ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.8.2014:18
sp. zn. 1 As 8/2014 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně
SLOVLIKER ČR, s. r. o., se sídlem Hudcova 78b, 612 00 Brno, zastoupené JUDr. Jiřím
Jestřábem, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, 603 00 Brno, proti žalovanému Generálnímu
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, proti rozhodnutím Celního ředitelství
Olomouc ze dne 22. 10. 2012, č. j. 5709-2/2012-130100-21, č. j. 5711-2/2012-130100-21,
č. j. 5710-2/2012-130100-21, č. j. 5713-2/2012-130100-21, a ze dne 19. 10. 2012,
č. j. 5708-2/2012-130100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 11. 12. 2013, č. j. 31 Af 168/2012 – 348,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Celní úřad Uherské Hradiště exekučními příkazy ze dne 23. 8. 2012,
č. j. 9653/2012-136400-021, č. j. 9652/2012-136400-021, č. j. 9654/2012-136400-21 a
č. j. 9639/2012-136400-21, rozhodl o daňové exekuci přikázáním pohledávky žalobkyně;
exekučním příkazem ze dne 28. 8. 2012, č. j. 9655/2012-136400-21, rozhodl o daňové exekuci
prodejem nemovitostí žalobkyně. K odvolání žalobkyně Celní ředitelství Olomouc v záhlaví
uvedenými rozhodnutími změnilo výroky exekučních příkazů tak, že za exekuční tituly označilo
namísto daňových přiznání žalobkyně vydané platební výměry.
[2] Proti rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc brojila žalobkyně samostatnými
žalobami. Krajský soud v Brně žaloby spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne
11. 12. 2013, č. j. 31 Af 168/2012 – 348, napadená rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc zrušil
a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění konstatoval, že daňové přiznání není
exekučním titulem, na jehož základě by bylo možno vydat exekuční příkaz. Tuto vadu přitom
nebylo možno zhojit v odvolacím řízení.
[3] Žalobkyně napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítala, že krajský soud
nerozhodl podle navrhovaného petitu podle §78 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a nezrušil i rozhodnutí celního úřadu (exekuční příkazy), ačkoliv
jsou s rozhodnutími o odvolání pevně spojena. Krajský soud dále nerozhodl o návrhu žalobkyně
na přiznání odkladného účinku – nečinností soudu došlo dle názoru žalobkyně fakticky
k odmítnutí návrhu a zastavení řízení. Soud v rozhodnutí neodůvodnil, proč nerozhodl
o odkladném účinku bez zbytečného odkladu. Návrh byl přitom soudu doručen dne 22. 11. 2013,
ústní jednání proběhlo dne 11. 12. 2013 a rozsudek byl žalobkyni doručen dne 10. 1. 2014: mezi
doručením návrhu soudu a doručením rozsudku tak uplynulo 50 dnů. Žalobkyně též nesouhlasila
s tím, že jí soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za porady s klientem, byť je nade
vší pochybnost zřejmé, že se žalobkyně setkala se svým právním zástupcem více jak jednou
ve věci každé z pěti žalob, jak bylo požadováno ve vyúčtování nákladů řízení. Žalobkyni
též náleží náhrada nákladů za řádně podaný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, i když
o něm soud nerozhodl, jelikož byla ve věci plně úspěšná. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, dále
aby krajskému soudu uložil povinnost rozhodnout o návrhu na přiznání odkladného účinku
žalobě a o nákladech řízení o kasační stížnosti.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny podmínky
řízení. Dle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto
rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí.
Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.
Podle §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Podle §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. je
dále nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné.
[5] Možností napadat rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu, že krajský soud
nezrušil též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ač vyhověl správní žalobě a zrušil
rozhodnutí druhostupňové, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 – 106, publikovaném pod č. 1456/2008 Sb. NSS. Podle
rozšířeného senátu „na zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemá žalobce před krajským
soudem právní nárok. Z absence nároku plyne absence povinnosti krajského soudu rozhodnout o (ne)zrušení
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výroku soudního rozsudku, a to bez ohledu na to, že se zrušení
tohoto rozhodnutí žalobce ve svém podání taktéž domáhá. Konečně z absence výroku o zrušení správního
rozhodnutí vydaného správním orgánem prvního stupně plyne, že pokud žalobce brojí proti nezrušení rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně kasační stížností, která je omezena na tento jediný kasační důvod, pak se jedná
o kasační stížnost nepřípustnou. Taková kasační stížnost totiž směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí soudu
a nikoliv proti výroku.“ Domáhá-li se tedy žalobkyně kasační stížností zrušení též prvostupňových
exekučních příkazů, ačkoliv krajský soud její žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí Celního úřadu
Olomouc, je kasační stížnost v této části nepřípustná podle §104 odst. 2 s. ř. s.
[6] K námitce týkající se postupu krajského soudu ve věci návrhu na přiznání odkladného
účinku žalobě Nejvyšší správní soud poukazuje na svou setrvalou judikaturu, podle
níž je rozhodnutí o odkladném účinku žaloby svou povahou rozhodnutím dočasným, neboť
má pouze omezené trvání; není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona (k tomu viz již usnesení
ze dne 22. 12. 2004, č. j. 5 As 52/2004 – 172, publikované pod č. 507/2005 Sb. NSS). Kasační
stížnost proti tomuto rozhodnutí tudíž není přípustná [§104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.]: tím spíš
pak nemůže být přípustná kasační stížnost směřující vůči procesnímu postupu krajského soudu
ohledně takového návrhu, který ani v rozhodnutí o odkladném účinku nevyústil. Soudní
řád správní nadto Nejvyššímu správnímu soudu nedává v rámci úpravy kasačního řízení žádné
oprávnění přikázat krajskému soudu, aby o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě
rozhodl. Měla-li žalobkyně za to, že se krajský soud ohledně předmětného návrhu dopouštěl
nečinnosti, měla k dispozici – pouze ale v rámci řízení před krajským soudem – jiné nástroje
obrany, především postup podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). I v této
části je proto kasační stížnost nepřípustná.
[7] Zbývající námitky kasační stížnosti míří proti výroku krajského soudu o náhradě nákladů
řízení. Při posuzování přípustnosti této části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přihlédl
k závěrům obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64,
publikovaném pod č. 2116/2010 Sb. NSS. V něm se rozšířený senát zabýval aplikací §104 odst. 2
s. ř. s. na případy, kdy je kasační stížností napaden mimo výroku o nákladech řízení rovněž výrok
ve věci samé. Rozlišil přitom situace, kdy kasační stížnost napadá pouze výrok o nákladech řízení,
od případů, kdy napadá i jiné výroky. V prvním případě je podle rozšířeného senátu třeba kasační
stížnost pro nepřípustnost odmítnout, byť by bylo rozhodnutí krajského soudu o nákladech
řízení věcně nesprávné, ve druhém případě je kasační stížnost přípustná. Rozšířený senát ovšem
doplnil, že přijatý výklad vylučuje z přezkumu nejen kasační stížnosti směřující toliko proti
výroku o nákladech řízení, ale i ty, které obsahují námitky proti výroku o věci samé, ale ty jsou
z hlediska ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Podle názoru rozšířeného senátu
zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení,
ale hodlal jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé.
Jelikož kasační stížnost neobsahuje přípustné námitky proti výroku rozsudku krajského soudu
ve věci samé, je v souladu se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu vyloučeno,
aby se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami brojícími proti výroku o nákladech řízení.
I v této části je proto kasační stížnost nepřípustná.
[8] S ohledem na právě uvedené závěry plynoucí z konstantní judikatury Nejvyššímu
správnímu soudu nezbylo, než kasační stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. použitého přiměřeně podle §120 téhož zákona.
[9] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. února 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu