ECLI:CZ:NSS:2013:NAO.32.2013:67
sp. zn. Nao 32/2013 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického, v právní věci žalobce: Ing. Z. Ch.,
proti žalované: Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh 5, Praha 1, v řízení o žalobě
proti nezákonnému zásahu žalované, vedeném u Městského soudu v Praze pod zn. 5 A 38/2011,
ve věci námitky podjatosti uplatněné žalobcem proti soudcům Městského soudu v Praze,
takto:
Soudci Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová, Mgr. Alena Krýlová,
Mgr. Michaela Bejčková nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování ve věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 38/2011.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) projednává žalobu, kterou se žalobce
domáhá výmazu nesprávného údaje z Matriky studentů Univerzity Karlovy o tom, že žalobce byl
ve dnech 6. 10. 2009 – 29. 4. 2010 studentem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.
V záznamu tohoto údaje v Matrice studentů vedené podle §88 zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, považuje žalobce za nezákonný zásah
do svých práv.
Žalobce podáním ze dne 16. 6. 2013 namítl podjatost soudců Městského soudu v Praze
návrhem usnesení: „Soudci Městského soudu v Praze jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v řízení
o žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod č. j. 5A 38/2011. Věc vedená u Městského soudu v Praze
č. j. 5A 38/2011 se postupuje Krajskému soudu v Ostravě“. Žalobce tedy namítl podjatost všech soudců
Městského soudu v Praze.
Žalobce námitku podjatosti ve svém podání zdůvodnil tvrzením, že předseda
a místopředseda Městského v Praze působí jako pedagogové u žalované a Městský soud v Praze
a žalovaná spolu „úzce, dobrovolně a intenzivně spolupracují“.
Soudci senátu 5 A městského soudu JUDr. Eva Pechová, Mgr. Alena Krýlová,
Mgr. Michaela Bejčková příslušní k projednání a rozhodnutí věci se vyjádřili k námitce podjatosti
tak, že k věci a účastníkům řízení nemají žádný vztah.
Nejvyšší správní soud uvážil v této věci následovně. Podle §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech“. Podle §8 odst. 5 věty čtvrté s. ř. s.
musí účastník řízení námitku podjatosti zdůvodnit a uvést konkrétní skutečnosti, z nichž
podjatost soudce dovozuje.
Není pochyb o tom, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií,
jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však
třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní
okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě.
K této otázce se vyjádřil Ústavní soud, který připomněl, že vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy,
jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit
úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být
(viz nález ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, N 127/6 Sb. NU 429). Otázka podjatosti
nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o této otázce
je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním
pochybnostem osob zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení soudce z projednání
a rozhodnutí věci však může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci,
účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem
stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález
ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 Sb. NU 11).
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tímto principem
jsou vyloučeny praktiky kabinetní justice a nestrannost soudního rozhodování je tak chráněna
ve prospěch účastníků soudních řízení nejlépe. Uvedeným způsobem je zmíněný princip zásadně
naplněn, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému,
je nutno chápat jako postup výjimečný.
Podle §8 s. ř. s. nelze rozhodovat o paušálním vyloučení všech soudců určitého soudu,
neboť toto ustanovení se týká jen individualizovaných námitek proti konkrétním soudcům
ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s., tedy vůči soudcům, u kterých přichází v úvahu, aby se konkrétním
případem zabývali podle rozvrhu práce. Proto také existuje povinnost účastníka dle §8 odst. 5
s. ř. s., námitku podjatosti zdůvodnit a doložit také důvody, které jsou způsobilé pochybnost
o nepodjatosti konkrétního soudce či soudců vyvolat. Tuto povinnost žalobce rozhodně nemohl
splnit všeobecným odkazem na to, že soudní funkcionáři příslušného soudu působí
v akademickém vztahu, v souladu se zákonem (§85 zákona č. 6/2002 Sb. v platném znění),
či městský soud oficiálně s Karlovou univerzitou spolupracuje v rámci programů, které
s projednávanou kauzou nijak nesouvisí.
Na případy delegace věci jinému než věcně a místně příslušnému soudu pamatují
jiná procesní ustanovení, která však v nyní posuzované věci nepřicházejí v úvahu, stejně jako
podmínky, za kterých mohou být použita.
Ve vztahu k rozhodování o námitkách podjatosti soudců je rovněž nutné zdůraznil,
že posouzení podjatosti soudce z různých důvodů se musí řídit stejnými kritérii. Proto je také
vždy třeba zkoumat, zda vztah soudce ke konkrétní věci, účastníkům nebo jejich zástupcům
dosahuje takové povahy a intenzity, že tento soudce nebude moci nebo schopen nezávisle
a nestranně rozhodovat.
V nyní posuzované věci stěžovatel tvrdí, že (všichni) soudci Městského soudu v Praze
jsou vyloučeni z projednávání jeho sporu s žalovanou jen proto, že soudní funkcionáři
na univerzitě učí a soud s touto institucí oficiálně spolupracuje pořádáním studentských praxí.
Kromě spekulativních úvah o důsledcích popsané spolupráce žalobce neuvádí nic o tom,
zda vůbec a jak se uvedené objektivní (zákonem dovolené) skutečnosti projevují, respektive
mohou projevovat v subjektivním poměru konkrétních soudců senátu 5 A (zákonných soudců)
k projednávané věci nebo k osobě žalobce. To, že žalobce nic neví o vnitřním fungování soudu
a působení jednotlivých osob v rámci soudních řízení, jakož ani o vztahu soudce a soudního
funkcionáře při výkonu soudnictví v užším smyslu (rozhodování konkrétních případů) nelze
opomenout a naopak přikládat zvýšený důraz subjektivním představám žalobce. Takový výklad
nelze přirozeně dovodit ani ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu, která logicky
porovnává ústavní principy práva na řádný proces a na zákonného soudce zdůrazněním,
že „k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce
k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené
povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat“. Nic takového nebylo
v posuzované věci nikým ani namítáno a z ničeho nevyplývá, že by takový případ v posuzované
věci mohl nastat.
Sám žalobce prezentuje subjektivní představy o vlivu okolností, které ve skutečnosti
nepředstavují překážku jakkoli významnou pro objektivní posuzování věci zákonnými soudci.
Žalobce poukazuje na „pocit vděčnosti“ soudců, vyplývající z přítomnosti stážistů na soudech,
aniž by si položil například otázku, jaký význam má skutečnost, že soud, nad rámec svých
povinností, pomáhá vzdělávací instituci realizovat její výchovné záměry propojením teorie
a praxe studentů. Nejvyšší správní soud musí zdůraznit, že v průběhu vlastního profesního života
se běžně soudce zabývá případy účastníků ve stejném nebo velmi podobném procesním
postavení, jako tomu je v nyní posuzované věci. Tato skutečnost, vyplývající například ze sídla
fyzické či právnické osoby, sama o sobě nemá z hlediska hodnocení nestrannosti soudců žádný
význam. Uvedený závěr vyplývá z citované zákonné úpravy §8 odst. 1 s. ř. s. a lze jej řadit
k logickým konsekvencím výkonu soudnictví demokratického právního státu a zodpovědného
chování jeho soudců ve vztahu k veřejnosti. Žalobce přistupuje k uvedeným skutečnostem
paušalizujícím a spekulativním způsobem, nepřípustně zpochybňuje nezaujatost všech soudců
Městského soudu v Praze, ale ani vůči zákonným soudcům senátu 5 A Městského soudu v Praze
neuvádí žádnou relevantní argumentaci, která by jejich nestrannost byla způsobilá jakkoli
zpochybnit.
Pro oprávněné pochybnosti o podjatosti soudce musí existovat shora zdůrazněný vztah
konkrétního soudce k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, který dosáhne určité
nepřijatelné intenzity. Nic takového z popisované situace nevyplývá, žalobce to v principu
ani netvrdí a pro své spekulace neuvádí žádný důkaz, zatímco zákonní soudci to jednoznačně
vylučují. Odkazování na zákonem povolené, časté a nepochybně žádoucí činnosti soudců
v akademické oblasti a přípravě studentů na budoucí povolání rozhodně nemají potenciál
vzbuzovat jakékoli pochybnosti o nezaujatém rozhodování konkrétních soudců ve věci účastníků
tohoto řízení. Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro vyloučení zákonných soudců
městského soudu senátu 5 A z projednávání a rozhodnutí věci pro podjatost, zatímco obecnou
námitkou ve vztahu k soudcům, kteří nemají s projednávanou věcí nic společného, se vůbec
neměl důvod zabývat, a proto návrhu stěžovatele nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu