ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.101.2012:60
sp. zn. 9 As 101/2012 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. M., zast.
JUDr. Josefem Haščákem, advokátem se sídlem Jana Nerudy 868/22, Kynšperk nad Ohří, proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 8. 2010, č. j. KUJI 61472/2010, sp. zn. OOSČ 3263/2010 OOSC/98, ve
věci přestupku, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 10. 5. 2012, č. j. 57 A 68/2010 - 175,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2010, č. j. KUJI 61472/2010,
sp. zn. OOSČ 3263/2010 OOSC/98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 12. 4. 2010,
č. j. DOP/58726/2009/2451/2009-mikli. Posledně zmíněným správním rozhodnutím byl
žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o přestupcích“), který spáchal
tím, že na dálnici D1, v prostoru km 136 ve směru na Brno, mu byla na úseku s nejvyšší
povolenou rychlostí 130 km/h naměřena rychlost 191 km/h. Při zvážení možné odchylky
měřícího zařízení ± 3 % byla nejnižší skutečná rychlost 185 km/h. Za tento přestupek byla
žalobci uložena pokuta ve výši 5000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu šesti měsíců a byla mu uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Krajský soud ve věci rozhodoval poté, co jeho předchozí dva rozsudky ve věci byly
zrušeny Nejvyšším správním soudem (šlo o rozsudek krajského soudu ze dne 17. 1. 2011,
č. j. 57 A 68/2010 - 29, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 8. 2011, č. j. 9 As 43/2011 - 67, a dále o rozsudek krajského soudu ze dne 21. 11. 2011,
č. j. 57 A 68/2010 - 88, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 2. 2012, č. j. 9 As 21/2012 - 39; všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz).
Krajský soud s odkazem na předešlý rozsudek Nejvyššího správního soudu v dané věci
konstatoval, že omluvu z nařízeného ústního jednání datovanou dnem 22. 4. 2010, kterou
stěžovatel správnímu orgánu zaslal až poté, co bylo dne 12. 4. 2010 vydáno prvostupňové správní
rozhodnutí, nelze považovat za náležitou či bezodkladnou. Ze samotných vyjádření stěžovatele
totiž vyplynulo, že povaha jeho pracovní neschopnosti mu neznemožnila omluvit se předem,
a nespoléhat tak až na omluvu následnou. Vzhledem k tomu, že zmíněnou omluvu ze dne
22. 4. 2010 nebylo možno považovat za náležitou či bezodkladnou, krajský soud se zabýval
hodnocením předešlé omluvy, o níž stěžovatel tvrdil, že ji ještě v době před vydáním správního
rozhodnutí v průběhu své pracovní neschopnosti správnímu orgánu zasílal, a to prostřednictvím
svého švagra, který ji měl poslat „obyčejnou“ poštou, tj. nikoli doporučeně. Tato omluva
správnímu orgánu doručena nebyla. Krajský soud si proto vyžádal sdělení pošty, prostřednictvím
které měla být zásilka odeslána, a také pošty v místě, kam byla zásilka adresována. Česká
pošta, s. p., krajskému soudu sdělila, že není možné potvrdit, zda byla ve dnech 9. 4. 2010
a 10. 4. 2010 na poště podána obyčejná listovní zásilka, jelikož taková evidence není vedena.
Krajský soud si též vyžádal seznam všech doručených písemností došlých na odbor dopravy
Městského úřadu Velké Meziříčí v období od 9. 4. 2010 do 21. 4. 2010, z něhož zjistil, že odbor
dopravy zapisuje veškeré došlé i odeslané zásilky a že zásilka, o níž stěžovatel tvrdil, že byla
odeslána v daném období, tomuto správnímu orgánu nedošla. Krajský soud nepovažoval
za nutné vyslechnout stěžovatelem navrženého svědka (stěžovatelova švagra), ten by totiž mohl
dosvědčit jen to, že zásilku poslal. Nemohl však již dosvědčit pro věc podstatnou skutečnost,
že omluva byla správnímu orgánu skutečně doručena. Tato případná svědecká výpověď nemohla
jakkoli změnit závěr, že omluva správnímu orgánu nedošla, správní orgán o ní nevěděl a nemohl
z ní tak vycházet.
Krajský soud uzavřel, že stěžovatel v žalobě neuplatnil námitku, že se přestupku
nedopustil, namítal pouze vady procesního charakteru, které v napadeném rozhodnutí shledány
nebyly. Žalobu proto zamítl.
Stěžovatel uvedený rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností. V první řadě
vyjádřil své přesvědčení, že ust. §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nepředstavuje překážku přípustnosti
jeho kasační stížnosti, jelikož jejím důvodem je to, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Dle přesvědčení stěžovatele by kasační stížnost byla
přípustná i tehdy, kdyby Nejvyšší správní soud dovodil, že jeho právní názor limitující krajský
soud byl omezen jen na závěr, že druhá omluva v pořadí nebyla omluvou včasnou. V takovém
případě dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil jinou otázku, než která byla obsahem
závazného právního názoru kasačního soudu.
Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku včasnosti v pořadí první
stěžovatelovy omluvy z jednání nařízeného na den 12. 4. 2010. Krajský soud dovodil, že omluvu
lze považovat za řádnou jedině tehdy, pokud byla správnímu orgánu včas doručena, stěžovatel
se však domnívá, že rozhodné je, zda byla omluva řádně a včas předána k poštovní přepravě.
Účastník přestupkového řízení nemůže nést riziko ztráty, zpoždění či zkázy zásilky, zvláště pokud
je zásilka přepravována prostřednictvím zákonem aprobovaného poštovního doručovatele.
Z ústního jednání o přestupku se může obviněný z přestupku omluvit, nemůže-li
se z objektivních důvodů k jednání dostavit. Soudní praxe dovodila, že za řádnou omluvu lze
považovat i omluvu učiněnou ex post, nebylo-li možné se omluvit před jednáním. Zásadně
je včasnost omluvy limitována lhůtou – datem konání ústního jednání. Podle §40 odst. 1 písm. d)
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je lhůta zachována
také tehdy, je-li posledního dne lhůty podána poštovní zásilka adresovaná správnímu orgánu,
která obsahuje podání, držiteli poštovní licence. Pro posouzení včasnosti omluvy je rozhodné,
zda byla zásilka k poštovní přepravě předána, nikoli to, zda byla doručena. Stěžovatel v dané
souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 120/96,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 419/2006.
Prokázat podání zásilky k poštovní přepravě je dle stěžovatele možné i za pomoci
svědecké výpovědi, nikoli pouze pomocí podacího lístku či jiného listinného důkazu. Opačný
výklad by opětovně zaváděl tzv. legální teorii důkazní, dle které bylo možné určitou skutečnost
prokazovat jen pomocí určitého důkazu. Odhlédnout nelze, jak uvedl stěžovatel,
ani od konkrétních skutkových okolností daného případu, kdy stěžovatel byl v době odeslání
omluvy absolutně nepohyblivý a nebýt návštěvy jeho švagra, nemohl by odeslání omluvy zajistit.
Stěžovatel sice požádal svého švagra, aby omluvu poslal tzv. doporučeně, takovou službu si však
nemohl jakkoli vynutit a nemůže jít k tíži stěžovatele, že omluva byla odeslána v obyčejné zásilce.
Dle stěžovatele krajský soud pochybil v hodnocení, že se z nařízeného jednání neomluvil, jelikož
správní orgán neevidoval doručenou omluvu.
Rozsudku krajského soudu stěžovatel dále vytkl nepřezkoumatelnost. Stěžovatel dle
svého tvrzení v řízení před krajským soudem uplatnil shodnou argumentaci, jakou vtělil
do kasační stížnosti. Učinil tak písemným vyjádřením ze dne 13. 5. 2012. Ve vyjádření reagoval
na soudem předestřený úmysl odmítnout navrhovaný důkaz výslechem švagra. Ve vyjádření
argumentoval, že rozhodnou skutečností pro posouzení včasnosti omluvy je okamžik jejího
podání k poštovní přepravě, a svou argumentaci podpořil toutéž judikaturou, na kterou odkázal
v kasační stížnosti. Krajský soud se však touto argumentací vůbec nezabýval a zcela ji opominul.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nepřípustnou dle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť napadá rozsudek krajského soudu, který rozhodoval znovu poté,
co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, přičemž krajský soud
se přidržel závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Z procesní opatrnosti však
žalovaný uvedl, že napadený rozsudek považuje za zákonný a správný a setrval na svých
dřívějších vyjádřeních. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu považuje
za nepřípadný, jelikož obě rozhodnutí se týkala situace, kdy nebyly pochybnosti o tom, že zásilka
byla odeslána vhozením do schránky, což však není případ stěžovatele. Dle názoru žalovaného
ničím nepodložené stěžovatelovo tvrzení, že omluvu odeslal prostřednictvím třetí osoby, není
způsobilé zpochybnit zákonnost postupu správních orgánů.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodům podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
O nynější kasační stížnosti zdejší soud rozhoduje za stavu, kdy předchozí dva rozsudky
krajského soudu v dané věci (rozsudky ze dne 17. 1. 2011, č. j. 57 A 68/2010 - 29, a ze dne
21. 11. 2011, č. j. 57 A 68/2010 - 88) byly zdejším soudem zrušeny (rozsudky ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 9 As 43/2011 - 67, a ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 21/2012 - 39). Jak stěžovatel, tak žalovaný
se přitom ve vztahu k této skutečnosti vyjadřovali k přípustnosti kasační stížnosti, každý ovšem
s opačným závěrem. Zdejší soud proto stručně uvede své hodnocení přípustnosti nynější kasační
stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., dle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Citované ustanovení brání tomu, aby se zdejší soud znovu zabýval otázkami, k nimž se již
v podmínkách dané věci vyjádřil v dřívějším zrušujícím rozhodnutí, nebo aby se zabýval
námitkami, které mohly být uplatněny již v předešlé kasační stížnosti. Citované ustanovení však
nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu
procesní pochybení či nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nelze je vztáhnout ani na případy,
kdy kasační námitky směřují k právní otázce v předchozí kasační stížnosti neřešené proto,
že - zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena
být nemohla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované pod č. 2365/2011 Sb. NSS). Nahlíženo těmito požadavky
je nynější kasační stížnost přípustná.
Právní hodnocení krajského soudu v nyní napadeném rozsudku se totiž vztahovalo
k omluvě, o níž stěžovatel tvrdil, že ji prostřednictvím svého švagra správnímu orgánu zaslal
v době své pracovní neschopnosti, a o níž správní orgány tvrdily, že jim nedošla.
V předcházejícím rozsudku v dané věci zdejší soud zavázal krajský soud, aby právě ve vztahu k
této omluvě nasměroval svou pozornost, nicméně zdejší soud zmíněnou omluvu jakkoli
nepodroboval svému věcnému hodnocení a ani tak tehdy činit nemohl, v daném ohledu tak pro
krajský soud ve vztahu k ní nevytyčil žádný závazný právní názor. Byl to pak až nyní napadený
rozsudek krajského soudu, v němž se poprvé objevuje meritorní hodnocení zmíněné omluvy.
Kasační stížnost směřující do tohoto hodnocení tak nemůže být dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
nepřípustná; dle tohoto ustanovení též nemůže být kasační stížnost nepřípustná v té části, v níž
je namítána nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu. V případě, že by tato námitka byla důvodná, nebylo by již z podstaty nepřezkoumatelnosti
možno rozsudek plně přezkoumávat. Stěžovatel v daném ohledu rozsudku krajského soudu vytkl,
že nereagoval na jeho argumentaci ve vyjádření ze dne 13. 5. 2012, v němž se vymezil proti
úmyslu krajského soudu odmítnout navržený důkaz k odeslání omluvy výslechem stěžovatelova
švagra a v němž uvedl, že rozhodné pro posouzení včasnosti omluvy je okamžik jejího podání
k poštovní přepravě.
Před samotným vypořádáním této námitky se zdejší soud vyjádří k datu vynesení
rozsudku krajského soudu. Jakkoli je na rozsudku krajského soudu uvedeno, že byl vynesen dne
10. 5. 2012, čemuž odpovídá i datum na protokolu o jednání před tímto soudem, na jehož konci
byl rozsudek vynesen, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že datum 10. 5. 2012 je zde
uvedeno chybně a jednání, na němž byl rozsudek vynesen, se uskutečnilo až dne 14. 5. 2012.
Na datum 14. 5. 2012 totiž bylo jednání odročeno, jak vyplývá z č. l. 155 spisu krajského soudu.
Ze samotného protokolu o jednání vyplývá, že soud měl k dispozici substituční plnou moc
ze dne 11. 5. 2012 a že žalobce předložil soudu své vyjádření ze dne 13. 5. 2012. Pokud tedy
stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na to, že krajský soud v rozsudku nereagoval na jeho
vyjádření ze dne 13. 5. 2012, nelze soudit, že by stěžovatel toto své vyjádření podával až poté,
co krajský soud vynesl rozsudek, jelikož ten nebyl vynesen 10. 5. 2012, jak se v něm uvádí,
ale až 14. 5. 2012. Za takové situace má význam vůbec posuzovat, zda krajský měl na zmíněné
vyjádření reagovat, příp. zda tak adekvátně učinil.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný
nepovažuje. Jak sám stěžovatel uvedl ve svém vyjádření, k němuž se dle jeho názoru krajský soud
řádně nevyjádřil, uváděl argumenty svědčící z jeho pohledu o nutnosti vyslechnout svědka
a o tom, že rozhodný je okamžik podání omluvy k poštovní přepravě, nikoli její doručení.
Z rozsudku krajského soudu je však ve vztahu k tomu, na co stěžovatel poukazoval, patrné
hodnocení soudu. Krajský soud jasně konstatoval, že správní orgán nemůže vycházet z omluvy,
o níž se vůbec nedozvěděl. Za podstatné tak krajský soud považoval zhodnocení, zda vůbec byla
správnímu orgánu doručena omluva, o níž stěžovatel tvrdil, že ji prostřednictvím švagra
v obyčejné listovní zásilce posílal, přičemž soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Na uvedené
pak navazuje konstatování krajského soudu, že vyslechnout stěžovatelova švagra nebylo nutné,
jelikož ten mohl svědčit jen o tom, že zásilku odesílal, ale nemohl již potvrdit rozhodnou
skutečnost, zda byla správnímu orgánu doručena.
Krajský soud tak zaujal právní názor odlišný od stěžovatele, to však nečiní jeho rozsudek
nepřezkoumatelným, jelikož jsou z něj patrné důvody, proč krajský soud dospěl k závěrům
v rozsudku uvedeným a proč nepřisvědčil argumentaci stěžovatele.
Nejvyšší správní soud následně přikročil k hodnocení dalších kasačních námitek,
dle kterých krajský soud posoudil včasnost omluvy nesprávně, pokud dovodil, že omluvu lze
považovat za řádnou jen tehdy, byla-li správnímu orgánu včas doručena. Stěžovatel se naopak
domnívá, že rozhodnou skutečností pro posouzení včasnosti omluvy je, zda byla omluva řádně
a včas předána k poštovní přepravě.
Na prvním místě je nutno poznamenat, že ve vztahu k omluvě, o níž stěžovatel tvrdil,
že ji prostřednictvím svého švagra správnímu orgánu zaslal ještě před nařízeným jednáním,
krajský soud nehodnotil její bezodkladnost. Krajský soud totiž vyšel z toho, že omluva, která není
správnímu orgánu vůbec doručena, nemůže být tímto orgánem zohledněna v jeho rozhodovací
činnosti již z prostého důvodu, že o ní vůbec neví. Omluva, o níž stěžovatel tvrdí, že ji zaslal
prostřednictvím svého švagra, přitom správnímu orgánu nedošla, o čemž se dokazováním krajský
soud přesvědčil. Výhrady, které proti zmíněné omluvě krajský soud měl, se netýkaly její
bezodkladnosti, ale samotné skutečnosti, zda vůbec byla vůči správnímu orgánu v dané věci
učiněna. Až o následné omluvě ze dne 22. 4. 2010, tj. o omluvě, která správnímu orgánu skutečně
došla, ale která byla učiněna až po nařízeném ústním jednání, se krajský soud vyjadřoval, že nešlo
o omluvu bezodkladnou, a tím i náležitou. Ohledně hodnocení této následné omluvy však krajský
soud plně vycházel z předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 9 As 43/2011 - 67.
Pro přezkum rozhodnutí krajského soudu v nynější věci tak nemá relevanci stěžovatelova
argumentace o včasnosti omluvy, která byla dle stěžovatele odeslána jeho švagrem, ale pouze
ta část argumentace, zda bylo možno reflektovat omluvu, která správnímu orgánu nebyla vůbec
doručena. Je tomu tak proto, že krajský soud u zmíněné omluvy nehodnotil její bezodkladnost,
takže stěžovatelova argumentace o včasnosti se v daném ohledu míjí s rozhodovacími důvody
krajského soudu.
K samotnému hodnocení omluvy dle stěžovatele odeslané jeho švagrem, která však
správnímu orgánu nedošla, je nutno nejprve poukázat na právní regulaci. Dle §74 odst. 1 zákona
o přestupcích „o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného
z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo
se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“ Citované ustanovení navazuje na čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, který každému zajišťuje právo mj. na to, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti. Jak přitom již dovodil Ústavní soud, čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod lze vztáhnout i na řízení o přestupcích před správním orgánem (blíže
viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, publikovaný jako N 38/32
SbNU 373).
Uplatnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného z přestupku
předpokládá součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany samotného obviněného
z přestupku. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému z přestupku vytvořil
podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na projednání přestupku v jeho přítomnosti.
Jde především o nutnost obviněného řádně předvolat k jednání. Již samotná povaha práva
na projednání přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi vyžaduje též jistý
stupeň součinnosti také ze strany obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom,
že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, v těch svým charakterem výjimečných
případech, kdy se nemůže dostavit, byť se chce jednání zúčastnit.
Právo obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti zcela jistě může
napomoci tomu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a již při jednání lze realizovat právo vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které se obviněnému z přestupku kladou za vinu, a k důkazům o nich.
Realizace tohoto práva tak směřuje k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není
a ani nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit
projednání přestupku, z něhož je obviněn. Na obviněného z přestupku tak lze v souvislosti
s výkonem práva na projednání přestupku v jeho přítomnosti klást požadavky zaručující, že ústní
jednání o přestupku bude možné efektivně realizovat.
Tyto požadavky se pak týkají především situace, kdy se z důvodů na své straně nemůže
obviněný účastnit již nařízeného jednání o přestupku a souvisí s omluvou z jednání. V případě,
že se obviněný z přestupku ústního jednání nemůže účastnit a svou nepřítomnost náležitě
omluví, nelze ústní jednání konat a musí být odročeno. Naopak v případech, kdy byl obviněný
z přestupku řádně předvolán a bez omluvy se nedostavil, přičemž se před samotným jednáním
omluvit mohl, ústní jednání o přestupku může proběhnout i bez účasti obviněného (srov. §74
odst. 1 zákona o přestupcích). Omluva v těchto případech hraje rozhodující roli pro postup
správního orgánu.
Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá, to předpokládá jak její
bezodkladnost, tak i relevantnost důvodů, o něž se opírá. To poskytuje možnost obviněnému
z přestupku dosáhnout odročení jednání z důvodů spočívajících na jeho straně. Právní institut
omluvy z ústního jednání o přestupku tak pro obviněného z přestupku představuje určité
zákonem předvídané dobrodiní, jehož využití je však nutno spojit s požadavky, které zaručí jeho
výkon, jenž nebude kolidovat se samotným účelem řízení – projednáním přestupku.
Kromě zmíněné náležitosti omluvy je přirozeným požadavkem její sdělení správnímu
orgánu. Jak již ve svém rozsudku reflektoval krajský soud, správní orgán nemůže vycházet
z omluvy, o níž ani neví. Je věcí obviněného z přestupku, jakou formou svou omluvu správnímu
orgánu sdělí. Zákon jej v tomto směru nijak nelimituje a přichází tak v úvahu nejrůznější formy
jejího sdělení, např. poštou, e-mailem, faxem, telefonicky, osobně, prostřednictvím k tomu
pověřené osoby atd. Lze však po obviněném z přestupku žádat, aby volil natolik spolehlivý
způsob sdělení omluvy, že bude zaručeno, že se o omluvě správní orgán skutečně dozví.
To správnímu orgánu v rámci možností napomůže minimalizovat jinak zbytečně vynaložené
náklady na ústní jednání, které se nakonec konat nebude, a to např. tím, že předvolaní svědci
budou moci být předem zpraveni o odročení jednání, nebo tím, že kapacity správního orgánu
nebudou blokovány ve vztahu k ústnímu jednání, které se vůbec neuskuteční.
V postupu správního orgánu, který provedl ústní jednání v nepřítomnosti obviněného,
jenž byl řádně předvolán, ale k jednání se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého
důvodu, nelze spatřovat žádné pochybení, jehož by se správní orgán v době ústního jednání mohl
vyvarovat. Je tak logické, že za naznačených okolností se zpravidla ústní jednání bez účasti
obviněného uskuteční. Tak tomu bylo i v nynější věci. Správní orgán stěžovatele s dostatečným
předstihem předvolal k ústnímu jednání nařízenému na 12. 4. 2010 poté, co se nemohla
uskutečnit v průběhu posledních pěti měsíců předchozí tři nařízená jednání (na 14. 12. 2009,
27. 1. 2010 a 3. 3. 2010), jelikož se z nich vždy několik málo dní před jejich konáním stěžovatel
omluvil. Vzhledem k tomu, že k jednání nařízenému na den 12. 4. 2010 byl stěžovatel řádně
předvolán a správnímu orgánu tehdy nebyla sdělena žádná omluva a ani neznal důvod
stěžovatelovy nepřítomnosti, uskutečnil ústní jednání o přestupku, na němž taktéž vydal
rozhodnutí.
Po stěžovateli přitom bylo možné žádat, aby se z jednání předem omluvil. Jak sám uvedl,
dne 9. 4. 2010 (viz protokol o jednání před krajským soudem ze dne 17. 1. 2011 a též ze dne
26. 3. 2012) nebo dne 10. 4. 2010 (viz stěžovatelovo písemné sdělení ze dne 26. 3. 2012) byla
správnímu orgánu prostřednictvím švagra zasílána omluva. Je tak zřejmé, že stěžovatel se předem
omluvit mohl (k tomu blíže předchozí rozsudek zdejšího soudu v této věci ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 9 As 43/2011 - 67). Stěžovateli přitom muselo být známo, že šlo již o čtvrté ústní jednání
v řadě, jehož se z důvodů spočívajících ryze na jeho straně nemohl účastnit, mohl tak důvodně
předpokládat, že nebude-li správnímu orgánu sdělena jeho omluva předem, ústní jednání se dne
12. 4. 2010 uskuteční. To již s ohledem na skutečnost, že ačkoli se správní orgán posledních pět
měsíců snažil přestupek projednat, nebylo to vzhledem k důvodům na straně stěžovatele možné.
Za tohoto sledu událostí bylo zcela namístě volit bezpečný způsob sdělení omluvy, aby měl
stěžovatel jistotu, že správní orgán bude o jeho omluvě informován.
Jak již zdejší soud uvedl výše, institut omluvy z ústního jednání o přestupku klade
i na obviněného, který se omlouvá, požadavky a zcela rozhodně nejde o nástroj, který by měl
sloužit k naprostému znemožnění projednání přestupku. V případě sériových omluv z jednání lze
po obviněném spravedlivě žádat, aby při každé další omluvě stále více úzkostlivěji dbal na to,
aby naplnil požadavky na něj kladené v souvislosti s omluvou. Jakkoli má obviněný z přestupku
právo na jeho projednání ve své přítomnosti, k jehož zabezpečení má napomoci i možnost
omluvit se z jednání, svědčí-li pro to důležité důvody, nelze přehlížet, že soustavné omluvy
z nařízeného jednání mohou v krajním případě zmařit možnost takové projednání vůbec
uskutečnit. Aby se tomu tak nestalo, je proto zcela namístě po obviněném, který se v daném
řízení opakovaně z ústního jednání omluvil, požadovat, aby v co nejširší míře usiloval o svou
účast u nařízeného jednání nebo, není-li to možné, aby s každou další omluvou stále více dbal
na to, aby o ní byl správní orgán zpraven, a to pokud možno předem. Uznal-li již v řízení správní
orgán obviněnému z přestupku několik jeho omluv a tím vyšel účastníkovi v jistém ohledu vstříc,
lze u následných omluv uplatnit striktnější požadavky. V nyní projednávaném případě lze mezi
tyto požadavky u čtvrté omluvy v pořadí řadit i maximální úsilí o to, aby byl správní orgán
předem zpraven o omluvě, jelikož předchozí omluva zde byla proveditelná. Stěžovatel tak měl,
a to i prostřednictvím svého švagra, volit takový způsob sdělení své omluvy činěné před
jednáním, aby správnímu orgánu došla, případně ověřit, zda se tomu tak skutečně stalo.
Stěžovatel sice v průběhu celého řízení před správními soudy popisoval, jaké nepřízni osudu čelil
(dne 8. 4. 2010 utrpěl zranění, které jej upoutalo na lůžko; doma byl zcela sám a stravoval
se zamraženým předpřipraveným jídlem z velkých mrazáků, které mají doma; rodina, se kterou
žije, tehdy nebyla doma; neměl zde ani telefon, fax či počítač; k telefonu či počítači se dostal
až tak 18. 4. 2010, když mu je přivezl přítel), pokud však zasílal omluvu po svém švagrovi, má
zdejší soud za to, že i přes švagra, popř. i jinak, bylo možno ověřit, zda správní orgán o omluvě
ví. Po stěžovateli tak bylo možno u čtvrté omluvy v řadě požadovat, aby zajistil informovanost
správního orgánu o této omluvě.
Vzhledem k okolnostem případu se tak zdejší soud ztotožnil s krajským soudem,
že podstatné pro nynější věc bylo, zda správnímu orgánu byla sdělena omluva, o níž stěžovatel
tvrdil, že ji prostřednictvím švagra přede dnem konání nařízeného jednání zasílal. Skutečnost,
že správnímu orgánu tato omluva sdělena nebyla, v jednání před krajským soudem vyšla
v dostatečné míře najevo. Zdejší soud se proto plně ztotožňuje s krajským soudem, že výslechem
stěžovatelova švagra nebylo možno jakkoli objasnit skutečnost, zda správnímu orgánu omluva
došla. Tento svědek mohl vypovídat jen o okolnostech jejího odeslání, nikoli však doručení.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996,
sp. zn. III. ÚS 120/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 419/2006,
zdejší soud nepovažuje tento odkaz za relevantní pro nynější věc. Jak Ústavní soud, tak Nejvyšší
soud se vyjadřoval k včasnosti podání, oba soudy přitom poukazovaly na právní úpravu, která
výslovně při určování zachování lhůty počítá s okamžikem předání k poštovní přepravě [šlo
o §27 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a §60 odst. 4 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. V nynější
věci však nešlo o hodnocení dodržení nějaké lhůty, nýbrž o otázku, zda vůbec stěžovatel svou
omluvu správnímu orgánu skutečně sdělil, když to po něm bylo možné žádat.
O odkladném účinku kasační stížnosti, o který stěžovatel v kasační stížnosti požádal,
Nejvyšší správní rozhodl zamítavým usnesením ze dne 19. 7. 2012, č. j. 9 As 101/2012 - 51.
Stěžovatel před správními soudy uplatnil námitky, které se týkaly jen omluvy z nařízeného
jednání, zdejší soud je přitom neshledal důvodnými. Žádné další námitky související
se stěžovatelovou odpovědností za přestupek, který mu byl kladen za vinu, před soudy neuplatnil.
Ostatně jedinou námitku v tomto směru uplatnil stěžovatel pouze v odvolání a ta byla
jako nedůvodná vypořádána žalovaným (šlo o námitku, že by z rozhodnutí o přestupku mělo být
patrno, jakým radarem a jakého výrobního čísla byla rychlost měřena; žalovaný zde zhodnotil,
že z prvostupňového správního rozhodnutí je patrné, že šlo o rychloměr Polcam, uvedení
výrobního čísla není nezbytná náležitost rozhodnutí, podstatné je, že výrobní číslo použitého
rychloměru se shoduje s číslem rychloměru, k němuž byl doložen platný ověřovací list).
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení o kasační stížnosti náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu