ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.158.2012:27
sp. zn. 9 As 158/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. V. , zast. Mgr.
Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem Kovářská 17, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 5. 2011, č. j. 478/2011-160-SPR/2, ve věci přestupku proti bezpečnosti a
plynulosti provozu na pozemních komunikacích, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2012, č. j. 2 A 18/2011 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 25. 7. 2012, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2011, č. j. 478/2011-160-SPR/2.
Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a současně potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních přestupků (dále jen „správní
orgán“) ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. S-MHMP 813377/2010/Ber, č. j. MHMP 234985/2011/Ber,
kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění platném pro projednávanou věc, kterého se měl dopustit
tím, že dne 1. 7. 2010 v době kolem 15:35 hod. v Praze 4 řídil osobní automobil tov. zn. Škoda, RZ
xx po ulici Vídeňská ve směru jízdy do ulice Kunratická Spojka k ulici Zálesí za křižovatkou ulic
Vídeňská, K Libuši a Dobronická v prostoru u sloupu veřejného osvětlení č. 412646, přičemž nebyl
držitelem řidičského oprávnění, čímž porušil ustanovení §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o silničním provozu“). Stěžovateli byla za spáchaný přestupek uložena pokuta ve výši 25
000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12
měsíců a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
II. Relevantní skutkové okolnosti projednávané věci
Ze správního spisu předloženého žalovaným bylo ke skutkovému průběhu věci zjištěno,
že se stěžovatel dne 1. 7. 2010 stal účastníkem drobné dopravní nehody, v rámci jejíhož
prošetřování bylo orgány Policie České republiky z výpisu evidenční karty řidiče (stěžovatele)
zjištěno, že dne 8. 5. 2008 mu byl Obvodním soudem pro Prahu 2 uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku. Tento zákaz mu
skončil dne 8. 5. 2009, nebyla ovšem dosud podána žádost o vrácení řidičského oprávnění.
Na základě zjištěných skutečností oznámil orgán Policie České republiky dne 28. 9. 2010 správnímu
orgánu své podezření, že se stěžovatel dopustil porušení ustanovení §3 odst. 3 písm. a)
a ustanovení §4 písm. b) zákona o silničním provozu. Součástí spisu o dopravní nehodě je dále
úřední záznam sepsaný v den dopravní nehody o podaném vysvětlení stěžovatele, který k průběhu
nehody uvedl, že řídil předmětné osobní vozidlo, ve kterém jel s paní J. D., která seděla vepředu
vedle něj; k otázce zákazu řízení odpověděl, že tento zákaz již skončil; na úřadě mu bylo řečeno, že
řídit může, má s sebou vozit trestní příkaz, domníval se tedy, že je vše v pořádku. Paní J. D.
(vlastnice vozidla) v podaném vysvětlení zaznamenaném v úředním záznamu z téhož dne uvedla, že
ve vozidle jela jako spolujedoucí a seděla vepředu vedle řidiče.
Správní orgán zahájil řízení ve věci shora specifikovaného přestupku oznámením ze dne
8. 2. 2011, kterým současně předvolal stěžovatele k ústnímu jednání. Stěžovatel podal ve věci
nejprve písemné vyjádření, ke kterému připojil trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
26. 2. 2008, sp. zn. 6 T 65/2008, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce
s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku a současně mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku; dále usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2009, ve kterém soud vyslovil, že se stěžovatel
ve stanovené zkušební době, která trvala od 8. 5. 2008 do 8. 5. 2009, osvědčil; a žádost o vrácení
pozbytého řidičského oprávnění ze dne 15. 3. 2011. Ve vyjádření uvedl, že si ustanovení zákona
o silničním provozu nesprávně vykládal v důsledku chybného poučení, kterého se mu dostalo
u Obvodního soudu pro Prahu 2. Zdůrazňoval, že mu soudem bylo doporučeno předkládat při
kontrole řidičského oprávnění rovněž shora uvedené usnesení ze dne 26. 6. 2009. Dle tohoto
poučení dle svého tvrzení postupoval a při náhodných silničních kontrolách byl utvrzován
o správném postupu. V rámci ústního jednání konaného dne 17. 3. 2011 doplnil, že k odevzdání
řidičského průkazu nebyl vyzván, tudíž nevěděl, že nemůže řídit. Dne 1. 7. 2010 řídil motorové
vozidlo, jelikož nevěděl, že nemá řidičské oprávnění; kdyby tuto skutečnost věděl, samozřejmě
by neřídil.
Správní orgán následně vydal rozhodnutí, kterým stěžovatele uznal vinným z porušení
ustanovení §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu a tedy spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení §22 odst. 1 písm. e)
bod 1 zákona o přestupcích, za což mu uložil pokutu ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti, spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, na dobu 12 měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že v důsledku
neporozumění udělenému poučení v rámci řízení o přestupku nejen že neodmítl vypovídat, ale
navíc vypovídal nepravdivě, a to již od samotné nehody dne 1. 7. 2010. Uvedl, že je stále na základě
doporučení uděleného pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 2 přesvědčen, že řidičským
oprávněním disponuje, a to od data doložky právní moci usnesení soudu ze dne 26. 6. 2009, tj. dne
7. 7. 2009. Nicméně zdůraznil, že žádné vozidlo ani po tomto datu neřídil, neboť žádné nemá
a paní D. měla obavy, zda je výklad úřednice soudu správný, přičemž mu nezbylo než respektovat
názor majitelky vozidla. Při dopravní nehodě dne 1. 7. 2010 řídila vozidlo majitelka vozu paní D.;
stěžovatel nicméně ve vzniklé situaci spatřoval vhodnou příležitost k prokázání svého oprávnění
k řízení vozidla, a proto se přivolané hlídce Policie České republiky představil jako řidič a předložil
svůj řidičský průkaz spolu s usnesením soudu. Jelikož paní D. spěchala, odešla před příjezdem
policie na autobus a zanechala mu klíče a doklady od vozidla. Cestou na zastávku městské
hromadné dopravy si ovšem jízdu autobusem rozmyslela a na místo nehody se vrátila, neboť si
uvědomila, že pokud stěžovatel nebude mít pravdu, bude na ní, aby s vozidlem opět odjela; navíc si
spočítala, že jízda autem bude pro ni rychlejší. Policistka mu na místě dopravní nehody sdělila, že je
v evidenci veden jako „neřidič“, sama si však postupem nebyla jistá a sdělila mu, že do dvou měsíců
bude vyrozuměn. Jelikož žádné vyrozumění neobdržel, utvrdil se ve svém přesvědčení, že je k řízení
oprávněn. Na základě předvolání správního orgánu znejistěl, nicméně setrval na své nepravdivé
verzi s tím, že tak bude konečně poučen o administrativním postupu po skončení trestu zákazu
řízení, a byl smířen i s případnou menší pokutou. Postupem správního orgánu byl však zkrácen na
svých právech být poučen o jednotlivých ustanoveních zákona o přestupcích, a proto neodmítl ve
věci vypovídat, resp. setrval na své nepravdivé výpovědi. Jako důkaz navrhl svědeckou výpověď
paní J. D., opakovaný výslech sebe, coby obviněného z přestupku, a dále shora specifikovaný trestní
příkaz a usnesení vydané Obvodním soudem pro Prahu 2.
Žalovaný ve svém zamítavém rozhodnutí na úvod shrnul, že po nabytí právní moci
trestního příkazu byl stěžovatel povinen dle ustanovení §94a odst. 2 zákona o silničním provozu
řidičský průkaz odevzdat; tuto povinnost nesplnil; po vykonání trestu zákazu činnosti měl o vrácení
řidičského oprávnění ve smyslu ustanovení §102 citovaného zákona rozhodnout příslušný úřad
na podkladě žádosti o navrácení řidičského oprávnění, kterou však stěžovatel nepodal, a tudíž
se na něj stále hledělo jako na osobu, která pozbyla řidičské oprávnění. Ve vztahu ke vzneseným
námitkám předně zdůraznil, že pokud stěžovatel udělenému poučení, které stvrdil vlastním
podpisem, neporozuměl, bylo na něm, aby se úřední osoby (případně i opakovaně) na jeho význam
dotázal. Námitce, že stěžovatel vozidlo neřídil, žalovaný neuvěřil s odůvodněním, že spisová
dokumentace obsahuje dostatek důkazů o tom, že stěžovatel v uvedený den a v daném místě
automobil řídil. Tvrzení stěžovatele, že si chtěl ověřit správnost postupu po skončení trestu zákazu
činnosti, postrádá dle žalovaného jakoukoliv logiku. Počínání stěžovatele dle žalovaného plyne
ze stěžovatelovy neznalosti zákona o silničním provozu. Skutek, pro který bylo řízení zahájeno, byl
důkazními prostředky dle žalovaného prokázán, a důvod pro zrušení rozhodnutí správního orgánu
tak nebyl shledán.
III. Posouzení věci městským soudem
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ve správním soudnictví, kterou
městský soud shledal nedůvodnou. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí předně uvedl,
že tvrzení stěžovatele, že dne 1. 7. 2010 předmětné vozidlo neřídil, je nutno považovat
za nevěrohodné, neboť jak před zasahujícími policisty v den nehody, tak i v řízení před správním
orgánem uvedl, že osobní automobil řídil. Poprvé se objevuje jeho opačné tvrzení až v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu, tedy teprve poté, co se z rozhodnutí správního orgánu
dozvěděl, jaká opatření mu byla za přestupek dle ustanovení §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o přestupcích uložena. Tvrzení stěžovatele tak městský soud vyhodnotil jako účelové
a nevěrohodné. Dle městského soudu neobstojí ani argumentace stěžovatele, že o povinnosti
odevzdat řidičský průkaz nevěděl. Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona, přičemž městský soud
zdůraznil, že znalost zákona o silničním provozu je součástí každého řízení o získání řidičského
oprávnění. Ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 městský soud uvedl, že toto
usnesení nemá k opětovnému nabytí řidičského oprávnění žádný vztah, neboť pouze osvědčuje,
že v době podmíněného odložení trestu odnětí svobody se nedopustil žádného protiprávního
jednání.
Soud neshledal důvodný ani návrh na výslech paní J. D., a to z důvodu, že již před orgánem
Policie České republiky dne 1. 7. 2010 ve shodě se stěžovatelem uvedla, že tohoto dne jela ve
vozidle jako spolujedoucí. Pokud by tedy chtěla paní J. D., která je známou stěžovatele, tvrdit
opačné skutečnosti, byly by v rozporu s dříve uvedeným tvrzením učiněným před orgány Policie
České republiky, a z toho důvodu nedůvěryhodné.
Na základě obsahu předloženého spisového materiálu soud tvrzení stěžovatele neuvěřil,
rozhodnutí žalovaného nezákonné neshledal a skutečnosti, na kterých správní orgány stavěly svá
rozhodnutí, vzal za prokázané.
IV. Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel je přesvědčen o nezákonnosti rozhodnutí městského soudu, který dle jeho názoru
nesprávně posoudil ustanovení §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), dle něhož není přípustné v odvolání uvádět nové skutečnosti a navrhovat
nové důkazy. Dle jeho názoru měl městský soud buď provést navrhovaný důkaz výpovědí J. D.,
nebo rozhodnutí žalovaného zrušit.
S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, uvedl,
že obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy (§73 zákona
o přestupcích) i v odvolání; omezení stanovené v ustanovení §82 odst. 4 správního řádu na řízení
o přestupku nedopadá. To, že stěžovatel nejprve připustil, že motorové vozidlo řídil a v odvolání
tento popis situace popřel, sice snižuje jeho důvěryhodnost, ovšem v situaci, kdy rozhodné
skutečnosti nejsou dostatečně důkazně podloženy, nemůže samotná tato okolnost vést k subsumpci
stěžovatelova jednání pod příslušné skutkové podstaty. Soud ani správní orgán nemůže dle
stěžovatele odmítnout navrhovaný důkaz s poukazem na to, že byl vznesen až v odvolání.
Zjištění, kdo řídil motorové vozidlo, bylo postaveno pouze na výpovědi samotného
stěžovatele a vlastnice vozidla J. D. Stěžovatel měl o správném postupu v otázce jeho možnosti
řízení vozidla protichůdné informace, a proto se takovýmto poněkud svérázným postupem chtěl
ubezpečit, že je vše v pořádku. Následnou změnu výpovědi nelze dle stěžovatele označit jako
nevěrohodnou a navrhovaný důkaz neprovést; takový postup by byl dle stěžovatele v rozporu
s ustanovením §82 odst. 4 správního řádu a rovněž by se ze strany soudu jednalo o příliš
formalistické rozhodnutí.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §§102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. vady řízení před správním orgánem
a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelem vznesená námitka vytýká městskému soudu, že, stejně jako žalovaný, nemůže
odmítnout navrhovaný důkaz s poukazem na to, že byl vznesen až v odvolání, tedy že neprovedl
navrhovaný důkaz výpovědí J. D.
Stěžovatel vychází z ustanovení §73 odst. 2 zákona o přestupcích, na základě kterého má
obviněný z přestupku „právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům
o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.
K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.“ Lze se tedy ztotožnit se stěžovatelem, že na rozdíl
od úpravy zakotvené v ustanovení §82 odst. 4 správního řádu, dle které se „k novým skutečnostem a k
návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, (…) přihlédne jen
tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve“, umožňuje zákon
v přestupkovém řízení uplatňovat nové skutečnosti a důkazy v průběhu celého správního řízení.
Z obsahu odůvodnění rozsudku městského soudu a rovněž rozhodnutí žalovaného zdejší
soud nicméně ověřil, že důvody, pro které byly stěžovatelem navrhované důkazy odmítnuty,
pramenily z jiných argumentačních východisek. Městský soud ve vztahu ke stěžovatelem nově
nastíněnému průběhu skutkového děje především zdůraznil, že se dle jeho názoru jedná o tvrzení
nevěrohodné a účelové, která jsou zcela v rozporu s výpověďmi, které stěžovatel v průběhu
prvostupňového správního řízení dobrovolně a opakovaně uváděl. Dosavadní průběh správního
řízení a v něm podávaná vyjádření stěžovatele dle městského soudu nevzbuzovala o skutkových
okolnostech nehodového děje žádné pochybnosti. Výslech paní J. D. městský soud neprovedl
s odkazem na vztah ke stěžovateli a s odůvodněním, že protichůdnou výpovědí by nejvýše
zpochybnila své původní prohlášení, které by se tím stalo nevěrohodné.
Jinými slovy, přednesená skutková tvrzení neshledal městský soud, ve shodě s žalovaným,
pro jejich nevěrohodnost způsobilá navrhovanému prověřování. Předpokladem pro provedení
navrhovaných důkazů jsou především existující pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného
skutkového stavu, navrhované důkazy tedy nejsou prováděny automaticky vždy. Stěžovateli
se v projednávané věci nepodařilo přesvědčivým způsobem znevěrohodnit své prvotní vylíčení
skutkových okolností, které tvořilo konzistentní verzi tvrzení a odpovídalo rovněž ostatním
podkladům založeným ve správním spise.
V projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatel před správním orgánem opakovaně
potvrdil, že v den, kdy došlo k dopravní nehodě, řídil předmětné vozidlo (viz písemné vyjádření
stěžovatele k zahájení přestupkového řízení ze dne 15. 3. 2011 a protokol o ústním jednání
o přestupku ze dne 17. 3. 2011). V citovaném vyjádření stěžovatel mimo jiné uvedl, že řidičský
průkaz spolu s usnesením soudu předkládal rovněž při náhodných silničních kontrolách, v průběhu
kterých byl utvrzován o správném postupu. Jednalo se o písemné podání, u kterého lze
předpokládat vysokou míru uvážení a uvědomění při jeho formulaci. Stěžovatel zde zcela
konzistentně potvrzuje, že byl řidičem v době dopravní nehody a uvádí důvody pro své
přesvědčení, že po uplynutí zákazu řízení motorových vozidel opět nabyl zpět řidičské oprávnění.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud rovněž ověřil, že o skutkové podstatě svého
přestupkového jednání byl stěžovatel písemně i slovně poučen, stejně jako o svých procesních
právech. Za těchto okolností při ústním jednání dne 17. 3. 2011 opět výslovně zopakoval, že v době
dopravní nehody řídil motorové vozidlo a zopakoval stejné skutečnosti, které uváděl v písemném
vyjádření ze dne 15. 3. 2011. Nejprve v podaném odvolání stěžovatel skutkové tvrzení zcela změnil,
a to tak, že předmětné vozidlo řídila J. D. s tím, že stěžovatel ve skutečnosti do té doby žádné
vozidlo neřídil. Pohnutkou k jeho předchozímu tvrzení mu mělo být ověření jeho domněnky o
administrativním postupu po vykonání trestu zákazu řízení motorových vozidel.
Městský soud, stejně jako žalovaný, nově předestřené verzi stěžovatele neuvěřil a označil ji
za nevěrohodnou. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že městský soud
neprovedl jím navržený důkaz v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §82 odst. 4 správního
řádu. Jak je uvedeno výše, městský soud neprovedení důkazu odůvodnil nedůvěryhodností nově
předestřené skutkové verze průběhu dopravní nehody, nikoliv tím, že by nepřipouštěl obecně
návrhy nových důkazů. Dle Nejvyššího správního soudu postup městského soudu je zcela
v souladu se zákonem. Správní orgán ve správním řízení i krajský soud v řízení o žalobě
ve správním soudnictví nejsou povinni provést důkazy, jejichž provedení je účastníky řízení
navrhováno. Pokud se rozhodnou důkazním návrhům nevyhovět, mají však povinnost uvést,
z jakých důvodů nebudou provedeny. Ten, kdo navrhoval provedení důkazu a nebylo mu
vyhověno, má možnost s těmito důvody v následném řízení polemizovat.
Městský soud při odmítnutí provedení důkazů stěžovatele odkazoval na vysokou míru
nedůvěryhodnosti nově uváděných skutečností, velmi pečlivě rozebral jednotlivá tvrzení podaná
stěžovatelem v průběhu správního řízení a konstatoval, že je vždy uvedl po náležitém poučení
o jeho právech. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že městský soud odmítl
provést stěžovatelem navrhované důkazy vzhledem k nepravděpodobnosti až absurdnosti
předestřených tvrzení. Stěžovatel v kasační stížnosti se srozumitelně uvedenými důvody městského
soudu nepolemizoval, vyslovil pouze domněnku, že k zamítnutí důkazu došlo kvůli nesprávnému
výkladu ustanovení 82 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší správní soud na základě všech uvedených
skutečností dospěl k závěru, že námitka stěžovatele není důvodná, neboť údajně špatně vyložené
ustanovení nebylo městským soudem v řízení vůbec aplikováno a stěžovatel nijak nezpochybnil
úvahy provedené městským soudem ohledně hodnocení důkazů a zamítnutí dalších důkazních
návrhů stěžovatele.
VI. Závěr a náklady řízení
Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla
proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu