ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.7.2013:10
sp. zn. Konf 7/2013 - 10
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Pavla Pavlíka,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl
o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219 (adresa
pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního sporu
mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 1 a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 164 EC 162/2011, o 5892 Kč s příslušenstvím: žalobkyně
Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, IČO 60193336,
a žalované EDDYSTONE s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1056/8, IČO 27643433,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 164 EC 162/2011, o zaplacení 5892 Kč s příslušenstvím, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, čj. 164 EC 162/2011 - 19,
ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. 7. 2012, čj. 164 EC 162/2011 - 20,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 10. 1. 2013 se Český telekomunikační úřad domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 1, ve věci žaloby vedené u tohoto
soudu pod sp. zn. 164 EC 162/2011, týkající se zaplacení 5892 Kč s příslušenstvím.
Z předložených spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobkyně Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), podala proti žalované
dne 18. 8. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na zaplacení částky 5892 Kč
s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost Telefónica s žalovanou uzavřela smlouvu
o poskytování služeb elektronických komunikací, na jejímž základě žalované umožňovala
využívat služeb i jiných subjektů. Služby třetích stran nabízejí svým jménem společnosti,
kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla (většinou
začínající na 9xx). Žalovaná v průběhu smluvního vztahu využila těchto služeb a to v období
od 20. 11. 2008 do 19. 1. 2009. Za tyto služby se žalovaná zavázala uhradit cenu objednávky
a souhlasila s tím, že k výběru ceny je oprávněna žalobkyně. Společnost Telefónica vyfakturovala
žalované částku v celkové výši 5892 Kč, kterou však žalovaná na výzvu neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 5. 2012, čj. 164 EC 162/2011 - 19,
ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. 7. 2012, čj. 164 EC 162/2011 - 20, výrokem I.
řízení zastavil, výrokem II. určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu a výrokem III. rozhodl o soudním poplatku. S odkazem na §169
odst. 2 o. s. ř. usnesení neodůvodnil.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí záporného kompetenčního sporu. Navrhovatel konstatoval, že žalobkyně požaduje
po žalované dlužnou částku, která představuje cenu za služby třetích stran. Jedná se o objednávku
vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací. Poskytnutí této služby nelze považovat za službu elektronických komunikací
tak, jak je vymezena v §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon). Žalobkyně není jejím poskytovatelem,
a smluvní vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje, pouze umožňuje přístup k těmto
službám, zajišťuje provoz mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb třetích stran,
zajišťuje pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté služby, přitom neodpovídá za obsah
a kvalitu těchto služeb. Služby tohoto charakteru jsou podle §1 odst. 2 zákona vyjmuty
z působnosti zákona o elektronických komunikacích resp. rozhodovací pravomoci ČTÚ. Služby
třetích stran tedy nepředstavují služby elektronických komunikací, a proto je orgánem
kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Spornou otázkou v konkrétní věci zůstává, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit cenu za služby třetích stran.
Zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích, rozdělil působnost ve vykonávání
státní správy v oblasti elektronických komunikací mezi ministerstvo a Český telekomunikační
úřad (§3 a §105 a násl. zákona o elektronických komunikacích). Podle ustanovení §108 odst. 1
písm. g) tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon, Český telekomunikační
úřad. Podle §129 odst. 1 věta prvá zákona rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě
uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká
povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle výše citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena
pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací se
rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v
sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v
přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo
uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování
těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo
předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny
je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností
účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor o zaplacení ceny
za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických komunikací obsažené
v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá, že službou elektronických
komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající
komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou
patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání, resp. přístup
k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje
sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby
závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám
třetích stran (bod 15) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 15.4. a 15.5.).
Z těchto ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb
a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických
komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (vyúčtování za služby
od 20. 11. 2008 do 19. 1. 2009) vyplývá, že žalované byly účtovány částky za tzv. služby obsahu,
poskytované zejména prostřednictvím společností Erika a. s. a Upstream. Služby třetích stran
nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena
příslušná telefonní čísla, obvykle začínající na 9xx. Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky
č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí a služeb elektronických komunikací (prováděcí
vyhlášky k zákonu o elektronických komunikacích) „část mezinárodního čísla, která následuje po kódu
země a která stanovuje v národním formátu adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup (…)
ke službám elektronických komunikací poskytovaným prostřednictvím těchto sítí.“ Podle §5 odst. 3
a podle bodu 7 přílohy č. 1 citované prováděcí vyhlášky počáteční číselná trojkombinace
charakterizuje telefonní čísla pro přístup ke službám elektronických komunikací s vyjádřenou
cenou; pro počáteční trojčíslí 900 a 906 se takovými službami rozumí zejména obchodní,
odborné, inzertní a soutěžní služby, pro trojčíslí 908 hlasové služby.
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalované)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi
žalovanou a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal služby využité žalovanou za služby
odpovídající službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích,
které podle citovaného ustanovení nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení
ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona
o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne
31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní
pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem
k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalované a poskytovatele
služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, čj. 164 EC 162/2011 - 19, ve spojení
s doplňujícím usnesením ze dne 10. 7. 2012, čj. 164 EC 162/2011 - 20.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Obvodní soud pro Prahu 1
pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. května 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu