ECLI:CZ:NSS:2013:NAO.69.2013:121
sp. zn. Nao 69/2013 - 121
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: FOREZ s. r. o.,
se sídlem Ostrov 2, Ostrov, zastoupené JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem se sídlem
Divadelní 322/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
ze dne 8. 10. 2012, č. j. 3352/12-1200-605353, o námitce podjatosti soudkyň uplatněné žalobkyní,
takto:
Soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Mgr. Marie Kocourková, JUDr. Magdalena
Ježková a Mgr. Helena Konečná nejsou v y l o u č e n y z projednávání a rozhodnutí věci
vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 31 Af 122/2012.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 1. 12. 2012 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2012, č. j. 3352/12-1200-605353.
V podání ze dne 14. 10. 2013, vznesla žalobkyně námitku podjatosti soudkyň senátu
31 Af Krajského soudu v Hradci Králové, Mgr. Marie Kocourkové, JUDr. Magdaleny Ježkové
a Mgr. Heleny Konečné. Navrhla, aby tyto soudkyně byly vyloučeny z projednávání a rozhodnutí
věci, neboť byly v minulosti zaměstnankyněmi žalovaného (tehdy ještě Finančního ředitelství
v Hradci Králové), proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje. Tuto skutečnost potvrdil žalobkyni
auditor Josef Pohan a také Ing. Vladimír Horák, bývalý zaměstnanec žalovaného. Podle
žalobkyně jsou tedy na místě pochybnosti o nestrannosti uvedených soudkyň.
Výše jmenované soudkyně krajského soudu se k uplatněné námitce vyjádřily podáním
ze dne 17. 10. 2013 shodně v tom smyslu, že k projednávané věci ani účastníkům sporu nemají
žádný poměr. Necítí se být vyloučeny z projednávání a rozhodování předmětné věci. S tímto
vyjádřením byla věc předložena k rozhodnutí podle §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyššímu správnímu soudu.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §8 odst. 5 s. ř. s. účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout
podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho
týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit
při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna
a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne
usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby,
tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá,
že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah
soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat
i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají
oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Jak se k této otázce vyjádřil
Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv
jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho
nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti
případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález Ústavního soudu
ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. ÚS 167/94, N 127/6 SbNU 429). Otázka podjatosti nemůže být
ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy
na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním pochybnostem osob
zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci však může
v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům
nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené
povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11). Rozhodnutí o vyloučení
soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon
(čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak jak zákon tuto příslušnost stanovil,
je příslušnost zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána zákonnému (příslušnému) soudci
a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by se výše jmenované soudkyně podílely na projednávání
nebo rozhodování předmětné věci u žalovaného. Přitom na předchozí činnost v rámci
zaměstnaneckého poměru u správního orgánu je nutno v určité míře uplatnit podobná hlediska
jako na rozhodování v různých soudních instancích. Zde platí, že rozhodování věci v předchozím
soudním řízení je třeba chápat nikoli časově (tedy jako jakékoliv řízení před správním soudem,
jehož byli žalobci účastníky a v němž se soudce podílel na rozhodování), nýbrž instančně
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Nao 2/2003, publikované
pod č. 53/2004 Sb. NSS). Jak v judikatuře Nejvyššího soudu zabývající se institutem vyloučení
soudců (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 74/99, www.nsoud.cz), tak i v judikatuře Nejvyššího
správního soudu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2004,
č. j. Nao 13/2004 – 54, publ. pod č. 433/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz) je totiž patrný
konzistentní přístup v tom směru, že soudce má čerpat poznatky potřebné pro projednávání
a rozhodování věci z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi řízení, k níž je podle
pravidel funkční příslušnosti povolán. Z toho plyne, že není kladen důraz na absolutní neznalost
projednávaného případu soudcem a překážkou pro projednání a rozhodnutí věci není jakékoliv
dřívější poznání o dané věci. Ve správním soudnictví tak například v případě žaloby podané proti
„novému“ rozhodnutí správního orgánu (v důsledku zrušujícího soudního výroku) zpravidla
rozhoduje tentýž senát, který nepochybně poznatky o věci již má. Podobné znalosti může mít
i soudce, který byl dříve zaměstnancem žalovaného.
Za poměr k věci se považuje přímý zájem soudce na projednávané věci, zejména zájem
na jejím výsledku. Vyloučen by byl také soudce, který by získal o věci poznatky jiným způsobem
než dokazováním při jednání. Pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům
či jejich zástupcům – kromě vztahů příbuzenských a obdobných vztahů – mohou vzniknout
i tehdy, je-li soudcův vztah k účastníkům, případně zástupcům, přátelský či naopak zjevně
nepřátelský. Existence dřívějšího zaměstnaneckého poměru však nesplňuje bez dalšího kritéria
vztahu soudců k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, neboť i v tomto případě je třeba
trvat na dosažení takové povahy a intenzity vztahu, který vyvolá pochybnosti, že i přes zákonem
stanovené povinnosti nebudou soudci moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat.
Podstatné tak mohou být jen skutečnosti, které svědčí o dřívějších nebo současných vztazích
a vazbách takové intenzity, které by zavdávaly v uvedeném směru jakékoliv důvody
k pochybnostem. V posuzované věci žádné takové skutečnosti zřejmé nejsou a ani žalobkyně
takové skutečnosti nenamítá. To, že by žalobkyně byla subjektivně případně přesvědčena
o opaku, ještě není důvodem, pro který by bylo nutno považovat uvedené soudkyně krajského
soudu za podjaté, neboť tento názor není podložen žádnými objektivními skutečnostmi,
z nichž by Nejvyšší správní soud mohl dovozovat opak (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 4. 2010, č. j. Nao 13/2010 - 68, www.nssoud.cz). K tomu je nutno dodat,
že Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti znám výrazný časový odstup
mezi obdobím, kdy výše jmenované soudkyně krajského soudu vykonávaly nebo mohly
vykonávat zaměstnání u žalovaného, a obdobím, ve kterém vykonávají svoji soudcovskou
činnost. Tato skutečnost výrazně oslabuje možné pochybnosti o jejich vztahu k věci nebo
k účastníkům (srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2012, č. j. Nao 57/2012 – 64,
www.nssoud.cz).
Ze všech shora uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu