ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.226.2014:33
sp. zn. 1 Afs 226/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Mikulovská
rozvojová s. r. o., se sídlem Náměstí 158/1, Mikulov, zastoupená Mgr. Antonínem Strouhalem,
advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne
11. 9. 2012, č. j. 13097/12-1302-708158, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2014, č. j. 30 Af 98/2013 – 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Na základě provedené daňové kontroly Finanční úřad v Mikulově (dále jen “správce
daně”) dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 6. 2011, č. j. 38097/11/300970708346,
žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období třetí čtvrtletí roku 2007 ve výši
271.403 Kč. Současně uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce 54.280 Kč. Proti
uvedenému platebnímu výměru se žalobkyně odvolala. Finanční ředitelství v Brně v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím odvolání zamítlo a dodatečný platební výměr potvrdilo.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně brojila žalobou u Krajského soudu v Brně. Ode dne
1. 1. 2013, tedy v průběhu řízení u krajského soudu, přešla působnost Finančního ředitelství
v Brně dle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, na Odvolací finanční
ředitelství. Tento orgán je tedy v tomto řízení žalovaným [§69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen s. ř. s.)].
[3] Následně soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že právní
moc dosavadního platebního výměru nebránila správci daně vydat dodatečný platební výměr.
Dále soud konstatoval, že na službu poskytnutou žalobkyní, spočívající v zajištění kulturní akce,
nelze uplatnit sníženou sazbu daně. Soud nepřisvědčil ani obecné námitce, že napadené
rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu a neúplného
dokazování. Dle soudu veškeré relevantní skutkové okolnosti byly správcem daň i odvolacím
orgánem řádně zjištěny.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností, se kterou spojila návrh na přiznání odkladného účinku. V ní zopakovala svá žalobní
tvrzení.
[5] Předně namítala nezákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť jím bylo
rozhodnuto o věci již pravomocné rozhodnuté. Daň v předmětné věci byla již jednou vyměřena.
Nyní bylo o stejné věci rozhodnuto opakovaně, a to aniž by bylo předcházející pravomocné
rozhodnutí správce daně zrušeno cestou řádných či mimořádných opravných prostředků. Došlo
tak k opětovnému vyměření daně.
[6] Dále stěžovatelka namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dochází k nesprávným
právním závěrům, že poskytnuté služby spadají do základní sazby daně. Stěžovatelka pro město
Mikulov uspořádala kulturní akci Pálavské vinobraní. Provedla komplexní zajištění organizace
kulturní akce, včetně výběru plateb od účastníků akce a zajištění úhrady všech nákladů akce.
Jelikož program této akce byl tvořen převážně hudební produkcí, jednalo se povahou o kulturní
činnost. Dle přílohy 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty je do snížené sazby daně
řazeno plnění spočívající v poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní akce. V této souvislosti
stěžovatelka odkazuje i na znění odst. 7 přílohy č. III. směrnice Rady č. 2006/112/ES, který
stanoví, že předmětem snížené sazby daně mohou být mimo jiné i oprávnění ke vstupu na trhy,
veletrhy, koncerty a podobné kulturní události. Jelikož v rámci posuzovaného plnění stěžovatelka
oprávnění ke vstupu převedla za úplatu na město Mikulov, toto plnění podléhá snížené sazbě
daně.
[7] Stěžovatelka rovněž poukazuje, že převážná část plnění fakturovaného městu Mikulov
spočívala v tzv. “přefakturaci” služeb odebraných od příslušných dodavatelů (vystupující umělci
atp.). Tito dodavatelé rovněž poskytovali a fakturovali svá plnění ve snížené sazbě daně. Je tedy
zřejmé, že i v případě přímé fakturace městu Mikulov by z těchto plnění byla odvedena snížená
sazba daně. Z tohoto důvodu je třeba na posuzované plnění vztáhnout sníženou sazbu daně.
[8] Správce daně ohledně předmětné daně z přidané hodnoty na základě daňového přiznání
stěžovatelky již jednou rozhodl dne 16. 11. 2007. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka
odvolala, neboť zjistila chyby ve vlastních účetních dokladech. K odvolání přiložila nově
vyplněné daňové přiznání. Správce daně odvolání dne 12. 12. 2007 plně vyhověl. Tím akceptoval
praxi stěžovatelky, že posuzovaná plnění byla zúčtována ve snížené sazbě daně. Následná změna
praxe správce daně byla nepředvídatelná, čímž došlo k zásahu do stěžovatelčina legitimního
očekávání.
[9] Poslední kasační námitka spočívá v tom, že správce daně a žalovaný v řízení
předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí postupovali v rozporu se základními zásadami
dokazování. Nebyl proveden podstatný důkaz spočívající ve výslechu svědkyně J. D. Nebylo
přihlédnuto k předávacím protokolům prokazujících předání vstupenek na akci městu Mikulov.
Správce daně neprokázal existenci jakýchkoli skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost a
správnost stěžovatelčiných účetních záznamů.
[10] Na základě shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského
soudu. Ohledně námitky opakovaného vyměření daně poukázal na §143 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, který stanoví, že ukončený a pravomocný výsledek
vyměřovacího řízení není překážkou doměření daně, děje-li se doměření na základě daňové
kontroly. K použitelné sazbě daně na posuzované plnění uvedl, že stěžovatelka kulturní akci
uspořádala, nevybíral na ni ale vstupné od jednotlivých návštěvníků. Nic na tom nemění
ani nesporný fakt, že vlastnil vstupenky, které předal městu Mikulov. Výběr vstupného
ale nerealizoval, a tak neposkytl službu podléhající snížené sazbě daně.
[12] K namítané nedostatečnosti zjištění skutkového stavu žalovaný uvedl, že provedení
navrhovaných důkazů by bylo nadbytečné. Mezi účastníky totiž není sporné to, zda stěžovatelka
městu předala listinné vstupenky, které byly dále prodávány. Sporná není účetní evidence
stěžovatelky, ale právní posouzení toho, jaká sazba daně se na jím evidované služby vztahuje.
[13] Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)].
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Soud se nejprve zabýval námitkou opakovaného vyměření daně (IV. A). Následně
se věnoval námitce užití nesprávné sazby daně (IV. B) a námitce nedostatečně zjištěného
skutkového stavu (IV. C). Jako poslední posoudil námitku spočívající v zásahu do legitimního
očekávání stěžovatelky (IV. D).
IV. A) K námitce opakovaného vyměření daně
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že dodatečným platebním výměrem bylo
nezákonně rozhodnuto o věci již jednou pravomocné rozhodnuté.
[18] Dle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků platí, že “zjistí-li správce
daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti,
dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním
výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše.” Dále se v tomto ustanovení uvádí,
že “právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku.“
[19] Obdobnou úpravu obsahuje i zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád. Tento zákon
v §143 odst. 1 stanoví, že “daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného
vyúčtování, nebo z moci úřední. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není jejímu doměření
na překážku.” Odstavec 3 tohoto ustanovení zase říká, že “k doměření z moci úřední může dojít pouze
na základě výsledku daňové kontroly. […]“
[20] Následující skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné. Stěžovatelka podala za předmětné
zdaňovací období přiznání k dani z přidané hodnoty a finanční úřad daň dne 2. 11. 2007
dle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků vyměřil. Dne 13. 7. 2010 správce daně
u stěžovatelky zahájil daňovou kontrolu (mimo jiné) daně z přidané hodnoty za předmětné
zdaňovací období. Daňová kontrola byla zahájena ještě za účinnosti zákona o správě daní
a poplatků, v jejím průběhu však dnem 1. 1. 2011 vstoupil v účinnost daňový řád. Jelikož
dle §264 odst. 1 daňového řádu se daňová řízení zahájená za účinnosti předešle právní úpravy
dokončí dle daňového řádu, daňová kontrola byla dokončena již dle této právní úpravy.
Na základě výsledků kontroly správce daně stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne
21. 6. 2011 doměřil daň z přidané hodnoty za předmětné období. Zároveň s tím jí uložil
povinnost uhradit penále.
[21] Soud souhlasí se stěžovatelkou, že v její věci bylo rozhodnuto dvakrát. Nesouhlasí
však s tím, že tento postup byl nezákonný. Správce daně při daňové kontrole zjistil nesprávnost
tvrzení stěžovatelky spočívající v tom, že jí uplatněné faktury podléhají snížené sazbě daně.
Jak vyplývá z výše uvedené právní úpravy, oba aplikovatelné procesní předpisy možnost
dodatečného vyměření daně dovolují, a to ve výši zjištěného rozdílu oproti dříve vyměřené dani.
Daňový řád využití této možnosti z moci úřední váže na podmínku, že k doměření dojde
na základě výsledků daňové kontroly. Tato podmínka v posuzovaném případě byla splněna.
Správce daně se tedy nezákonného postupu nedopustil, což krajský soud správně aproboval.
[22] Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že po vyměření daně na základě podaného
daňového přiznání stěžovatelka zjistila chybu ve své účetní evidenci a podala odvolání, kterému
správce daně vyhověl. Správce daně může přistoupit k doměření daně po celou dobu běhu lhůty
pro stanovení daně, a to i opakovaně (rozsudek NSS ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 80/2004 – 72,
č. 547/2005 Sb. NSS).
[23] Kasační námitka opakovaného vyměření daně je nedůvodná.
IV. B) Námitka užití nesprávné sazby daně
[24] Dále stěžovatelka nesouhlasila s krajským soudem v tom, že na posuzované plnění
se uplatňuje základní sazba daně. Domnívá se, že šlo o službu spočívající v poskytnutí oprávnění
vstupu na kulturní akci, která podléhá snížené sazbě daně.
[25] Dle §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty se u služeb uvedených v příloze
č. 2 uplatňuje snížená sazba daně. V této příloze je stanoveno, že snížené sazbě daně podléhají
“kulturní činnosti zařazené v SKP 92, které zahrnují vstupné na výstavy, koncerty, filmová a divadelní
představení, ohňostroje, vyhlídkové věže, do zábavních parků, cirkusů, muzeí, zoologických a botanických zahrad,
historických objektů a obdobné.” Dále se v této příloze stanoví, že pro uplatnění snížené sazby daně
se používá Standardní klasifikace produkce (SKP) platná k 1. 1. 2003. Do kategorie SKP 92 patří
i umělecké a ostatní zábavné služby, mezi které patří i umělecká představení hudebních
interpretů.
[26] Uvedené ustanovení §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty transponuje
čl. 98 odst. 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně
z přidané hodnoty (dále jen “směrnice 2006/112”). Tento článek stanoví, že snížené sazby daně
mohou být uplatňovány pouze u těch kategorií poskytnutých služeb, které jsou uvedeny v příloze
III. směrnice. Bod 7 této přílohy stanoví, že předmětem snížené sazby daně může být oprávnění
ke vstupu na představení, do divadel, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty,
do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na podobné kulturní události
nebo do podobných kulturních zařízení.
[27] Správce daně, žalovaný i krajský soud z podkladů pro svá rozhodnutí spolehlivě zjistili,
že předmětem služeb, poskytovaných stěžovatelkou za úplatu městu Mikulov, nebylo vstupné
na jí pořádanou akci, ale organizační zabezpečení akce pro město Mikulov, které samo
vystupovalo jako pořadatel této akce. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že součástí
organizačního zabezpečení akcí bylo i zajištění tisku vstupenek a jejich následné předání městu
k distribuci. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu k této námitce.
[28] Nad její rámec lze dodat, že výklad §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty
a jeho příslušné přílohy, jak jej provedl krajský soud, plně koresponduje též se zněním směrnice
2006/112.
[29] Předání vytištěných archů vstupenek pořadateli kulturní akce k jejich následné distribuci
nelze žádným způsobem interpretovat jako poskytnutí oprávnění ke vstupu na takovou akci,
jak pro zařazení do snížené sazby DPH zcela jednoznačně požaduje jak zákon o dani z přidané
hodnoty, tak směrnice 2006/112.
IV. C) K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu
[30] Stěžovatelka dále namítá, že byly porušeny zásady dokazování, protože nebyl proveden
podstatný důkaz výslechem svědka, který měl prokázat faktické předání vstupenek městu
Mikulov.
[31] Podle §92 odst. 2 daňového řádu “správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění
a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.“
[32] Kasační soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že tato skutečnost není pro případ
významná. Nadto není ani sporná. Fakt, že lístky byly hromadně předány městu Mikulov,
není rozhodný pro posuzování právní otázky, jaká sazba daně se na předmětné plnění vztahuje.
Stejně tak i stěžovatelkou poukazovaná správnost a úplnost jejích účetních záznamů
není při posuzování, jaká sazba daně se na případ vztahuje, relevantní.
[33] Soud tedy uzavírá, že skutkový stav byl pro doměření daně zjištěn dostatečně.
I tato námitka je tak nedůvodná.
IV. D) K zásahu do legitimního očekávání stěžovatelky
[34] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že správní orgán svým postupem zasáhl
do jejího legitimního očekávání, neboť v předešlém rozhodnutí v této věci již přijal zúčtování v
nižší sazbě daně.
[35] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. “kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“
[36] Stěžovatelka námitku porušení legitimního očekávání a nepředvídatelné změny správní
praxe v žalobě neuplatnila. Za uplatnění této námitky nelze považovat ani vyjádření stěžovatelky
uvedené na vysvětlenou při jednání před krajským soudem, že předchozí přijetí daňového
přiznání správcem daně považovala za normu. Další argumentace ohledně změny praxe
správního orgánu a jejího zasažení do stěžovatelčiných práv chybí. Stěžovatelka tedy námitku
porušení legitimního očekávání před krajským soudem neuplatnila, ač tak učinit mohla.
Činí-li tak až v kasační stížnosti, je taková námitka nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s., zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[38] Soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť bez prodlení po podání tohoto návrhu rozhodl ve věci samé.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[40] Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním
úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle
§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil,
že má nárok na paušální náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu
ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
[41] K návrhu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení
podle §36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu
není v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada
nákladů řízení. Ve smyslu §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových
výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž
nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon
právní služby. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu
rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání
paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského
soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi
řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“
A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze
přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení
advokátem (rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2014, č. j. As 220/2014 - 20).
[42] Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007
Sb. NSS, „(…) v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru
své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. (…)
Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto
spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou
moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“
Podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána
paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem, a proto ve smyslu citovaného
nálezu Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupen není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu