ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.126.2014:59
sp. zn. 10 As 126/2014 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců
Petra Mikeše a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Bc. M. L., zast. JUDr. Gabrielem
Žilinským, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Policie České
republiky, Krajské ředitelství hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 2, Praha 4, proti
rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 27. 9. 2010, č.
230/2010, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 17. 4. 2014, čj. 8 Ad 25/2010-56,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, čj. 8 Ad 25/2010-56, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města
Prahy pro vnější službu ve věcech služebního poměru č. 868/2010 z 27. 5. 2010 byl žalobce
na vlastní žádost ze dne 1. 4. 2010, čj. KRPA-15943-1/ČJ-2010-0000SK, dnem 31. 5. 2010
odvolán ze služebního místa vrchního asistenta podle §25 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „služební zákon“), a dnem 1. 6. 2010 ustanoven podle §20 odst. 3 písm. a) služebního
zákona na služební místo inspektora skupiny speciálních činností oddělení služební kynologie
odboru služby pořádkové policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy a 5. tarifní
třídy.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítl, že měl být zařazen
na služební místo vrchní inspektor a do 6. tarifní třídy, protože po něm byla od prvního dne
výkonu služební činnosti na tomto služebním místě požadována činnost zařazená do této tarifní
třídy; služební činnost, kterou vykonával, neodpovídala charakteristice 5. tarifní třídy, čímž došlo
k porušení §116 odst. 1 služebního zákona. Žalovaný odvolání v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění
svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že náplň žalobcovy pracovní činnosti tvořil samostatný výkon
speciálních kynologických činností pro potřeby trestního řízení v útvarech policie. Zařazení
žalobce do 5. tarifní třídy tudíž bylo v souladu s částí 1.3 Přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb.,
kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech (dále jen „katalog“).
Žalovaný přitom zdůraznil, že žalobce byl na služební místo inspektora v 5. tarifní třídě
ustanoven na vlastní žádost.
[3] Žalobě proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl a toto rozhodnutí zrušil. Městský soud při svém
rozhodování vycházel z žalobcem až v soudním řízení předložených protokolů o odběru
pachového vzorku osoby, na jejichž základě dospěl k závěru, že žalobce vykonával činnosti
náležející do 6. tarifní třídy.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl,
že v žádosti žalobce ze dne 1. 4. 2010 bylo explicitně uvedeno, že žalobce požaduje převedení
ze 4. do 5. tarifní třídy. Odvolání (a ostatně ani žaloba) žalobce přitom nesměřovalo
proti výrokům prvoinstančního rozhodnutí, nýbrž proti náplni činnosti, která však předmětem
tohoto rozhodnutí nebyla. Namítané činnosti měl žalobce vykonávat až poté, co rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně nabylo vykonatelnosti, avšak žalobce žádné důkazy
o takovéto činnosti nepředložil. Stěžovatel mohl napadené rozhodnutí pouze potvrdit
nebo zrušit, avšak nemohl žalobce přeřadit do 6. tarifní třídy, neboť to nebylo předmětem řízení
o jeho žádosti.
[5] Důkazy, které žalobce předložil v řízení před soudem (protokoly o odběru pachového
vzorku osoby), nemohly být součástí řízení před správními orgány, neboť „k jejich pořízení došlo
až minimálně o několik měsíců později, u některých pak až o 3 roky později.“ Městský soud
tím, že z uvedených důkazů vycházel, porušil §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud navíc překročil
svou pravomoc, pokud uvedené důkazy hodnotil sám, neboť hodnocení důkazů je výlučně věcí
správního orgánu; v souvislosti s uvedenými pochybeními městského soudu stěžovatel poukázal
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 1996, čj. 6 A 4/95-29, č. 444/1999 SJS.
[6] Pokud žalobce skutečně v ojedinělých případech vykonával činnosti zařazené do 6. tarifní
třídy, měl na tento rozpor upozornit nadřízeného funkcionáře a žádat po něm zjednání nápravy.
Postup žalobce zcela zřejmě směřuje k obcházení zákona, neboť žalobce se jím dožaduje zařazení
do služební hodnosti vrchní inspektor v 6. tarifní třídě, na kterou by jinak neměl nárok;
zařazení do uvedené hodnosti a tarifní třídy by totiž odporovalo §26 odst. 3 služebního zákona,
dle kterého „[p]říslušníka lze odvolat na jeho žádost z dosavadního služebního místa, pro které je stanovena
služební hodnost referent, vrchní referent, asistent a vrchní asistent, a ustanovit jej na služební místo,
pro které je stanovena služební hodnost o jeden stupeň vyšší, jestliže splňuje stupeň vzdělání, obor nebo zaměření
vzdělání stanovené pro služební místo.“ Správní orgán prvního stupně tudíž nemohl žalobce převést
z hodnosti vrchního asistenta ve 4. tarifní třídě do hodnosti vrchního inspektora v 6. tarifní
skupině, neboť tato hodnost je o dva stupně vyšší. Do uvedené hodnosti by tak žalobce mohl být
převeden pouze na základě výběrového řízení.
[7] Podle stěžovatele „[a]bsence spolehlivě zjištěného stavu věci spolu s absolutní ignorací argumentů
žalovaného a spolu s nezákonným přijetím zcela irelevantních důkazů, opatřených až v průběhu soudního řízení,
které vůbec nebyly součástí řízení před správním orgánem, zakládá zjevnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí
Městského soudu v Praze pro nedostatek důvodů.“
[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním rozsudku městského
soudu s tím, že jeho výrok je odůvodněn srozumitelně a v souladu se služebním zákonem.
Stěžovatel akcentuje skutečnost, že žalobce o převedení do 5. tarifní třídy sám požadoval,
přičemž dle stěžovatelova názoru není podstatné, jaké činnosti byly po žalobci vyžadovány.
Z uvedeného je však zřejmý rozpor s §116 odst. 1 služebního zákona, na nějž žalobce upozornil
již ve svém odvolání. Žalobce odmítl stěžovatelovu námitku, dle které jeho odvolání nesměřovalo
proti výrokům rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (ostatně o tom, proti čemu odvolání
směřovalo, nepochyboval ve svém rozhodnutí ani sám stěžovatel). Dle §19 odst. 1 služebního
zákona je služební místo charakterizováno mimo jiné základním tarifem služebního příjmu
a náplní služební činnosti. Pokud pak žalobce brojil proti neodpovídající náplni služební činnosti,
brojil i proti výroku o ustanovení na služební místo.
[9] Žalobce se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že nepředložil žádné důkazy svědčící
o jím vykonávané služební činnosti. V době, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, totiž žalobci nebyla v rozporu s povinnostmi vedoucího příslušníka předložena
písemná náplň služební činnosti příslušníků v 5. tarifní třídě (ta mu byla předložena až 1. 7. 2010),
přičemž v této době neměl k dispozici ani písemnou náplň příslušníků zařazených v 6. tarifní
třídě. Podstatné ovšem je, že obě uvedené náplně služební činnosti jsou totožné, přičemž městský
soud správně konstatoval, že rozhodující je skutečnost, jaké činnosti příslušník bezpečnostního
sboru skutečně vykonává, nikoli náplň služební činnosti formálně stanovená. Předložené
protokoly o odběru pachového vzorku osoby pak sice byly pořízeny až v průběhu řízení
před soudem, avšak vztahovaly se též ke stavu (popisu služebního místa), který byl dán v době
vydání rozhodnutí. Protiprávní stav založený rozhodnutím služebního funkcionáře trval
od 1. 6. 2010 až do 30. 9. 2013, žalobce tak mohl napadat pouze stav, který vznikl
jeho přeložením a následně trval, nemohl však napadnout „rozhodnutí ke stavu vykonatelnosti“
(ačkoli reálně k tomu dojít mohlo, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mu bylo
doručeno až 7. 6. 2010, přičemž službu na předmětném služebním místě z rozkazu vedoucích
příslušníků vykonával již od 3. 6. 2010).
[10] Žalobce vyjádřil nesouhlas i s namítaným porušením §75 odst. 1 s. ř. s. Dle názoru
žalobce totiž služební funkcionář nepostupoval dle §180 služebního zákona, který mu ukládá
před vydáním rozhodnutí zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Důkazy předkládané žalobcem v odvolacím
a soudním řízení pak směřovaly pouze k prokázání této skutečnosti.
[11] Žalobce odmítl, že by změnil svou žádost o zařazení do 5. tarifní třídy na žádost
o zařazení do 6. tarifní třídy. Dle stěžovatele o této „žádosti bylo rozhodnuto právě mnou napadeným
rozhodnutím a samozřejmě až poté, kdy na mě byly požadovány činnosti, jež zakládají zařazení do vyšší tarifní
třídy.“ Žalobce dále uvedl, že „[v]ýklad o nemožnosti převedení ze 4. do 6. tarifní třídy je sice obecně
pravdivý, ale tímto způsobem již v minulosti stěžovatel postupovat musel, když v obdobném případě jej ministr
vnitra po zrušení nezákonného rozhodnutí k tomuto postupu svým právním názorem zavázal.“
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Důvodné kasační stížnosti vyhověl na základě úvah dále vyložených.
III. A K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. Ve své ustálené
judikatuře mnohokráte Nejvyšší správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný,
jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti
posoudil (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by v napadeném rozhodnutí městského
soudu absentoval některý z výše uvedených požadavků. Městský soud přehledně popsal
rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal. Námitka
nepřezkoumatelnosti tudíž není důvodná.
III. B K námitce, dle které žalobce nebrojil proti výrokům prvostupňového rozhodnutí
[14] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž žalobcovo odvolání
(potažmo žaloba) nesměřovalo proti výrokům rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[15] Žalobce v jím podaném odvolání požadoval zrušení rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně a ustanovení na služební místo vrchního inspektora v 6. tarifní třídě.
Již z takto formulovaného podání je zřejmé, že žalobce nezpochybňoval pouze náplň služební
činnosti, nýbrž i samotné ustanovení na služební místo inspektora v 5. tarifní třídě.
Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje s názorem žalobce, dle něhož je služební místo
podle §19 služebního zákona definováno mimo jiné služební hodností, tarifní třídou a náplní
služební činnosti, přičemž tyto atributy nelze od sebe pro svou vzájemnou souvislost
oddělovat. I kdyby tak žalobce skutečně v odvolání zpochybňoval pouze náplň služební činnosti,
nemohlo by to mít na posouzení uvedené kasační námitky vliv, neboť náplň služební činnosti
je imanentním znakem služebního místa, na které byl žalobce výrokem rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně ustanoven.
III. C K námitce, dle které žalobce požadoval v odvolacím i soudním řízení překročení
předmětu řízení o vlastní žádosti
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou překročení předmětu řízení o žádosti
žalobce, přičemž tuto shledal důvodnou. Uvedená námitka je přitom pro posouzení věci
zcela klíčová.
[17] Ustanovení §26 odst. 3 služebního zákona stanoví, že „[p]říslušníka lze odvolat na jeho žádost
z dosavadního služebního místa, pro které je stanovena služební hodnost referent, vrchní referent, asistent
a vrchní asistent, a ustanovit jej na služební místo, pro které je stanovena služební hodnost o jeden stupeň vyšší,
jestliže splňuje stupeň vzdělání, obor nebo zaměření vzdělání stanovené pro služební místo.“
[18] Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že řízení na jeho základě vedené je řízením
zahájeným na žádost ve smyslu §44 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“); zákon v této souvislosti s jeho zahájením z moci
úřední nepočítá. Přitom platí, že „[p]okud je řízení zahájeno na žádost, je žadatel tím, kdo vymezuje
předmět řízení a s tímto řízením též disponuje. Může tedy svou žádosti zúžit, vzít svou žádost zpět,
žádat přerušení řízení apod.“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád.
Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 207). Možnost zúžení či zpětvzetí žádosti
je výslovně upravena v §45 odst. 4 správního řádu, dle kterého „[ž]adatel může zúžit předmět
své žádosti nebo vzít žádost zpět; toto právo nelze uplatnit v době od vydání rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně do zahájení odvolacího řízení.“ V případech, na něž citované ustanovení nedopadá,
je pak nutno postupovat dle §41 odst. 8 správního řádu, dle kterého „[p]ožádat o povolení změny
obsahu podání účastník může pouze do vydání rozhodnutí (§71). Správní orgán může povolit zpětvzetí
nebo změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná újma; tím není dotčeno ustanovení
§45 odst. 4.“ Z uvedeného plyne, že pro rozšíření žádosti či její změnu by „povolení správního orgánu
[…] bylo nezbytné“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D., cit. op., s. 214).
[19] Správní orgán je rozsahem podané žádosti vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 1. 2013, čj. 4 Ads 108/2012-31, č. 2815/2013 Sb. NSS)
vyjma ojedinělých případů, ve kterých by striktní vázanost rozsahem žádosti odporovala smyslu
aplikované právní úpravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010,
čj. 3 As 11/2010-259). V posuzované věci se však o takový výjimečný případ nejedná,
neboť aplikovaný §26 odst. 3 služebního zákona představuje pouze výjimku z obecného pravidla
obsaženého v §26 odst. 1 služebního zákona, dle kterého je příslušník „odvolán z dosavadního
služebního místa a ustanoven na jiné služební místo, pro které je stanovena vyšší služební hodnost,
jestliže se umístil ve výběrovém řízení jako první v pořadí vhodnosti pro obsazované služební místo,
popřípadě jako následující v pořadí vhodnosti, a má být ustanoven na služební místo podle §23 odst. 2.“
Uvedená výjimka přitom umožňuje převést příslušníka pouze na služební místo,
pro které je stanovena služební hodnost o jeden stupeň vyšší, nemá však za cíl obcházení
obecného pravidla pro obsazování služebních míst prostřednictvím výběrového řízení,
k čemuž by zařazením stěžovatele na služební místo s hodností vrchního komisaře v 6. tarifní
třídě nepochybně došlo.
[20] Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce v žádosti ze dne 1. 4. 2010 požadoval
výslovně převedení ze služebního místa vrchního asistenta v 4. tarifní třídě na služební místo
inspektora v 5. tarifní třídě. Uvedené žádosti bylo následně rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně zcela vyhověno. Žalobce přitom o změnu žádosti správní orgán prvního stupně
nepožádal. Na základě výše uvedeného tak žalobcem namítané a údajně nesprávné zařazení
do 5. tarifní třídy a nezařazení do 6. tarifní třídy nemohlo být předmětem řízení před správním
orgánem prvního stupně. Stěžovatel tudíž správně žalobcovo odvolání zamítl a prvoinstanční
rozhodnutí potvrdil; ze stejného důvodu měl pak následnou žalobu zamítnout i městský soud.
III. D K námitce týkající se zařazení žalobce do 5. tarifní třídy
[21] Ačkoli již shora uvedené postačovalo by ke zrušení rozsudku městského soudu, Nejvyšší
správní soud považuje za vhodné vyjádřit se i k námitce stěžovatele, dle které byl žalobce správně
převeden na služební místo inspektora v 5. tarifní třídě. I tuto námitku shledal Nejvyšší správní
soud důvodnou.
[22] Ustanovení §26 odst. 3 služebního zákona – jak již bylo připomenuto – představuje
pouze výjimku z obecného pravidla obsaženého v §26 odst. 1 téhož zákona o obsazování
služebních míst primárně výběrovými řízeními. Uvedená výjimka přitom umožňuje převést
příslušníka pouze na služební místo, pro které je stanovena služební hodnost o jeden
stupeň vyšší. Pokud by správní orgán prvního stupně přisvědčil argumentaci žalobce,
dle které ke služebnímu místu, na něž byl žalobce ustanoven, by podle náplně služební činnosti
nezbytně náležela hodnost vrchního inspektora v 6. tarifní třídě, neměl by jinou možnost,
než žádost žalobce ze dne 1. 4. 2010 zamítnout. Opačný postup znamenal by přímé porušení
§26 odst. 3 služebního zákona a zjevné obcházení §26 odst. 1 služebního zákona.
[23] Nejvyšší správní soud považuje za nepřípadné konstatování žalobce, dle kterého [v]ýklad
o nemožnosti převedení ze 4. do 6. tarifní třídy je sice obecně pravdivý, ale tímto způsobem již v minulosti
stěžovatel postupovat musel, když v obdobném případě jej ministr vnitra po zrušení nezákonného rozhodnutí
k tomuto postupu svým právním názorem zavázal.“ Žalobce poukazuje na rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 11. 12. 2008, č. 693/2008, které předložil v kopii jako přílohu ke svému vyjádření
z 11. 7. 2011; rozhodnutí netýká se žalobce, ale jiného příslušníka Policie České republiky.
V tehdejším případě však došlo k ustanovení na služební místo na základě výběrového řízení
a nikoliv na základě postupu dle §26 odst. 3 služebního zákona jako v nyní posuzované věci.
[24] Nejvyšší správní soud tudíž uzavřel, že stěžovatel nemohl žalobce na jeho žádost převést
ze služebního místa vrchní asistent ve 4. tarifní třídě na služební místo vrchní inspektor
v 6. tarifní třídě. Zbývá se však zabývat otázkou, zda stěžovatel vůbec mohl žalobce převést
na služební místo inspektor v 5. tarifní třídě, je-li (jak sugeruje žalobce) náplň služební činnosti
na tomto služebním místě totožná s náplní služební činnosti na služebním místě vrchní inspektor
a jemu odpovídající 6. tarifní třídě.
[25] Nejvyšší správní soud připouští, že podrobný popis činnosti uvedených služebních míst
obsažený ve správním spise je v podstatě totožný. Rozdílné je však jejich obecné vymezení,
kterým je dle části 1.3.5.8 katalogu pro služební místo inspektor v 5. tarifní třídě
„[s]amostatný výkon speciálních kynologických činností pro potřeby trestního řízení v útvarech policie“ a dle části
1.3.6.16 katalogu pro služební místo vrchní inspektor v 6. tarifní třídě „[v]ýkon odborných
kriminalisticko-technických činností v oboru policejní kynologie aplikací metody pachové identifikace.“
Nejvyšší správní soud podotýká, že i samotný podrobný popis služební činnosti pro uvedená
služební místa je formulován velmi obecně, neboť z povahy věci není možné v něm obsáhnout
veškeré činnosti, kterými má být příslušník na daném služebním místě pověřován; výklad
jednotlivých položek popisu činnosti je nezbytné přizpůsobit právě citovanému obecnému
vymezení služební činnosti dle katalogu. Nejvyšší správní soud tudíž nepřisvědčil názoru žalobce,
že náplň služební činnosti předmětných služebních míst je totožná.
[26] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, čj. 4 Ads 143/2008-109,
konstatoval, že pro posouzení souladu s §116 služebního zákona je podstatné
„zda fakticky prováděný výkon služby stěžovatele odpovídá jeho zařazení do příslušné tarifní třídy v souladu
se zákonem o služebním poměru a nařízením.“ To však neznamená, že je-li příslušník pověřován
plněním úkolů spadajících do vyšší tarifní třídy, musí být do této třídy automaticky přeřazen.
Nápravu takového právně nesouladného stavu lze totiž zajistit i tak, že nadřízený přestane
příslušníkovi úkoly neodpovídající jeho tarifnímu zařazení ukládat. Právě to měl zřejmě na mysli
stěžovatel, jenž uvedl, že žalobce měl na jím tvrzený rozpor upozornit nadřízeného funkcionáře
a žádat po něm zjednání nápravy.
III. E K námitce porušení §75 odst. 1 s. ř. s.
[27] Nejvyšší správní soud přisvědčil i námitce, dle které městský soud provedením
důkazů vzniklých až po skončení správního řízení porušil §75 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.“
[28] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, čj. 4 As 141/2013-28,
k citovanému ustanovení uvedl, že „že pro soud není rozhodující, zda po vydání napadeného rozhodnutí
došlo ke změnám právní úpravy nebo skutkových okolností. Předmětné ustanovení však nebrání
tomu, aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly až po vydání žalobou napadeného
správního rozhodnutí, pokud popisují stav, jež ke dni rozhodování správního orgánu objektivně existoval.“
Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 27. 9. 2010. Stěžovatel následně v řízení před městským
soudem předložil mimo jiné protokoly o odběru pachového vzorku osoby ze dne 6. 11. 2011,
ze dne 2. 3. 2012 a ze dne 16. 5. 2012. Uvedené protokoly se pak staly základem
rozhodnutí městského soudu, přestože je zřejmé, že vznikly až po skončení správního řízení.
Nelze přitom konstatovat, že by tyto protokoly vypovídaly o skutkovém stavu, jenž ke dni
rozhodování správního orgánu objektivně existoval; prokazují pouze tolik, že předmětnou
činnost stěžovatel vykonával v uvedených dnech nikoli však v době trvání správního řízení.
[29] Vzhledem k výše uvedenému postrádají zbývající námitky stěžovatele a k nim vedená
polemika žalobce obsažená ve vyjádření ke kasační stížnosti relevanci. Proto se jimi Nejvyšší
správní soud pro nadbytečnost již nezabýval.
IV.
Závěr a náklady řízení
[30] Z důvodů shora vyložených Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, rozsudek
městského soudu ze dne 17. 4. 2014, čj. 8 Ad 25/2010-56, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; městský soud je v dalším řízení právním názorem Nejvyššího správního soudu
vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.). O věci Nejvyšší správní soud rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
o věci samé (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu