ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.28.2012:129
sp. zn. 9 As 28/2012 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobců:
a) Corinthia Panorama, s.r.o., se sídlem Milevská 1695/7, Praha 4 - Krč, zast. JUDr. Václavem
Rovenským, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, b) Ateliér pro životní
prostředí, o.s., se sídlem Ve svahu 1, Praha 4 - Podolí, zast. JUDr. Petrem Kužvartem,
advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/2, Praha 4 - Krč, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 12. 2008, č. j. S-MHMP 484224/2008/OST/Fr, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) EPOQUE-LANCASTER a.s., se sídlem Hvězdova 1716/2b,
Praha 4 - Nusle, II) EPOQUE HOTEL a.s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle,
obě zast. JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, III) Pankrácká
společnost, se sídlem Jankovská 526/6, Praha 4 - Krč, a IV) „Sdružení – Občanská iniciativa
Pankráce“, se sídlem Bartákova 1108/38, Praha 4 – Krč, v řízení o kasačních stížnostech osob
zúčastněných na řízení I) a II) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011,
č. j. 10 Ca 61/2009 - 125,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Osoby zúčastněné na řízení ad I) a II) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasačních stížnostech.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalobci a) se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
V. Osoba zúčastněná na řízení I) je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti částku ve výši 2400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Kužvarta, advokáta se sídlem
Za Zelenou liškou 967/2, Praha 4 – Krč.
VI. Osoba zúčastněná na řízení II) je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti částku ve výši 2400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Kužvarta, advokáta se sídlem
Za Zelenou liškou 967/2, Praha 4 - Krč.
VII. Osobám zúčastněným na řízení III) a IV) se nepřiznává náhrada nákladů
řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností se osoby zúčastněné na řízení I) a II) (dále
jen „stěžovatelky“) domáhají zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), kterým bylo rozhodnuto o žalobách směřujících proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 12. 2008, č. j. S-MHMP 484224/2008/OST/Fr, jímž bylo zamítnuto
odvolání proti územnímu rozhodnutí vydanému dne 26. 5. 2008 Úřadem městské části Praha 4,
odborem stavebním, pod č. j. P4/86988/08/OST/CEKO/721. Tímto územním rozhodnutím
bylo rozhodnuto o umístění stavby nazvané „EPOQUE PANKRÁC – BYTOVÝ DŮM“
na pozemcích v katastrálním území Nusle a Krč v hlavním městě Praze.
Kasační stížností napadeným rozsudkem městský soud zamítl žalobu podanou
žalobcem a) a k žalobě, kterou podal žalobce b), zrušil výše označené rozhodnutí žalovaného
o odvolání.
Důvody, které vedly městský soud ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, byly
následující:
Při posouzení otázky dodržení hlukových limitů městský soud poukázal na skutečnost,
že nařízením vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací,
ve znění účinném do 1. 6. 2006, byly stanoveny nejvyšší přípustné hodnoty hluku v chráněném
venkovním prostoru v zájmu ochrany zdraví osob. Dané území bylo přitom již za stávajícího
stavu nadlimitně zatíženo hlukem. Za této situace je dle městského soudu nepřípustné do daného
území umístit další objekty, které tento nevyhovující stav byť jen nevýrazně zhorší, a to navíc
za situace, kdy případné povolení stavby není provázáno se žádnými podmiňujícími opatřeními,
která by alespoň výhledově garantovala snížení nadlimitního hluku. Městský soud se pak
neztotožnil s postupem, při němž dochází k umístění staveb s tím, že jedna umísťovaná stavba
do území vnáší jen malou zátěž. Dle městského soudu byla situace obdobná i z hlediska ochrany
ovzduší.
Městský soud shledal pochybení taktéž v tom, že před správními orgány byly
nedostatečně vypořádány námitky, které vzhledem k jejich povaze nemohly být vypořádány
pouhým odkazem na stanoviska dotčených orgánů, která přitom plně nerespektují závaznost
právních předpisů. Dále městský soud konstatoval, že neproběhlo zjišťovací řízení dle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění účinném v rozhodné době (dále
jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“). Zákon o posuzování vlivů na životní
prostředí obsahuje v příloze 1 v kategorii II záměry vyžadující zjišťovací řízení. V dané věci byl
spor veden o výklad položky č. 10.6 kategorie II v uvedené příloze, která zní
takto:„Skladové nebo
obchodní komplexy včetně nákupních středisek, o celkové výměře nad 3 000 m
2
zastavěné plochy; parkoviště nebo
garáže s kapacitou nad 100 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu“. Městský soud dospěl k závěru,
že citovaná položka obsahuje dva samostatné druhy záměrů, které byly pro zřetelnost odděleny
středníkem. Poukázal přitom na znění směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. 6. 1985,
o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, v tehdy
relevantním znění, dle které se zjišťovací řízení vyžaduje, jde-li o „záměry rozvoje měst, včetně výstavby
obchodních center a parkovišť“. Soud dovodil, že parkoviště jsou konkretizací slovního spojení
„záměry rozvoje měst“ a že záměr výstavby parkoviště není závislý na současné realizaci záměru
skladového nebo obchodního komplexu. Tím, že u záměru v nynější věci, jehož součástí je i 277
parkovacích stání, neproběhlo zjišťovací řízení, byl tak dle městského soudu porušen zákon.
II.
Námitky uplatněné v kasačních stížnostech
Každá ze stěžovatelek napadla rozsudek městského soudu vlastní kasační stížností.
V obou kasačních stížnostech byly uplatněny shodné námitky. V první řadě stěžovatelky namítly
porušení zásady rovného zacházení. Dále vyjádřily názor, že v dané věci byla porušena jejich
práva plynoucí z přímo aplikovatelného primárního unijního práva, a to zejména právo na rovné
zacházení v souvislosti s právem na usazení na území ČR podle čl. 49 a 54 Smlouvy o fungování
Evropské unie. Stěžovatelky upozornily, že v průběhu jejich soudního řízení bylo stavebním
úřadem vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „Administrativní centrum Pankrác,
k. ú. Nusle, Praha 4 při ulicích 5. května, Hvězdova, Doudlebská, Pikrtova“; dne 11. 8. 2011
bylo vydáno stejným úřadem oznámení o zahájení stavebního řízení ve věci této stavby.
Stavebníkem této stavby byla společnost IMMORENT Jilská, s. r. o., jejímž jediným společníkem
je rakouská obchodní společnost. V oblasti pankrácké pláně probíhá výstavba dalších
administrativních budov. Jediným akcionářem stěžovatelek je ECM REAL ESTATEMENT
INVESTMENTS, A.G., se sídlem v Lucemburském velkovévodství. Městský soud v rozsudku
uvedl, že již za stávající situace byly překročeny imisní a hlukové limity v oblasti Pankrácké pláně.
V jiných případech však, na rozdíl od případu nynějšího, došlo k povolení výstavby jiných
projektů. Stěžovatelky tak vyjádřily přesvědčení, že uvedeným přístupem došlo k diskriminaci
těch právnických osob, jejichž jediným akcionářem či společníkem je osoba se sídlem
v Lucemburském velkovévodství.
Dále stěžovatelky namítly, že zatímco se investor z Lucemburského velkovévodství
potýká s problémy spočívajícími ve znemožňování výstavby, investoři z jiných zemí
se s obdobnými problémy nepotýkají. Vůči stěžovatelkám a jejich jedinému akcionáři
z Lucemburského velkovévodství tak došlo k porušení Dohody mezi Československou
socialistickou republikou a Hospodářskou unií belgicko-lucemburskou o vzájemné podpoře
a ochraně investic, publikované pod č. 574/1992 Sb. (dále jen „Dohoda o ochraně investic“),
zejména pak jejího čl. 2 odst. 3 a 4.
V kasační stížnosti je též uvedeno, že městský soud na několika místech rozsudku
rozporuje odborné závěry správních orgánů, což stěžovatelky považují za překročení jeho
pravomoci.
Stěžovatelky dále namítly chybný výklad zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Šlo o výklad záměru uvedeného v příloze 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí
v kategorii II, kde jsou uvedeny záměry vyžadující zjišťovací řízení, a to konkrétně záměru v bodě
10.6. Stěžovatelky nesouhlasí s výkladem městského soudu, že zmíněný bod 10.6 obsahuje dva
samostatné záměry – jednak skladové a obchodní komplexy a jednak parkoviště a garáže
s kapacitou nad 100 parkovacích míst v součtu pro celou stavbu. Pokud by tomu tak mělo být,
pak by parkoviště a garáže musely tvořit samostatný bod v příloze zákona. Zákonodárce je však
přiřadil ke konkrétní oblasti – skladovým či obchodním komplexům, a nikoli k jakýmkoli jiným
objektům. Skladové či obchodní komplexy na jedné straně a parkoviště či garáže na straně druhé
jsou v příloze zákona odděleny středníkem, který stojí svou platností mezi tečkou a čárkou,
a neodděluje tak úseky jazykového projevu do té míry jako tečka, ale naznačuje hlubší předěl než
čárka. Stěžovatelky se tak domnívají, že v rozebíraném bodu 10.6 přílohy zákona o posuzování
vlivů na životní prostředí se parkoviště či garáže vztahují pouze ke skladovým či obchodním
komplexům.
Stěžovatelky se neztotožnily ani se závěrem městského soudu o překročení hlukových
limitů. Z obsahu stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ani z obsahu vyjádření Ministerstva
zdravotnictví nevyplývá, že by v důsledku záměru, umístění stavby EPOQUE PANKRÁC –
BYTOVÝ DŮM, byly porušeny právními předpisy stanovené limity hluku či emisí. Hygienická
stanice pouze konstatovala, že dopravní zatíženost území bude do budoucna narůstat. Nárůst
v důsledku provozu bytového domu EPOQUE je jednoznačně vyhodnocen a je kompenzován
úpravami na přilehlých fasádách stávajících objektů. Městský soud se ve svém rozhodnutí uchýlil
k přílišnému formalismu a izolovanému zkoumání překročení hlukové zátěže. Situace by měla být
zkoumána ve vzájemných vazbách a nikoliv jen izolovaně v rámci jediného faktoru, kterým
je překročení hlukových limitů. Výstavbou bytového domu může skutečně dojít k mírnému
nárůstu hlukové zátěže, a to maximálně o 0,3 dB, toto zanedbatelné překročení je však nutno
zkoumat komplexně v kontrastu s opatřeními, jejichž účelem je právě potlačení těchto
negativních vlivů hlukové zátěže.
Dále stěžovatelky uvedly, že ve znění nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví
před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je již v úvodním §2 uvedeno, že pro účely tohoto nařízení
se rozumí nejvyšší přípustnou hodnotou hluku nebo vibrací hygienický limit, stanovený pro místa pobytu osob
z hlediska ochrany jejich zdraví před nepříznivými účinky hluku nebo vibrací. V později přijatém nařízení
vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací,
které mj. ruší nařízení č. 502/2000 Sb., podobná formulace v úvodních ustanoveních již uvedena
není. Tímto podle stěžovatelek zákonodárce naznačil odklon od přílišného formalismu.
Ve vztahu k překročení imisních limitů odkázaly stěžovatelky na svou argumentaci ohledně
hlukových limitů. Zdůraznily též, že postupně dochází ke snižování imisní i hlukové zátěže
z provozu motorových vozidel, a to z důvodu užívání nových technologií, které méně znečišťují
životní prostředí. To znamená, že pokud by v současné době mělo dojít k minimálnímu porušení
imisní zátěže, bude tato zátěž postupem času klesat. Nelze tak dovodit, že povolením bytového
domu EPOQUE dojde k jednoznačnému zhoršení a překročení limitů imisí.
III.
Vyjádření ke kasačním stížnostem
Žalobce b) ke kasačním stížnostem podal vyjádření, v němž uvedl, že námitka o porušení
rovného zacházení ze strany soudu je zcela nedůvodná. Soud podle českého práva není tím, kdo
by hlídal veškeré záměry v území a napadal je podle nějakých rovných a jednotných kritérií. Soud
rozhoduje o žalobách tehdy, pokud jsou podány některou oprávněnou osobou, při svém
rozhodování bere v úvahu argumenty a důvody vyšlé najevo v daném případě. Je do značné míry
věcí určité nahodilosti, zda bude podána správní žaloba, zda bude přípustná a zda bude úspěšná.
Stěžovatelkami zmíněný případ Administrativního centra Pankrác nelze skutkově ani právně
srovnávat s nynější věcí, nicméně pokud by i tento záměr byl předmětem soudního přezkumu,
dost možná by byl výsledek obdobný. Žalobce b) se dále neztotožňuje s tím, že v daném případě
byla porušena svoboda usazování a podnikání ve smyslu předpisů Evropské unie. Stěžovatelky
zde zaměňují své obchodní riziko s diskriminací českým státem, přitom dle názoru žalobce b)
měly poskytnuto stejné zacházení, jaké je uplatňováno vůči českým příslušníkům.
Žalobce b) dále poznamenal, že soud měl k dispozici spisový materiál včetně hlukových
a rozptylových studií, na jejichž základě pak vyslovil úsudek o překročení příslušných limitů
a ve vztahu k nim vyjadřoval podiv nad souhlasnými stanovisky dotčených orgánů. Nelze tak
souhlasit s námitkou, že soud sám posuzoval odborné otázky. Žalobce b) vyjádřil nesouhlas
s výkladem bodu 10.6 v kategorii II v příloze zákona o posuzování vlivů na životní prostředí,
který zaujaly stěžovatelky. Dle jeho názoru jsou v tomto bodě zařazeny dva druhy záměrů, totiž
skladové či obchodní komplexy na jedné straně a garáže či parkoviště s limitem nad 100
parkovacích stání pro celou stavbu na straně druhé. Jde o obdobu např. bodu 10.1 v kategorii II
téže přílohy zákona. Žalobce b) nespatřuje důvod, proč podrobit zjišťovacímu řízení jen
parkoviště či garáže u skladových či obchodních komplexů, a nikoli rozsahem shodná parkoviště
či garáže u jiných objektů. Bylo by absurdní tvrdit, že jen parkoviště nad 100 parkovacích stání
umístěná jen u skladových či obchodních komplexů mají výraznější vliv na životní prostředí.
Žalobce b) v této souvislosti odkázal na internetovou adresu http://tomcat.cenia.cz/eia/view.jsp
s databází všech proběhnuvších procedur EIA, kde lze najít řadu příkladů samostatných
parkovacích objektů. Ostatně i související záměr „EPOQUE PANKRÁC – HOTEL“ prošel
zjišťovacím řízením EIA a žádná ze stěžovatelek proti tomu nic nenamítala.
V závěru svého vyjádření se žalobce b) ztotožnil s hodnocením městského soudu ohledně
hlukových limitů a uvedl, že připuštění „salámové metody“ spočívající v argumentaci, že každý
další záměr způsobí jen malé zhoršení již za stávajícího stavu nadlimitní hlukové zátěže,
je nepřípustné s ohledem na nutnost zachovávat stanovené limity hluku.
Osoby zúčastněné na řízení III) a IV) rovněž využily svého práva podat ke kasačním
stížnostem vyjádření. Poukázaly na typický průběh územních řízení týkajících se Městské části
Praha 4, kdy občanská sdružení v územním řízení uplatní námitky, které stavební úřad zamítne
a vydá rozhodnutí. Stejně tak jsou zamítnuta i odvolání proti územním rozhodnutím. Obdobný
postup pak následuje i ve stavebním řízení. V případě staveb EPOQUE, které považují za klíčové
pro podobu Pankrácké pláně, se osoby zúčastněné na řízení rozhodly postupovat jinak a podaly
proti rozhodnutí o odvolání žalobu, aby ochránily své právo na zdravé životní prostředí. Nerovné
postavení, které stěžovatelky namítly, tak neuplatnil vůči stěžovatelkám soud, ale žalobce b) jako
strana žalující a osoby zúčastněné na řízení III) a IV). Základní rozdíl mezi stavbami povolenými
na Pankrácké pláni a stavbami stěžovatelů spočívá v tom, že ne všechna územní rozhodnutí
u staveb na Pankrácké pláni byla ze strany osob zúčastněných na řízení III) a IV) napadena.
Podání žalob je totiž finančně a kapacitně náročné. Stěžovatelky tak nediskriminuje soud,
ale osoby zúčastněné na řízení III) a IV), jak uvedly ve svém vyjádření.
Osoby zúčastněné na řízení III) a IV) též uvedly, že dovolávat se ochrany investic
je možné jen tehdy, nebyl-li porušen zákon. V nynější věci mělo být provedeno vyhodnocení
vlivu stavby na životní prostředí EIA vzhledem k tomu, že obsahuje parkoviště překračující
počtem parkovacích míst limit stanovený zákonem. Stěžovatelky špatně vyhodnotily znění
zákona a oznámení záměru v rámci procedury EIA nepodaly, tato skutečnost pak nemá
s ochranou investic nic společného. Osoby zúčastněné na řízení III) a IV) dále vyjádřily
nesouhlas s námitkou překročení pravomoci soudu ve vztahu k odbornému hodnocení,
poukázaly v daném ohledu na to, že stěžovatelky v kasační stížnosti ani neuvedly, na kterém
konkrétním místě rozsudku a jak měl městský soud rozporovat odborné závěry správních orgánů.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se osoby zúčastněné na řízení III) a IV) ztotožnily
s výkladem bodu 10.6 v kategorii II v příloze 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí,
odkázaly přitom na příslušné části odůvodnění městského soudu. Dále se obsáhle vyjádřily
k námitce stěžovatelek týkající se překročení hlukových limitů. Předně uvedly, že chybně byl
procesem EIA přezkoumán jen záměr stavby EPOQUE PANKRÁC – HOTEL, nikoliv již
Bytový dům EPOQUE, třebaže obě stavby sdílejí garážové prostory a jejich vliv na prostředí
bude společný. Hygienické limity hluku byly v roce 2005 překročeny ve všech 18 výpočtových
bodech pro den a noc s výjimkou jednoho jediného bodu pro den. Obdobné údaje vyplynuly
též z výhledové akustické situace pro rok 2008 a 2010. Je nepravdivé tvrzení stěžovatelek,
že ve věci stavby EPOQUE PANKRÁC – HOTEL byla navržena opatření spočívající
ve fasádních úpravách přilehlých nemovitostí, která dostatečně kompenzují negativní vlivy
pronikání hluku. Ve skutečnosti nejsou navržena žádná protihluková opatření pro okolní
zástavbu. Jsou navržena pouze pro objekty EPOQUE.
Žalovaný, ani žalobce a), se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že kasační stížnosti byly podány osobami k tomu oprávněnými, byly podány včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelky jsou v řízení o kasační
stížnosti zastoupeny advokátem. Důvod kasačních stížností odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasačních stížností a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
Na úvod lze konstatovat, že již v minulosti Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti
stěžovatelek ve věci územního rozhodnutí na stavbu „EPOQUE PANKRÁC – HOTEL“ (jde
o rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011 – 246, dostupný
z www.nssoud.cz stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
V nynější věci se jedná o územní rozhodnutí na stavbu „EPOQUE PANKRÁC – BYTOVÝ
DŮM“, nicméně většina kasačních námitek, které stěžovatelky uplatnily, je shodná jako ve věci
územního rozhodnutí na stavbu „EPOQUE PANKRÁC – HOTEL“. Nejvyšší správní soud
přitom v nynější věci neshledal nejmenší důvod, aby se jakkoli odchýlil od závěrů vyjádřených
ve zmíněném rozsudku č. j. 1 As 135/2011 – 246 v situacích, kdy okolnosti nynější věci
odpovídají okolnostem popsaným v uvedeném rozsudku.
IV.A.
Námitka diskriminace a porušení práva EU
Nejvyšší správní soud nejprve nepřisvědčil námitce diskriminace stěžovatelek ze strany
městského soudu. Pokud správní soud zruší územní rozhodnutí týkající se jednoho stavebního
projektu pro vady takového rozhodnutí, zatímco jiné rozhodnutí není (a nemůže být) zrušeno jen
proto, že nebylo u soudu napadeno, nemůže se pojmově vůbec jednat o diskriminaci. Tím méně
se může jednat o diskriminaci ze strany soudu. Postup soudu je dán v prvé řadě kvalitou
a obsahem námitek vznesených v řádně podané žalobě (tzv. žalobní body), jimiž je v zásadě
vázán (§75 odst. 2, věta první, s. ř. s.). Soud nemůže přezkoumat a poté zrušit správní
rozhodnutí z důvodů, které nebyly v žalobě řádně a včas uplatněny (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 – 63), s výjimkou některých procesních
vad, k nimž je soud povinen přihlédnout i bez námitky. Je třeba plně souhlasit s názorem žalobce
b), že správní soud není někým, kdo by hlídal veškeré záměry v území a z moci úřední
je přezkoumával podle nějakých rovných kritérií. Pokud by snad v takovém případě vůbec bylo
možno (teoreticky) uvažovat o diskriminaci stěžovatelek, byla by takováto „diskriminace“
vskutku představitelná jen ze strany žalobců. Ti by v takovémto hypotetickém případě byli vedeni
nikoliv záměrem ochránit svá práva, ale zjevnou snahou jen a pouze uškodit stavebníkovi. Pouze
v takovémto výjimečném případě by šlo uvažovat o diskriminaci, která by byla postihnutelná
zákazem zneužití práva podat správní žalobu. V nynější věci však tomuto nic nesvědčí a ani
samotné stěžovatelky tímto směrem svou argumentaci nevedou. Naopak, oba žalobci i osoby
zúčastněné na řízení III) a IV) podali naprosto racionální důvody, proč se ve svých právních
krocích soustředili na projekty EPOQUE. Ty jsou dle žalobce b) a osob zúčastněných na řízení
III) a IV) nejkontroverznějším projektem Pankrácké pláně. Co se týče žalobce a), ten v žalobě
uvedl, že stavba „EPOQUE PANKRÁC – BYTOVÝ DŮM“ může zasáhnout do jeho veřejných
subjektivních práv.
Stěžovatelky právě rozebranou argumentaci rozmnožily též o tvrzení namítající rozpor
rozsudku městského soudu s právem EU. K tomu lze shrnout, že porušení práva EU nenastane
jen proto, že správní soud vyhoví žalobě a zruší správní rozhodnutí. Městský soud v nynější věci
zrušil napadené správní rozhodnutí s ohledem na překročení hlukových a imisních limitů, dále
v návaznosti na nepřípustně vypořádanou námitku týkající se imisí a skutečnost, že v rozporu
se zákonem neproběhlo zjišťovací řízení u záměru, u něhož proběhnout mělo. Zdejší soud
v žádném z těchto důvodů nespatřuje namítanou diskriminaci těch právnických osob, jejichž
jediným akcionářem je osoba se sídlem v Lucemburském velkovévodství, shodné požadavky jak
ohledně hlukových limitů, tak i na řízení před správním orgánem, se aplikují na všechny ostatní
subjekty bez rozdílu. Není přitom důvodu domnívat se, že městský soud by za shodných
okolností postupoval jinak v případě českého subjektu, pro právní závěry, které městský soud
učinil, bylo totiž sídlo akcionáře stěžovatelek zcela irelevantní. Ze žádného ustanovení práva EU
nevyplývá, že by soudy členských zemí EU nemohly zrušit správní rozhodnutí, pokud se toto
rozhodnutí dostane do rozporu se zákonem. Právě opačný závěr by byl jednoznačně
diskriminační, a to ve vztahu ke všem českým subjektům. Ostatně z čl. 49 odst. 2 in fine Smlouvy
o fungování Evropské unie, na který se odvolávaly stěžovatelky, vyplývá, že svoboda usazování
zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem „za podmínek stanovených pro vlastní
státní příslušníky právem země usazení“. Lapidárně řečeno, podmínky českého stavebního práva
platí pro všechny bez rozdílu.
Ze všech shora podaných důvodů je patrné, že nelze uvažovat ani o porušení základních
práv stěžovatelek. Stejně tak nelze dovozovat porušení svobody usazování podle čl. 49 Smlouvy
o fungování Evropské unie. Rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno též s ohledem na nesprávné
hodnocení dotýkající se exponovaného území z hlediska ochrany zdraví (hlukové a imisní limity)
a životního prostředí (kromě těchto limitů též absence zjišťovacího řízení dle zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí), jde přitom o hodnoty, jejichž ochrana legitimizuje
nezbytná omezení některých aktivit, nejen ekonomického rázu. Jak bylo přitom výše vyloženo,
nebylo zde shledáno ani diskriminativní zacházení. Z těchto důvodů považuje zdejší soud
za naprosto nepřiléhavý odkaz stěžovatelek na judikaturu Soudního dvora EU, která jinak
s nynější věcí nesouvisí – věci C-55/94 Gebhard (poskytování právních služeb a svoboda
usazování), C-19/92 Kraus (německý požadavek na uznání vysokoškolského diplomu získaného
v jiném členském státě a volný pohyb osob) a C-140/03 Komise v. Řecko (řecký zákon limitující
výkon profese očních optiků ve vztahu ke svobodě usazování).
IV. B.
Tvrzené porušení Dohody o ochraně investic
Zdejší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou porušení Dohody o ochraně investic.
Podle jejího čl. 2 odst. 3, na který se odvolávaly stěžovatelky, každá smluvní strana zabezpečí na svém
území investicím uskutečněným investory druhé smluvní strany zacházení vylučující neoprávněná nebo
diskriminační opatření, která by mohla překážet jejich správě, udržování, užívání, využití nebo likvidaci. Podle
čl. 2 odst. 4 s výjimkou opatření v zájmu veřejného pořádku požívají tyto investice stálé ochrany a právní jistoty,
které jsou stejné jako pro investice náležející investorům státu požívajícího nejvyšších výhod.
Z posledně uvedeného ustanovení plyne, že ochrana lucemburských investic je ze strany
českého státu poskytována na úrovni tzv. doložky nejvyšších výhod. Tento princip má vytvořit
vyrovnané podmínky pro všechny zahraniční investory, jejichž investice jsou chráněny
bilaterálními smlouvami (viz Bělohlávek, A. J. Ochrana přímých zahraničních investic v Evropské unii.
Praha: C. H. Beck, 2010, s. 62). Doložka nejvyšších výhod je doplněna čl. 2 odst. 3, který zakazuje
smluvním státům uplatňovat diskriminující opatření bránící využití investice, o tzv. doložku
národního zacházení, která zaručuje, že stát bude zacházet s investicemi pocházejícími z druhého
smluvního státu stejným způsobem jako s investicemi domácími (viz Bělohlávek, A. J. Ochrana
přímých zahraničních investic v Evropské unii. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 64). Tyto doložky
pak společně tvoří tzv. standard spravedlivého a rovného zacházení s investicemi,
o jehož porušení lze hovořit teprve tehdy, jestliže je zacházení s investicemi natolik nespravedlivé
a nerovnoprávné, že je z mezinárodního hlediska nepřijatelné (viz Bělohlávek, A. J. Ochrana
přímých zahraničních investic v Evropské unii. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 55).
Z čl. 2 odst. 3 a 4 Dohody o ochraně investic jasně vyplývá, že porušením závazků České
republiky by bylo takové zacházení s investicemi lucemburských právních subjektů, které
by bylo diskriminační, tedy spočívalo by v nerovném zacházení s investicemi těchto subjektů
oproti zacházení s investicemi českých subjektů (doložka národního zacházení) či subjektů
z jiných cizích států (doložka nejvyšších výhod). Námitky diskriminací stěžovatelek přitom byly
vyvráceny již výše.
Z citovaných článků Dohody o ochraně investic dále vyplývá, že vedle diskriminačních
opatření jsou vyloučena dále opatření „neoprávněná“, tedy akty v rozporu s právem. Naopak,
dostane-li se aktivita investora do rozporu s českým právem, není a nemůže být rozhodnutí
soudu na tuto protiprávnost reagující v rozporu s Dohodou o ochraně investic. Jak správně uvedl
žalobce b), stěžovatelky zaměnily své obchodní riziko spojené s protiprávností územního řízení
s diskriminací českým státem. Výklad stěžovatelek směřuje k tomu, že Dohoda o ochraně investic
je staví nad vnitrostátní zákon a ochranu jejich investic upřednostňuje před ochranou domácích
investorů. Takovýto výklad ovšem nemá oporu v uvedené Dohodě, která nezavádí preferenční
režim nakládání s investicemi pocházejícími z Lucemburského velkovévodství a nezbavuje
lucemburské subjekty povinnosti dodržovat právní předpisy České republiky.
IV. C.
Námitka nesprávného výkladu zákona o posouzení vlivů na životní prostředí
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou týkající výkladu přílohy 1 k zákonu
o posuzování vlivů na životní prostředí. V kategorii II uvedené přílohy 1 zákona jsou uvedeny
záměry vyžadující zjišťovací řízení. V nynější věci byl veden spor konkrétně o bod 10.6
v kategorii II přílohy 1, který obsahuje tento záměr: „Skladové nebo obchodní komplexy včetně
nákupních středisek, o celkové výměře nad 3 000 m
2
zastavěné plochy; parkoviště nebo garáže s kapacitou nad
100 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu.“
Podstatou zjišťovacího řízení je určení, zda daný záměr bude posuzován podle zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí. Územním rozhodnutím v předmětné věci byla
na příslušných pozemcích umístěna stavba „EPOQUE PANKRÁC – BYTOVÝ DŮM“
obsahující mj. bytový dům o 30 nadzemních podlažích s podzemní hromadnou garáží pro 277
stání (1. až 3. podzemní podlaží) a 48 stání (prostor komunikačních ramp, 1. až 4. podzemní
podlaží). Ohledně této stavby neproběhlo zjišťovací řízení, v čemž městský soud shledal
pochybení. Stěžovatelky se s tímto názorem neztotožnily a v kasační stížnosti argumentovaly tím,
že daný bytový dům nespadá pod uvedený bod 10.6 v kategorii II příloze 1 k zákonu
o posuzování vlivů na životní prostředí, jelikož parkoviště nebo garáže s danou kapacitou pod
tento bod spadají jen tehdy, jsou-li přiřazeny ke skladovým nebo obchodním komplexům.
S argumentací stěžovatelek se zdejší soud neztotožnil. V citovaném bodu 10.6 kategorie II
jsou totiž obsaženy dva samostatné druhy záměrů, a to 1) skladové nebo obchodní komplexy
včetně nákupních středisek, o celkové výměře nad 3 000 m
2
zastavěné plochy a 2) parkoviště
nebo garáže s kapacitou nad 100 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu.
Jak již poznamenal městský soud, zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí byla
do českého právního řádu implementována směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. 6. 1985,
o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, v tehdy
rozhodném znění. Tato směrnice obsahuje v příloze II záměry, u nichž dle čl. 4 odst. 2 uvedené
směrnice mají členské státy (s výhradou mimořádných situací dle čl. 2 odst. 3 směrnice) určit,
zda podléhají posouzení vlivů na životní prostředí dle čl. 5 až 10 směrnice, a to na základě
přezkoumání každého jednotlivého případu nebo b) prahových hodnot nebo kritérií stanovených
členským státem. V uvedené příloze II směrnice 85/337/EHS jsou pod bodem 10. písm. b)
uvedeny „záměry rozvoje měst, včetně výstavby obchodních center a parkovišť“. Z citovaného bodu přílohy
směrnice je zřejmé, že záměrem rozvoje měst se rozumí jak výstavba obchodních center, tak
výstavba parkovišť, naopak z něj žádným způsobem nevyplývá, že by byla parkoviště vázána
pouze na skladové či obchodní komplexy, jak tvrdí stěžovatelky. Výklad zákona o posuzování
vlivů na životní, který zaujaly stěžovatelky, tak jde proti znění směrnice, jež byla tímto zákonem
implementována.
I smysl právní regulace, jejíž součástí je bod 10.6 v kategorii II příloze 1 k zákonu
o posuzování vlivů na životní prostředí, svědčí o tom, že parkoviště nebo garáže s kapacitou
nad 100 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu netvoří záměr vyžadující zjišťovací řízení
výhradně v návaznosti na skladové či obchodní komplexy. Výklad nastíněný stěžovatelkami vede
k absurdním závěrům, že jen velká parkoviště či garáže u obchodních komplexů či nákupních
středisek představují riziko pro životní prostředí, a je tak nutné je podřídit zjišťovacímu řízení,
kdežto shodně velká parkoviště či garáže situovaná jinde pro životní prostředí již riziko
představovat nemohou, proto nemusí podléhat zjišťovacímu řízení. Takový výklad zdejší soud
odmítá už jen s ohledem na to, že vliv parkovišť či garáží na životní prostředí není dán primárně
objektem, u něhož jsou situována, ale především velikostí, případně dalšími charakteristikami
samotných parkovišť či garáží.
Ve vztahu k výše uvedenému zdejší soud shledal nepřesvědčivou argumentaci
stěžovatelek, že použitím středníku v bodu 10.6 zákonodárce nechtěl zcela oddělit parkoviště
a garáže od skladových nebo obchodních komplexů a že pokud by tak měl v úmyslu, uvedl by
parkoviště a garáže ve zvláštním bodu v příloze zákona. Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že v samotné kategorii II v příloze 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí lze i v jiných
bodech nalézt příklady samostatných záměrů oddělených středníkem, které nejsou vázány jeden
na druhý. Jde např. o bod 10.1, na který ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal žalobce
b), tj. „zařízení ke skladování, úpravě nebo využívání nebezpečných odpadů; zařízení k fyzikálně-chemické
úpravě, energetickému využívání nebo odstraňování ostatních odpadů“.
IV. D.
Posouzení otázky hlukových a imisních limitů městským soudem
Stěžovatelky vůči rozsudku městského soudu namítly příliš formální a izolované
zkoumání a vyjádřily názor, že situace by měla být zkoumána ve vzájemných vazbách a nikoliv
jen izolovaně v rámci jediného faktoru, kterým je překročení hlukových limitů. Dle jejich tvrzení
výstavbou bytového domu může skutečně dojít k mírnému nárůstu hlukové zátěže,
a to maximálně o 0,3 dB, toto zanedbatelné překročení je však nutno zkoumat komplexně
v kontrastu s opatřeními, jejichž účelem je právě potlačení těchto negativních vlivů hlukové
zátěže.
Nejvyšší správní soud k tomu zcela ve shodě s tím, co již uvedl ve svém rozsudku
ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011 – 246, uvádí následující.
Podle §37 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(na věc aplikovatelný starý stavební zákon), stavební úřad v územním řízení posoudí návrh především
z hlediska péče o životní prostředí a potřeb požadovaného opatření v území a jeho důsledků; přezkoumá návrh
a jeho soulad s podklady podle odstavce 1 [tj. územněplánovací dokumentací, resp. pokud není, jinými
podklady opatřenými stavebním úřadem v rozsahu nezbytném pro územní rozhodnutí]
a předchozími rozhodnutími o území, posoudí, zda vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu […]
popřípadě předpisům, které stanoví podmínky hygienické, protipožární, bezpečnosti práce a technických zařízení,
dopravní, ochrany přírody, péče o kulturní památky, ochrany zemědělského půdního fondu, lesního půdního fondu
apod., pokud posouzení nepřísluší jiným orgánům. Podle §3 7 odst. 3 stavební úřad v územním řízení
zajistil vzájemný soulad předložených stanovisek dotčených orgánů státní správy vyžadovaných
zvláštními předpisy a posoudil vyjádření účastníků řízení a jejich námitky. S dotčenými orgány
státní správy, jejichž rozhodnutí nebo opatření k podanému návrhu byla získána před oznámením
zahájení územního řízení, omezil stavební úřad projednání návrhu podle míry, v jaké byly jejich
požadavky splněny (k interpretaci §37 srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 – 126, publikovaný pod č. 1786/2009 Sb. NSS, body 26 a násl.).
Z ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými
účinky hluku a vibrací, je patrné, že toto nařízení stanoví mj. nejvyšší přípustné hodnoty hluku pro
chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory
staveb. Citovaná ustanovení jsou v souladu s premisou, že limity využití území představují hranice
pro využití území, a to hranice zpravidla nepřekročitelné; jedním z limitů využití území je také
hladina hluku (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74,
publikovaný pod č. 968/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud plně souhlasí s vyjádřením žalobce
b), že limity jsou stanoveny právními předpisy proto, aby byly dodržovány.
Nejsou tedy jen nějakým doporučením, nebo dokonce jen nijak nesankcionovaným přáním
zákonodárce.
Jak vyplývá z judikatury zdejšího soudu, veřejnoprávní úprava ochrany před hlukem
je na rozdíl od úpravy soukromoprávní vysoce formalizovaná, spojená s exaktními limity.
Naproti tomu obtěžování hlukem ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku
je v zásadě neurčitým právním pojmem bez měřitelných limitů (rozsudek zdejšího soudu ze dne
30. 3. 2006, č. j. 8 As 2/2005 – 32, obdobně nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 451/11). Není možné, aby správní úřady přistupovaly k závazným a přesně
stanoveným veřejnoprávním limitům dle svého uvážení, ne-li dokonce svévolně.
Závěr městského soudu lze stručně shrnout tak, že do území nadlimitně zatíženého
hlukem nelze bez dalšího automaticky umísťovat stavby, které sice každá jednotlivě nepřitíží
svým provozem dotčenému území nijak výrazně, ale v součtu jednotlivých případů znamenají
postupné a významné přitěžování již nyní existující nadlimitní zátěži v území. S tímto závěrem,
který slovy žalobce b) zamezuje „salámové metodě“ dalšího zatěžování území, se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje. Přírůstek hluku daný sumou všech do území umístěných staveb již
zdaleka nevýznamný není; přitom každé jednotlivé územní řízení (a v návaznosti na to i soudní
řízení) se vztahuje jen k jedné stavbě, která sama o sobě nepředstavuje významný příspěvek ke
stávající hodnotě hluku. Na takovémto závěru nevidí zdejší soud nic protizákonného či, slovy
obou stěžovatelek, „formalistického“. Právě naopak. Uvedený závěr důsledně respektuje základní
zásadu práva životního prostředí označovanou jako zásada přípustné míry znečišťování životního
prostředí, podle níž území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení
(§11 a §12 zákona o životním prostředí). Ostatně již z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod vyplývá, že výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní
prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že je-li řada staveb umísťovaná do území,
v němž jsou hlukové limity překročeny, nelze argumentovat tím, že každá jednotlivá stavba
představuje jen nevýznamný, byť měřitelný přírůstek již stávající hodnoty hluku.
Ve vztahu k překročení imisních limitů v kasačních stížnostech stěžovatelky obdobně
odkázaly na svou argumentaci ohledně hlukových limitů. Těmto námitkám nemohl zdejší soud
přisvědčit ze shodných důvodů, které byly rozvedeny výše ve vztahu k hlukovým limitům. Je-li
řada staveb umísťovaná do území, v němž jsou limity imisí překročeny, nelze argumentovat tím,
že provoz každé jednotlivé stavby je spojen jen s nevýznamným, byť měřitelným přírůstkem již
stávající hodnoty imisí.
Stěžovatelky ve vztahu k imisní zátěži navíc uvedly, že důležitá je také skutečnost,
že postupně dochází ke snižování imisní zátěže z provozu motorových vozidel, a to z důvodu
používání nových technologií, které méně znečišťují životní prostředí. Pokud by v současné době
došlo k minimálnímu porušení imisní zátěže z důvodu stavby a provozu „EPOQUE PANKRÁC
– BYTOVÝ DŮM“, tato zátěž postupem času musí nepochybně klesat právě kvůli vyšší šetrnosti
motorových vozidel k životnímu prostředí. K této námitce Nejvyšší správní soud jen stručně
uvádí, že rozhodující pro územní řízení je aktuální situace na Pankrácké pláni, nikoliv nejistý
a neurčitý vývoj v oblasti zlepšování automobilových technologií v budoucnu.
IV. E.
Námitka o překročení pravomoci městského soudu
Námitkou, podle níž městský soud „na několika místech rozporuje odborné závěry správních
orgánů, což je překročením jeho pravomoci“, se zdejší soud zabývat nemohl. Aby se jednalo o řádně
uplatněnou námitku, musela by alespoň jedna stěžovatelka konkretizovat, jakou pasáž nebo
pasáže rozhodnutí městského soudu vlastně zpochybňuje. Zdejší soud připomíná závěry
vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS). V něm mj. konstatoval, že
„jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesu učinit
vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má
vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany“. Pokud tedy stěžovatelky
odkazují na „několik míst“ v odůvodnění bezmála čtyřicetistránkového rozsudku městského
soudu, měly jasně určit ty části rozsudku, s nimiž polemizují. V opačném případě osoby
zúčastněné na řízení o kasační stížnosti nevědí, s čím vlastně mají polemizovat [na to bylo ostatně
poukázáno jak žalobcem b), tak osobami zúčastněnými na řízení III) i IV)]. Stejně tak Nejvyššímu
správnímu soudu není patrné, co má vlastně v rámci této námitky přezkoumávat.
V.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že obě kasační
stížnosti nejsou důvodné, proto je dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů se ve vztahu ke stěžovatelkám, žalovanému, žalobci a)
a žalobci b) opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatelky ve věci úspěch neměly, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Stejně tak nevznikly náklady ani
žalobci a), který sice přípisem ze dne 28. 11. 2011 žádal o prodloužení lhůty k vyjádření
ke kasačním stížnostem, žádné takové vyjádření zdejšímu soudu nedošlo a není obsahem ani
spisu předloženého městským soudem.
Žalobce b) má proti každé z neúspěšných stěžovatelek právo na náhradu nákladů, které
v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Při určování výše odměny zdejší soud vycházel
z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“. Advokátní tarif byl s účinností ode dne
1. 1. 2013 novelizován vyhláškou č. 486/2012 Sb., kterou byla zvýšena tarifní hodnota mj.
ve věcech kasačních stížností, nicméně dle čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb. za právní služby
poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle
advokátního tarifu účinného před 1. 1. 2013. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce b) poskytl
svůj úkon právní služby před 1. 1. 2013, vycházel zdejší soud ze znění advokátního tarifu
účinného do 31. 12. 2012. Náhrada nákladů ve vztahu ke každé ze stěžovatelek sestává
z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, kterým je dle §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu vyjádření ke kasační stížnosti jakožto písemné podání soudu nebo jinému
orgánu týkající se věci samé. Odměna za tento úkon právní služby činí 2100 Kč [§9 odst. 3 písm.
f) advokátního tarifu ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu] a dle §13 odst. 3 advokátního
tarifu se zvyšuje o 300 Kč, takže celková výše náhrady nákladů činí 2400 Kč. Zástupce žalobce
nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zdejší soud tak nebral zvýšení odměny o tuto
daň v úvahu. Celkovou částku náhrady nákladů ve výši 2400 Kč je každá ze stěžovatelek povinna
zaplatit žalobci b) k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Kužvarta, advokáta se sídlem
Za Zelenou liškou 967/2, Praha 4 – Krč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Osoby zúčastněné na řízení III) a IV) nemají právo na náhradu nákladů řízení s ohledem
na §60 odst. 5, větu první, s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud jim totiž
neuložil žádnou povinnost, se kterou by jim vznikly v řízení nějaké náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu