ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.6.2012:54
sp. zn. 9 As 6/2012 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: P. V., zast.
JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem Dukelská 456/13, Jeseník, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 7. 2010, č. j. MSK 129592/2010, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2011, č. j. 58 A 60/2010 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále
jen „žalovaný“) ze dne 29. 7. 2010, č. j. MSK 129592/2010, sp. zn. DSH/25661/2010/Zez.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Bruntál, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne
28. 4. 2010, č. j. DSH/100191-09/Alk 79-2010/mor, kterým byla stěžovateli uložena pokuta
ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu
14 měsíců, a to za přestupek podle §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o přestupcích“). Tento
přestupek podle citovaného rozhodnutí Městského úřadu Bruntál stěžovatel spáchal tím, že dne
8. 12. 2009 v obci Vrbno pod Pradědem řídil motorové vozidlo, kdy na výzvu policisty
nepředložil doklady potřebné k řízení motorového vozidla, a dále se na výzvu policisty odmítl
podrobit vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyl
ovlivněn alkoholem, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, čímž
porušil §5 odst. 1 písm. f) a §6 odst. 12 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“).
Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval jádrem sporu, tj. otázkou,
zda správní orgány správně vyhodnotily, že stěžovatel předmětné vozidlo v inkriminovanou dobu
řídil. Dospěl k závěru, že posouzení věci správními orgány nelze nic vytknout a že správní orgány
v nyní posuzovaném případě postupovaly správně, respektovaly základní procesní pravidla
při zjišťování skutkové podstaty přestupku, provedly všechny navržené důkazy, kt eré následně
vyhodnocovaly samostatně i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž z obsahu spisového materiálu
vyplývá, že skutkový stav byl dostatečně prokázán. V této souvislosti konstatoval, že v daném
případě bylo nutno vyhodnotit odlišné výpovědi zasahujících policistů na jedné straně a výpověď
stěžovatele a jím navržených svědků na straně druhé. Stejně jako správní orgány dospěl k závěru,
že v dané věci není objektivní důvod k pochybnostem o věrohodnosti svědeckých výpovědí
zasahujících policistů, jejichž výpovědi byly konzistentní a shodovaly se. Navíc sám stěžovatel
jejich výpovědi a věrohodnost nezpochybňoval. Naopak svědecké výpovědi samotného
stěžovatele a svědků V. V. a S. V. krajský soud shledal účelovými, neboť nejenže stěžovatel
okolnost, že vozidlo řídil jeho bratr V. V., uvedl poprvé až v odvolání, výpovědi stěžovatele a
jeho bratra, jakož i jeho přítelkyně S. V., se navíc podstatně lišily. Rovněž se ztotožnil s postupem
žalovaného, který nepřihlížel k výpovědím dalších svědků (R. P. a J. Z.), neboť jejich výpovědi
nemohly objasnit skutkový stav věci v inkriminované době a na inkriminovaném místě, neboť
se jejich výpověď netýkala zákroku policejní hlídky.
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podsta ta, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel namítá, že se svým jednáním nedopustil porušení zákona a že rozhodnutí
žalovaného a krajského soudu nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu o tom, kdo
dne 8. 12. 2009 v obci Vrbno pod Pradědem řídil motorové vozidlo tovární značky VW Touareg.
Přitom skutečnost, že on řidičem vozidla v inkriminovanou dobu nebyl, dokládají svědecké
výpovědi čtyř svědků (V. V., S. V., R. P. a J. Z.). Správní orgány však skutkový stav hodnotily
pouze na základě výpovědi policejní hlídky, tj. na základě výpověd í zasahujících policistů, a k
výpovědím výše uvedených svědků nepřihlédly. V takovém postupu stěžovatel spatřuje porušení
zásady volného hodnocení důkazů a jeho práva na spravedlivý proces. Pokud krajský soud
stěžovateli vytýká některé nepřesnosti jeho výpovědi, stěžovatel připouští, že v důsledku
konzumace alkoholu mohlo dojít k tomu, že si některé události nevybavuje přesně, avšak má za
to, že tyto drobné nepřesnosti byly odstraněny provedenými svědeckými výpověďmi.
Stěžovatel dále nesouhlasí s argumentací krajského soudu týkající se věrohodnosti
výpovědí zasahujících policistů z důvodu, že nemají na věci zájem, a naopak nevěrohodnosti
výpovědí svědků navržených osobou, jíž hrozí postih za přestupek, u nichž krajský soud
předpokládá, že budou tvrdit pouze skutečnosti v její prospěch. Stěžovatel podotýká, že krajský
soud tak popřel účel svědecké výpovědi jako důkazního prostředku. V této souvislosti poukázal
na povinnost svědků vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Pokud měl krajský soud pochybnosti
o provedených svědeckých výpovědích, měl svědky opětovně vyslechnout. Stěžovatel je názoru,
že zájem na výsledku věci mají rovněž policisté, kdy tento zájem vyplývá z jejich služebních
povinností.
Stěžovatel dále podotýká, že navzdory tomu, že si je vědom rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 - 42, je přesvědčen, že v nyní
posuzované věci je nezbytné výpovědi svědků policistů vykládat v jiném kontextu, především
s ohledem na jejich možné pochybení v průběhu zjištění a řešení přestupku, za které stěžovatel
považuje skutečnost, že ačkoli policisté pojali podezření, že vozidlo řídí osoba pod vlivem
alkoholu, nechali vozidlo pokračovat dále a dechovou zkoušku neprovedli bezprostředně
u vozidla. Stěžovatel má za to, že nepochybili- li policisté, je z jejich jednání patrné, že stěžovatel
předmětné vozidlo neřídil.
Následně stěžovatel uplatnil námitky k jednotlivým konkrétním tvrzením krajského
soudu. Vzhledem k uplatněné námitce v žalobě ze dne 30. 9. 2010 týkající se technických
skutečností považuje za nedostatečné odůvodnění pouhé konstatování krajského soudu, že „celá
ulice má 160 metrů a je rovná“. K tvrzení krajského soudu, že „při otevření dveří se vždy
v kabině rozsvítí vnitřní osvětlení“, namítá, že zpravidla lze vnitřní osvětlení manuálně vypnout.
Úvahy soudu bez provedeného dokazování proto považuje za nepřípustně spekulativní.
Stěžovatel je přesvědčen, že skutkový stav může být prokázán pouze na základě rekonstrukce.
V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správ ního soudu ze dne 23. 11. 2010,
č. j. 4 As 25/2010 - 62, v němž byl posuzován případ nevyhovění návrhu na provedení
rekonstrukce skutkového děje.
Zásadní pochybení správních orgánů i krajského soudu stěžovatel spatřuje v tom,
že se vůbec při posuzování otázky, zda předmětné motorové vozidlo řídil, nezabývaly jeho
stěžejním tvrzením, že neměl u sebe klíče od vozidla, přičemž tuto skutečnost potvrdili i sami
policisté. Stěžovatel se domnívá, že toto byl jeden z důvodů, proč byl hlídkou zadržen a převezen
na služebnu bez orientační dechové zkoušky na množství alkoholu v krvi. Uvádí, že z tohoto
jednání zasahujících policistů je patrné, že v době zadržení nebyl řidičem předmětného vozidla
a jeho převezení na služebnu bylo pouze za účelem zjištění totožnosti. Stěžovatel je názoru,
že jinak by policisté provedli alespoň orientační dechovou zkoušku již na místě. Jednání policistů
neodpovídalo předepsanému postupu a z jejich jednání je tak prokazatelně patrné, že vozidlo
skutečně neřídil.
Závěrem stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, v němž bylo vysloveno, že správní orgány jsou povinny
postavit nad vší rozumnou pochybnost najisto, že se jednání naplňujícího znaky skutkové
podstaty přestupku dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje -li tedy ne zcela
nepravděpodobná možnost, že se uvedeného jednání dopustil někdo jiný než obviněný, nelze
jej za přestupek postihnout. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nemohl být z objektivních důvodů
řidičem předmětného motorového vozidla v daný čas a na daném místě, navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že návrh stěžovatele na provedení
výpovědí svědků, které již byly provedeny v rámci správního řízení, považuje za nedůvodný.
Se závěrem krajského soudu, že se v případě zasahujících policistů jedná o nestranné svědky,
se zcela ztotožňuje. V případě svědků navržených stěžovatelem sice nelze a priori konstatovat,
že budou vypovídat ve prospěch stěžovatele, krajský soud však v odůvodnění svého rozsudku
poukázal na rozpornost jejich výpovědí.
V případě odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2010, č. j. 4 As 25/2010 - 62 (dle žalovaného má být správně č. j. 4 As 28/2010 - 56), není
naplněna podobnost skutkového děje. Odkaz tak považuje za nepřípadný. Za podstatnou totiž
pokládá skutečnost, že zasahující policisté řidiče vozidla viděli již při prvním otevření dveří
vozidla, přičemž stejná osoba z něj po té vystoupila. Ze stejného důvodu považuje
za bezpředmětné rovněž tvrzení o tom, že stěžovatel při šetření zasahujících policistů neměl mít
klíče od vozidla u sebe. Spekulace o vypnutém vnitřním osvětlení je uplatněna pozdě
(až v kasační stížnosti). Za nepřípadnou považuje rovněž argumentaci stěžovatele, že policisté
postupovali nesprávně, pokud dechovou zkoušku provedli až po té, kdy odvezli stěžovatele
na služebnu. Žalovaný má naopak za to, že vzhledem k tomu, že se stěžovatel odmítl legitimovat,
jakož i podrobit dechové zkoušce, přičemž o povinnosti se této zkoušce podrobit
jako profesionální řidič věděl, postupovali policisté správně, převezli-li stěžovatele na služebnu
a tam ve vyšetřování pokračovali. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že skutkový stav
nebyl řádně zjištěn a je v rozporu se správními spisy. Tato námitka by mohla být důvodná
za předpokladu, že by správní orgán neprovedl všechny potřebné důkazy nebo by je sice provedl,
ale vyvodil by z nich nesprávné závěry. V těchto intencích proto Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu a žalovaného přezkoumal, přičemž vycházel z následujících
podstatných skutečností.
Z obsahu Oznámení (odevzdání) přestupku (věci) (č. j. KRPT -92145/PŘ-2009-070117),
jakož i z úředních záznamů ze dne 9. 12. 2009, č. j. KRPT-92145-3/PŘ-2009-070117
a č. j. KRPT-92145-8/PŘ-2009-070117, je patrno, že dne 8. 12. 2009 ve 23:50 hodin ve Vrbně
pod Pradědem na ulici Ve Svahu byl zadržen řidič osobního vozidla VW Tou areg, RZ xx, který
odmítl předložit doklady potřebné k řízení motorového vozidla, doklady totožnosti a doklady k
motorovému vozidlu, odmítl se podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol, případně
lékařskému vyšetření či odběru krve a záměrně uváděl jiné jméno a data narození. Z výše
uvedených úředních záznamů konkrétně vyplývá, že policejní hlídka při projíždění ulice
Bezručova ve Vrbně pod Pradědem směrem na náměstí Sv. Micha la zaznamenala od náměstí
přijíždějící terénní vozidlo tmavé barvy, které zastavilo na křižovatce ulice Bezručova a ulice
Ve Svahu. Hlídkové vozidlo zastavilo asi 2 m od pozorovaného vozidla tak, že bylo vidět,
že na sedadle řidiče sedí muž ve věku kolem 3 0 až 40 let blond vlasů. Na klíně mu seděla žena,
která následně řidiči z nohou sesedla a vystoupila z vozidla, přičemž zamířila směrem k hlídce
policie, které sdělila, že se nic neděje. V tomto momentě řidič urychleně zavřel dveře a velmi
rychle odjel směrem po ulici Ve Svahu. Policejní hlídka vozidlo následovala, přičemž
zaznamenala, že řidič zaparkoval předmětné vozidlo na parkovišti před tamní MŠ, z vozidla
vystoupil a běžel po ulici Ve Svahu, kde byl hlídkou zadržen. Odmítl předložit doklady, choval
se arogantně a tvrdil, že vozidlo neřídil. Byl zjevně pod vlivem alkoholu, což potvrzovala nejistá
chůze, špatná slovní artikulace a z úst mu byl cítit značný zápach po požití alkoholu. Nakonec byl
vyzván k následování policejní hlídky na služebnu, což dobro volně učinil. Ve chvíli, kdy nasedal
do policejního vozu, došla na místo žena, která seděla na klíně řidiče , a sdělila, že chce jet s nimi.
V tom jí bylo vyhověno. Na služebně řidič odmítl podstoupit dechovou zkoušku, neboť
motorové vozidlo neřídil. Rovněž odmítl sdělit své jméno, nejdříve uváděl různé smyšlené iniciály
a až asi po 45 minutách uvedl, že se jmenuje P. V.
Na Oznámení (odevzdání) přestupku (věci) (č. j. KRPT-92145/PŘ-2009-070117)
zadržený řidič vlastnoručně uvedl, že byl zadržen, když šel domů. Předložit doklady totožnosti
odmítl, neboť vozidlo neřídil. Příslušníci policie museli špatně vidět.
P. V. (stěžovateli) bylo oznámením ze dne 13. 1. 2010 sděleno zahájení přestupkového
řízení pro podezření z přestupku podle §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona o přestupcích a
předvolání k ústnímu jednání na den 4. 2. 2010. Při ústním jednání byli slyšeni jako svědci
zasahující policisté, nstržm. K. K. a prap. J. K., kteří vypověděli shodně s úředním záznamem ze
dne 9. 12. 2009 a navíc potvrdili, že žádná j iná osoba již ve vozidle nebyla a při pronásledování
vozidla stěžovatele s ním měli stálý oční kontakt. Správní orgán I. stupně vyzval stěžovatele, aby
se vyjádřil k listinným důkazům, přičemž ten sdělil, že prozatím nemá, co by uvedl, ani nenavrhl
žádné další důkazy. K podkladům rozhodnutí se nevyjádřil a nesdělil ani žádné jiné námitky proti
obsahu protokolu o ústním jednání.
Správní orgán I. stupně rozhodl dne 4. 2. 2010, č. j. DSH/100191-09/Alk 79-2010/mor,
tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku tím, že dne 8. 12. 2009 ve 23:50 hodin
z ul. Bezručova na ul. Ve Svahu před tamní MŠ v obci Vrbno pod Pradědem řídil motorové
vozidlo VW Touareg RZ xx bez dokladů potřebných k řízení motorového vozidla, které na výzvu
zasahujícího policisty nepředložil, a dále se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření podle
zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem, ačkoliv
takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Tímto jednáním porušil §5 odst. 1
písm. f), §6 odst. 8 písm. a), b), c) a §6 odst. 12 zákona č. 361/2000 Sb., čímž spáchal přestupek
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) a
l) zákona o přestupcích. Rozhodnutím mu byla uložena pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 14 měsíců, s počátkem ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal (odvolání došlé správnímu orgánu
I. stupně dne 1. 3. 2010), v němž uvedl, že vozidlo řídil jeho bratr V. V. a navrhl, aby byl
jmenovaný jako svědek k předmětné věci vyslechnut a spolu s ním i stěžovatelova přítelkyně S. V.
K události uvedl, že byl na oslavě se S. V., které se udělalo špatně. Požádal proto bratra, který měl
u sebe jeho vozidlo, aby pro oba přijel do Vrbna pod Pradědem. Když bratr přijel, stěžovatel
nastoupil na sedadlo spolujezdce a jeho přítelkyně na sedadlo dozadu. S. V. se udělalo nevolno, a
proto bratr vozidlo zastavil. V tu chvíli zjistila, že je na zadních dveřích pojistka proti odemčení,
začala zmatkovat, neboť chtěla co nejrychleji vystoupit, a proto přelezla mezi předními sedadly a
přes bratra, aby vystoupila z vozidla. Stěžovatel dále uvedl, že vystoupil s ní. Jeho bratr odvezl
vozidlo opodál na parkoviště, vozidlo zajistil a šel do domu. Stěžovat el se S. V. tento kousek došli
pěšky, přičemž byli kontaktováni policejní hlídkou. Hlídka jela ve služebním voze, vozidlo
stěžovatele předjela, zabočila do vedlejší ulice a po určité době začala couvat směrem
ke stěžovatelovu vozidlu. Z daného je patrné, že předmětné vozidlo neměla po celou dobu na
očích, a proto mohla přehlédnout, že z místa řidiče vystoupil stěžovatelův bratr. Rovněž podotkl,
že v inkriminované době u sebe neměl ani klíče od vozidla, ani patřičné doklady, neboť neměl
v úmyslu řídit.
Po předložení věci žalovanému žalovaný dne 23. 3. 2010 rozhodnutím
č. j. MSK 39391/2010 rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí. Důvodem zrušení rozhodnutí bylo nepředložení zelené karty spolu
s ostatními doklady, přičemž k projednání přestupku nepředložení zelené karty, který je nutno
posuzovat jako přestupek podle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, je podle §16b
odst. 5 citovaného zákona místně příslušný správní orgán podle trvalého pobytu fyzické osoby
podezřelé ze spáchání přestupku. Proto bylo nutno věc v této části postoupit k projednání
správnímu orgánu místně příslušnému.
Správní orgán I. stupně následně provedl v rámci nového řízení další ústní jednání dne
28. 4. 2010, při němž byli vyslechnuti V. V. a S. V. Svědek V. V. uvedl, že dne 8. 12. 2009 se se
svojí manželkou zastavil u bratra, když jeli z nákupů v Olomouci, a domluvili se s bratrem, že jim
pohlídají děti a odveze je na oslavu do Penzionu U Hradilů a pak je odveze i zpět. Kolem půl
dvanácté večer zavolali a on pro ně bratrovým autem jel. Bratr byl tak unaven, že se natáhl na
zadní sedadlo, přítelkyně S. V. seděla na předním sedadle spolujezdce. Protože se spolujezdkyni
udělalo špatně, zastavil těsně před křižovatkou s ulicí Ve Svahu těsně blízko zídky, neboť v
protisměru jelo jiné vozidlo. Spolujezdkyně z toho důvodu nemohla otevřít dveře, a protože se jí
chtělo zvracet, bylo nejjednodušší, že otevřel dveře sám a ona přes něj vyst oupila ven. Po jejím
vystoupení pokračoval v jízdě, odbočil do ulice Ve Svahu a vozidlo zaparkoval asi po 300
metrech před jejím domem. Následně spolu s bratrem vystoupili, on ze sedadla řidiče a jeho bratr
z pravého zadního sedadla. Poté, co mu bratr sdělil, že počká na přítelkyni, on zamkl auto a šel k
nim domů, kde jej čekala manželka.
Svědkyně V. uvedla, že dne 8. 12. 2009 něco po půl dvanácté je vyzvedl pan V. V. V
průběhu cesty se jí udělalo nevolno, řidič zastavil, avšak blízko zídky, což jí bránilo v otevření
dveří. Proto vystoupila přes řidiče. Když vystoupila, auto odjelo. V tuto dobu uviděla policejní
auto, které zastavilo. Poté pokračovala v chůzi a zahnula do ulice Ve Svahu. Policejní hlídka
musela couvat na ulici Bezručova a po té odbočila rovněž do uličky Ve Svahu a asi 150 m jela za
ní, než si to uvědomila a uhla jí z cesty . Když došla ke vchodu domu, viděla, že policie
komunikuje s jejím přítelem a začali jej posazovat do vozu. Ohradila se a pak s nimi odjela taktéž
na služebnu, kde na chodbě čekala asi 45 minut a poté šla domů.
Správní orgán I. stupně následně opět vyzval stěžovatele, aby se k věci vyjádřil, případně
vznesl námitky proti protokolu o ústním jednání, načež ten sdělil, že nemá, co by uvedl,
a ani další důkazy nenavrhuje. Správní orgán I. stupně věc vyhodnotil a vydal nové rozhodnutí
ze dne 28. 4. 2010, č. j. DSH/100191-09/Alk 79-2010/mor, kterým shledal stěžovatele vinným
výše uvedeným přestupkem. Za důvěryhodné výpovědi shledal výpovědi zasahujících policistů,
naopak výpovědi svědků navržených stěžovatelem a tvrzení stěžovatele shledal rozpornými.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal nové odvolání (došlé správnímu orgánu I. stupně dne
20. 5. 2010). V něm uvedl, že jeho bratr a jeho přítelkyně jednoznačně potvrdili, že on předmětné
vozidlo v inkriminovanou dobu neřídil. K rozporům mezi jeho tvrzením a výpověďmi svědků
sdělil, že jeho bratr byl v inkriminovanou dobu střízlivý, a proto je nutno za pravdivou považovat
jeho výpověď. Odmítl tvrzení zasahujících policistů, že byli ve stálém vizuálním kontaktu
s vozidlem, a upozornil na skutečnost, že hlídka se svým vozem musela odbočit a couvat. Rovněž
namítl, že na ulici byla tma, obě vozidla svítila, vozidlo stěžovatele má navíc tónovaná skla,
a proto policisté nemohli rozpoznat, kdo seděl za volantem předmětného vozidla a kolik lidí
ve vozidle jelo. K prokázání skutečnosti, že vozidlo neřídil, navrhl výslech dalších svědků – R. P.
a J. Z.
Dříve než správní orgán I. stupně předložil správní spis žalovanému k rozhodnutí
o odvolání, provedl výslechy dalších dvou navržených svědků. R. P. do protokolu o výslechu
svědka ze dne 16. 6. 2010, č. j. DSH/45223-10/Alk 79-2010/mor, uvedl, že dne 8. 12. 2009
kolem půl dvanácté večer kouřil venku před Penzionem u Hradilů, kdy přijelo vozidlo kolegy.
Svědek uvedl, že neví, kdo řídil, nicméně po chvíli, kdy vozidlo před penzionem stálo, vyšli z
penzionu stěžovatel a jeho přítelkyně, kteří nasedli do vozidla (stěžovatel dozadu a jeho
přítelkyně vedle řidiče), a poté odjeli. J. Z. do protokolu o výslechu svědka z téhož dne,
č. j. DSH/45200-10/Alk 79-2010/mor, uvedla, že seděla dne 8. 12. 2009 večer u stolu
v Penzionu u Hradilů se stěžovatelem, jeho přítelkyní, R . P. a dalším hostem. Než stěžovatel
spolu s přítelkyní odešli, slyšela, jak telefonoval bratrovi, aby jej vyzvedl autem. Přes okno pak
viděla přijet vozidlo, do kterého stěžovatel s přítelkyní nastoupili a odjeli.
Žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumal a shledal závěry v něm
uvedené správnými. Na vyhodnocení svědeckých výpovědí neshledal žádná pochybení.
Pro nesrovnalosti v tvrzeních stěžovatele a jím navržených svědků, která se podstatně lišila
v mnoha bodech vylíčení téže události, uvěřil výpovědím zasahujících policistů, kteří konzistentně
a shodně uváděli, že stěžovatele viděli řídit vozidlo ujíždějící z křižovatky a dále jej viděli z tohoto
vozidla vystupovat po jeho zastavení. Proto z nich také vycházel. Navíc uvedl, že v průběhu
správního řízení nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by policisté měli na výsledku řízení
jakýkoli zájem. K výpovědi svědků R. P. a J. Z. žalovaný uvedl, že jejich výpovědi se týkají pouze
situace, k níž mělo dojít před Penzionem u Hradilů, nicméně k situaci v místě zákroku policejní
hlídky se žádným způsobem nevyjádřili. K totožným závěrům dospěl i krajský soud.
Podstatou sporu v nyní projednávané věci je posouzení toho, zda správní orgány,
potažmo krajský soud, správně a v souladu se zákonem vyhodnotily veškeré důkazy, které měly
k dispozici, a učinily na základě nich správné a logické závěry. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že správní orgány podklady pro vydání rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí
podle své úvahy. Kritériem této úvahy jsou zásady logiky, přičemž v odůvodnění správního
rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým způsobem popsán. Oběma těmto
požadavkům rozhodnutí správních orgánů vyhovuje. Žalovaný totiž v odůvodnění svého
rozhodnutí své úvahy o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, řádně předestřel, a podrobně
popsal i to, proč uvěřil svědecké výpovědi policistů. Po posouzení okolností vyplývajících
ze správního spisu Nejvyšší správní soud navíc dospěl k závěru, že nejenže správní orgány
dostály své povinnosti své závěry řádně odůvodnit, navíc je shledal, stejně jako krajský soud, zcela
správnými.
Jádrem stěžovatelem uplatněných námitek v průběhu správního řízení i řízení před soudy
bylo tvrzení, že to nebyl on, kdo v inkriminovanou dobu vozidlo řídil, a proto se jednání, pro něž
byl shledán vinným ze spáchání výše uvedených přestupků, nemohl dopustit. Ohledně této
otázky proti sobě stojí na jedné straně důkazy v neprospěch stěžovatele, kterými byly shodné
a koherentní výpovědi zasahujících policistů, a na straně druhé s nimi v rozporu a zároveň
nekonzistentní tvrzení stěžovatele a výpovědi svědků V . V. a S. V. Nejvyšší správní soud stejně
jako správní orgány a krajský soud rovněž shledal za věrohodné výpovědi zasahujících policistů, z
nichž rovněž vycházel. Za podstatné považoval především skutečnost, že policisté shodně tvrdili,
že viděli vozidlo řídit stěžovatelem, přičemž své výpovědi v průběhu řízení nijak neměnili.
Naopak tvrzení stěžovatele, které stěžovatel s postupujícím řízením značně měnil a doplňoval,
považuje zdejší soud za účelové. Především podotýká, že stěžovatel na Oznámení (odevzdání)
přestupku (věci) (č. j. KRPT-92145/PŘ-2009-070117) uvedl pouze to, že vozidlo neřídil. Na
daném trval rovněž nadále, kdy při ústním jednání ze dne 4. 2. 2010 k věci nic dalšího neuvedl a
ani výpovědi policistů žádným způsobem nezpochybňoval. Dokonce nenavrhl ani žádné další
důkazy. Teprve v odvolání proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl, že
předmětné vozidlo v inkriminovanou dobu řídil jeho bratr, jehož výpověď navrhl jako důkaz. V
návaznosti na uvedené zdejší soud poznamenává, že přestože je obviněný z přestupku oprávněn
podle §73 zákona o přestupcích uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v
odvolání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 - 115, publikovaný pod č. 1856/2009 Sb. NSS), lze k tíži stěžovatele připsat
okolnost, že skutečnost, že vozidlo řídil jeho bratr, neupl atnil již při zadržení, případně alespoň
při prvním ústním jednání. Zdejší soud má totiž za to, že byl- li stěžovatel schopen vlastní rukou
sepsat informace o události při zadržení na Oznámení (odevzdání) přestupku (věci) (č. j. KRPT-
92145/PŘ-2009-070117), musel být schopen rovněž sdělit, že předmětné vozidlo řídil jeho bratr.
Stěžovatel však tuto skutečnost uvedl až v odvolacím řízení, aniž by vysvětlil, co mu bránilo v
tom, aby ji uvedl dříve.
Za podstatnou zdejší soud dále považuje skutečnost, že správní orgány řádně provedly
všechny během správního řízení navržené důkazy. Z výše uvedeného je však patrno, že nejenže
stěžovatel skutečnost o tom, že vozidlo řídil jeho bratr, uvedl až v odvolacím řízení, ale jeho
tvrzení uplatněné v odvolání a výpovědi jím navržených svědků se navíc podstatně liší. Nejvyšší
správní soud proto důkazy ve prospěch stěžovatele nepovažuje za přesvědčivé. Přitom
se stěžovatel k těmto rozporům žádným způsobem nevyjádřil. Pouze následně uvedl, že je třeba
vycházet z výpovědi bratra, který byl v inkriminované době střízlivý.
Zdejší soud považuje za nezbytné rovněž podotknout, že z rozhodnutí správních orgánů
ani krajského soudu není patrno, že by výpovědím zasahujících policistů uvěřily pouze na základě
toho, že jsou policisty, a proto u nich lze vyloučit jejich zájem na výsledku věci na rozdíl u svědků
stěžovatelem navržených. Naopak jsou z rozhodnutí patrny úvahy hodnotící obsah jednotlivých
výpovědí, na základě nichž dospěly správní orgány i krajský soud k závěru, že v případě
zasahujících policistů není důvodu o jejich věrohodnosti pochybovat. Zdejší soud k danému
podotýká, že ani sám stěžovatel žádným způsobem ne zpochybňoval nestrannost zasahujících
policistů a neposkytl žádné důvody, na základě nichž by se dalo o jejich zájmu na věci uvažovat.
Pokud tedy krajský soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že v případě výpovědí
stěžovatelem navržených svědků (jeho bratra a jeho přítelkyně) lze očekávat, že budou vypovídat
ve prospěch stěžovatele, kdežto u zasahujících policistů, kt eří nemají zájem na výsledku řízení,
že podají výpověď nestrannou, zdejší soud na daném neshledal žádná pochybení.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil rovněž s tím, že žalovaný zcela správně nepřihlédl
k výpovědím svědků R. P. a J. Z. Spornou totiž v daném případě byla otázka, kdo řídil předmětné
vozidlo v inkriminovanou dobu na místě, na němž došlo k zásahu policistů. Výpovědi uvedených
svědků však k objasnění události nemohly přispět, neboť tito se v danou dobu na tomto místě
vůbec nenacházeli. Skutečnost, zda bratr stěžovatele vozidlo řídil po celou dobu až k domu
stěžovatele, resp. jeho přítelkyně, jejich výpovědi nepotvrdily.
Na rozdíl od stěžovatele zdejší soud nepovažuje za zásadní otázku skutečnost, zda v době
zásahu stěžovatel měl či neměl u sebe klíče od vozidla. Správní orgány totiž při zjišťování
skutkového stavu vycházely z jednotlivých výpovědí, kdy oba zasahující policisté vypověděli,
že stěžovatele při řízení viděli. Byli-li si tímto jisti, je zcela logické, že po stěžovateli na místě
nepožadovali předložit klíče. Za zcela nelogickou úvahu Nejvyšší správní soud považuje
argument, že ze skutečnosti, že zasahující policisté měli podle stěžovatele postupovat v rozporu
s předepsanými postupy, když neprovedli dechovou zkoušku hned na místě zásahu,
je prokazatelně patrné, že žalobce vozidlo neřídil. Nejvyšší správní soud v prvé řadě poukazuje
na to, že zasahující policisté měli snahu dechovou zkoušku provést ihned, nicméně to byl
stěžovatel, kdo ji podstoupit odmítal a nespolupracoval. Pro to se policisté rozhodli stěžovatele
odvést na služebnu a pokračovat ve vyšetřování tam. Na tomto postupu nes hledal zdejší soud
žádné pochybení. Nicméně i kdyby snad policisté v tomto postupu jakkoli pochybili, zdejší soud
má za to, že na základě této skut ečnosti by nebylo možné bez dalšího považovat za prokázané,
že stěžovatel předmětné vozidlo neřídil. Zdejší soud v tvrzení stěžovatele zcela postrádá
nezbytnou příčinnou souvislost obou skutečností.
S ohledem na všechny důkazy dostupné v daném případě zdejší soud bez dalšího rovněž
přisvědčil krajskému soudu v tom, že nebylo nezbytné přistupovat k provedení důkazu
rekonstrukcí případu. Přitom je nutno podotknout, že krajský soud není povinen provést veškeré
důkazy, které jsou účastníkem řízení navrženy. P řestože soud není povinen provést všechny
navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout. V případě, že jim nevyhoví, musí
v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V daném
případě však byly k dispozici dostatečné důkazy prokazující skutkový stav věci a krajský soud
dostál rovněž své povinnosti řádně zdůvodnit, proč k provedení rekonstrukce nepřistoupil.
Nejvyšší správní soud proto nenaznal, že by krajský soud svým postupem zatížil řízení jakoukoli
vadou mající vliv na zákonnost. Námitku stěžovatele shledal nedůvodnou. V návaznosti
na uvedené považuje Nejvyšší správní soud za nepřípadný také nesouhlas s tvrzením krajského
soudu o tom, že „celá ulice má 160 metrů a je rovná“. Zdejší soud nemá důvod pochybovat
o pravdivosti výpovědi policistů, že po celou dobu, kdy následovali stěžovatelovo vozidlo,
což se týkalo pouze vzdálenosti do 200 m, s ním mohli udržovat oční kontakt. Navíc
za podstatné považuje, že policisté řidiče zahlédli již před zahájením následování ujíždějícího
vozidla a tutéž osobu následně rovněž zadrželi. Provedení rekonstrukce za účelem prověření
tohoto tvrzení policistů tak neshledal, stejně jako krajský soud, nezbytné. Co se týká tvrzení
soudu, že „při otevření dveří vozidla se vždy v kabině vozidla rozsvítí vnitřní osvětlení“, zdejší
soud podotýká, že stěžovatel během správního řízení netvrdil, že by v daném případě došlo
k manuálnímu vypnutí tohoto osvětlení, pouze na tuto možnost v kasační stížnosti upozornil.
Tvrzení policistů o rozsvícení vnitřního světla ani žádným způsobem nekomentoval. Proto
je zcela logické, že krajský soud s ohledem na závěr o věrohodnosti výpovědí policistů o této
skutečnosti neměl žádných pochyb. S obecným tvrzením stěžovatele o možnosti manuálního
vypnutí vnitřního osvětlení u většiny motorových vozidel nelze polemizovat, s ohledem
na předestřené je však pro danou věc zcela irelevantní.
Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že by v daném případě měla být aplikována zásada
„in dubio pro reo“. Nejvyšší správní soud je však názoru, že v nyní projednávané věci důkazy
ve prospěch stěžovatele nebyly schopny vyvrátit či zpochybnit důkazy v jeho neprospěch natolik,
aby bylo možno předmětné zásady použít. Naopak zdejší soud má za to, že v projednávané věci
byly na základě hodnocení získaných důkazů skutečnosti o tom, že stěžovatel v inkriminovanou
dobu na místě zásahu policie skutečně předmětné voz idlo řídil, dostatečně jednoznačně,
vzájemně provázaně a vnitřně nerozporně prokázány, a nahlíženy jako celek nemohou vést
k jinému závěru. Ani této námitce Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů nevyhověl, a proto
odkaz stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55,
považuje za nepatřičný.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že při přezkumu rozhodnutí krajského soudu a potažmo
rozhodnutí správních orgánů neshledal žádná pochybení způsobená při samotném řízení,
při hodnocení provedených důkazů nebo při aplikaci právních předpisů, tedy naplnění kasačních
důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly,
proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu