ECLI:CZ:NSS:2013:NA.192.2013:5
sp. zn. Na 192/2013 - 5
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: P. K., proti
žalované: 1) Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, 2) Krajský
soud v Praze, se sídlem nám. Kinských 5, Praha 5, o náhradu škody způsobené nezákonnými
rozhodnutími a nesprávným úředním postupem státních orgánů,
takto:
I. Žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Z podání ze dne 17. 6. 2013 (nazvané „kasační stížnost“) je patrné, že po České správě
sociálního zabezpečení se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, domáhá žalobce
náhrady škody v rozsahu předčasného starobního důchodu od 27. 9. 2012 ve výši 13.140 Kč
za období devíti měsíců. Žalobce rovněž konstatuje, že žalovaná se odmítla věcí zabývat a sdělila
mu „že si to má zaplatit MS ČR“. Nárok žalobce měl být potvrzen v celém rozsahu usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012, č. j. 36 C 246/2013 - 5. Tímto usnesením však byla
jen žaloba o náhradu škody vyloučena k samostatnému projednání.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se může věcí zabývat meritorně
a rozhodnout ji a dospěl k závěru, že v daném případě je namístě postup podle §46 odst. 2
s. ř. s., podle něhož soud návrh odmítne, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu
nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení
anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích
své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.
Z listin, přiložených k návrhu žalobce, Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce se žalobou
ze dne 5. 12. 2012 domáhal na žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších
předpisů náhrady škody ve výši předčasného starobního důchodu a rovněž zadostiučinění
za nemajetkovou újmu. Uplatnil tedy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, nárok
na náhradu škody způsobené mu nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem
žalované v rámci řízení souvisejících s následky (pracovního) úrazu z června 1980. Žalovaná
přitom, dle sdělení samotného žalobce, jeho požadavkům nemínila vyhovět (také nevyhověla
například nároku na valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku, viz přípis ze dne 28. 5. 1996, zn. X).
O původním nároku na náhradu škody z pracovního úrazu rozhodoval Okresní soud v Kladně
rozsudkem ze dne 10. 12. 1986, sp. zn. 13 C 1791/83. V textu podání žalobce zmiňuje řadu
zřejmě, dle jeho přesvědčení, chybných postupů konkrétních osob ve věci týkající se jednání
o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
Předmětem jednání a rozhodování v dané věci je v každém případě oprávněnost
žalobcova nároku na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným
úředním postupem státního orgánu při výkonu veřejné moci. Podmínky, za nichž stát odpovídá
za takovou škodu, stanoví zákon č. 82/1998 Sb. Tento zákon je součástí soukromého práva.
Odpovědnostní vztahy podléhající právní regulaci tohoto zákona jsou tak vztahy
soukromoprávními. Tento závěr plyne jak z teorie občanského práva, tak i z praktické aplikace
zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01). Právní vztahy
vzniklé na základě zákona č. 82/1998 Sb. se subsidiárně řídí občanským zákoníkem (§26 zákona
č. 82/1998 Sb.).
Dle §14 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím uplatňuje u orgánu uvedeného v §6 tohoto zákona. Obsah žalobcova podání
pro svou svéráznou argumentaci a užité formulace neumožňuje jednoznačně určit příslušný
orgán, který v uvedených řízeních vystupuje jménem státu. O uplatněném nároku sice úřad
de facto rozhoduje, nejedná se však formálně ani materiálně o rozhodnutí správního orgánu
vydané v oblasti veřejné správy, kterým by bylo zasahováno do veřejného subjektivního práva
žalobce [§2, §4 odst. 1 písm. a), §65 s. ř. s.]; naopak jde de iure o uznání (akceptaci) či odmítnutí
nároku protistrany v občanskoprávním vztahu. §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pak stanoví,
že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců
ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. I z tohoto ustanovení je zřejmé,
že poškozený (žalobce) se má u soudu domáhat přímo svého nároku a nikoli pouze přezkoumání
rozhodnutí žalovaného.
Vzhledem k právní povaze předmětného právního vztahu (občanskoprávní
odpovědnostní vztah) věc nespadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví, na vrcholu
jejichž hierarchie stojí Nejvyšší správní soud. Podle §7 odst. 1 o. s. ř. totiž spory a jiné právní
věci, které vyplývají z občanskoprávních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány, projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
Protože na danou věc se nevztahuje uvedená zákonná výjimka, spadá do pravomoci soudů
rozhodujících v občanském soudním řízení.
Nejvyšší správní soud proto podle §46 odst. 2 s. ř. s. žalobu odmítl, neboť žalobce
se podanou žalobou domáhal rozhodnutí v právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení (a také o tom jedná nebo jednal, jak potvrzuje sám žalobce).
Usnesením Nejvyššího správního soudu o odmítnutí žaloby bylo řízení ve správním soudnictví
ukončeno a žalobce se v intencích zákona (§46 odst. 2 věta druhá s. ř. s.) může domáhat
(respektive se domáhá nebo domáhal) ochrany svých soukromých práv u obecného soudu
v občanském soudním řízení. V žádném případě se však nemůže se svým nárokem obracet
na Nejvyšší správní soud, který není v tomto případě k jeho projednání věcně příslušný.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta.
Nad rámec nutného zdůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že případný
nesouhlas s rozhodnutím ve věci, která by řešila vlastní nárok na důchod, by žalobce mohl
vyjádřit kasační stížností, o které by rozhodoval Nejvyšší správní soud. Podmínkou je však,
kromě jiného, povinné zastoupení účastníka advokátem a právní moc rozhodnutí krajského
soudu, které je kasační stížností napadeno. Žádná z těchto podmínek dle připojených listin
splněna není, takže uvedená informace je připojována jen pro případné budoucí poučení žalobce.
Zejména lze doporučit věc předem projednat s advokátem, čímž lze předejít zbytečným chybám
a nepříznivým důsledkům, neodvratně následujícím nedodržení zákonných povinností účastníka
v řízení před správními soudy.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu