ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.29.2014:65
sp. zn. 1 As 29/2014 – 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: Vodafone
Czech Republic, a.s., se sídlem Vinohradská 167, Praha 10, zastoupen Mgr. Martinem
Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalovanému: Český
telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, o žalobě proti
rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 1. 12. 2010, č. j. 137 748/2010 - 603, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014,
č. j. 3 A 16/2011 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Český telekomunikační úřad, odbor ekonomické regulace (dále jen „správní orgán
I. stupně“) rozhodnutím ze dne 15. 9. 2010, č. j. 116 166/2010 - 611, ve znění jeho opravy
provedené rozhodnutím ze dne 27. 9. 2010, č. j. 116 166/2010 - 611/II. vyř., stanovil žalobci
podle §49 odst. 8 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění účinném do 30. 6. 2010,
a v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platbu na účet univerzální
služby za období roku 2007 ve výši 15.937.731 Kč. Tento platební výměr byl vydán jednak
na základě opatření obecné povahy č. OOP/17/10.2009-14, kterým se stanoví procentní podíl
výnosů žalobce za poskytování služeb uvedených v §49 odst. 5 zákona o elektronických
komunikacích na celkových výnosech za poskytování služeb podle tohoto ustanovení na rok
2007 na 15,10958 %. Dalším podkladem platebního výměru bylo rozhodnutí předsedy Rady
Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „Rada ČTÚ“) ze dne 9. 4. 2010,
č. j. 70 399/2008 - 611/XII. vyř., které bylo potvrzeno rozhodnutím Rady ČTÚ ze dne
3. 8. 2010, č. j. 77 057/2010 - 603, jímž byly poskytovateli univerzální služby – osobě zúčastněné
na řízení - za příslušný rok ověřeny čisté náklady ve výši 105.478.583 Kč a současně bylo určeno,
že poskytování univerzální služby bylo pro osobu zúčastněnou na řízení neúměrnou zátěží.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce rozklad, ve kterém zejména
namítl, že zmíněné rozhodnutí Rady ČTÚ, které sloužilo jako podklad pro nyní napadené
rozhodnutí, bylo napadeno správní žalobou a lze očekávat, že bude z důvodu řady pochybení
zrušeno. Předseda Rady ČTÚ (dále jen „žalovaný“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím
rozklad jako nedůvodný zamítl.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu, který ji však výše
označeným rozsudkem zamítl. Městský soud uvedl, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k celku,
jímž je správní proces vedoucí k vydání rozhodnutí stanovícího výši platby jednotlivých účastníků
na účet univerzální služby, řetězícím se správním aktem. Žalobce podle městského soudu de facto
brojil pouze proti rozhodnutí žalovaného a Rady ČTÚ, kterým byly ověřeny čisté náklady osoby
zúčastněné na řízení jako poskytovatele univerzální služby za období roku 2007, a nikoliv proti
předmětu napadeného platebního výměru, tedy stanovení výše platby odpovídající jeho
procentnímu podílu na nákladech univerzální služby za období roku 2007. S takovými námitkami
proto nemohl být úspěšný ve správním ani předmětném soudním řízení, neboť se míjí
s předmětem řízení a jsou v tomto soudním řízení irelevantní.
II. Argumenty kasační stížnosti žalobce
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a nepřezkoumatelnosti dle §103 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
[5] Stěžovatel zdůraznil, že napadené rozhodnutí žalovaného je završením řady řetězících
se správních rozhodnutí (aktů), na základě nichž byla stěžovateli uložena povinnost podílet
se na úhradě čistých nákladů osoby zúčastněné na řízení vzniklých v souvislosti s poskytováním
univerzální služby za rok 2007. Zároveň připomněl, že proti rozsudku městského soudu ze dne
10. 9. 2013, č. j. 1 A 212/2010 - 146, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o ověření
čistých nákladů osoby zúčastněné na řízení jako poskytovatele univerzální služby za období roku
2007 (tj. rozhodnutí, jež sloužilo jako podklad pro vydání napadeného platebního výměru),
podala společnost T-Mobile Czech Republic a.s. (dále jen „T-Mobile“) kasační stížnost. Lze
očekávat, že rozsudek městského soudu bude zrušen, což by v konečném důsledku mohlo vést
ke zrušení správních rozhodnutí, od nichž je odvozeno nyní napadené rozhodnutí žalovaného.
[6] Ve své kasační stížnosti stěžovatel upozornil zejména na právní vady, kterými trpí
rozhodnutí o ověření čistých nákladů osoby zúčastněné na řízení jako poskytovatele univerzální
služby za období roku 2007 a zmíněný rozsudek městského soudu č. j. 1 A 212/2010 - 146. Jedná
se o následující vady: 1) rozpor určené výše a způsobu výpočtu výše efektivně a účelně
vynaložených nákladů podnikatele bez povinnosti poskytovat dílčí univerzální službu s právní
úpravou; 2) zahrnutí režijních nákladů do nákladů, kterým by se podnikatel vyhnul, kdyby neměl
povinnost poskytovat univerzální službu; 3) zohlednění nepřímých metod, tj. bezplatné reklamy
a umístění loga osoby zúčastněné na řízení na veřejných telefonních automatech; 4) opomenutí
dalších nehmotných výhod souvisejících s poskytováním univerzální služby; 5) opomenutí
aplikace institutu tzv. nespravedlivé zátěže.
[7] Dle názoru stěžovatele městský soud v napadeném rozsudku nesprávně aplikoval
§75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s., a to zejména s ohledem na vztah zásady presumpce správnosti
správního aktu a probíhajícího řízení o zrušení správních rozhodnutí, ze kterých nyní napadené
rozhodnutí vychází. Je nepřípustné, aby městský soud posoudil věc zcela formalisticky
a izolovaně, mimo kontext jakýchkoliv paralelně probíhajících řízení souvisejících s rozhodnutími
sloužícími jako podklad pro napadené rozhodnutí. Takový přístup by ve svém důsledku
znamenal, že by soud či správní orgán vůbec nemohly přihlížet k tomu, že jedním z podkladů
bylo rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem. Soud porušil zásadu iura novit curia, neboť neznal
právo a rozhodl na základě této neznalosti, pokud nevyčkal konečného výsledku souvisejících
řízení majících zásadní dopad na správné a úplné zjištění a stanovení platební povinnosti
stěžovatele, jež je předmětem nyní napadených rozhodnutí. Soud proto neměl v řízení
pokračovat, dokud „podkladová“ řízení neskončila. Uvedeným postupem zasáhl do stěžovatelova
práva na spravedlivý proces. Pokud si žalovaný sám nemohl posoudit (ne)zákonnost napadených
rozhodnutí, měl řízení přerušit a vyčkat na definitivní vyřešení této otázky. Stejně měl postupovat
i městský soud [viz §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
[8] Městský soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí
nemohl zabývat výše vznesenými námitkami (viz bod [6]), jelikož byl vázán jejich posouzením
v pravomocném rozhodnutí ze dne 9. 4. 2010. Pro žalovaného toto odůvodnění zcela jistě nebylo
závazné; předmětné námitky měl posoudit vzhledem k nyní napadenému rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, respektive žalovaného. Absence řádného odůvodnění tak způsobuje
nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost napadeného rozsudku městského soudu
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. S ohledem na nedostatečné odůvodnění
a na nevyčkání konečného výsledku řízení o zákonnosti rozhodnutí sloužících jako podklad
pro napadené rozhodnutí, neměla skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, oporu
ve spisovém materiálu a současně byl při jejím zjišťování porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem.
[9] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud z důvodu zachování zásady procesní
ekonomie přerušil řízení o této kasační stížnosti do doby, než dojde k pravomocnému skončení
řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 7 As 128/2013, které se týká
přezkumu rozhodnutí o ověření čistých nákladů osoby zúčastněné na řízení jako poskytovatele
univerzální služby za období roku 2007.
[10] Na základě shora uvedených námitek stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s důvody,
pro které městský soud zamítl žalobu stěžovatele. Soud postupoval správně, pokud přezkoumal
napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek a vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Své závěry městský soud vyjádřil a opřel
rovněž o závěry učiněné správními orgány obou stupňů v předmětných správních rozhodnutích,
přičemž dostatečně přihlédl rovněž ke skutečnosti, že soud rozsudkem č. j. 11 A 212/2010 – 146
zamítl jako nedůvodnou žalobu proti rozhodnutí, které tvořilo podklad nyní přezkoumávaného
rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[12] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření shrnula dosavadní skutkový stav věci
a uvedla, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud předmětnou žalobu zamítl.
Kasační stížnost je podle ní v celém rozsahu nedůvodná.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Na úvod Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu je v nyní
projednávané věci platební výměr, kterým byla stěžovateli vyměřena platba na účet univerzální
služby ve smyslu §49 odst. 8 zákona o elektronických komunikacích za období roku 2007 ve výši
15.934.731 Kč. Stěžovatel však ve skutečnosti činí předmětem přezkumu rozhodnutí, kterým
Rada ČTÚ zamítla rozklad stěžovatele a společnosti T-Mobile proti rozhodnutí, jímž byly osobě
zúčastněné na řízení, jako poskytovateli univerzální služby, ověřeny čisté náklady ve výši
105.478.583 Kč za rok 2007. Z tohoto rozhodnutí a z opatření obecné povahy
č. OOP/17/10.2009-14 správní orgány vycházely při vydání nyní napadeného rozhodnutí, neboť
až na základě těchto správních aktů mohl být vydán platební výměr, který stanovuje konkrétní
částku platby stěžovatele na účet univerzální služby. Nejvyššímu správnímu soudu je známo,
že rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby za rok 2007 bylo
napadeno správní žalobou, kterou ovšem městský soud rozsudkem č. j. 11 A 212/2010 - 146
zamítl. Tento rozsudek byl následně na základě kasační stížnosti společnosti T-Mobile zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 As 128/2013 - 47,
pro nepřezkoumatelnost a vady řízení. Rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele
univerzální služby za rok 2007, které je doposud pravomocné, je tedy nyní opět předmětem řízení
před městským soudem.
[16] Stěžovatel vytýká městskému soudu, že se věcně nezabýval námitkami brojícími proti
nesprávnosti rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby (stěžovatel
jej shodně s městským soudem označuje jako „podkladové rozhodnutí“), které bylo podkladem
pro vydání nyní napadeného platebního výměru. Nejvyšší správní soud připomíná, že podle
§75 odst. 2 s. ř. s. „[s]oud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným
podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také
jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou
žalobou ve správním soudnictví. V této souvislosti se městský soud správně zabýval otázkou, zda
je rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby správním aktem, který
je možné napadnout samostatnou správní žalobou. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že toto
svého druhu podkladové rozhodnutí je samostatně přezkoumatelné soudem ve smyslu §65
s. ř. s., neboť nepřímo ovlivňuje výslednou platební povinnost stěžovatele, která je stanovena
následně vydaným platebním výměrem. Rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele
univerzální služby a napadené rozhodnutí (platební výměr) jsou tedy tzv. řetězícími se správními
akty. Jedná se o správní akty, kdy k zamýšlenému zásahu je třeba více navazujících rozhodnutí
podle zvláštních předpisů, které jsou samostatně napadnutelné ve správním soudnictví. Jiná
by byla situace v případě, kdy by rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální
služby bylo tzv. subsumovaným správním aktem, tedy aktem, který sice podmiňuje vydání, resp.
obsah finálního správního aktu, nepodléhá však samostatně přezkumu ve správním soudnictví.
V takovém případě by soudnímu přezkumu podléhal až finální správní akt (viz např. rozsudek
NSS ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 As 42/2008 - 509).
[17] Je tedy nutné dospět k závěru, že i když spolu obě správní rozhodnutí – napadený
platební výměr a rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby – souvisí
a je mezi nimi logická i časová posloupnost, musí být každé přezkoumáno jako samostatné
rozhodnutí podle §65 a násl. s. ř. s. (srov. L. Jemelka a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 618, a rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2005, č. j. 1 As 6/2003 - 62,
publ. pod č. 1318/2007 Sb. NSS). V této souvislosti lze odkázat na obdobnou situaci, kterou
se zabýval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2007,
č. j. 8 Afs 114/2006 - 55. Zde uvedl, že v řízení o přezkumu platebního výměru, jímž bylo žalobci
doměřeno penále za dodatečně vyměřenou daň, nelze přezkoumávat rozhodnutí o dodatečném
vyměření daně, které je podkladem pro rozhodnutí o výměru penále. Soud tedy nemůže přihlížet
k případné nezákonnosti rozhodnutí, které je podkladem pro navazující přezkoumávané
rozhodnutí, neboť to není předmětem přezkumu v posuzované věci. Nápravným mechanismem
by v případě „zániku“ rozhodnutí, jež je podkladem pro navazující rozhodnutí, bylo užití
mimořádného opravného prostředku (viz níže bod [22] tohoto rozsudku).
[18] Námitky proti rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby
proto stěžovatel mohl uplatnit v samostatné správní žalobě, jak to učinila společnost T-Mobile
(o této žalobě rozhodl městský soud rozsudkem č. j. 11 A 212/2010 - 146). Tyto námitky ovšem
již nemůže vznášet v řízení týkajícím se přezkumu navazujícího rozhodnutí, jímž mu byla
vyměřena platba na účet univerzální služby. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že žalovaný
i městský soud postupovali správně, pokud se námitkami směřujícími proti rozhodnutí o ověření
čistých nákladů poskytovatele univerzální služby nezabývali a vypořádali se pouze s námitkami
směřujícími přímo proti platebnímu výměru, jenž je předmětem nyní projednávané věci.
[19] Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, jež měla spočívat právě v nevypořádání námitek směřujících proti
rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby. V této souvislosti je třeba
uvést, že rozhodnutí krajského soudu je považováno za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů mimo jiné tehdy, „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Městský soud však zcela jasně a správně
uvedl, že námitkami brojícími proti rozhodnutí, jež bylo podkladem pro nyní napadený platební
výměr, se nezabýval z důvodu, že se míjely s předmětem daného řízení. S tímto hodnocením
kasační soud souhlasí.
[20] Ani Nejvyšší správní soud se proto nezabýval kasačními námitkami směřujícími proti
údajně nesprávnému ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby (viz odst. [6]),
neboť nesměřují proti nyní napadenému rozhodnutí (platebnímu výměru) o stanovení platby
stěžovatele na účet univerzální služby za rok 2007.
[21] Kasační soud se dále ztotožňuje s použitím presumpce správnosti pravomocných
správních aktů městským soudem. Žalovaný i městský soud správně vycházeli z toho, že zde
v době vydání nyní napadeného rozhodnutí existovalo pravomocné rozhodnutí o ověření čistých
nákladů poskytovatele univerzální služby (byť napadené správní žalobou), jehož zákonnost
nemohou v rámci přezkumu následného rozhodnutí o stanovení platby stěžovatele na účet
univerzální služby zpochybňovat. Z ustálené judikatury zdejšího soudu totiž vyplývá, že „[p]rávní
řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to,
že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou
prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej […]. Po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení
vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky toliko
ex nunc, které působí výlučně do budoucna, akt již tedy nemůže v budoucnu založit další práva a povinnosti.
Odrazem této zásady z pohledu vztahu jedinec - správní orgán je zásada ochrany dobré víry a ochrany nabytých
práv (viz např. nález ÚS ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sb. n. a u., sv. 31, č. 117, s. 69).
Jedinou výjimku představuje skupina nicotných aktů, u nichž se má za to, že nebyly nikdy vydány, a tudíž
nemohly působit právní následky ani v minulosti. Prohlášení nicotnosti, které jen formálně odstraňuje neexistující
akt, proto působí ex tunc […]“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 - 128,
publ. pod. č. 1815/2009 Sb. NSS). Správním orgánům ani městskému soudu proto nelze vytýkat,
že při vydání napadeného rozhodnutí vycházely z rozhodnutí o ověření čistých nákladů
poskytovatele univerzální služby, aniž by zkoumaly jeho věcnou správnost, resp. zákonnost.
Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčuje stěžovateli v tom, že by městský soud posoudil věc
zcela formalisticky a izolovaně.
[22] Lze také souhlasit s městským soudem, že v daném případě nebylo namístě vyčkávat
konečného soudního rozhodnutí ve věci přezkumu rozhodnutí o ověření čistých nákladů
poskytovatele univerzální služby za rok 2007. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná,
že soud při přezkoumávání napadených rozhodnutí vychází v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s.
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz např.
rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2009, č. j. 2 As 4/2009 - 111). Toto pravidlo umožňuje posoudit, zda
bylo napadené rozhodnutí vydáno de iure i de facto správně. Vzhledem k tomu, že v době
rozhodování správního orgánu tu existovalo pravomocné (svého druhu podkladové) rozhodnutí
(které tu ostatně existuje i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu), je namístě, aby
městský soud a následně Nejvyšší správní soud z tohoto právního stavu v rámci soudního
přezkumu vycházely. Prolomení zásady přezkumu správních rozhodnutí dle skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, je možné pouze
z výjimečných důvodů (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2011, č. j. 4 Ads 35/2011 - 75,
a také nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03). O tomto prolomení však
nebylo třeba uvažovat, protože v průběhu soudního řízení nedošlo ke zrušení správního
rozhodnutí, naopak zde stále působí pravomocné rozhodnutí, jež je podkladem
pro přezkoumávaný platební výměr. Namístě nebylo ani přerušení řízení do doby vydání
konečného rozhodnutí ve věci ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby za rok
2007. Eventuální zrušení tohoto svého druhu podkladového rozhodnutí by však mohlo vést
k obnově řízení o stanovení platby na účet univerzální služby ve smyslu §117 a násl. zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenává,
že objektivní lhůta pro možnost zahájit obnovu řízení neběží po dobu řízení před soudem
[§148 odst. 4 písm. a) daňového řádu].
[23] Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces
z důvodu, že žalovaný ani městský soud nepřerušili své řízení do doby vydání rozhodnutí ve věci
soudního přezkumu rozhodnutí o ověření čistých nákladů poskytovatele univerzální služby za rok
2007.
[24] Nejvyšší správní soud neshledal ani namítanou vadu řízení před městským soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., která měla spočívat v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán vycházel, neměla oporu ve spisovém materiálu. Správní orgány totiž v rámci svého
rozhodování vycházely z platných správních aktů, tj. rozhodnutí o ověření čistých nákladů
poskytovatele univerzální služby a opatření obecné povahy, které jsou založeny ve správním
spisu.
[25] Návrh stěžovatele na přerušení řízení o této kasační stížnosti do doby rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ve věci 7 As 128/2013 se stal bezpředmětným, jelikož Nejvyšší
správní soud v této věci již rozhodl. Kasační soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení
do doby vydání konečného soudního rozhodnutí ve věci ověření čistých nákladů poskytovatele
univerzální služby za rok 2007, neboť přezkoumal rozhodnutí o stanovení platby stěžovatele
na účet univerzální služby na základě skutkového stavu - tedy existence pravomocného svého
druhu podkladového rozhodnutí – který tu byl v době rozhodování správních orgánu a trvá
doposud.
V. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení má dle
§60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyly osobě zúčastněné na řízení uloženy
žádné povinnosti, a proto soud rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu