ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.29.2014:65
sp. zn. 10 As 29/2014 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ing. V. H., zast.
JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Poštovská 6, Brno, proti žalovanému:
Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, se sídlem Dominikánské nám.
196/1, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Strotera s. r. o., se sídlem U Vodárny
3148/23, Brno, zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, a II) Z.
H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2013, č. j. MMB/0001158/2013, sp. zn.
OUSR/MMB/0423540/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 16/2013-119,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce, žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení I) a II) n e m a j í právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno-Žabovřesky,
odboru stavebního (dále jen „stavební úřad“), ze dne 29. 10. 2012,
č. j. MCBZAB 10460/12/OS/TAMP, sp. zn. STU/02/07943/12/TAMP, bylo osobě
zúčastněné na řízení I) vydáno stavební povolení pro novostavbu bytového domu (včetně retence
dešťových vod) na pozemcích p. č. 2337 a 2338/2 k. ú. Žabovřesky v místě
stávajícího rodinného domu Minská 62, Brno, a pro vybudování přípojek inženýrských sítí
a vjezdu na pozemcích p. č. 3299/1 a 3300 k. ú. Žabovřesky. Proti rozhodnutí stavebního úřadu
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) odvolání. Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru
územního a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“), ze dne 11. 1. 2013,
č. j. MMB/0001158/2013, sp. zn. OUSR/MMB/0423540/2012, bylo stěžovatelovo odvolání
zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. Stěžovatel podal proti rozhodnutí
žalovaného žalobu, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 16/2013-119 (dále jen „napadený rozsudek“),
ve výroku I. zamítnuta; výroky II. až V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Stěžejním důvodem, pro který žalovaný nevyhověl odvolání stěžovatele
a jenž byl následně zamítavým výrokem napadeného rozsudku aprobován, bylo uplatnění
§114 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Stěžovatel totiž své námitky vůči stavebnímu povolení neuplatnil v rozporu se zásadou
koncentrace v předcházejícím územním řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Stěžovatel podal včasnou kasační stížnost proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku
(výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení),
a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Uvedl, že osoba zúčastněná na řízení I) požádala o rozhodnutí o umístění stavby
bytového domu a předložila k žádosti posouzení o proslunění domu Minská 60
(jehož je stěžovatel spoluvlastníkem) od společnosti SUCHÁNEK, s. r. o. Jakmile se stěžovatel
o výstavbě bytového domu dozvěděl, vznesl u stavebního úřadu – v průběhu stavebního řízení
navazujícího na územní řízení – námitku o porušení vyhlášky č. 268/2009 Sb.,
o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), zejména zastínění
domu Minská 60. Vzhledem k tomu, že stavební úřad se stěžovatelem a dalšími účastníky řízení
o této námitce jednal, předložil mu stěžovatel „na náklady stěžovatele a v legitimním očekávání v řešení
námitky“ jím opatřený posudek soudního znalce Milana Tesaře, který se dle stěžovatele
významně odlišuje od posouzení společnosti SUCHÁNEK, s. r. o.; dle stěžovatele bylo
toto posouzení zpracováno nesprávnou metodou a osobou k tomu neoprávněnou
(nejde o posudek znalce). Stěžovatel namítl, že již územní rozhodnutí
předcházející stavebnímu řízení bylo z tohoto důvodu nezákonné; stavební úřad měl
uvedené sám z úřední povinnosti dovodit a na nezákonnost územního rozhodnutí reagovat.
Ačkoliv jsou územní řízení a stavební řízení vedena samostatně a platí koncentrační zásada,
nebylo by správné tato dvě řízení bez dalšího od sebe oddělovat, neboť stavební povolení
nemůže být vydáno na základě nezákonného územního rozhodnutí. Krajský soud rozhodl
o této otázce formalisticky bez přihlédnutí ke konkrétním závažným okolnostem
(zde odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03). Stěžovatel protestoval
proti postupu stavebního úřadu, který sice o námitce zastínění ve stavebním řízení s účastníky
řízení jednal, nakonec však dospěl k závěru, že námitka stěžovatele měla být uplatněna
již v územním řízení.
[4] Stěžovatel konstatoval, že se o zahájení a průběhu územního řízení nedozvěděl.
Ostatní majitelé sousedních staveb byli se zamýšlenou výstavbou bytového domu obeznámeni
přímo osobou zúčastněnou na řízení I), avšak jediný stěžovatel kontaktován nebyl a bylo
mu doručováno pouze veřejnou vyhláškou. Ačkoliv takové doručování stavební zákon ve znění
do 31. 12. 2012 umožňoval, „byl porušen princip dobré správy, neboť okruh účastníků byl stavebnímu úřadu
znám a nebyl široký“. Krajským soudem připomínaná zásada bdělosti nebyla dle stěžovatele
s ohledem na věk stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení II) na místě, neboť „nelze očekávat,
že tito jsou schopni obcházet jednotlivé městské části či sledovat veřejné vyhlášky pomocí dálkových přístupů“;
navíc bylo zřejmé, že stěžovatel řádně a aktivně svá práva hájil ve stavebním řízení
poté, kdy se o plánovaném bytovém domě Minská 62 dozvěděl. Stěžovatel situaci nemohl
údajně řešit ani podáním opravného prostředku proti územnímu rozhodnutí, neboť v době,
kdy se o plánované stavbě bytového domu dozvěděl, uběhla již lhůta pro podání odvolání
proti územnímu rozhodnutí a nemohl tedy ani podat žalobu; stěžovatel podal dne 20. 11. 2012
podnět k přezkumnému řízení dle §94 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“),
avšak ten byl žalovaným odložen.
[5] Stěžovatel namítané shrnul tak, že stavebním úřadem, žalovaným i krajským soudem
nebylo - při formalistickém setrvání na zásadě koncentrační - „řešeno závažné porušení
právních předpisů, nezákonnost vydaných rozhodnutí a zásah do vlastnického práva stěžovatele“.
III. Vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že „správní orgány jsou vázány zákony a nemohou
dle vlastní vůle či přání některého z účastníků řízení měnit platné právo“; dle §87 a §92 odst. 3
stavebního zákona v tehdy platném znění bylo možno písemnosti doručovat v územním řízení
výhradně veřejnou vyhláškou, což stavební úřad učinil a nemohl tak stěžovateli způsobit újmu
(nemohl ani doručovat stěžovateli odlišně).
[7] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu, že zákonnost územního rozhodnutí
již nemůže být předmětem soudního přezkumu v rámci zpochybnění stavebního povolení
stěžovatelem, neboť územní rozhodnutí je pravomocné a účinné a je třeba z něj vycházet;
podmínky pro umístění stavby (objem, výška, tvar stavby a zastínění okolních nemovitostí) byly
splněny a jejich řešení již nemá ve stavebním řízení místo.
IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení, replika stěžovatele
[8] Osoba zúčastněná na řízení I) poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Ao 4/2008-110 a ze dne 19. 6. 2013, č. j. 4 As 7/2013-30,
s tím, že stavební úřad nebyl s ohledem na zásadu koncentrace dle §114 odst. 2
stavebního zákona povinen v rámci řízení o vydání stavebního povolení vypořádat námitku
stěžovatele týkající se zastínění jeho domu Minská 60. Uvedla dále, že podklady o proslunění
nejsou ani vadné a ani nezákonné. Konstatovala, že neměla povinnost zpracovat dokumentaci
ohledně posouzení vlivu stavby bytového domu na stínění okolních budov soudním znalcem
a ve formě znaleckého posudku; dokumentace byla zpracována autorizovanou osobou
dle platných norem ČSN 73 0580-1,2, ČSN 73 4301 a platné vyhlášky č. 268/2009 Sb. Povolená
stavba bytového domu v současné proluce současně splňuje uvedené normy, neboť „při zástavbě
v prolukách se posuzuje vliv na stínění okolních budov porovnáním se stavem při úplné souvislé zástavbě,
zejména s výškovou úrovní zástavby a půdorysným rozsahem. Limitem pro posouzení zastínění není při zástavbě
proluky původní, odstraňovaná budova, nýbrž stav při úplné souvislé zástavbě výškou a hloubkou
odpovídající zástavbě ulice. Kritická část domu Minská 60 je navíc z hlediska oslunění umístěna
nikoliv v uličním traktu stavby bytového domu, nýbrž v traktu dvorním, kolmém k uliční frontě.“. Osoba
zúčastněná na řízení I) dodala, že k podnětu stěžovatele žalovaný mimo odvolací řízení
přezkoumal územní rozhodnutí z hlediska souladu projektové dokumentace s právními normami
a dospěl k závěru o zákonnosti územního rozhodnutí.
[9] Osoba zúčastněná na řízení II) ve vyjádření uvedla (obdobně jako stěžovatel),
že je spoluvlastnicí domu Minská 60 a že neměla možnost se o územním řízení, jehož předmětem
byla výstavba bytového domu, dozvědět; námitku o zhoršení bydlení v domě
Minská 60 tak nemohla v územním řízení uplatnit. Je narozena roku 1920 a stavebním zákonem
stanovené (a současně stavebním úřadem realizované) informování o územním řízení formou
veřejné vyhlášky na internetu nebo vyvěšené na úřední desce
jsou pro ni nereálné a nedostupné. Dle osoby zúčastněné na řízení II) bylo vydáno
územní rozhodnutí na základě nepravdivého posouzení vlivu na dům Minská 60; stavební úřad
k tomu měl přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Stěžovatel v replice odkázal na odůvodnění kasační stížnosti a uvedl, že „kasační stížnost
nebyla podána do způsobu doručování v územním řízení, jak dovozuje žalovaný“, ale její podstatou byla
námitka o vydání nezákonného územního rozhodnutí a na jeho podkladě i stavebního povolení,
což považuje stěžovatel za nepřípustné.
V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadený rozsudek
či řízení, jež jeho vydání předcházelo, netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] K namítanému kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. uvádí
Nejvyšší správní soud následující. Nepřezkoumatelnost podle tohoto ustanovení může spočívat
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí soudu. Takové deficity
v projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal. Výroky napadeného rozsudku
jsou zcela jasné a srozumitelné a rovněž důvody (skutkové i právní), které krajský soud vedly
k závěrům těmito výroky vyjádřeným, z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku
srozumitelně a přehledně vyplývají. Ostatně stěžovatel žádné konkrétní výhrady, jež by měly
nasvědčovat nepřezkoumatelnosti, v kasační stížnosti netvrdil. Pokud jde o otázku tzv. jiných vad
řízení před krajským soudem, stěžovatel žádné konkrétní vady ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neuvedl a ani Nejvyšší správní soud žádné nezjistil. Výhrady
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se v projednávané věci ve skutečnosti zcela překrývaly
s výhradou nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Rovněž námitka stěžovatele, dle níž byl nedostatečně zpraven o zahájení územního řízení
spojená s tvrzením, že o zahájení územního řízení byl informován ze strany stavebního úřadu
záměrně jinak, než ostatní účastníci řízení, důvodná není.
Předně je třeba shodně s krajským soudem uvést, že vůči údajně vadnému způsobu oznámení
o zahájení územního řízení stavebním úřadem měl stěžovatel brojit opravným prostředkem
již v rámci územního řízení před správním orgánem. Námitku, že se stěžovatel o územním řízení
nedozvěděl, nelze uplatňovat v řízení, jehož předmětem je přezkum stavebního povolení
vydaného ve stavebním řízení, jež je odlišným řízením následujícím po řízení
územním (srov. dále zde odst. [16]). Je ovšem pravda, že stěžovatelovo tvrzení,
dle něhož na rozdíl od ostatních majitelů okolních staveb nebyli on a osoba zúčastněná na řízení
II) obeznámeni již v územním řízení s plánovanou výstavbou domu Minská č. p. 62, mohlo
by mít za určitých okolností právní relevanci. Tak by tomu bylo v případě,
že by v územním řízení stavební úřad právě a jen stěžovatele a osobu zúčastněnou na řízení II)
informoval o zahájení územního řízení veřejnou vyhláškou, kdežto ostatní účastníky řízení
jim doručeným oznámením o zahájení řízení. Takový postup by flagrantně porušil
účastnickou rovnost. K takto nezákonnému postupu však ze strany stavebního úřadu nedošlo.
Dle vyžádaného správního spisu bylo ze strany stavebního úřadu postupováno ve vztahu
ke všem účastníkům uvedeným v §85 odst. 2 stavebního zákona shodně a bylo jim oznámení
o zahájení územního řízení doručováno veřejnou vyhláškou dle §87 odst. 1 stavebního zákona;
nikdo z těchto účastníků nebyl zvýhodněn doručováním jednotlivě. Výtka směřující proti osobě
zúčastněné na řízení I) o informování toliko ostatních vlastníků sousedních staveb
(formulovaná jako domněnka o jeho záměru) není výtkou směřující proti správnímu orgánu;
nadto je možno poukázat na §87 odst. 2 stavebního zákona, jehož porušení ze strany osoby
zúčastněné na řízení I) stěžovatel nenamítal (vyvěšení veřejné informace o záměru
výstavby bytového domu Minská 62 bylo přitom, jak vyplývá ze správního spisu, na místě
vyvěšení – v okně původního domu Minská 62 – stavebním úřadem kontrolováno
dne 20. 3. 2012).
[14] K související výhradě odmítající výtku krajského soudu o nestřežení si vlastních práv
je třeba dodat, že krajský soud nevytýkal stěžovateli a osobě zúčastněné na řízení II) nedostatek
jejich bdělosti v územním řízení (v napadeném rozsudku totiž nebyla a nemohla být zákonnost
a správnost doručování v územním řízení řešena), nýbrž toliko vysvětlil dopady principu bdělosti,
které zákonodárce vtělil do §87 odst. 1 stavebního zákona (ve znění do 31. 12. 2012)
v souvislosti s úpravou doručování oznámení o zahájení územního řízení (formou vyhlášky).
[15] K námitce stěžovatele o vadnosti dokumentace posuzující vliv zamýšlené stavby
na okolní zástavbu předložené osobou zúčastněnou na řízení I) a o povinnosti stavebního úřadu
z úřední povinnosti přihlížet k této (stěžovatelem tvrzené) vadnosti tohoto posouzení
a tím i (údajné) nezákonnosti územního rozhodnutí v rámci následného stavebního řízení,
uvádí Nejvyšší správní soud následující. Ze správního spisu vyplývá, že osoba
zúčastněná na řízení I) předložila již v rámci územního řízení posouzení denního osvětlení
a proslunění vypracované společností SUCHÁNEK, s. r. o. Po územním řízení následovalo
stavební řízení. Stěžovateli bylo doručeno oznámení o zahájení stavebního řízení dne 16. 8. 2012
a dne 31. 8. 2012 podal dle §114 odst. 1 stavebního zákona námitky, jimiž tvrdil zásah
do svého vlastnického práva k domu Minská 60 tím, že v důsledku stavby bytového domu
Minská 62 bude nedostatečně prosluněn dům Minská 60 (poukázal na normu ČSN 734301
a §11 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). Stavební úřad v rozhodnutí o stavebním povolení uvedl,
že se nemohl podle §114 odst. 2 stavebního zákona touto námitkou ve stavebním řízení zabývat,
neboť měla být uplatněna již v územním řízení. Stěžovatel podal dne 20. 11. 2012 odvolání,
kde znovu namítl zásah do svého vlastnického práva k domu Minská 60 zastíněním a předložil
znalecký posudek soudního znalce Milana Tesaře ze dne 8. 10. 2012. Žalovaný
ve svém rozhodnutí vysvětlil rozdíl mezi územním a stavebním řízením
a shodně se stavebním úřadem dospěl k závěru, že námitka o nedostatečném proslunění měla
být vznesena již v rámci územního řízení. Ke stejnému závěru dospěl také krajský soud
v napadeném rozsudku.
[16] Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak již uvedl
opakovaně ve své předchozí judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 1 As 21/2008-81, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011-127, nebo ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 4 As 7/2013-30, dostupné na www.nssoud.cz), smysl územního řízení je odlišný od smyslu
řízení stavebního. V územním řízení se rozhoduje o umístění stavby – stavební úřad schvaluje
navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území a pro další přípravu a realizaci
stavby; zkoumá přitom, zda je stavební záměr žadatele v souladu s kritérii
dle §90 stavebního zákona. Konkretizaci obsahu územního rozhodnutí (§92 stavebního zákona)
upravuje §9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování,
územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“). Ve stavebním řízení
se následně zkoumá splnění požadavků pro samotné provádění a užívání stavby a soulad
předložené dokumentace s výsledky územního řízení; ověřuje přitom naplnění kritérií
dle §111 stavebního zákona. Konkretizaci obsahu stavebního povolení
(§115 stavebního zákona) upravuje §18c vyhlášky č. 503/2006 Sb. Ve stavebním řízení
se tedy stavba do území již neumísťuje, neboť je v něm již umístěna na základě
územního rozhodnutí a jsou stanoveny i její objemové parametry včetně její výšky (počtu podlaží)
a odstupy od sousedních nemovitostí. Stěžovatelem namítaná problematika osvětlení a oslunění
je přitom právě otázkou související s výškou a odstupy (polohou) stavby (viz. §1, §20 odst. 1
a §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a §11,
§12 odst. 4,5 a §13 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). Účel stavebního řízení je tedy odlišný od řízení
územního a nelze v něm opakovaně zkoumat (navzdory již vydanému územního rozhodnutí)
otázku zastínění v souvislosti s odstupem (polohou) a výškou navrhované novostavby;
koncentrační zásada má význam i z hlediska principu právní jistoty účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud tedy sice souhlasí se stěžovatelem, že stavební úřad má povinnost
v územním řízení zkoumat otázku zastínění, a to i z úřední povinnosti (nejen k námitce),
avšak nepřisvědčil již tvrzení stěžovatele, že stavební úřad byl povinen
navzdory zásadě koncentrace zakotvené v §114 odst. 2 stavebního zákona, ať již k námitce
nebo z úřední povinnosti, zkoumat otázku vlivu novostavby bytového domu Minská 62
na osvětlení a oslunění domu Minská 60 až a také znovu ve stavebním řízení, a to přes existenci
vydaného územního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud také nepřisvědčuje názoru stěžovatele,
že by stavební úřad ve stavebním řízení měl konstatovat (z úřední povinnosti či k námitce
stěžovatele) nezákonnost územního rozhodnutí (otázka nicotnosti územního rozhodnutí
přitom nevyvstala) a v úvaze a závěrech o zastínění domu Minská 60 územní rozhodnutí
nahrazovat (je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud v nynějším řízení nehodnotí
zákonnost územního rozhodnutí, které není předmětem tohoto řízení).
[17] Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/06,
dostupný na www.usoud.cz, je nepřípadný. V tehdejší věci šlo o přezkum rozsudku
okresního soudu o zamítnutí žaloby fyzické osoby na určení vlastnictví k historickým obrazům,
a to za řešení zcela specifických okolností, za kterých celní orgány vyslovily sankci propadnutí
věci - obrazů vůči právnické osobě převážející obrazy; a následně se fyzická osoba
odlišná marně domáhala v občanskoprávním řízení ochrany svého vlastnictví. Ústavní soud
primárně vyslovil porušení zásady dvojinstančnosti a poté nesouhlasil se závěrem
okresního soudu o nemožnosti ochrany vlastnického práva fyzické osoby z důvodu
existujícího rozhodnutí správních orgánů o propadnutí věci, a to ačkoliv fyzická osoba neměla
vůbec možnost být účastníkem správního řízení o propadnutí věci.
Naproti tomu ve stěžovatelově cause se jedná o dvě správní řízení
na sebe navazující, přičemž stěžovateli bylo dle §87 odst. 1 stavebního zákona doručováno
oznámení o zahájení územního řízení veřejnou vyhláškou a dle §87 odst. 2 stavebního zákona
osoba zúčastněná na řízení I) vyvěsila na stávajícím domu Minská 62 informaci o záměru
novostavby bytového domu; poté bylo stěžovateli řádně doručeno oznámení o zahájení
stavebního řízení. Nelze zde tedy argumentovat, že by stěžovatel neměl žádnou možnost
se dozvědět o územním řízení a na ně reagovat. Rovněž intenzita zásahu do vlastnického práva
je v obou věcech odlišná, neboť zatímco v tehdejší Ústavním soudem řešené věci bylo podstatou
odejmutí vlastnictví, v případě stěžovatele, jde o určité omezení vlastnictví
spočívající v tvrzeném snížení pohody bydlení způsobené částečným zastíněním.
VI. Závěr a náklady řízení
[18] Souhrnně lze konstatovat, že žalovaný dospěl procesně bezvadným způsobem k závěru
respektujícímu relevantní zákonnou úpravu; práva stěžovatele nebyla ve správním řízení
ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena. Krajský soud podanou žalobu
správně a s dostatečným odůvodněním zamítl, a to aniž by se při svém rozhodování dopustil
jakéhokoliv pochybení způsobilého přivodit zrušení stěžovaného rozsudku.
[19] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[20] Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani osobám
zúčastněným na řízení I) a II), neboť dle §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. má osoba
zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil; protože žádná povinnost těmto osobám uložena nebyla,
nebyl důvod náhradu nákladů jim přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu