sb. návrh na vklad do katastru nemovitostí není sama o sobě v rozporu se zákonem,
pokud žalovaný je schopen i v řízení o vkladu zohlednit případné výjimečné skutečnosti
vyplývající ze zvláštnosti takto vyvolaných řízení a nepřičítat je k tíži účastníkům řízení bez jejich
zavinění. Katastrální úřady zastávající stejnou praxi jsou povinny v souladu s §2 odst. 4
správního řádu dbát o to, aby přijatá řešení byla v souladu s veřejným zájmem. V případě nutnosti
realizace soudního rozhodnutí je veřejný zájem nezpochybnitelný.
Žalovaný je tedy v řízení tohoto druhu s ohledem na okolnosti věci povinen maximálně
šetřit práva žadatelů o vklad, postupovat v souladu se všemi zásadami správního řízení a snažit
se jim poskytovat součinnost potřebnou k realizaci jeho práv vyplývajících ze soudních
rozhodnutí. Zejména je povinen účastníkům poskytnout srozumitelné poučení o tom, jakým
způsobem mohou uplatnit svá práva. Případné výtky vůči postupu katastrálního úřadu v řízení
o vkladu vlastnického práva je nutno řešit v rámci tohoto řízení příslušnými opravnými
prostředky.
Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla
proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu