ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.68.2012:23
sp. zn. 9 As 68/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: D. F., zast.
JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem nám. Republiky 38, Plzeň, proti žalovanému: Krajský
úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 5. 2011, č. j. DSH/6414/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 A 57/2011 - 58, ve znění opravného usnesení ze dne
14. 3. 2012, č. j. 17 A 57/2011 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 17 A 57/2011 - 58, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 2012, č. j. 17 A 57/2011 - 84.
Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2011,
č. j. DSH/6414/11, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu
města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, ze dne 19. 1. 2011,
č. j. MMP/137017/10, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 27 000 Kč a uložen zákaz
řízení motorových vozidel na dobu 13 měsíců.
Posledně zmíněným správním rozhodnutím byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §22
odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „zákon o přestupcích“). Tohoto přestupku se stěžovatel dopustil dne 30. 6. 2010,
když se na výzvu policisty odmítl podrobit lékařskému vyšetření s odběrem krve (podrobil
se pouze odběru moči), čímž porušil §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
který stanoví povinnost podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního
předpisu ke zjištění, zda není dotyčný ovlivněn jinou návykovou látkou. Dále byl stěžovatel
shledán vinným z přestupku dle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném v rozhodné době, jelikož
nepředložil zelenou kartu.
Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku uvedl, že ze správního rozhodnutí
bylo dostatečně patrné, jakým konkrétním jednáním byl přestupek spáchán. Tímto jednáním bylo
odmítnutí splnění výzvy policisty k podrobení se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem
krve.
Dále krajský soud nepřisvědčil stěžovateli v jeho argumentaci, že byl vyzván k vyšetření
spojenému s odběrem moči nebo krve, čemuž stěžovatel dle svého názoru vyhověl odběrem moči,
a to zvláště za situace, kdy byl poučen, že odběr moči může nahradit odběr krve. Krajský soud
podrobně rozebral obsah jednotlivých úředních záznamů i svědeckých výpovědí a konstatoval,
že stěžovatel byl policisty vyzván k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči.
Odběru krve se však nepodrobil a tím se odmítl podrobit vyšetření, k němuž byl vyzván. Soud
posléze uzavřel, že správní orgány v řízení dospěly ke skutkovému závěru na základě nikoli
obecných postupů, nýbrž na základě konkrétních skutečností uvedených svědky, stěžovatelem
a patrných z listinných důkazů.
Krajský soud se neztotožnil ani se stěžovatelovou obranou, že odběr krve byl odmítnut
z důvodu, že mohl být nebezpečný pro jeho zdraví. Pokud stěžovatel uvedl, že trpí při odběru
krve ztrátou vědomí a mohl by se tak při případném pádu poranit, soud naznal, že odběr krve
je prováděn ze strany odborného lékařského personálu. V případě, že by lékař dospěl k závěru
o možných rizicích spojených s odběrem krve, na které stěžovatel poukázal, bylo možno volit
odpovídající způsob odběru a polohu těla, které by možnému poranění zabránily. Správní žaloba
tak byla shledána nedůvodnou a krajský soud ji svým rozsudkem zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že ve výroku správního rozhodnutí není
specifikován obsah výzvy policisty k podrobení se vyšetření, což je rozhodné pro posouzení
jednání stěžovatele jako přestupku. Ten totiž byl vyzván podrobit se alternativně odběru krve
nebo moči. Navíc požadavek podrobit se jak odběru krve, tak moči nelze ze žádného právního
předpisu vysledovat a stěžovatel alternativně formulované výzvě vyhověl tím, že se podrobil
odběru moči.
Dle názoru stěžovatele se správní orgány nezabývaly posouzením zavinění, ač jde o jeden
z prvků skutkové podstaty přestupku. Správní orgány se měly zabývat tím, že stěžovatel nejednal
zaviněně protiprávně, když byl vyzván alternativně k odběru krve nebo moči. Shodnou vadou
pak dle kasační stížnosti trpí i rozsudek krajského soudu.
Stěžovatel se dále neztotožnil se závěrem krajského soudu, že z důkazů vyplynulo, že byl
vyzván i k odběru krve. V úředním záznamu policie ze dne 30. 6. 2010 byla zaznamenána výzva
k vyšetření spojenému s odběrem krve „nebo“ moči, což soud nepřípustně hodnotil jako písařské
nedopatření. Ač bylo z úředního záznamu patrno, že se stěžovateli dělá při odběru krve špatně,
k čemuž ve správním řízení předložil potvrzení vystavené lékařkou, soud takové vysvětlení odmítl
s tím, že pro řízení nemá význam, a s poukazem na to, že by lékař, který by měl odběr provádět,
zvážil, zda jej lze bezpečně realizovat. Takový postup ze strany krajského soudu považuje
stěžovatel za projev svévole rozporný se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel na závěr
své kasační stížnosti navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný setrval na svém rozhodnutí. Ke kasačním námitkám odkázal na své vyjádření
k žalobě ke krajskému soudu, kde se k argumentaci stěžovatele již podrobně vyjádřil. Dle názoru
žalovaného není kasační stížnost důvodná, a proto ji navrhl zamítnout.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou nedostatečného popisu skutku ve výroku
rozhodnutí o přestupku ve vztahu ke specifikaci obsahu výzvy k podrobení se vyšetření
za účelem zjištění ovlivnění návykovou látkou.
Dle §77 zákona o přestupcích „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh
a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby
zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2)
a o náhradě nákladů řízení (§79 odst. 1).“
Popis skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku hraje zásadní roli a zde se vymezuje
jednání, za které byl přestupce shledán vinným, což má velký dosah např. při posuzování věci
rozhodnuté (rei iudicatae). Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností,
které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba,
aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou
významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto
jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však
nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku
hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje
kritéria dostatečné specifikace a určitosti.
Přestupek dle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích byl vymezen tak, že se jej
dopustí ten, kdo „se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení
vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není
spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.“ Existence výzvy vydané k tomu oprávněným subjektem
je jedním z předpokladů spáchání uvedeného přestupku. Z tohoto pohledu je vhodné ve výroku
přestupku dle citovaného ustanovení zmínit, že byla učiněna výzva k vyšetření, která nebyla
naplněna. To správní orgán v nynější věci naplnil, když v popisu skutku ve výroku uvedl:
„Následně se na výzvu policisty podrobil lékařskému vyšetření s odběrem moči, odběr krve však odmítl, ačkoli toto
vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.“ Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje
s krajským soudem, že z kontextu citované věty zakomponované do výroku správního
rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že pokuta byla udělena za nepodrobení se výzvě k lékařskému
vyšetření spojenému s odběrem krve, k čemuž byl vedle odběru moči stěžovatel v rámci
lékařského vyšetření vyzván. Výrok správního rozhodnutí obsahuje jak označení místa a času
spáchání přestupku, tak dostatečně specifický popis skutku, který umožňuje jeho jednoznačnou
identifikaci a právní kvalifikaci. Námitce poukazující na vadu výroku správního rozhodnutí
tak nebylo možno přisvědčit.
Výzvy k podrobení se lékařskému vyšetření se týkala i další z kasačních námitek.
Stěžovatel v jejím rámci na svou obranu tvrdil, že byl vyzván alternativně k odběru moči
nebo krve, a tím, že se podrobil odběru moči, výzvě vyhověl a nebylo možno jej pokutovat
na základě §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že zmíněná námitka směřuje do hodnocení jednotlivých důkazů a podkladů rozhodnutí ze strany
krajského soudu, který na jejich základě dospěl k závěru, že stěžovatel byl vyzván jak k odběru
moči, tak k odběru krve. Takový závěr však nebylo na jejich základě dle stěžovatele možno učinit.
Při hodnocení toho, zda bylo správním orgánem s dostatečnou jistotou zjištěno, zda byl
stěžovatel vyzván vedle odběru moči též k odběru krve, je nutno poukázat na širší okolnosti,
které ze spisu vyplynuly. Stěžovatel byl při jízdě osobním automobilem dne 30. 6. 2010 zastaven
a kontrolován policejní hlídkou. Při policejní kontrole dělal neustále těkavé pohyby a měl
rozšířené a zarudlé zorničky, policistům tak vzniklo podezření na požití návykové
nebo psychotropní látky. Při samotné kontrole byl za použití přístroje DrugTest 500 zjištěn
pozitivní výsledek na THC. I na základě následného vyšetření moče, kterému se stěžovatel
podrobil, byly naměřeny cannabinoidy o koncentraci větší než 135 µg/l. Stěžovatel při sepisu
úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 30. 6. 2010 uvedl, že předchozí den (tj. 29. 6. 2010)
ve 21.00 hod. vykouřil cigaretu marihuany, jejímž je občasným uživatelem.
Vzhledem k chování stěžovatele při policejní kontrole a výsledku kontroly za pomocí
přístroje DrugTest 500 pojali policisté podezření, že stěžovatel mohl být ovlivněn jinou
návykovou látkou. Z tohoto důvodu policisté vyzvali stěžovatele k lékařskému vyšetření,
zda při řízení nebyl ovlivněn touto látkou. Skutečnost, že stěžovateli byla výzva k vyšetření
adresována, není mezi stranami sporná. Sporný je obsah této výzvy, tj. zda výzva směřovala
k odběru krve a moči, a to nikoli alternativně, jak tvrdí správní orgány, nebo zda byla výzva
formulována alternativně k odběru krve nebo moči s možným nahrazením odběru krve odběrem
moči, jak tvrdil stěžovatel.
Nejvyšší správní soud při hodnocení výzvy k lékařskému vyšetření vycházel ze správního
spisu. V úředním záznamu o kontrole řidiče ze dne 30. 6. 2010, který byl sepsán ve 20.43 hod.,
je v kolonce týkající se údaje, zda se stěžovatel podrobil lékařskému vyšetření s odběrem
biologického materiálu, uvedeno „ano“, je zde však poznamenáno, že odběr krve byl odmítnut.
K důvodu odmítnutí odběru krve se stěžovatel nejprve vyjádřil v úředním záznamu o podání
vysvětlení ze dne 30. 6. 2010, č. j. KRPP-50284-2/PŘ-2010-030506, sepsaném bezprostředně
poté, co stěžovatel absolvoval vyšetření, kde odevzdal moč. V tomto záznamu, který stěžovatel
vlastnoručně podepsal, je uvedeno: „Na místě kontroly jsem se podrobil dechové zkoušce s negativním
výsledkem. Poté jsem se podrobil na místě kontroly zkoušce ke zjištění jiných návykových látek s pozitivním
výsledkem THC. Poté jsem se podrobil lékařskému vyšetření s odběrem moče. Odběr krve jsem odmítal, jelikož se
mi dělá špatně při odběru krve. Já jsem dne 29. 6. 2010 vykouřil cigaretu marihuany. Množství nedokáži určit.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jako jediný důvod odmítnutí odběru krve stěžovatel uvedl,
že se mu dělá při odběru krve špatně. V tomto záznamu o podání vysvětlení, který byl
se stěžovatelem sepsán v těsné návaznosti na události dne 30. 6. 2010 (záznam byl sepsán ještě
téhož dne ve 23.20 hod.), stěžovatel žádným způsobem nepoukazoval na to, že by mu bylo
ze strany policistů sděleno, že odběr krve může nahradit odběrem moči. Jediným důvodem, který
stěžovatel uvedl, bylo, že se mu dělá při odběru krve špatně. Je přitom zjevné, že právě proběhlé
události musel mít stěžovatel v živé paměti a vzhledem k tomu, že byl poučen o právních
důsledcích odmítnutí odběru krve, jak sám následně potvrdil, musel si být při své výpovědi
vědom důležitosti okolností vztahujících se k výzvě k odběru krve pro další postup správních
orgánů. Lze proto očekávat, že za takové situace uvedl ve své výpovědi všechny skutečnosti
týkající se výzvy k odběru krve svědčící v jeho prospěch. Zde uvedl pouze to, že odběr krve
odmítl z důvodu, že se mu dělá špatně. Tato původní stěžovatelova výpověď se ohledně důvodů
odmítnutí odběru krve shoduje se svědeckou výpovědí nadstrážmistra T., který před správním
orgánem prvního stupně vypověděl, že stěžovatel jako důvod odmítnutí odběru krve uvedl
nevolnost při odběru.
Až s odstupem času, dne 26. 10. 2010, tj. téměř po čtyřech měsících od předmětné
policejní kontroly, stěžovatel ve své výpovědi ke stávajícímu tvrzení o tom, že se mu při odběru
krve dělá špatně, dodal, že mu policista sdělil, že namísto odběru krve může podstoupit odběr
moči, proto se stěžovatel dle svých slov podrobil odběru moči. Uvedené stěžovatel prohlásil
ve své výpovědi poté, co v ní potvrdil, že byl vyzván k odběru krve a byl poučen o právních
důsledcích odmítnutí poskytnutí vzorku krve. Stěžovatel tak své zásadní tvrzení o alternativnosti
výzvy (tj. že výzva směřovala k odběru moči nebo krve, přičemž odběr krve mohl být nahrazen
odběrem moči), což mělo hrát roli při odmítnutí odběru krve, uvedl se značným časovým
odstupem od dané události. Věrohodnost tohoto zásadního doplnění tvrzení o motivaci
k odmítnutí odběru krve je tak značně zeslabena. Vůbec totiž není zřejmé, proč uvedenou
skutečnost, která by měla velkou relevanci, stěžovatel neuvedl ve své výpovědi již dříve,
když se vyjadřoval k důvodu, proč odmítl odběr krve. Původní výpověď stěžovatel poskytl
jen několik hodin od události, o níž vypovídal, proto lze důvodně předpokládat, že si mohl zcela
přesně vybavit důvod, proč se odběru krve nepodrobil. Nejvyšší správní soud na základě daného
má za to, že důvodem, pro který stěžovatel nepodstoupil odběr krve, byla skutečnost,
že se mu při odběru dělá špatně, nikoli skutečnost, že by výzva k odběru byla alternativní.
Stěžovatel ve své výpovědi jednoznačně potvrdil, že k odběru krve vyzván byl a byl
poučen o právních důsledcích odmítnutí poskytnutí vzorku krve. Ve věci byli vyslechnuti
i zasahující policisté. Z jejich výpovědí vyplynulo, že standardním postupem při podezření
na návykovou látku je výzva k odběru moči i krve. Tento obecný postup rovněž ve své výpovědi
potvrdil i lékař, který měl odběr činit. S tímto postupem byli oba policisté seznámeni. Rovněž lze
poukázat na výpověď podpraporčíka V., který jednoznačně popřel možnost, že by v případě
odmítnutí odběru krve byl nabízen odběr moči jako alternativa, která v takovém případě postačí.
Byl to právě tento policista, který dle výpovědi nadstrážmistra T. vyzýval stěžovatele
k lékařskému vyšetření a je nelogické, aby stěžovateli adresoval alternativní výzvu, jestliže si byl
vědom toho, že v obdobných případech se vyzývá k odběru krve a moči, a to nikoli alternativně.
Ostatně tím, že kategoricky sdělil, že při podezření na ovlivnění návykovou látkou je podezřelý
vždy vyzván k odběru krve a moči, vyloučil možnost, že by se od takového postupu odchýlil.
V dané souvislosti se jeví jako zcela logická úvaha krajského soudu, že by v úředním
záznamu ze dne 30. 6. 2010, který byl policisty vyplňován rukou, nemělo význam zdůraznit,
že odběr krve byl odmítnut, pokud by byla výzva formulována tak, aby se jí dalo vyhovět i jen
odběrem moči. Daný závěr také podporuje úvaha krajského soudu, že v případě,
že by k vyhovění výzvy policistů postačoval odběr moči, bylo by nadbytečné ze strany stěžovatele
uvádět, že odmítl odběr krve.
Na základě výše uvedeného zdejší soud nepřisvědčil stěžovateli v jeho argumentaci
o alternativnosti výzvy k odběru krve nebo moči a ztotožnil se závěrem krajského soudu
a správních orgánů.
Na tomto závěru nic nezměnilo ani to, že se stěžovatel dále dovolával úředního záznamu
ze dne 30. 6. 2010, č. j. KRPP-50284-1/PŘ-2010-030506, sepsaného zasahujícími policisty,
kde poukázal na to, že na jednom místě se zde pojednává o výzvě k odběru krve nebo moči.
V daném záznamu se doslovně uvádí: „Jmenovaný byl následně vyzván policistou dle ust. §16 odst. 3
zák. č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem
a jinými návykovými látkami, aby se podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči, zda
není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Ze strany naší hlídky byl jmenovaný poučen o právních
důsledcích odmítnutí tohoto vyšetření. Po tomto se jmenovaný podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem
krve a moči ve FN Bory. P. Fikerle odmítl odběr krve z důvodu, že se mu po odběru krve dělá mdlo a špatně.“
Dále pak stěžovatel vyjádřil nesouhlas s hodnocením krajského soudu i žalovaného, dle kterého
uvedení spojení „krve nebo moči“ je písařskou chybou. Nejvyšší správní soud musí konstatovat,
že citovaná část úředního záznamu nese známky jisté nepřesnosti. Je zřejmé, že tvrzení obsažené
v citovaném textu, že se stěžovatel podrobil vyšetření s odběrem krve a moči, je nepřesné.
Neproběhl totiž odběr krve a moči, ale pouze odběr moči, nikoli krve. O tom, že odběr krve
neproběhl, svědčí i poslední věta z citovaného textu a dále pak ostatní obsah správního spisu.
V úředním záznamu je tak uvedeno na jednom místě odběr krve nebo moči, na dalším místě odběr
krve a moči, jde přitom vždy o stejný odběr. Z daného pohledu má zdejší soud za to, že nelze
absolutizovat užití výrazu „krve nebo moči“ a uvedené lze připsat písařské chybě či nepozornosti.
Na tomto místě zdejší soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti namítl též,
že nevidí důvod, proč ovlivnění jinou návykovou látkou zjišťovat dvěma zkouškami (krve
a moči), když by k tomu dle jeho mínění postačila zkouška jedna. S tím pak stěžovatel spojoval
nadbytečnost nutnosti odběru krve a dodal, že ani z normy, na kterou odkazuje §22 odst. 1
písm. d) zákona o přestupcích, nelze dovodit kumulativní výzvu na odběr krve a moči. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel před krajským soudem neuplatnil,
ač tak učinit mohl. Neumožnil tak krajskému soudu její posouzení a z tohoto důvodu je zmíněná
námitka uvedená až v kasační stížnosti dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu ani ve způsobu, jakým
se vypořádal s lékařským potvrzením založeným ve spise, dle kterého stěžovatel při oděru krve
v roce 2007 omdlel. Stěžovatel v žalobě k městskému soudu poukázal jen obecně na možná
zdravotní rizika, nicméně ve výpovědi ze dne 26. 10. 2010 stěžovatel tato rizika specifikoval,
a to s ohledem na možný pád. Krajský soud uvedl, že pokud zdravotní rizika spojená s odběrem
krve stěžovatel spatřoval v tom, že může omdlít a následným pádem si přivodit zranění, šlo
o tomto informovat lékaře, který by pak zajistil odběr krve vleže, čímž by se eliminovala možnost
zranění při pádu. Nejvyšší správní soud považuje zmíněnou úvahu krajského soudu
za odůvodněnou, srozumitelnou a plně odpovídající na stěžovatelovu obavu ze zranění
způsobeného pádem. Krajský soud zcela přesvědčivě uvedl, proč by odběr krve nepředstavoval
stěžovatelem uváděné zdravotní riziko. V daném ohledu pak nelze nic vytknout ani úvaze
krajského soudu, že v dané věci nemělo další význam lékařské potvrzení o tom, že stěžovatel
v roce 2007 při odběru krve omdlel. Krajský soud nijak nezpochybnil obsah tohoto potvrzení,
důvody, na kterých stálo jeho vypořádání, se opíraly o to, že ani pokud by stěžovatel při odběru
krve omdlel, tak by v poloze vleže nemohl doznat zranění způsobená pádem, s čímž spojoval
zdravotní riziko. Zdejší soud navíc dodává, že k tomuto hodnocení nebylo třeba znaleckého
posudku, jde totiž o úvahu, k níž nejsou potřeba zvláštní znalosti či schopnosti, jimiž soud
nedisponuje.
Nejvyšší správní soud následně neshledal důvodnou ani námitku, že se správní orgány
a potažmo krajský soud nezabývaly posouzením zavinění. V prvostupňovém rozhodnutí se totiž
správní orgán touto otázkou zabýval na straně 6, když uvedl: „Formu uvedeného jednání zhodnotil
správní orgán jako úmysl nepřímý, neboť obviněný byl policisty řádně poučen o právních následcích odmítnutí
úkonu, tudíž věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo
ohrozí, byl s tím srozuměn. Pohnutka obviněného k odmítnutí odběru biologického materiálu nebyla hodnocena
jako polehčující, neboť se jedná o pohnutku ryze subjektivní, jejímž cílem bylo znemožnit objektivní zjištění,
zda se obviněný nacházel v době řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky.“ V rozhodnutí
žalovaného a rozsudku krajského soudu se úvahy o zavinění neobjevily z toho důvodu,
že se k této otázce nevztahovaly odvolací, resp. žalobní námitky, což za stavu, kdy se k otázce
zavinění vyjádřil správní orgán prvního stupně, nelze považovat za jakékoli pochybení
žalovaného či krajského soudu. V dané souvislosti stěžovatel uvedl, že nemohl jednat zaviněně,
byl-li vyzván alternativně k odběru krve nebo moči, přičemž výzvě k odběru moči vyhověl.
Vyvrácením stěžovatelovy argumentace o alternativnosti výzvy se správní orgány i krajský soud
podrobně zabývaly, zdejší soud jejich závěry aproboval již výše a na tomto místě na své závěry
jen odkazuje.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z kasačních námitek důvodnou, kasační stížnost
proto není důvodná a z tohoto důvodu byla dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítnuta.
O věci přitom zdejší soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení o kasační stížnosti,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo
na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu