ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.114.2013:52
sp. zn. 1 Afs 114/2013 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců
Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: FOVEMA s. r. o., se sídlem
Zámecká 1395, Tachov, zastoupena Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33,
Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2012,
čj. 5494/12-1200-506330, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, čj. 15 Af 307/2012-145,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně je od roku 2010 provozovatelkou fotovoltaické elektrárny FVE Velká
Hleďsebe. V období od července do konce listopadu 2011 dodávala na základě smlouvy s ČEZ
Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“) elektrickou energii. Na tyto dodávky žalobkyně
jako poplatník vystavila plátci daně faktury v součtu ve výši 3.424.392,56 Kč. Plátce daně faktury
uhradil pouze z části, ve výši 2.684.053,62 Kč z důvodu provedení srážky solárního odvodu
dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře obnovitelných zdrojů.
[2] Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasila, proto podala dle §237 odst. 3 daňového řádu
stížnosti k Finančnímu úřadu v Děčíně (dále jen „správce daně“), jíž se domáhala, aby správce
daně přikázal plátci daně sraženou částku doplatit. Správce daně zamítl stížnosti pěti
samostatnými rozhodnutími ze dne 20. 10. 2011 (červenec 2011), 24. 120. 2011 (srpen 2011),
30. 11. 2011 (září 2011), 9. 1. 2012 (říjen 2011), a ze dne 25. 1. 2012 (listopad 2011). Odvolání
proti těmto rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím označeným
v záhlaví [s účinností od 1. 1. 2013 přešla působnost finančních ředitelstev na základě §20 odst. 2 zákona
č. 456/2011 Sb. na Odvolací finanční ředitelství. Proto s Odvolacím finančním ředitelstvím Nejvyšší správní
soud dále jednal jako se žalovaným (§69 s. ř. s.)].
[3] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 22. 2. 2011 žalobu u krajského soudu.
Žalobu zamítl krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví jako nedůvodnou. V odůvodnění
svého rozsudku nejdříve krajský soud uvedl, že ústavností odvodu z pohledu obdobných
námitek, které uplatňuje žalobkyně, se již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
Pl. ÚS 17/11. Proto krajský soud neshledal povinnost předložit věc Ústavnímu soudu
k opětovnému posouzení dle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy. V další
části se krajský soud se závěry vyslovenými v předmětném nálezu zcela ztotožnil a postupně
citoval a odkazoval na jednotlivé jeho pasáže. Konstatoval, že Ústavním soudem vyložené závěry
plně dopadají i na věc žalobkyně.
[4] S odkazem na body 86 a 88 předmětného nálezu vysvětlil, že podmínky úspěšnosti žaloby
ve správním soudnictví, resp. možnost tohoto institutu vůbec použít, je nutno posuzovat teprve
v kontextu celého nálezu, právní úpravy solárního odvodu a zásadami správního soudnictví.
Předně upozornil na subsidiární roli správního soudnictví. Soudům nepřísluší nahrazovat
rozhodnutí správních orgánů, ale pouze jejich závěry přezkoumávat, příp. posoudit, zda byly
dodrženy meze správního uvážení. Dále krajský soud uvedl, že aby ve světle těchto skutečností
mohla být žaloba úspěšná, musí být prokázány specifické a výjimečné okolnosti u poplatníka,
které vybočují z obecného nastavení odvodu a odlišují se od situace většiny poplatníků, kterou
se zabýval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11. Krajský soud vyslovil názor, že poplatník měl
možnost a dokonce povinnost již v řízení před správcem daně tvrdit a prokázat likvidační povahu
odvodu (tzv. rdousící efekt). Navrhování důkazů či samotné dokazování tohoto tvrzení nemůže
ponechávat až na řízení před soudem. Při přezkoumávání rozhodnutí totiž vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 s. ř. s.).
Správním orgánům proto nemůže jít k tíži, že jim žalobkyně nesdělila všechny relevantní
skutečnosti a důkazy. V opačném případě by byla popřena koncepce správního soudnictví
ve vztahu k přezkumu správních rozhodnutí. Z tohoto důvodu krajský soud neprovedl důkazy,
které žalobkyně v řízení o žalobě navrhla.
[5] Dle názoru krajského soudu tyto závěry nemůže ovlivnit ani skutečnost, že v případě
žalobkyně bylo daňové řízení skončeno před vydáním předmětného nálezu Pl. ÚS 17/11. Ústavní
soud totiž svojí rozhodovací činností nezměnil právní úpravu, pouze stávající právní úpravu
vyložil, a to způsobem nijak překvapivým. Interpretace poskytnutá Ústavním soudem
v cit. nálezu se nabízela již dříve jako jedna z možných variant řešení a Ústavní soud ji posoudil
jako ústavně konformní. Proto krajský soud konstatoval, že závěry Ústavního soudu dopadají
i na daňová řízení ukončená před vydáním nálezu Pl. ÚS 17/11, tj. i na řízení vedené
se žalobkyní. Jelikož žalobkyně neuvedla specifické okolnosti svého případu, které by měly
v důsledku odvodu vůči ní likvidační povahu a tyto skutečnosti ani nijak nevyplývají z obsahu
žaloby či repliky, neunesla dle krajského soudu břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
Pokračování
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou,
leč blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění ze dne 16. 1. 2014 napadla rozsudek krajského
soudu a dále též rozhodnutí správních orgánů. Důvody podání kasační stížnosti specifikuje
v bodě III. doplnění. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že likvidační efekt odvodu měla
prokazovat již v daňovém řízení. Stěžovatelka nemohla vědět, jak Ústavní soud otázku ústavnosti
solárních odvodů posoudí a jaké nastaví pro to kritéria, resp. že zavede kritérium tzv. rdousícího
efektu. Naopak, stěžovatelka předpokládala, že úprava solárního odvodu bude na základě nálezu
Ústavního soudu zrušena. Má tedy za to, že do vydání předmětného nálezu neměla důvod
likvidační účinek odvodu na její majetek prokazovat.
[7] Stěžovatelka taktéž polemizuje s výpočtem doby návratnosti investic do fotovoltaické
elektrárny. Tvrdí, že z §6 zákona o podpoře obnovitelných zdrojů vyplývá, že výsledná doba
návratnosti musí být za dodržení technickoekonomických parametrů maximálně 15 let; činí-li tato
doba ve vztahu k elektrárnám uvedeným do provozu v roce 2010 po provedení příslušného
výpočtu (tj. při stanovených technickoekonomických parametrech, nikoliv výpočtu pro jednotlivé
investory) více než 15 let, je solární odvod ve vztahu k nim protiústavní. Požadavek
individuálního výpočtu doby návratnosti považuje stěžovatelka za dezinterpretaci zákona i nálezu
Pl. ÚS 17/11.
[8] Krajský soud uvedl, že z předložených podání stěžovatelky nevyplynuly skutečnosti, které
by odůvodňovaly závěr, že v jejím případě měla aplikace právní úpravy vůči ní likvidační účinky.
V důsledku toho neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti
právní úpravy solárního odvodu. Stěžovatelka však interpretuje doslovné znění předmětného
nálezu Pl. 17/11 tak, že solární odvod může být protiústavní buď v případě, že na výrobce
(poplatníka) dolehne jako likvidační, anebo v případě, že zasáhne jeho samotnou majetkovou
podstatu. Jinými slovy, podle stěžovatelky může nastat buď situace, kdy existují významné
okamžité negativní účinky solárního odvodu způsobující likvidační účinek, anebo situace, kdy
je majetková podstata výrobce zasažena jiným způsobem. Naopak, z předmětného nálezu podle
ní nevyplývá, že je mezi těmito dvěma možnostmi vztah podmíněnosti. Jako příklad jiného
zásahu do majetkové podstaty výrobce uvádí stěžovatelka nedodržení zákonem stanovené
patnáctileté doby návratnosti, což je i případ stěžovatelky. Krajský soud se však při posuzování
otázky nutnosti věc předložit Ústavnímu soudu těmito důvody nezabýval.
[9] V závěru kasační stížnosti se stěžovatelka rovněž vyjádřila k nedávnému usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013-57. Má za to, že právní názor tam
vyjádřený je v rozporu s usnesením Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 4624/12, v němž Ústavní
soud konstatoval, že podání stížnosti podle §237 daňového řádu je jediný správný postup
k ochraně poplatníka. Naproti tomu rozšířený senát NSS považuje za jediný relevantní nástroj
prominutí daně podle §260 daňového řádu. S tímto právním názorem se stěžovatelka
neztotožňuje, neboť tím jsou provozovatelé fotovoltaických elektráren zbaveni možnosti aktivně
bránit svá práva. Navíc považuje stěžovatelka za nepřípustné, když Nejvyšší správní soud dosud
aprobovaný postup poplatníků solárního odvodu usnesením rozšířeného senátu nově zcela
zvrátil, a to za situace, kdy již rozhodl téměř sto obdobných případů. Dospěl-li rozšířený senát
NSS k závěru, že prominutí daně je jediným prostředkem obrany proti negativním účinkům
solárního odvodu, měl při řešení věci zvolit takovou cestu, která účastníky řízení nezbaví právní
jistoty a přístupu k spravedlnosti, např. posouzením stížnosti na postup plátce daně dle obsahu
jako žádost o vrácení přeplatku.
[10] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky
[11] Vyjádření žalovaného k argumentům uvedeným v kasační stížnosti a v jejím doplnění
obdržel Nejvyšší správní soud dne 7. 2. 2014. Žalovaný uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním
posouzením věci krajským soudem a na předchozí vyjádření původně žalovaného.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
[12] Stěžovatelka na vyjádření žalovaného reagovala replikou ze dne 19. 2. 2014. Zdůraznila,
že podstatou sporu je otázka, zda v jejím konkrétním případě lze posoudit aplikaci solárního
odvodu jako protiústavní, či nikoliv. Správní orgány ani krajský soud se touto otázkou
však nezabývaly. Dále má stěžovatelka za to, že stát jí prostřednictvím svých orgánů systematicky
brání v přístupu ke spravedlnosti. Nejprve se správní orgány v jejím případě protiústavními
dopady solárního odvodu nezabývají, poté Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013,
sp. zn. II. ÚS 4624/12 vysloví, že tuto povinnost mají, aby následně rozšířený senát NSS rozhodl
tak, že takový postup možný není. Usnesení rozšířeného senátu NSS, čj. 1 Afs 76/2013-57,
nejenže je v rozporu s cit. judikaturou Ústavního soudu, ale nemůže být ani účinným
mechanismem ochrany práv stěžovatelky ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (k tomu odkázala na rozsudek ze dne 27. 4. 2010 ve věci Tănase v. Moldávie).
IV.
Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, kterými byl povinen se zabývat i bez návrhu
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podstatou kasační stížnosti je polemika stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu,
nakolik stěžovatelka mohla uvádět konkrétní argumenty a předkládat důkazy ohledně likvidačních
a jiných účinků solárního odvodu teprve v řízení před krajským soudem. S ohledem na usnesení
rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 – 57 ve věci MGP 2 s. r. o.
je však tato otázka v nynější věci nadbytečná. Ve věci MGP 2 dospěl rozšířený senát k závěru,
že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení
o stížnosti na postup plátce daně (§237 daňového řádu), ani v soudním řízení,
které na ně navazuje. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu
v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu
prominutí daně dle §260 v návaznosti na §259 daňového řádu.
[16] I kdyby snad krajský soud vskutku pochybil, pokud neprovedl důkazy navržené
stěžovatelkou k posouzení dopadů solárního dopadu na její případ (kteroužto otázku ovšem
Nejvyšší správní soud neposuzoval), nemohlo by mít takové pochybení vliv na výsledek řízení
před krajským soudem. Nejvyšší správní soud opakuje, že v tomto řízení, které navazuje na řízení
o stížnosti na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, soud otázku individuálních dopadů
na situaci stěžovatelky posuzovat vůbec nemohl.
Pokračování
[17] Stěžovatelka nicméně dále polemizuje i se samotným usnesením rozšířeného senátu
ve věci MGP 2. Upozorňuje, že toto usnesení bylo vydáno po cca 100 rozsudcích, ve kterých
Nejvyšší správní soud opakovaně připouštěl, že otázku individuálních dopadů solárního odvodu
na výrobce elektrické energie je možné posuzovat v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle
§237 daňového řádu.
[18] Odpověď na tuto výtku stěžovatelky se skrývá v bodě 40 usnesení ve věci
MGP 2 Rozšířený senát tam upozornil, že „Nejvyšší správní soud rozhodoval již bezmála stovku případů,
ve kterých se žalobci pokoušeli dovodit likvidační účinky solárního odvodu. Všechny případy byly posuzovány
žalovaným správcem daně paušálně, s odkazem na aplikovatelnou právní úpravu a neexistenci žádné výjimky
pro nesražení či nevybrání odvodu. Krajské soudy pak jejich žaloby typicky zamítaly pro nepředložení dostatečně
konkrétních tvrzení a důkazů prokazujících likvidační účinky odvodu. S ohledem na absenci psané právní úpravy
řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití
institutu stížnosti na postup plátce daně dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní
ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu
protiústavně zasaženo.“
[19] Je nepochybné, že judikatura není neměnná. Je třeba ji změnit mj. v situacích,
kdy se určité judikaturou vytvořené řešení ukáže jako nefunkční, vyvolávající v praxi problémy.
Jak uvedl rozšířený senát NSS v jiném svém rozhodnutí, „[a]rgument požadavkem právní jistoty,
a tedy tím, že stálá aplikační praxe je či může být hodnotou sama o sobě, jistě má svoji váhu. Stabilní aplikační
praxe zajišťuje dostatečnou předvídatelnost právní regulace, snižuje transakční náklady účastníků právních
vztahů a umožňuje lepší plánování jejich jednání. Proto obvykle platí, že čím déle byl určitý výklad zákona
aplikován, tím silnější musí být důvody pro změnu takové aplikační praxe, neboť tím více je změnou dotčena
právní jistota. Soudy jsou však povolány k tomu, aby nalézaly právo, tj. hledaly a nacházely pomocí právní
argumentace jeho „správný“ obsah, přičemž – systémově vzato – v úvahu se nabízející interpretační alternativy
musí být vždy možno seřadit podle míry jejich přesvědčivosti a pouze jedna jediná může být shledána za daných
okolností nejpřesvědčivější. Změna judikatury je proto namístě vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud aplikovaná
interpretační alternativa není správná, tj. že je z dobrých důvodů méně přesvědčivá než jiné nabízející
se interpretace a že i při zohlednění hodnoty, kterou za daných okolností i se zohledněním délky dosavadní
aplikační praxe, od níž se má ustoupit, představují právní jistota a s ní spojený zájem na stabilitě právních
(a tedy společenských) vztahů, nelze dosavadní interpretaci přesvědčivě hájit“ (usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 4. 5. 2010, čj. 4 Ads 77/2007-91, č. 2112/2010 Sb. NSS, bod 37).
[20] Ve shora citované pasáži (bod [18] shora) rozšířený senát vysvětlil,
že třebaže jižrozhodoval bezmála stovku případů, dosavadní průběh řízení v těchto věcech těžko
může založit legitimní očekávání výrobců elektrické energie v další aplikaci téže judikatury. Nejde
jen o zjevnou neefektivnost stávajícího judikaturního přístupu. Tato neefektivnost je dána
v podstatě tím, že stávající judikatura neměla oporu v psaném právu. Jak rozšířený senát
podrobně vysvětlil, stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany
poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové dani. Stížnost slouží zejména k tomu, aby byl
postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným
postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn. Bylo
by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám
posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka. I kdyby se snad však tento institut
aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení adresovaná plátci byla
jen jakýmsi formálním mezikrokem pro následné uplatnění stížnosti u správce daně, umožňuje
§237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda plátce
při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře. Ten kromě
osvobození malých výrobců nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu
své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje žádný zvláštní mechanismus,
jenž umožní individuální přístup k výrobcům, což ostatně konstatoval v bodu 89 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 sám Ústavní soud. Bylo by z ústavního hlediska a s ohledem na požadavky
dělby moci přinejmenším problematické, aby neexistenci psané právní úpravy nahradila
bez dalšího moc soudní (body 38 a 39 usnesení ve věci MGP 2).
[21] Rozšířený senát interpretoval detailně nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ale též další judikaturu
Ústavního soudu. Přitom dospěl k závěru, že příkaz Ústavního soudu posoudit případné
excesivní individuální dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie dopadá nejen
na soudy, ale též na zákonodárce a exekutivu. Na prvém místě přichází v úvahu změna zákona,
včetně obecného vymezení podmínek rdousícího efektu solárního odvodu tak, jak naznačil
Ústavní soud. Bez takovéto změny pak leží povinnost na ministrovi financí, aby „rozhodnutím“
dle §260 daňového řádu vymezit obecně okruh případů, ve kterých jsou účinky solárního odvodu
již protiústavní. Paušální uplatnění solárního odvodu totiž může při konkrétních skutkových
okolnostech způsobovat značné nesrovnalosti ve smyslu §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu,
které mohou dosahovat v konkrétních případech dokonce likvidačních účinků a vést
k protiústavnosti odvodu.
[22] Bylo by v rozporu s principem dělby moci, pokud by bez dalšího vymezila v obecnosti
podmínky rdousícího efektu ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 moc soudní. Zákon umožňuje
ministrovi financí celou věc v obecnosti vyřešit v souladu s nálezem Ústavního soudu.
Za těchto okolností by aktivita justice nemohla bez dalšího ochránit dotčená základní práva
výrobců elektrické energie (to lze ukázat již s ohledem na zjevnou „bezzubost“ dosavadní
judikatury, jakkoliv se této judikatury stěžovatelka paradoxně dovolává – srov. bod [18] shora).
[23] Právě z těchto důvodů rozšířený senát v bodě 56 usnesení ve věci MGP 2 dovodil,
že „[r]ozhodnutí o prominutí solárního odvodu je za stávající zákonné úpravy jediným institutem, jehož
prostřednictvím výkonná moc dostojí výslovnému pokynu Ústavního soudu a splní tak povinnost uplatnit
individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí ve výjimečné situaci předvídané nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Úvaha ministra financí, zda takové rozhodnutí vydat či nevydat, se proto nemůže
odehrávat ve sféře „absolutního“ správního uvážení.“
[24] Není ani pravda, že by rozšířený senát ponechával stěžovatelku bez jakékoliv soudní
ochrany, zcela v libovůli ministra financí. Jak totiž uvedl rozšířený senát v bodě 57 usnesení
ve věci MGP 2, „[e]ventuální nečinnost moci výkonné by dokonce mohla nabýt podobu nečinnosti protiústavní
a nemohla by zůstat bez soudní sankce“ [v tomto aspektu odkázal rozšířený senát na povinnost soudní
moci v případě dlouhodobé nečinnosti normotvůrce vyplnit protiústavní mezeru v právu namísto
normotvůrce - viz nález ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389;
č. 252/2006 Sb.)].
[25] Stěžovatelka dále tvrdí, že rozšířený senát se dostal svým usnesením ve věci
MGP 2 do rozporu s usnesením ÚS ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. II. ÚS 4624/12 (věc ACT FAST,
s. r. o. ). Nejvyššímu správnímu soudu nicméně není zřejmé, jak by se mohl s tímto usnesením
dostat rozšířený senát do rozporu. Velmi stručné odůvodnění usnesení ve věci ACT FAST
se především vyjadřovalo k poučovací povinnosti soudu. Dále pak Ústavní soud uvádí,
že k „o ochraně poplatníka (tedy i stěžovatelky) je zakotven jiný institut. Ostatně, jak vyplývá z odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu, stěžovatelka tuto procesní možnost - kromě napadení platebních výměrů - rovněž
využila, když proti postupu plátce daně podala stížnost dle §237 daňového řádu.“ To je samozřejmě
v obecnosti pravda, nicméně jak vysvětlil zevrubně rozšířený senát, ve věcech týkajících
se event. protiústavních dopadů solárního odvodu nelze bez dalšího tento instrument úspěšně
použít. Nejvyššímu správnímu soudu není vůbec jasné, proč stěžovatelka argumentuje
Pokračování
právě tímto stručným usnesením II. ÚS 4624/12 ve věci ACT FAST, které nevyjadřuje žádný
obecnější právní názor.
[26] Ostatně ve věcech solárních odvodů existují desítky usnesení Ústavního soudu [jejichž
precedentní dopady jsou v každém případě jen velmi omezené – srov. k tomu nález
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), bod 92, podle něhož usnesení
precedenční váhu nemá]. Z těchto usnesení přitom v rozporu s tím, co uvádí stěžovatelka,
v žádném případě nevyplývá, že by jedinou cestou k ochraně práv výrobců elektrické energie
v těchto typových případech byla cesta stížnosti dle §237 daňového řádu. Například usnesení
ÚS ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 732/13 (INVEST SOLAR s. r. o.) k tomu uvádí,
že tvrzení o tom, že právě v určitém (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny
ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem
garantované lhůtě, jsou uplatnitelná „především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební,
jakým je kupříkladu posečkání daně dle §156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí
daně dle §259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření
praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě
jednotlivého poplatníka likvidační.“ S tímto názorem jsou závěry rozšířeného senátu v kauze
MGP 2 v zásadě v souladu.
[27] Kasační námitky jsou proto nedůvodné.
V.
Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[29] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho obvyklé
administrativní činnosti. Proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu