ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.181.2012:72
sp. zn. 9 As 181/2012 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
Red Bull GmbH, se sídlem Am Brunnen 1, Fuschl am See, Rakousko, zast.
Mgr. Ondřejem Čerychem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha - Smíchov, proti
žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. O-358406/35376/2010/ÚPV,
a č. j. O-358406/35946/2010/ÚPV, za účasti osoby zúčastněné na řízení: BONNO s.r.o.,
se sídlem Husova 523, České Budějovice, zast. JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem
se sídlem Husova 1847/5, České Budějovice 3, o námitkách proti zápisu ochranné známky,
v řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení a žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 8 A 52/2011 - 183, o návrhu osoby zúčastněné
na řízení na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“)
domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 11. 1. 2011,
č. j. O-358406/35376/2010/ÚPV, a č. j. O-358406/35946/2010/ÚPV. Tímto rozhodnutím bylo
změněno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. O-358406,
a to tak, že se zamítají žalobcem podané námitky podle §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, které směřovaly proti
zápisu stěžovatelkou přihlašovaného označení „REDMAX“ do rejstříku ochranných známek.
Součástí kasační stížnosti je také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka uvádí, že v důsledku právního názoru vysloveného v napadeném rozsudku, který
je pro žalovaného závazným, může v řízení před správním orgánem dojít k zamítnutí zápisu
předmětné ochranné známky. Takový postup by nepochybně představoval nenahraditelnou újmu
ve smyslu §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Současně stěžovatelka poznamenává, že případné přiznání
odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem práv třetích osob a není ani v rozporu
s veřejným zájmem.
Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že je přesvědčen,
že v projednávané věci není žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek. I v případě, kdy by žalovaný zamítl přihlášku, má stěžovatelka možnost
bránit se proti takovému rozhodnutí či podat přihlášku jinou. Navíc je dle žalobce evidentní,
že výtky městského soudu vůči rozhodnutí žalovaného jsou oprávněné a v rámci právní jistoty
všech je náprava vad rozhodnutí nadřazena individuální hrozbě újmy stěžovatelce.
Kasační soud posoudil návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti takto. Podle §107 s. ř. s. může Nejvyšší správní soud kasační stížnosti na návrh
stěžovatele přiznat odkladný účinek, přičemž přiměřeně použije §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující
odkladný účinek žaloby.
V této souvislosti – zejména s ohledem na samotný návrh a jeho odůvodnění – však
považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné připomenout, že novelou s. ř. s. provedenou
zákonem č. 303/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2012 ke změně úpravy podmínek
pro přiznání odkladného účinku žaloby v §73 s. ř. s. Na rozdíl od předchozí právní úpravy
již pro přiznání odkladného účinku není nutné prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu žalobce
(resp. důvodnou obavu její hrozby), nýbrž nepoměr mezi následkem (slovy zákona „újmou“),
který by vznikl žalobci nepřiznáním odkladného účinku, a případnou újmou, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo.
Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud zjišťuje splnění
výše uvedených zákonných předpokladů (§73 odst. 2 s. ř. s.), tj.:
- výrazné disproporcionality újmy způsobené stěžovateli, v případě, že účinky napadeného
rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud
by účinky rozhodnutí odloženy byly; a
- absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto třeba,
aby se Nejvyšší správní soud primárně zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti,
které by dokládaly možnost vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám. Tyto
skutečnosti jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit
a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, který musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj
znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností
to vyvozuje a uvést její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí
svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem
krajského nebo městského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí
přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.
Na základě toho lze tedy shrnout, že stěžovatelkou učiněný odkaz ohledně nenahraditelné
újmy se zcela míjí se stávající právní úpravou, jakož i s předpoklady pro přiznání odkladného
účinku, jejichž splnění nebylo v daném případě prokázáno.
Z v právním řádu upravené koncepce soudního přezkumu správních rozhodnutí plyne,
že zruší-li krajský, resp. městský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního
orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v
pravomocném soudním rozhodnutí. Tato skutečnost je logickým důsledkem toho, že správní
soud je soudem přezkumným, který nemůže nahradit postup správního orgánu, a jako taková
nemůže být bez dalšího důvodem pro přiznání odkladného účinku.
Charakter odkladného účinku spočívá v jeho mimořádnosti a bylo na stěžovatelce,
aby předložila všechny argumenty, na základě kterých se domnívá, že by pro ni realizace rozsudku
městského soudu znamenala újmu, která je reálná a nepoměrně větší, než jaká by mohla
vzniknout jiným osobám (v daném případě především žalobci).
V projednávané věci stěžovatelka pouze uvádí, že správní orgán bude po vydání
zrušujícího rozsudku městského soudu pokračovat v dalším řízení s tím, že jí hrozí zamítnutí
zápisu ochranné známky, což pro ni nepochybně představuje újmu; v čem konkrétně by tato
újma měla reálně spočívat, neuvedla. Její tvrzení proto nelze považovat za dostatečné pro
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud není v otázce prokazování
nepřiměřenosti možné újmy na straně stěžovatelky v důsledku nepřiznání odkladného účinku
kasační stížnosti povinen ani oprávněn samostatně dohledávat skutečnosti, které tvrzení
stěžovatelky v návrhu prokazují. Pro úplnost lze jen připomenout, že odkladný účinek nebyl na
základě totožné argumentace přiznán ani kasační stížnosti podané stěžovatelkou v předcházejícím
řízení (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 9 As 37/2012 - 43).
Za dané situace tedy nelze, než stěžovatelkou dovozovanou hrozící újmu vyhodnotit jako
ničím nepodložené tvrzení, na základě kterého není, ve shodě s výše uvedeným, na místě přiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud proto návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nevyhověl a podle §107 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnosti odkladný
účinek nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu