ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.94.2014:29
sp. zn. 1 Afs 94/2014 – 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Ing. R. T.,
zastoupena Ing. Jaroslavem Hanyášem, daňovým poradcem se sídlem Elišky Krásnohorské 10,
Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 10. 2012,
č. j. 15095/12-1100-706807, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č. j. 31Af 167/2012 – 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č. j. 31Af 167/2012 – 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 29. 6. 2005 podala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce k Finančnímu úřadu
Brno IV (dále jen „správce daně“) žádost o prodloužení lhůty k podání přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, a to do 31. 8. 2005. Správce daně této žádosti
rozhodnutím ze dne 1. 7. 2005, doručeným žalobkyni dne 18. 7. 2005, nevyhověl a lhůtu k podání
daňového přiznání neprodloužil. Žalobkyně podala příslušné daňové přiznání a provedla úhradu
daně až dne 30. 8. 2005 a ocitla se tak v prodlení. Platebním výměrem ze dne 26. 9. 2005,
č. j. 148270/05/291911/8843, správce daně žalobkyni sdělil daňové penále vzniklé z důvodu
pozdní úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 307 Kč.
Proti tomuto platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které Finanční ředitelství v Brně
(dále jen „finanční ředitelství“) rozhodnutím ze dne 31. 3. 2006, č. j. 3381/06/FŘ 110-0107,
zamítlo.
II. Shrnutí dosavadního průběhu řízení
[2] Proti rozhodnutí finančního ředitelství brojila žalobkyně žalobou u krajského soudu, který
o věci rozhodoval opakovaně. Jeho první rozsudek (ze dne 26. 5. 2008, č. j. 31 Ca 102/2006 - 33)
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti finančního ředitelství zrušil pro nepřezkoumatelnost,
věc soudu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu povinnost zabývat se otázkou, zda je rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání podstatným pro
přezkoumání rozhodnutí o daňovém penále. Další rozsudek krajského soudu (ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 31 Ca 191/2008 - 62) Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného opět zrušil
z důvodu nepřezkoumatelnosti, neboť ani tento rozsudek neobsahoval úvahu o povaze
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání a jeho vliv na
rozhodnutí o penále. Jako nepřezkoumatelný Nejvyšší správní soud zrušil i v pořadí třetí
rozsudek krajského soudu (ze dne 27. 5. 2010, č. j. 31 Ca 191/2008 – 102), tentokrát ke kasační
stížnosti žalobkyně, neboť se v něm soud nezabýval žalobními námitkami, pouze odkázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu, který přisvědčil kasačním námitkám žalovaného.
[3] U Nejvyššího správního soudu neobstál ani čtvrtý rozsudek krajského soudu (ze dne
19. 10. 2011, č. j. 31 Af 119/2010 – 152), který kasační soud zrušil svým rozsudkem ze dne
18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 78/2011 – 184, jednak pro nezákonnost a dále pro nepřezkoumatelnost
způsobenou tím, že se krajský soud nezabýval jednou z žalobních námitek. Nejvyšší správní soud
sice potvrdil závěr krajského soudu, že rozhodnutí (negativní i pozitivní) o prodloužení lhůty
k podání daňového přiznání je závazným podkladem pro rozhodnutí o stanovení penále,
neztotožnil se však s výsledkem jeho přezkumu tohoto podkladového rozhodnutí ve smyslu §75
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konstatoval,
že i když je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání
ve smyslu §40 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, založeno na absolutní
správní úvaze, i tak musí být zbudováno na racionálních důvodech, pro něž se správce daně
rozhodl žádosti vyhovět, nebo ji naopak zamítl. Tyto důvody tak musí být seznatelné buď
ze samotného rozhodnutí, nebo mohou být obsahem úředního záznamu založeného ve správním
spisu.
[4] Krajský soud následujícím rozsudkem (ze dne 28. 6. 2012, č. j. 31 Af 119/2010 – 200)
napadené rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uzavřel,
že v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí správce
daně o neprodloužení lhůty k podání daňového přiznání nepřezkoumatelné, nezákonné
a neplatné, což má přímý vliv i na zákonnost žalobou napadeného platebního výměru.
[5] Finanční ředitelství následně vydalo v záhlaví označené rozhodnutí, kterým odvolání proti
platebnímu výměru na daňové penále opět zamítlo. V rámci doplnění odvolacího řízení totiž
správce daně předložil odvolacímu orgánu Interní pokyn k rozhodování o žádostech
o prodloužení lhůty pro podání daňových přiznání ze dne 15. 1. 2001 (dále jen „interní pokyn“),
jehož cílem je zabezpečit objektivní přístup posuzování těchto žádostí vůči všem daňovým
subjektům. Tento pokyn stanoví, že správce daně zohlední zejména objektivní důvody, pro které
nemohl daňový subjekt řádně splnit svoji povinnost podat daňové přiznání včas, tj. důvody
nezaviněné nebo neovlivnitelné žadatelem. V případě žalobkyně se však jednalo o subjektivní
důvody na straně jejího zástupce (o velké pracovní vytížení), proto nebylo její žádosti vyhověno.
Finanční ředitelství tedy dospělo k závěru, že rozhodnutí finančního ředitelství o neprodloužení
lhůty k podání daňového přiznání nelze považovat za nezákonné ani nepřezkoumatelné, neboť
z uvedeného interního pokynu je patrno, jaká kritéria pro hodnocení její žádosti použil.
Nedostatky tohoto rozhodnutí tak byly v odvolacím řízení napraveny a z toho důvodu byl jako
souladný s právními předpisy shledán i napadený platební výměr na daňové penále.
III. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[6] Popsané rozhodnutí finančního ředitelství žalobkyně opět napadla u krajského soudu,
který shledal její žalobu důvodnou, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Jako s žalovaným jednal krajský soud s Odvolacím finančním ředitelstvím, na které
v souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě
České republiky, ve spojení s §114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přešla
působnost finančního ředitelství jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti rozhodnutím
finančních úřadů.
[7] Krajský soud zdůraznil, že ze zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 78/2011 – 184 vyplývají následující čtyři závěry: 1) rozhodnutí vydané podle §40
odst. 6 zákona o správě daní a poplatků je podkladovým subsumovaným rozhodnutím ve vztahu
k rozhodnutí o penále, 2) jde o nezákonné rozhodnutí, neboť ani rozhodnutí ani správní spis
neumožňovaly jeho přezkum, 3) s nezákonným rozhodnutím nemohou být spojeny negativní
důsledky pro účastníka řízení, 4) soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny rušit nezákonná
subsumovaná rozhodnutí správních orgánů. V uvedených intencích tedy krajský soud již ve svém
předchozím rozsudku č. j. 31 Af 119/2010 – 200 dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí
o neprodloužení lhůty pro podání daňového přiznání bylo nepřezkoumatelné a tudíž nezákonné,
což má přímý vliv na zákonnost žalobou napadeného finálního rozhodnutí. Postup žalovaného
měl proto být těmito skutečnostmi jasně předznamenán.
[8] Žalovaný ovšem v pokračujícím odvolacím řízení nesprávně odstraňoval vady
subsumovaného správního aktu, přestože mohl napravit vady pouze napadeného rozhodnutí
správce daně, tj. platebního výměru na daňové penále. Doplnění správního spisu o interní pokyn
nemůže nic změnit na skutečnosti, že podkladové rozhodnutí v době jeho vydání ani v době
podání daňového přiznání a zaplacení daně neodpovídalo zákonným požadavkům, jak je vyložil
Nejvyšší správní soud. Žalovaný měl ve světle závěrů zmiňovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu posoudit důsledky nezákonnosti podkladového rozhodnutí na běh lhůty pro
podání daňového přiznání ve smyslu §14 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ve vazbě
na obsah žádosti žalobce o prodloužení lhůty, dále na termín skutečného odevzdání předmětného
daňového přiznání a termín skutečné úhrady daně. Toto žalovaný neučinil, čímž v konečném
důsledku nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 78/2011 – 184 a krajského soudu č. j. 31 Af 119/2010-200.
IV. Argumenty kasační stížnosti žalovaného
[9] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil z důvodu jeho nezákonnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku ohledně dalšího možného postupu
stěžovatele jako odvolacího orgánu v pokračujícím odvolacím řízení. Názor krajského soudu
uvedený v rozsudku č. j. 31 Af 119/2010 – 200 se stěžovateli jeví jako rozdílný od vyhraněného
stanoviska v nyní napadeném rozsudku a domnívá se, že se soud neřídil závazným názorem
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel postupoval v souladu s konstatováním krajského soudu
v rozsudku č. j. 31 Af 119/2010 - 200, že „[p]odmínky ke zrušení rozhodnutí správce daně shledány
nebyly, neboť v daňovém řízení je pokračováno, jen se vrací do odvolacího stadia a vytýkané lze napravit
v odvolacím řízení“. Vytýkané nedostatky proto v odvolacím řízení napravil a žalobkyni
v napadeném rozhodnutí seznámil s důvody podkladového rozhodnutí, tudíž umožnil i jeho
soudní přezkum.
[11] Stěžovatel považuje napadený rozsudek krajského soudu za rigidní a dogmatický, neboť
s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 78/2011 – 184 i svůj předchozí
rozsudek odmítá možnost prokázání přezkoumatelnosti – zákonnosti podkladového rozhodnutí,
tj. rozhodnutí o neprodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Krajský soud tak vůbec
nevzal v úvahu, že stěžovatel v dalším řízení jednoznačně prokázal, že správce daně v dané době
postupoval nejen striktně podle zákona (odůvodnění rozhodnutí nebylo v souladu s §32 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků třeba a proti tomuto typu rozhodnutí nebylo možné podat
odvolání), ale jeho rozhodnutí bylo fakticky prosto také jakékoliv svévole či zneužití pravomoci.
Tehdejší postup správce daně sice mohl být v rozporu se zásadami dobré správy, nicméně určitě
nebyl v rozporu se zákonem.
[12] Tehdejší situaci vrátit zpět a postup správce daně „napravit“ samozřejmě nelze. Stěžovatel
však neměl snahu tuto situaci napravovat, ale snažil se pouze prokázat, že podkladové rozhodnutí
nezákonné nebylo a není. Za účelem umožnění soudního přezkumu způsobu rozhodování
správce daně byl v napadeném rozhodnutí dodatečně zveřejněn a písemně doložen interní pokyn
ze dne 15. 1. 2001. Stěžovatel poznamenal, že pokud měl být důsledně dodržen tehdejší záměr
zákonodárce, jež našel svůj výraz v neodůvodňování tohoto typu rozhodnutí a neumožnění podat
proti nim odvolání, tak se ani při nahlížení do spisu nemohl daňový subjekt dozvědět o existenci
příslušného pokynu. Režim interního pokynu byl závazně dán označením „Pouze pro služební
potřebu!“, proto s ním poplatníci daně nebyli seznamováni. Nešlo však o zatajování z nekalých
důvodů, ale o to nebrzdit daňové řízení, rychle sdělit rozhodnutí, předejít nabalování dalších
„rozkladů“, stížností, na něž by pak správce daně byl nucen odpovídat. Tato praxe byla v souladu
s tehdejší právní úpravou. Z uvedených důvodů nebyl v době rozhodování správce daně
o neprodloužení lhůty pro podání daňového přiznání zpracován a do správního spisu zařazen
žádný úřední záznam s odkazem na příslušný interní pokyn. Na druhou stranu dodržování
interního pokynu pracovníky správce daně bylo kontrolováno po řídící linii vedoucími
pracovníky schvalujícími (podepisujícími) daná rozhodnutí.
[13] Podle stěžovatele je třeba vzít rovněž v úvahu, že přístup daňového poradce zastupujícího
žalobkyni nebyl zodpovědný. Zakázky v nadměrné míře neměl přijímat, případně se mohl včas se
svými kolegy dohodnout na jejich převzetí. Nemohl spoléhat na to, že jeho prefabrikovaným
formálním žádostem o prodloužení lhůty bude automaticky vyhověno, resp. je správce daně
nestačí vyřídit. Daňový poradce žalobkyni nepochybně garantoval podání daňového přiznání
v zákonné lhůtě a profesionální etika by jej měla vést k tomu, aby jí úhradu ve výši 307 Kč
nahradil. Stěžovatel je proto toho názoru, že by bylo v rozporu s elementárním právním vědomí,
kdyby byl vlastně nezodpovědný přístup daňového poradce soudy aprobován.
[14] Stěžovatel dále upozornil na neadekvátnost odkazů krajského soudu na postup v dalším
řízení dle §14 odst. 3 a 4 zákona o správě daní a poplatků, neboť rozhodnutí o neprodloužení
lhůty k podání daňového přiznání bylo vydáno podle specifického §40 odst. 6 zákona o správě
daní a poplatků ve fázi vyměřovací a nejednalo se o „správcovskou lhůtu“, jak tomu bylo
v odkazovaných judikátech.
V. Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti
[15] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že je přesvědčena,
že si stěžovatel spletl soudní řízení. Žaloba, po které byl vydán napadený rozsudek krajského
soudu, se totiž netýkala zákonnosti podkladového rozhodnutí, ale skutečnosti, že stěžovatel
nerespektoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 78/2011 – 184 a v návaznosti
pak rozsudek krajského soudu č. j. 31 Af 119/2010 – 200, jimiž bylo podkladové rozhodnutí
označeno za nezákonné. Pokud měl stěžovatel za to, že podkladové rozhodnutí zákonné bylo,
měl se bránit kasační stížností již proti rozsudku krajského soudu č. j. 31 Af 119/2010 – 200,
což však neučinil.
[16] Stěžovatel navíc chybně interpretuje smysl obou rozsudků: podkladové rozhodnutí
je nezákonné, protože je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ani z podkladového
rozhodnutí ani z tehdejšího vyměřovacího spisu tak nebylo možné důvody podkladového
rozhodnutí zjistit. Správce daně mohl (a měl) důvody podkladového rozhodnutí zmínit
v protokole o nahlížení do spisu ze dne 4. 10. 2005. Tím mohl zabránit vzniku letitého sporu.
Vadu podkladového rozhodnutí nelze v dnešní době nijak napravit.
[17] Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou. Ačkoliv Nejvyšší správní soud rozhoduje ve věci již popáté, nejedná
se o nepřípustnou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť rozsudek
krajského soudu je napaden z důvodu, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Předmětem přezkumu je v nyní posuzované věci platební výměr, kterým správce daně
žalobkyni sdělil daňové penále ve výši 307 Kč z důvodu pozdní úhrady daně z příjmů fyzických
osob za rok 2004. Pro přezkum tohoto rozhodnutí bylo nezbytné posoudit také bezvadnost
rozhodnutí správce daně dle §40 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků o neprodloužení lhůty
pro podání zmíněného daňového přiznání, které bylo závazným podkladem platebního výměru
ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. Mezemi přezkumu podkladového rozhodnutí, jež je založeno na
volné správní úvaze, se zabýval Nejvyšší správní soud v předchozím zrušovacím rozsudku
č. j. 1 Afs 78/2011 – 184, ve kterém vyslovil následující právní závěr: „i rozhodnutí založené na volné
správní úvaze musí být zbudováno na racionálních důvodech, pro něž se správce daně rozhodl žádosti vyhovět,
anebo ji naopak zamítl. Za situace, kdy zákon nevznáší výslovný požadavek na odůvodnění takového rozhodnutí,
není přitom podstatné, zda ony důvody budou přímou součástí tohoto rozhodnutí (ač by toto řešení bylo samozřejmě
vhodné), nebo budou obsahem úředního záznamu založeného ve správním spisu. V každém případě však musí
být důvody správce daně pro zvolený postup transparentní a jednoznačně seznatelné; důvodem pro toto řešení je
právě fakt, že osoba zúčastněná na řízení má právo se s důvody rozhodnutí seznámit.“ S ohledem na uvedené
shledal Nejvyšší správní soud vady podkladového rozhodnutí spočívající v nesdělení důvodů pro
zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Nejvyšší správní soud tedy
zavázal krajský soud k tomu, aby v dalším řízení přezkoumal rozhodnutí o neprodloužení lhůty
pro podání daňového přiznání (podkladové rozhodnutí) v intencích zmíněných úvah. Zároveň
poznamenal, že s nezákonným rozhodnutím nemohou být spojeny negativní důsledky
pro účastníka řízení.
[21] Na základě tohoto právního názoru tak krajský soud v následném rozsudku
č. j. 31 Af 119/2010 – 200 (který nyní však není předmětem přezkumu) zrušil rozhodnutí
stěžovatele o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále. Důvodem bylo
konstatování, že podkladové rozhodnutí, z něhož platební výměr vycházel, trpělo vadami, neboť
z něj (ani ze správního spisu) nebylo patrné, jaká kritéria pro hodnocení žádosti žalobkyně
správce daně použil. Současně uvedl, že vytýkané lze napravit v pokračujícím odvolacím řízení
(viz odst. 27 rozsudku krajského soudu č. j. 31 Af 119/2010 – 200).
[22] Stěžovatel se tedy v pokračujícím odvolacím řízení zcela správně zabýval existencí
racionálního odůvodnění podkladového rozhodnutí. Této otázce se totiž v původním řízení
vůbec nevěnoval, neboť se vzhledem k tehdejší praxi a právní úpravě domníval, že seznatelnost
důvodů podkladového rozhodnutí není nutné zkoumat. Stěžovatel zjistil, že správce daně
postupoval podle interního pokynu z roku 2001, který stanovil objektivní kritéria pro vyřizování
žádostí o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Ve světle těchto nově zjištěných
skutečností dospěl k závěru, že rozhodnutí o neprodloužení lhůty k podání daňového přiznání
žalobkyně nebylo svévolné, naopak vycházelo z objektivních, předem stanovených kritérií. Tuto
skutečnost zaznamenal prostřednictvím úředního záznamu do správního spisu, do něhož založil
také interní pokyn. Krajský soud takový postup považoval za nesprávný, s čímž se ovšem
Nejvyšší správní soud neztotožňuje, a to z níže rozebraných důvodů.
[23] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že krajský soud nesprávně
interpretoval závěry rozsudku zdejšího soudu č. j. 1 Afs 78/2011 – 184, pokud dovodil,
že podkladové rozhodnutí je třeba považovat za nezákonné i v případě, že by v pokračujícím
odvolacím rozhodnutí bylo prokázáno, že podkladové rozhodnutí ve skutečnosti bylo založeno
na racionálních důvodech.
[24] Krajský soud má pravdu v tom, že obecně nelze vadnost podkladového rozhodnutí
dodatečně napravovat v pokračujícím odvolacím řízení. V nyní posuzovaném případě se však
jedná o specifickou situaci. Ve správní praxi v době vydání platebního výměru totiž nebyla
rozhodnutí podle §40 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků odůvodňována, neboť povinnost
odůvodnění takových rozhodnutí zákon nestanovoval (viz §32 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2009, podle kterého „[r]ozhodnutí obsahuje odůvodnění,
jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon“). Stěžovateli se však v pokračujícím odvolacím řízení
podařilo prokázat, že správce daně postupoval podle interního pokynu, který ovšem nebylo
zvykem zakládat do správního spisu, případně na něj odkazovat v samotném rozhodnutí nebo
prostřednictvím úředního záznamu, vzhledem k interní povaze tohoto dokumentu. Až později
judikatura dovodila (viz zrušovací rozsudek NSS č. j. 1 Afs 78/2011 – 184), že i z těchto
rozhodnutí podle §40 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků (případně ze správních spisů)
musí být jednoznačně patrno, že správce daně vedly ke konkrétnímu rozhodnutí určité racionální
důvody. Je pravda, že zmíněná praxe správce daně (která se týká i přezkoumávaného
podkladového rozhodnutí) nebyla s touto judikaturou zcela v souladu, protože neuváděla důvody
vedoucí k prodloužení či neprodloužení lhůty pro podání daňového přiznání přímo v rozhodnutí
nebo ve správním spise. Materiálně jí však neodporovala, neboť bylo prokázáno, že správce daně
postupoval podle objektivních dopředu daných kritérií stanovených v interním pokynu. Je tedy
zřejmé, že v posuzovaném případě podkladové rozhodnutí nebylo vydáno na základě svévole,
naopak vycházelo z objektivních a nediskriminačních důvodů. Pro konstatování
přezkoumatelnosti podkladového rozhodnutí tak v tomto případě zcela postačovalo, pokud
stěžovatel nedostatek tohoto rozhodnutí překlenul tím, že učinil interní pokyn spolu s úředním
záznamem o jeho použití součástí svého správního spisu. Tím také prokázal existenci důvodů
rozhodnutí již v době jeho vydání.
[25] Pro posouzení věci je nutno vzít v úvahu též důvody, pro které žalobkyně (resp. její
zástupce) žádala o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání. V žádosti podané den před
uplynutím lhůty k podání daňového přiznání (tj. 29. 6. 2005) konkrétně zástupce žalobkyně jako
důvod uvedl, že „klientka je spolupracující osobou svého manžela J. T. […], se kterým by měla podat daňové
přiznání ve stejné lhůtě“. V žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání manžela
žalobkyně J. T. pak zástupce uvedl, že v daném roce převzal poněkud velké množství plných
mocí, přičemž se ukázalo, že to nelze stihnout v zákonem dané lhůtě v požadované kvalitě.
Takové důvody ovšem interní pokyn pro prodloužení lhůty k podání daňového přiznání neuvádí;
naopak stanovuje, že správce daně žádosti nevyhoví, pokud je podána z důvodu pracovního a
časového vytížení daňového subjektu nebo daňového poradce. Jak uvádí stěžovatel, tyto důvody
jednoznačně nasvědčují nezodpovědnému a neprofesionálnímu jednání zástupce žalobkyně a
bylo by nepřípustné, aby takový postup byl aprobován v soudním přezkumu.
[26] Co se týče odkazu krajského soudu na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 33/2009 – 45, souhlasí zdejší soud se stěžovatelem, že se tento rozsudek věnoval
prodloužením lhůt stanovených správcem daně nikoliv lhůt zákonných. Nicméně na nyní
posuzovaný případ by byl uplatnitelný závěr, že v případě shledání nezákonnosti rozhodnutí
o neprodloužení lhůty, nelze s takovýmto rozhodnutím spojovat negativní důsledky pro účastníka
řízení. V nyní posuzovaném případě ovšem závěr krajského soudu o nezákonnosti podkladového
rozhodnutí neobstojí, proto nebude namístě ani aplikovat uvedenou judikaturu.
[27] Vzhledem k výše uvedenému tedy Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil pro jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení podkladového
rozhodnutí. V dalším řízení přezkoumá krajský soud rozhodnutí stěžovatele v intencích závěrů
tohoto rozsudku. Vezme přitom zejména v úvahu, že vzhledem k okolnostem daného případu
i skutečnosti, že ve věci bylo rozhodováno již opakovaně, je pro prokázání racionálního
odůvodnění podkladového rozhodnutí (a tedy nepřekročení mezí správního uvážení) dostatečný
i úřední záznam o postupu dle interního pokynu dodatečně vložený do správního spisu
odvolacího správního orgánu.
VII. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[28] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými, proto rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v dalším řízení
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu