ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.174.2014:19
sp. zn. 1 Azs 174/2014 – 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. B. N., zastoupeného
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, adresa pro
doručování: AK Čechovský & Václavek s. r. o., Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalované ze dne 11. 5. 2014, č. j. CPR-3547-2/ČJ-2014-930310-V242, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 78 A 6/2014 -
39,
takto:
I. Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
II. Soud v y z ý v á žalobce, aby ve lhůtě 1 (jednoho) měsíce od doručení tohoto usnesení
doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá v záhlaví označený rozsudek
městského soudu, a uvedl, co navrhuje (petit).
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 5.000 Kč; poplatek bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám Mgr. Petrem Václavka, advokáta se sídlem Václavské
náměstí 21, Praha 1, adresa pro doručování: AK Čechovský & Václavek s. r. o., Opletalova
25, Praha 1, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) se žalobce
domáhal zrušení rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPU-184303-52/ČJ-2013-040022-S ze dne 10. 1. 2014.
Tím bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce ve smyslu ustanovení
§119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na dobu tří let, po kterou nelze umožnit
žalobci vstup na území členských států Evropské unie. Žalobci byla podle ustanovení
§118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uložena povinnost vycestovat do 30 dnů od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí. V souladu s ustanovením §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
by okamžikem, kdy měl pozbýt oprávnění k pobytu na území ČR, pozbyl i oprávnění k pobytu
na území členských států EU.
[2] Žalobce napadal, že by se vědomě dopustil jednání podle ustanovení
§119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, protože měl za to, že stále běží řízení
o odvolání proti stanovení nové lhůty k vycestování v souvislosti s již dříve uloženým správním
vyhoštěním. Domníval se proto, že se na území České republiky zdržuje oprávněně. Dále namítal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přiměřenosti správního
vyhoštění jako zásahu do práva žalobce na respektování soukromého a rodinného života.
Nezabýval se dostatečně rodinnými a sociálními vazbami žalobce a jeho rodinných příslušníků
na území České republiky a naopak přeceňoval jejich vazby k domovskému státu.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Z obsahu správního spisu podle krajského soudu prokazatelně
vyplývá, že žalobce se dlouhodobě protiprávně zdržoval na území České republiky,
a to i přes dříve uložené správní vyhoštění. Naplnil proto skutkovou podstatou jednání
podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Zájem na vyhoštění
žalobce, který opakovaně porušoval zákonné normy České republiky, převážil nad ochranou
jeho práva na respektování soukromého a rodinného života.
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností. Zároveň s podáním kasační stížnosti navrhl, aby jí soud přiznal odkladný účinek
ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tím,
že jeho individuální zájem na ochraně procesních práv významně převyšuje potenciální újmu,
která by mohla vzniknout jiným osobám, i potenciální ohrožení důležitého veřejného zájmu.
Přiznání odkladného účinku podle něj nemůže způsobit újmu jakékoliv třetí osobě, vyloučil
rovněž rozpor s důležitým veřejným zájmem. Připustil, že uložení správního vyhoštění
ve veřejném zájmu může být, tento veřejný zájem ovšem podle jeho názoru nelze stavět
do konfliktu s výše uvedeným zájmem stěžovatele na spravedlivý proces. Zájem jednotlivce
spojený se zcela zásadními dopady do jeho života totiž převyšuje jakýkoliv důležitý veřejný zájem.
Svou argumentaci podpořil odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
kterými byl v jiných obdobných věcech přiznán odkladný účinek kasačních stížností (konkrétně
usnesení ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 - 37, usnesení ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76 a usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100).
[6] Žalovaná vyjádřila svůj nesouhlas s přiznáním odkladného účinku. Stěžovatel podle
ní nerespektoval v minulosti uložené správní vyhoštění a nevycestoval z území České republiky.
Z toho důvodu je jeho vycestování z České republiky žádoucí. Přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti by proto bylo v rozporu s veřejným zájmem.
II.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Odkladný účinek podle §107 s. ř. s. může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen
ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu
ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským
soudem vedlo (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS).
[8] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám
jsou vždy individuální, závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto stěžovatel. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání
odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu
spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
[10] Stěžovatel má manželku a dvě nezletilé děti, z nichž jedno je ve velmi útlém věku.
Jeho manželka i děti žijí v České republice, kde mají trvalý pobyt a oba potomci stěžovatele
se zde narodili. Uložené správní vyhoštění a povinnost stěžovatele vycestovat z České republiky
proto představují zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení
kromě substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy
do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu,
který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt k zájmům vyplývajícím z práva
na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému království,
č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996 ve věci
Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, §76). Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení
zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto
ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, která garantuje právo
na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
[11] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při vyvažování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmou,
která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného
rozhodnutí došlo. Zásah do stěžovatelových procesních práv dle čl. 8 Úmluvy by na stupnici
závažnosti zásahu „podstatný – mírný - nízký“ byl v případě nepřiznání odkladného účinku
podstatný, protože by stěžovatel musel opustit území členských států Evropské unie ještě
předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti. Nemohl by proto náležitě
chránit své zájmy díky možnosti vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem,
udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100). Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání
odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto vyvažování proto
lze dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla
nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První
kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[12] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je nutné na jednu misku
vah položit zájem stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených procesních práv, která vyplývají
z čl. 8 Úmluvy. Na druhé misce vah leží důležitý zájem společnosti, o který se opřeli žalovaný
a krajský soud, tedy zájem na vycestování stěžovatele v důsledku správního vyhoštění, uloženého
(slovy krajského soudu) pro opakované porušování zákonných norem České republiky.
Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu,
jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno
vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit
intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení
veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008,
č. j. 5 As 17/2008 - 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo výše uvedeno, na stupnici
závažnosti zásahu „podstatný – mírný - nízký“ by újma způsobená stěžovateli nepřiznáním
odkladného účinku byla podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak
vzhledem k předběžné povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná.
Nepřiznání odkladného účinku by proto nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[13] Nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci by Nejvyšší správní
soud nectil výše popsaný závazek státu umožnit stěžovateli, do jehož práva na respektování
soukromého a rodinného života bylo zasaženo, účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo
ke správnímu vyhoštění stěžovatele, jen stěží by bylo možno hovořit o spravedlivém rozhodování
o jeho kasační stížnosti, které by dostatečně respektovalo zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy,
jak vyžaduje výše citovaná judikatura. Tím ovšem nemá být řečeno, že je třeba přiznávat odkladný
účinek všem kasačním stížnostem proti zamítavému rozsudku o žalobě proti rozhodnutí,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. I zde je třeba zvažovat
individuální okolnosti každé konkrétní věci. Současně Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné
povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[14] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek. Do rozhodnutí o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 78 A 6/2014 - 39, rozhodnutí žalované ze dne
11. 5. 2014, č. j. CPR-3547-2/ČJ-2014-930310-V242, i rozhodnutí Policie ČR, Krajského
ředitelství Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort
ze dne 10. 1. 2014, č. j. KRPU-184303-52/ČJ-2013-040022-S. Soud však připomíná, že může
usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu
řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí
odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Výrok č. II. usnesení vychází ze skutečnosti, že podle §106 odst. 1 s. ř. s. je povinností
stěžovatele v kasační stížnosti uvést, z jakého důvodu napadá rozhodnutí krajského soudu.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. Formulace
konkrétních důvodů (kasačních námitek) je nezbytným předpokladem perfektní kasační stížnosti,
neboť stěžovatel prostřednictvím námitek vymezí okruh přezkumu rozhodnutí krajského soudu
ze strany Nejvyššího správního soudu, který je uplatněnými důvody vázán (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost, jež neobsahuje žádné námitky, nelze ve svém důsledku projednat. Z kasační
stížnosti musí být dále zřejmé, co stěžovatel navrhuje, tj. jakého rozhodnutí se domáhá
(§106 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 3 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost stěžovatele je ovšem blanketní. Jeho právní zástupce ji sice slíbil
do 10 dnů doplnit, doposud tak ovšem neučinil. Kasační stížnost proto nesplňuje všechny
náležitosti podle §106 odst. 1 s. ř. s. V tomto případě je povinností soudu vyzvat stěžovatele
k odstranění nedostatků kasační stížnosti. Kasační stížnost je nutné doplnit ve lhůtě jednoho
měsíce od doručení tohoto usnesení (§106 odst. 3 s. ř. s.).
[17] Nevyhoví-li stěžovatel uvedené výzvě ve stanovené lhůtě a nebude-li v řízení možno
pro tyto nedostatky pokračovat, soud kasační stížnost odmítne (§37 odst. 5 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
[18] Výrok č. III. usnesení vychází ze skutečnosti, že žalobce dne 16. 10. 2014 zaplatil
soudní poplatek za podání kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč ve smyslu ustanovení
§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“) a položky č. 19 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních
poplatcích. V souladu s ustanovením §11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích,
jsou však od placení soudních poplatků osvobozeni cizinci v řízení ve věcech rozhodnutí
o správním vyhoštění. Právě o tento případ jde v nyní posuzované věci. Vzhledem k uvedenému
tak soudní poplatek zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen.
[19] Dle §3 odst. 4 zákona o soudních poplatcích ve věcech poplatků za řízení o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Dle §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud
vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Dle §10a zákona
o soudních poplatcích, je-li soud povinen vrátit již zaplacený poplatek nebo přeplatek
na poplatku, učiní tak ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým o vrácení rozhodl.
[20] Předmětný soudní poplatek ve výši 5.000 Kč tak Nejvyšší správní soud na základě
§10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vrací. Dle §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích
bude poplatek vrácen ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu