ECLI:CZ:NSS:2013:NAO.29.2013:173
sp. zn. Nao 29/2013 - 173
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o nepřiznání opakované peněžité dávky sociální péče, o námitce podjatosti vznesené
navrhovatelem proti soudkyni Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, JUDr. Martině
Radkove,
takto:
Soudkyně Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, JUDr. Martina Radkova
není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě,
pobočka Olomouc, pod sp. zn. 73 Ad 17/2011.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. 4 Ads 109/2012 – 69,
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 31. 7 . 2012,
č. j. 73 Ad 17/2011 – 93. Věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž soudkyně
JUDr. Martina Radkova nařídila další jednání ve věci samé na den 19. 6. 2013. Žalobce (zde
navrhovatel) však podal návrh na odročení jednání a zároveň vznesl námitku podjatosti vůči
dotčené soudkyni.
Důvody namítané podjatosti navrhovatel spatřuje v tom, že dotčená soudkyně „jednala
v původním řízení, její rozhodnutí bylo zrušeno v kasačním řízení NSS“. Jako další důvod navrhovatel
uvádí, že soudkyně je zaměstnankyní žalovaného subjektu, tj. České republiky. S ohledem
na to mj. též uvádí, že ve věci nemůže jednat ani NSS a věc má být předložena Ústavnímu soudu
ČR. Celé podání je psáno ručně a některé jeho pasáže jsou stěží čitelné.
Věc byla v souladu s ustanovením §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), předložena k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu
soudu. Soud tak odmítl návrh, že by o věci měl rozhodnout Ústavní soud ČR. Navrhovatel totiž
neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by Nejvyšší správní soud měl být při tomto
rozhodování o vyloučení soudkyně podjatý, a ani právní řád nepředpokládá, že by Ústavní soud
rozhodoval o podjatosti soudců obecných soudů.
Soudkyně JUDr. Martina Radkova se k návrhu na její vyloučení vyjádřila tak, že se necítí
být podjatá. Odkázala na znění ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s., dle kterého důvodem k vyloučení
soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo
v jeho rozhodování v jiných věcech. V této souvislosti navíc zdůraznila, že pochybení vedoucí
ke zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším správním soudem byla pouze procesní povahy.
Nejvyšší správní soud posoudil vznesenou námitku podjatosti a dospěl k závěru, že není
důvodná.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo
v jeho rozhodování v jiných věcech.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze
vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu
závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě
a spravedlivě. Podjatost sama zasahuje vždy do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost
tento princip předpokládá. Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti
a nestrannosti a bez toho, že by se nepředpokládal, nebylo by důvodu ani konstituování soudní
moci jako pilíře demokratické společnosti.
Stěžovatel v rozporu s §8 odst. 5 s. ř. s. neuvedl žádný relevantní důvod a omezil
se pouze na konstatování, že se soudkyně podílela na rozhodování v předcházející fázi řízení.
Z ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. sice plyne, že jedním z důvodů pro vyloučení soudců
je skutečnost, že se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo
v předchozím soudním řízení. V této souvislosti je však nutno vyzdvihnout, že v případě vrácení
věci krajskému soudu Nejvyšším správním soudem z důvodu úspěšně podané kasační stížnosti
bude další jednání pouze pokračováním jednou již zahájeného řízení (srov. též například totožné
spisové značky). Protože nedochází k zahájení nového řízení, nelze ani hovořit o předchozím
soudním řízení tak, jak činí navrhovatel. Ostatně zde uvedené potvrzuje též poslední věta shora
citovaného ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. (viz též vyjádření soudkyně ke své nepodjatosti):
„Důvodem k vyloučení nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech.“ Příkladem podílu na předcházejícím soudním řízení by byla například
situace, kdy soudce působil ve věci jak u krajského soudu, tak posléze u Nejvyššího správního
soudu, popřípadě naopak (kdy by jako člen senátu Nejvyššího správního soudu věc vrátil
krajskému soudu, kde by zasedal jako člen senátu, nebo jako specializovaný samosoudce,
a měl by ji znovu projednávat). Taková situace však v posuzované věci nenastala
a výslovně není ani namítána. Lze přitom odkázat i na usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. Nao 2/2003 - 18, (publikováno pod č. 53/2004 Sb. NSS), v němž bylo jasně vyloženo,
že „předchozím soudním řízením“ není řízení v jiné soudní věci, byť by se i týkala
týchž účastníků.
Argument, že důvod podjatosti spočívá v zaměstnaneckém poměru soudkyně
k žalovanému (tj. České republice) musí Nejvyšší správní soud též odmítnout. Ani zde totiž nelze
se zřetelem na její poměr k věci a k účastníkům pochybovat o její nepodjatosti. Pokud
by Nejvyšší správní soud uznal argument navrhovatele, fakticky by tím vyloučil možnost
projednávání agendy týkající se správních orgánů před správními soudy, což by bylo v příkrém
rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod či čl. 90 Ústavy České republiky.
Vzhledem ke shora řečenému a také se zřetelem k tomu, že sama výše jmenovaná
soudkyně uvedla, že se necítí být v této věci podjatá, neshledal senát Nejvyššího správního soudu
návrh stěžovatele na vyloučení soudkyně Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci
z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 73 Ad 17/2011 důvodným.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 a contr.).
V Brně dne 14. června 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu