ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.45.2014:41
sp. zn. 1 Azs 45/2014 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: L. L.,
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, 130 00 Praha 3, proti ro zhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2014, č. j. CPR-10563-2/ČJ-2013-
930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 18. 3. 2014, č. j. 20 A 4/2014-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl dne 13. 11. 2012 kontrolován cizineckou policií a Oblastním inspektorátem
práce Olomouc v kuchyni restaurace Shanghai na Horním náměstí v Olomouci č. 285/8.
Na výzvu k prokázání totožnosti předložil cestovní pas platný do 9. 4. 2017 se štítkem
dlouhodobého pobytu s platností do 31. 1. 2013 a kartičku zdravotní pojišťovny platnou
do 31. 8. 2012. Vzhledem k tomu, že v kuchyni připravoval jídla, byl vyzván k předložení
pracovní smlouvy a povolení k oprávnění výkonu zaměstnání. Majitel restaurace J. Z. potvrdil, že
žalobce pracovní smlouvu má, ale je u paní účetní. Účetní společnosti nicméně nebyla schopna
pracovní smlouvu žalobce doložit. Při kontrole bylo předloženo pouze rozhodnutí Úřadu práce
v Olomouci č. OLA-94/2011/za o povolení k zaměstnání pro žalobce do 9. 11. 2012 s výkonem
práce Šternberk; o prodloužení povolení žalobce nepožádal. Na základě těchto skutečností byl
žalobce zajištěn a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění.
[2] Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2013, č. j. KRPM-150029-41/ČJ-2012-140022-SV, Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, uložila žalobci podle §119 odst. 1 písmeno b) bod 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění v délce
6 měsíců. K odvolání žalobce Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
rozhodnutím ze dne 14. 1. 2014, č. j. CPR-10563-2/ČJ-2013-930310-V234, rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně potvrdila.
[3] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Tvrdil,
že mělo být v řízení vydáno nové závazné stanovisko podle §120a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců; stanovisko ze dne 14. 11. 2012 nebylo možné použít, neboť původní rozhodnutí
o správním vyhoštění bylo v odvolacím řízení zrušeno. Druhým žalobním bodem byla tvrzená
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí prvního stupně, neboť nebylo řádně vysvětleno, jaký
důvod vymezený v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je žalobci kladen
za vinu. Rozhodnutí žalované se rovněž nedostatečně zabývá otázkou přiměřenosti. Krajský soud
v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné
posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost.
[5] Podle stěžovatele správní orgán I. stupně porušil §120a zákona o pobytu cizinců tím,
že si pro své rozhodnutí neobstaral závazné stanovisko Ministerstva vnitra o možnosti
vycestování. Spisový materiál sice obsahuje závazné stanovisko ze dne 14. 11. 2012, nicméně
to předcházelo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 11. 2012, které bylo
v odvolacím řízení zrušeno. Po vydání prvního závazného stanoviska byl spisový materiál
rozšiřován, Ministerstvo vnitra by tak rozhodovalo na základě jiných podkladů a závazné
stanovisko mohlo mít jiný obsah. Byl tak porušen i §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů.
[6] Rozhodnutí o správním vyhoštění je podle stěžovatele dále nepřezkoumatelné.
Neobsahuje totiž konkretizaci ustanovení, na jehož základě bylo stěžovateli správní vyhoštění
uloženo. Ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců zahrnuje celkem
4 skutkové podstaty. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně však neuvádí, která z nich
byla v případě stěžovatele naplněna.
[7] Stěžovatel zpochybnil rovněž hodnocení přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu
cizinců. Každé meritorní rozhodnutí vydané podle zákona o pobytu cizinců musí obsahovat
úvahu o přiměřenosti dopadů rozhodnutí, nejen s odkazem na §119a odst. 2 zákona,
ale i s odkazem na konkrétní skutečnosti. Uvedené ustanovení §174a zákona obsahuje výčet
celkem 10 faktorů, které je nutné posoudit. Lze samozřejmě posoudit i faktory jiné. Správní
orgány se však zmíněnými okolnosti v případě stěžovatele zabývaly nedostatečně a ani krajský
soud na námitku nepřezkoumatelnosti obsaženou v žalobě nereagoval. Napadené rozhodnutí
žalované (i rozhodnutí správního orgánu I. stupně) je tak nepřezkoumatelné a nemůže být
označeno za přiměřené, neboť správní orgány se nezabývaly např. otázkou zdravotního stavu
cizince, délkou pobytu nebo integrací stěžovatele do společnosti.
[8] Přípisem ze dne 4. 4. 2014 stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[9] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na správní rozhodnutí obou stupňů a dodala,
že se plně ztotožňuje s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě vydaným v projednávané věci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve Nejvyšší správní soud hodnotil námitku nesprávného posouzení porušení §120a
zákona o pobytu cizinců krajským soudem [ad III. A); důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Dále se zabýval namítaným porušení §68 správního řádu správním orgánem I. stupně [ad III. B);
důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a závěrem hodnotil námitku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalované při interpretaci přiměřenosti dopadů správního vyhoštění dle §174a zákona
o pobytu cizinců [ad III. C); důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
III. A) Namítané porušení §120a zákona o pobytu cizinců
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně vyhodnotil zákonnost
stanoviska Ministerstva vnitra k vycestování stěžovatele. Krajský soud k obdobně formulované
žalobní námitce uvedl, že zrušením rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
28. 11. 2012 v odvolacím řízení nedošlo k novému řízení, ale k pokračování řízení započatého
dne 13. 11. 2012. Řízení před správním orgánem I. i II. stupně tvoří nedílný celek. Zrušením
prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení se obnovil stav, který existoval před vydáním
rozhodnutí. Povinnosti vyžádat si závazné stanovisko dle §120a zákona o pobytu cizinců
tak správní orgán podle krajského soudu dostál.
[15] Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění
podle §119 a 120 povinna vyžádat si závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§179);
to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu a cizinec
výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.
[16] Z §179 zákona o pobytu cizinců pak plyne, že vycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště (odstavec 1). Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky (odstavec 2).
[17] V průběhu řízení o správním vyhoštění je podle §120a zákona o pobytu cizinců nezbytné
posoudit, zda je vycestování cizince z území možné (§179 zákona); hrozba vážné újmy
se posuzuje k okamžiku, kdy je závazné stanovisko vydáváno. Prostřednictvím §120a a §179
zákona o pobytu cizinců je naplňován mezinárodní závazek non-refoulement pro všechny případy
vyhošťovaných cizinců (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 6 Azs 15/2010-82, publikovaný pod č. 2175/2011 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Z výše uvedeného vyplývá,
že stanovisko ministerstva k vycestování musí být aktuální. Nasvědčují-li určité indicie tomu,
že došlo ke změně situace v zemi původu, která může mít vliv na možnost vycestování cizince,
nebo že nastaly nové skutkové okolnosti relevantní pro možnost vycestování cizince z území,
bude nutné vyžádat nové stanovisko k vycestování a na jeho základě rozhodnout o vyhoštění
cizince (§120a odst. 2 a 5 zákona o pobytu cizinců).
[18] V projednávaném případě požádal správní orgán I. stupně dne 13. 11. 2012 Ministerstvo
vnitra o závazné stanovisko k vycestování stěžovatele. Ministerstvo dne 14. 11. 2012 závazné
stanovisko pod ev. č. ZS19901 vydalo. Dospělo k závěru, že vycestování stěžovatele je možné.
Nato dne 28. 11. 2012 správní orgán I. stupně pod č. j. KRPM-15002926/ČJ-2012-140022-SV,
uložil stěžovateli správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písmeno b) bod 3 zákona o pobytu
cizinců. Uvedené rozhodnutí však bylo k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013,
č. j. CPR-818-2/ČJ-2013-930310-V234, zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně
k dalšímu řízení. Odvolací orgán správnímu orgánu I. stupně vytkl procesní pochybení, kterého
se správní orgán I. stupně dopustil tím, že při seznámení účastníka se spisovým materiálem
účastníka zároveň vyslýchal a neumožnil mu vyjádřit se ke shromážděným podkladům.
Zákonnost závazného stanoviska ministerstva vnitra však v odvolacím řízení zpochybněna
nebyla. Správní orgán I. stupně proto i v novém řízení ze stanoviska ministerstva vnitra ze dne
14. 11. 2012 vycházel (viz strana 8 rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013) a opětovně rozhodl
o vyhoštění stěžovatele dne 11. 7. 2013.
[19] Stěžovatel namítá procesní pochybení správních orgánů, které má spočívat v tom,
že po zrušení správního rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012 byl správní spis doplňován, ovšem
správní orgány přesto vyšly z původního stanoviska k vycestování ze dne 14. 11. 2012. Jak krajský
soud správně poznamenal, zrušením rozhodnutí prvostupňového správního orgánu v odvolacím
řízení se věc vrátila správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž vycházel
z podkladů pro rozhodnutí, které dříve shromáždil. Správní orgán I. stupně tak byl oprávněn
využít pro své nové rozhodnutí i stanovisko ministerstva k vycestování stěžovatele ze dne
14. 11. 2012, měl-li za to, že okolnosti projednávané věci nezakládají povinnost opatřit stanovisko
nové. Ostatně ze správního spisu nevyplývá, že by došlo k zásadním změnám, na jejichž základě
by původní stanovisko k vycestování nemohlo obstát. Ani stěžovatel žádné konkrétní
skutečnosti, jež by svědčily o neaktuálnosti závazného stanoviska, neuvádí.
[20] Lze tak uzavřít, že správní orgán I. stupně ve věci rozhodoval na základě závazného
stanoviska ministerstva vnitra ze dne 14. 11. 2012, jehož aktuálnost v řízení zpochybněna nebyla.
Povšechná námitka stěžovatele o porušení §120a zákona o pobytu cizinců tak není důvodná.
III. B) Namítané porušení §68 odst. 2 správního řádu správním orgánem I. stupně
[21] Dále stěžovatel namítal, že nalézací správní orgán porušil §68 odst. 2 správního řádu tím,
že v rozhodnutí o vyhoštění nespecifikoval, která ze skutkových podstat uvedených v §119 odst.
1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců byla porušena. V napadeném rozsudku krajský soud
k dané otázce uvedl, že správní orgán v rozhodnutí popsal skutek, kterého se stěžovatel dopustil,
a provedl správnou právní kvalifikaci jednání. Jeho rozhodnutí tak podle krajského soudu
je přezkoumatelné.
[22] Ustanovení §68 správního řádu upravuje náležitosti správního rozhodnutí. Uvádí,
že správní rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků (odstavec 1). Ve výrokové části
se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení
účastníků podle §27 odst. 1 (odstavec 2, věta první).
[23] K této námitce je nezbytné nejprve uvést, že podstatou přezkumu správních rozhodnutí
v řízení před správními soudy jsou námitky směřující do nezákonnosti rozhodnutí napadeného
správní žalobou. Stěžovatel však výtku o nepřezkoumatelnosti směřuje proti „nalézacímu“,
tj. prvostupňovému správnímu rozhodnutí (což výslovně zmiňuje v podané žalobě).
K nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí by tato skutečnost mohla vést jedině tehdy,
pokud by žalovaná ani v odvolacím řízení tvrzenou vadu nenapravila a pokud by i její rozhodnutí
postrádalo ve výrokové části specifikaci ustanovení právního předpisu, podle něhož správní
orgán postupoval. Žalobní (i kasační) námitky totiž musí konkretizovat, z jakých důvodů
považuje stěžovatel výroky žalobou napadeného správního rozhodnutí za nezákonné, resp.
nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Ostatně v tomto smyslu (ve vztahu k rozhodnutí žalované)
se zmíněnou žalobní námitkou zabýval krajský soud, přestože výtky žalobce směřovaly výslovně
jen proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[24] Z rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2014 je zřejmé, že stěžovateli bylo uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců z důvodu, že byl na území
České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli takové povolení bylo podmínkou
výkonu zaměstnání (srov. strana 2 napadeného rozhodnutí). Žalovaná ve svém rozhodnutí jasně
specifikovala, jaká skutková podstata uvedená v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona byla
v projednávané věci naplněna a vyhověla tak požadavkům kladeným správním řádem na správní
rozhodnutí.
[25] Pro vyšší přesvědčivost svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále doplňuje,
že námitky stěžovatele o porušení §68 správního řádu by nebyly důvodné ani ve vztahu
k rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ve výrokové části rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013
správní orgán I. stupně jasně uvedl, že stěžovateli ukládá správní vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění rozhodnutí pak vysvětlil, že tím,
že stěžovatel minimálně dne 13. 11. 2012 prováděl v restauraci Shanghai v Olomouci výkon prací
v kuchyni spočívající v přípravě jídel bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení
podmínkou výkonu zaměstnání (strana 6 rozhodnutí), naplnil skutkovou podstatu §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Také správní orgán I. stupně tedy ve svém rozhodnutí
popsal, podle jakého ustanovení právního předpisu bylo stěžovateli správní vyhoštění uloženo.
[26] Námitka porušení §68 správního řádu tak není důvodná.
III. C) Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním
vyhoštění
[27] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se žalovaná (a potažmo i správní orgán I. stupně)
nedostatečně zabývala otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění
na stěžovatele, neboť nevyhodnotila veškerá kritéria vyjmenovaná v §174a zákona o pobytu
cizinců. V napadeném rozhodnutí podle stěžovatele absentuje vypořádání se s otázkou
zdravotního stavu cizince, s délkou pobytu a integrací do české společnosti. Krajský soud
v napadeném rozsudku konstatoval, že správní orgány při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění postupovaly v souladu se zákonem, pokud dospěly k závěru,
že vycestováním stěžovatele z území České republiky nedojde k narušení jeho rodinného
ani soukromého života. Správní orgány podle krajského soudu dostatečně zjistily skutkové
okolnosti a správně konstatovaly, že nucené vycestování stěžovatele spojené se zákazem vstupu
na šest měsíců nebude nepřiměřeným zásahem ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[28] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119 nelze vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince.
[29] Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců
správní orgán podle §174a zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb
ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[30] Ze správního spisu plyne, že správní orgán I. stupně se posouzením přiměřenosti dopadů
rozhodnutí o vyhoštění na stěžovatele zabýval na stranách 7 a 8 rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013.
Ocitoval §174a zákona o pobytu cizinců a uvedl: „Účastník řízení na otázku dopadu případného
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života uvedl, že na území České republiky má pouze
strýce L. H. G., bratrance L. H. a manželku strýce. Rodiče a starší sestra L. X. Y. žijí v Číně. Jeho mladší
bratr je ve Španělsku. Správní orgán dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců posoudil, že důsledkem tohoto
rozhodnutí nebude nepřiměřeně zasaženo do rodinného nebo soukromého života účastníka řízení, neboť cizinec
nemá na území ČR rodinné vazby, rozhodnutí o správním vyhoštění nebude mít žádný vliv na jeho soukromý a
rodinný život.“ Dále hodnotil závažnost vědomého protiprávního jednání stěžovatele spočívajícího
ve výkonu zaměstnání bez povolení k zaměstnání a po zhodnocení všech podkladů pro vydání
rozhodnutí dospěl k závěru, že je na místě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění s ohledem na
zájem státu na dodržování veřejného pořádku.
[31] Vzhledem k tomu, že v odvolání podaném dne 11. 7. 2013 stěžovatel přiměřenost
rozhodnutí o správním vyhoštění výslovně nezpochybňoval, konstatovala žalovaná na straně
5 rozhodnutí ze dne 14. 1. 2014, že neshledala pochybení v hodnocení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele správním
orgánem I. stupně.
[32] Nejvyšší správní soud k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění
v otázce přiměřenosti v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34, konstatoval,
že „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění musí sledovat zásadu proporcionality, která spočívá v požadavku,
aby intenzita zásahu do práv cizince byla přiměřená významu veřejného zájmu, k jehož ochraně má zásah,
reprezentovaný rozhodnutím o správním vyhoštění, sloužit. Ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců obsahuje
výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí
vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria,
budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně
vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil
skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat
jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod
považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické. Sám rovněž ve správním řízení nesdělí žádné specifické
skutečnosti ohledně vlastního věku. Není pak žádného důvodu považovat správní rozhodnutí za nezákonné jenom
proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo v řízení zjištěno nic, co by bylo třeba
samostatně hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince.“
[33] Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgány nejsou povinny při posuzování přiměřenosti
dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění v odůvodnění správních rozhodnutí vyjmenovat
veškerá kritéria obsažená v §174a zákona o pobytu cizinců a aplikovat je na projednávaný případ.
Přiměřenost dopadů rozhodnutí je však nezbytné posoudit komplexně, na základě informací
zjištěných v konkrétní věci. V projednávaném případě lze souhlasit se stěžovatelem, že posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění na stěžovatele správním orgánem
I. stupně je poměrně stručné. Správní orgán prvního stupně hodnotil především dopady
rozhodnutí na rodinný život stěžovatele a závažnost a druh protiprávního jednání. Nezabýval-li
se správní orgán I. stupně výslovně ostatními kritérii vymezenými v §174a zákona o pobytu
cizinců, lze mít za to, že je vyhodnotil jako nerozhodná, resp. že k nim nezjistil nic, co by bylo
třeba samostatně hodnotit.
[34] Pokud byl stěžovatel přesvědčen, že otázku přiměřenosti správní orgán I. stupně
vyhodnotil nesprávně, mohl v podaném odvolání brojit proti způsobu jejího posouzení a uvádět
skutkové okolnosti, které podle něj měly vést k odlišnému hodnocení otázky přiměřenosti.
V podaném odvolání ze dne 11. 7. 2013 (resp. jeho doplnění ze dne 29. 7. 2013) ovšem stěžovatel
uvedl toliko povšechné a ryze obecné výtky. Namítal nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí
I. stupně a vadu řízení spočívající v tom, že stěžovatel nebyl vyzván k seznámení se s podklady
pro vydání rozhodnutí. Žádné námitky proti věcnému posouzení otázky přiměřenosti v odvolání
nevznesl. Proto ani žalovaná nebyla povinna zabývat se podrobněji správností posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění na stěžovatele.
[35] V tomto ohledu lze stěžovatele odkázat na právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu vyslovené v usnesení ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62, publikovaném
pod č. 1742/2009 Sb. NSS. V něm rozšířený senát poznamenal, že žalobce sice v žalobě proti
správnímu rozhodnutí může uvést všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné,
a to i přesto, že je neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Nemůže ovšem účinně zpochybňovat
zákonnost postupu žalovaného správního orgánu a vytýkat mu jako procesní vadu, že se nevypořádal
se skutečnostmi či právními námitkami, které ve správním řízení neuvedl. Stěžovatel tedy nemůže úspěšně
namítat nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované z důvodu, že se žalovaná podrobně nevyjádřila
k otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění na stěžovatele, pokud správnost
posouzení této otázky nebyla předmětem odvolání, je-li jinak zřejmé, že rozhodnutí správního
orgánu I. stupně bylo žalovanou přezkoumáno jak v rozsahu námitek uplatněných v odvolání,
tak v rozsahu požadovaném příslušným právním předpisem (§89 odst. 2 správního řádu).
[36] Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované z důvodu nedostatečného posouzení
otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění na stěžovatele tak důvodná není.
Věcnou správností posouzení této právní otázky správními orgány se Nejvyšší správní soud
zabývat nemohl, neboť argumentace stěžovatele obsažená v kasační stížnosti směřovala toliko
do nepřezkoumatelnosti, resp. nedostatečnosti odůvodnění správních orgánů při hodnocení
přiměřenosti. Konkrétní skutkové okolnosti, které by mohly založit odlišné posouzení otázky
přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění v řízení před správními soudy, stěžovatel
v podané žalobě ani v kasační stížnosti nezformuloval.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[38] O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl ve věci samé bez zbytečného odkladu
po předložení spisového materiálu a po vykonání nezbytných procesních úkonů v řízení.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu