ECLI:CZ:NSS:2014:10.ADS.115.2014:39
sp. zn. 10 Ads 115/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. S., zast. JUDr.
Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem nám. 3. května 1877, Otrokovice, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 25. 7. 2013, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, čj. 41 Ad 35/2013-40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) utrpěl v dubnu 2003 perforační poranění rohovky pravého
oka. Okresní správa sociálního zabezpečení ve Zlíně rozhodnutím ze dne 30. 3. 2004,
čj. 605/3011/293/04/GS, rozhodla, že stěžovatel je v souvislosti s tímto úrazem plně invalidní
dle §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť mu z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%.
Dle posudkového zhodnocení stěžovateli poklesla schopnost soustavné výdělečné
činnosti o 70% a jeho zdravotní stav byl srovnatelný s postižením dle přílohy č. 2
vyhlášky č. 284/1995 Sb., kapitoly VII., oddílu A, položka 11.3, písm. b). Shodný závěr je uveden
v posudkových zhodnoceních - v záznamech o jednáních Okresní správy sociálního zabezpečení
ve Zlíně ze dne 24. 11. 2004, 25. 1. 2006, 10. 1. 2007, 18. 4. 2008 a 10. 10. 2008.
Dle posudkového závěru v záznamu o jednání Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně
ze dne 24. 10. 2011 ve věci kontrolního posouzení zdravotního stavu stěžovatele jeho pracovní
schopnost poklesla o 70%, což odpovídalo invaliditě 3. stupně dle §39 odst. 1, 2 písm. c) zákona
o důchodovém pojištění. Postižení stěžovatele bylo kvalifikováno jako srovnatelné s postiženími
uvedenými v kapitole VII., položce 3i přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
[2] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
11. 6. 2013, čj. Y, bylo rozhodnuto dle §56 odst. 1 písm. a) a §39 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění o odnětí invalidního důchodu (20. 7. 2013), neboť již není invalidní; jeho pracovní
schopnost poklesla pouze o 30%. Žalovaná vycházela z posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení ve Zlíně ze dne 3. 6. 2013, dle kterého poškození funkce jednoho oka odpovídá
zdravotnímu postižení dle kapitoly VII., položky 6c, přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., ve které
procentní míra poklesu pracovní schopnosti činí 15 – 20%. Zvolena byla horní hranice (20%), a
to z důvodu přetrvávající bolesti a nutnosti analgetizace navýšená o 10% dle §3 odst. 1 vyhlášky
č. 359/2009 Sb. Stěžovatelovy námitky proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím
ze dne 25. 7. 2013, čj. X, vycházejíc mimo jiné i z nového posudku žalované ze dne 18. 7. 2013.
Stěžovatel podal žalobu, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze
dne 16. 4. 2014, čj. 41 Ad 35/2013-40, zamítnuta. V řízení si krajský soud vyžádal posudek
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též jen „ministerstva“), který byl
vypracován dne 4. 12. 2013.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[3] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítal vadu správního i soudního
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, ze které žalovaná vycházela, nemá oporu
ve spisech a je s nimi v rozporu, a dále namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud se nevypořádal s rozpory mezi důkazy ve spisu,
resp. důkazy navržené stěžovatelem vůbec neprovedl.
[4] Konkrétně stěžovatel namítl, že krajský soud opřel rozsudek o jediný důkaz – posudek
posudkové komise ministerstva, se kterým se ztotožnil. Nevypořádal se přitom s námitkou
neobjektivity tohoto posudku a jeho rozpor s předloženými lékařskými zprávami očních
specialistů. Krajský soud pouze konstatoval, že „posudkový lékař měl veškeré podklady a zdravotní
dokumentaci k dispozici“.
[5] Krajský soud se také dle stěžovatele nevypořádal s námitkou, že v rámci správního
i soudního řízení nebyl zjišťován stěžovatelův zdravotní stav – stěžovatel nebyl nikým vyšetřen.
Krajský soud dle stěžovatele bez odůvodnění neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem
z oboru očního lékařství, který jediný by mohl vést k objektivnímu a úplnému zjištění
zdravotního stavu stěžovatele. Stěžovatel konstatoval, že je bez finančních prostředků a nemohl
sám zadat znalecký posudek mimo soudní řízení.
[6] Stěžovatel zopakoval, že jeho zdravotní stav se nezlepšil. Namítl, že tuto skutečnost
prokazoval řadou důkazů - lékařských zpráv, které však krajský soud bez odůvodnění neprovedl.
[7] Za účelový označil stěžovatel argument posudkového lékaře Okresní správy sociálního
zabezpečení a posudkové komise ministerstva o „nadhodnocení“ pracovní neschopnosti stěžovatele
u dřívějších kontrol. Stěžovatel konstatoval, že „v současné době dochází dle veřejně dostupných zdrojů
ze strany posudkových lékařů a posudkových komisí k hromadnému odebírání invalidních důchodů,
a to i bez sebemenší změny zdravotního stavu pacientů“.
[8] Žalovaná ve vyjádření navrhla kasační stížnost zamítnout; se závěry krajského soudu
se ztotožnila, zdravotní stav stěžovatele byl dle jejího názoru „celistvě, úplně a přesvědčivě posouzen
jak před soudním řízením v prvním stupni, tak v jeho průběhu“.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky pro projednání kasační
stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah
dále vyložených.
[10] Námitka neúplného a nepřesvědčivého posouzení zdravotního stavu stěžovatele
v řízení o dávkách důchodového pojištění se podle judikatury Nejvyššího správního
soudu posuzuje jako námitka jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, čj. 4 Ads 13/2003-54,
ze dne 3. 4. 2013, čj. 6 Ads 158/2012-24, nebo ze dne 13. 11. 2013, čj. 6 Ads 45/2013-25).
[11] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání (správního) rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu,
tedy v projednávané věci ke dni 25. 7. 2013. Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal
pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35%. Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém
pojištění platí, že při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu
pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření. Přitom se bere v úvahu: a) zda jde
o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný
zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost
rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost
využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti
nejméně o 35% a nejvíce o 69%, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70%
též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
[12] Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou a rozhodnutí soudu
tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit
úsudek o této otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci provádění
sociálního zabezpečení, posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních
věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou
oprávněny posoudit pokles pracovní schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě,
jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti
(srov. §16a zákona č. 582/1991 Sb.) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana
a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového
pojištění. Postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství.
I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení
§77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit též zpracování posudku soudem
ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek posudkové komise ministerstva,
který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti, který se vypořádává se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, včetně těch, jež namítá posuzovaný, a ze kterého je zřejmé, že zdravotní stav
posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace,
bývá zpravidla stěžejním důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro správní
soud, který nemá odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí
především, a který pouze ověřuje, zda posudek, o nějž se opírá napadené rozhodnutí,
je úplný a přesvědčivý ve smyslu výše uvedeném. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti
posudková komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky
č. 359/2009 Sb., přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou
kapitolu, oddíl a položku přílohy k této vyhlášce, a současně odůvodní stanovenou míru
poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení
podle §3 této vyhlášky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003,
čj. 4 Ads 13/2003 - 54, ze dne 6. 8. 2008, čj. 3 Ads 45/2008-46, ze dne 3. 4. 2013,
čj. 6 Ads 158/2012-24, nebo ze dne 13. 11. 2013, čj. 6 Ads 45/2013-25).
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, dle kterého posudek
posudkové komise ministerstva splňuje uvedené požadavky na úplnost a přesvědčivost
odborného lékařského posudku a lze z něj tudíž při zjišťování skutkového stavu vycházet.
[14] Posudková komise ministerstva vymezila rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele (s vlivem na pokles jeho pracovní schopnosti) jako stav
po perforačním poranění rohovky pravého oka po pracovním úrazu pravého oka v dubnu 2003,
hodnocený jako poškození funkce pravého oka s omezením zrakové ostrosti (úroveň střední
slabozrakosti). Shodný závěr je uveden i v předchozím posudku žalované ze dne 18. 7. 2013
a posudku Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně ze dne 3. 6. 2013, který byl podkladem
rozhodnutí žalované o odejmutí invalidního důchodu. V těchto třech posudcích
jsou konstatovány trvající potíže, světloplachost, přetrvávající bolesti pravého oka
(nutnost tlumení léky), oční nález stabilizovaný, funkce levého oka v normě (možnost korekce
brýlemi). Posudková komise ministerstva dále konstatovala adaptaci stěžovatele na poúrazový
stav; shodně je uvedeno v posudku žalované s tím, že chůze v interiéru i exteriéru je bez užití
pomůcek, plná orientace v prostoru, čtení a psaní bez nápadností a s možnou brýlovou korekcí,
příležitostné řízení motorového vozidla; konstatovala, že stěžovatel (původně řidič strojů a bagru)
je schopen rekvalifikace i zaučení se v jiném oboru, průměrné kognitivní schopnosti
má bez deficitů.
[15] V žádném z těchto tří posudků není uvedeno zlepšení zdravotního stavu
stěžovatele, jak stěžovatel namítá v kasační stížnosti, nýbrž je v nich konstatována stabilizace
jeho zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud proto, na rozdíl od stěžovatele, nespatřuje rozpor
těchto posudků se dvěma lékařskými zprávami, na které stěžovatel (již v žalobě) poukazoval,
a ve kterých je uvedeno, že jeho zdravotní stav je neměnný a není tu perspektiva zlepšení.
Ve shodě s krajským soudem lze doplnit, že dle vyžádaných správních spisů (České správy
sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně), byly lékařské
zprávy z Krajské nemocnice Tomáře Bati, a. s., ve Zlíně ze dne 7. 5. 2013 a z privátní
oftalmologie OCUSAN, s. r. o., z 9. 5. 2013, vedle další zdravotní dokumentace stěžovatele,
podkladem pro tyto posudky a správní orgány tyto dvě lékařské zprávy neopomenuly;
stav stěžovatele tyto zprávy v podstatě hodnotily shodně se stěžovatelem (trvající bolesti,
stav nezlepšený).
[16] Za výše popsané situace Nejvyšší správní soud současně přisvědčuje závěru
krajského soudu, který zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem,
a to z důvodu již dostatečného zjištění zdravotního stavu stěžovatele v provedených posudcích.
Jak ostatně vyplývá z kontinuálního tvrzení stěžovatele, důvodem navrženého důkazu bylo
právě prokázání skutečnosti, že jeho zdravotní stav se nezlepšil. Krajský soud v napadeném
rozsudku dostatečným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu k dalším důkazům nepřikročil,
proto nelze úspěšně namítat opomenuté důkazy dle ustálené doktríny podporované judikaturou
Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá neobjektivnost posudku posudkové komise ministerstva,
avšak nijak blíže ji neodůvodňuje, s výjimkou jejího srovnání s výše uvedenými dvěma lékařskými
zprávami ohledně otázky zlepšení jeho zdravotního stavu (k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, čj. 5 Ads 22/2003-48, nebo ze dne 28. 3. 2013,
čj. 3 Ads 35/2012-27).
[17] Dle uvedených třech posudků je postižení stěžovatele hodnoceno jako odpovídající
postižením uvedeným v kapitole VII., položce 6c, přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
s tím, že zde stanovenou procentní míru poklesu pracovní schopnosti je třeba v souladu s §3
vyhlášky č. 359/2009 Sb. zvýšit o 10%. Kapitola VII. je označena jako „POSTIŽENÍ OKA,
OČNÍCH ADNEX, ZRAKU“ a její položka 6c definuje postižení: „těžké, vleklé formy,
léčení vzdorující, trvale poškozující funkci oka (jednostranné)“, a stanoví procentní míru poklesu pracovní
schopnosti 15 – 20%. Ve shodě s těmito posudky předchozí (a poslední) posudkový závěr
v záznamu Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně ze dne 24. 10. 2011 konstatoval
shodnou příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele (srov. zde odst. [14]),
avšak v rozporu s nimi stanovil pokles pracovní schopnosti stěžovatele o 70% (odpovídající
invaliditě 3. stupně) s tím, že postižení odpovídá postižením uvedeným v kapitole VII.,
položce 3i přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Uvedená položka 3i definuje postižení
jako „koncentrické zúžení zorného pole jediného oka se zrakovou ostrostí 6/10-6/6 (0,66-1,0) do 5-10 stupňů
od bodu fixace“ a stanoví procentní míru poklesu pracovní schopnosti 70%.
[18] Podle judikatury správních soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 3. 2013, čj. 3 Ads 35/2012-27) v případě odnímání invalidního důchodu je nutno
v posudku přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšení nebo stabilizace zdravotního
stavu posuzovaného při porovnání s obdobím, kdy odnímaná dávka byla přiznána,
případně zda odnímaná dávka nebyla přiznána na základě posudkového omylu.
[19] Důvodem zániku invalidity přitom nemusí být vždy jen zlepšení zdravotního stavu,
ale i stabilizace zdravotního stavu spojená s adaptací posuzovaného na situaci vyvolanou
zdravotním postižením (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2003,
čj. 3 Ads 7/2003-42, nebo ze dne 6. 8. 2008, čj. 3 Ads 45/2008-46).
[20] V projednávaném případě je v posudku posudkové komise ministerstva i v posudku
žalované ze dne 18. 7. 2013 a posudku Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně ze dne
3. 6. 2013 úplně a přesvědčivě charakterizováno postižení stěžovatele. Stěžovatel ostatně
takto stanovenou příčinu poklesu jeho pracovní schopnosti ani další údaje popisující
jeho zdravotní stav a vypořádávající se s kritérii uvedenými v §39 odst. 4 písm. a) – d) zákona
o důchodovém pojištění (srov. zde odst. [11]) nezpochybňuje. Opakovaně upozorňoval
na to, že jeho zdravotní stav se nezlepšil a nelze z hodnocení poklesu pracovní schopnosti o 70%
dospět poté k závěru o poklesu o 30%. Ze zde uvedených tří posudků, oproti posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 10. 2011 (ve kterém byl stanoven pokles
pracovní schopnosti o 70%), vyplývá stabilizace zdravotního stavu a adaptace stěžovatele
na jeho zdravotní stav. Nejpodstatnější je ovšem skutečnost, že v posudku posudkové komise
ministerstva je uvedeno „výrazné posudkové nadhodnocení subjektivně uváděných obtíží nad objektivně
prokázanými poruchami funkce“; nikdy se nemohlo jednat o stav srovnatelný s postiženými
dle citované položky 3i, neboť levé oko zůstalo „zdravé s normálními věku odpovídajícími zrakovými
schopnostmi“ (závěr je blíže odůvodněn). Shodně nadhodnocení posoudil již posudek
Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 6. 2013, ze kterého, stejně jako z posudku
žalované ze dne 18. 7. 2013, vyplývají ohledně celkového zraku stěžovatele konstatování,
že na levém oku stěžovatele je visus v normě s možností brýlové korekce, „nelze u něj prokázat těžší
funkční postižení, trvale poškozující funkci obou očí“, je vyloučeno „trvale závažné postižení celkového visu“.
[21] Tuto argumentaci považuje Nejvyšší správní soud (shodně s krajským soudem)
jako dostatečnou pro odůvodnění změny spočívající v posouzení stěžovatelova postižení
dle citované položky 6c a nikoliv již dle položky 3i, jak tomu bylo v posudku Okresní správy
sociálního zabezpečení ze dne 24. 10. 2011. Závěr posudkové komise ministerstva
o stanovení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatele o 30% je tak přesvědčivý a řádně
odůvodněný. Pokles pracovní schopnosti o 30% neodpovídá žádnému ze stupňů invalidity
(srov. zde odst. [11]).
[22] Namítal-li stěžovatel účelovost takového odlišného posouzení oproti kontrolním
vyšetřením v minulosti, neuvedl pro ni žádná relevantní tvrzení kromě obecného konstatování,
že v současné době dle „veřejně dostupných zdrojů“ k „hromadnému odebírání invalidních důchodů,
a to i bez sebemenší změny zdravotního stavu pacientů“.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě uvedených závěrů Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost
dle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[24] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu