ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.41.2014:33
sp. zn. 10 As 41/2014 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobců: a) P. K., a b) V. K., zast.
JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem tř. SNP 733, Hradec Králové, proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Pivovarské náměstí 1245,
Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2012, č. j. 14351/DS/2012-2-Ma, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 1. 2014, č. j. 30 A 104/2012-38, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalobci se podáním ze dne 6. 10. 2010 podaným u Obecního úřadu Stěžery domáhali
„odstranění překážky na obecní příjezdové komunikaci 39/3 ve Stěžírkách“. Správní orgán prvního stupně
ani žalovaný (dále jen „stěžovatel“) tomuto návrhu nevyhověly s tím, že se na předmětné části
pozemku p. č. 39/3, k. ú. Stěžírky, obec Stěžery, nenachází pozemní komunikace ve smyslu §2
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí
žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným
rozsudkem zrušil s tím, že „správní orgány dospěly k závěru, že dotčený pozemek není veřejně přístupnou
účelovou komunikací, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a také na základě chybného
právního závěru,“ přičemž žalovanému uložil doplnit dokazování.
[2] Žalovaný proti rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost a požádal o přiznání
odkladného účinku. Nenahraditelnou újmu spatřoval ve zbytečném provádění úkonů správního
orgánu a případném vydání nového rozhodnutí, byla-li by kasační stížnost shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dle §107 odst. 1, ve spojení s §73 odst. 2, s. ř. s. nejsou naplněny.
[3] Při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je třeba,
aby se Nejvyšší správní soud primárně zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti,
které by nasvědčovaly možnosti vzniku nepoměrně větší újmy stěžovateli oproti jiným osobám.
Tyto skutečnosti jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má
stěžovatel. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné
právní následky napadeného rozsudku, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje, a uvést
její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu,
že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem městského soudu
obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná,
nikoliv pouze hypotetická a bagatelní. Charakter odkladného účinku pak spočívá
v jeho mimořádnosti, neboť přiznání odkladného účinku má místo jen tam, kde jeho nezbytnost
převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná
rozhodnutí orgánů veřejné moci.
[4] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti opřel o tvrzení,
že by „správní orgány musely činit úkony za účelem zjištění, která nejsou pro posouzení věci dle zásady
materiální pravdy podstatná, ale před tím, než Nejvyšší správní soud rozhodne o této kasační stížnosti, by mohlo
dojít k vydání nového rozhodnutí ve věci a pokud by následně Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou, zkomplikovalo by uvedené procesní situaci (tj. ve věci by bylo vydáno více správních rozhodnutí),
což by vedlo pouze ke zbytečné zátěži pro účastníky řízení, včetně žalobců.“ K tomu stěžovatel dodal,
že „údajná pevná překážka pozemní komunikaci je umístěna na místě již několik desítek let a proto je zřejmé,
že přiznáním odkladného účinku nedojde k újmě na právech osob.“
[5] Žalobci ve vyjádření k návrhu popřeli existenci důvodů pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti a poukázali na průtahy v řízení, jež by přiznáním odkladného účinku mohly
pokračovat.
[6] Skutečnost, že stěžovatel je povinen procesně postupovat v souladu s právním názorem
krajského soudu, dle názoru Nejvyššího správního soudu nepředstavuje hrozbu nepoměrně větší
újmy oproti jiným osobám ve smyslu §107 odst. 1, ve spojení s §73 odst. 2, s. ř. s. Návrh
stěžovatele nemohl by proto obstát, i kdyby byl odůvodněn šířeji než pouhou
polemikou s rozhodovacími důvody krajského soudu a hypotetickými úvahami o dalším průběhu
řízení. Tvrzení, že údajná pevná překážka na pozemní komunikaci je na místě již desítky let,
pak v této souvislosti postrádá jakoukoli relevanci.
[7] S přihlédnutím k obavám z průtahů a komplikací řízení vyjádřených jak žalobci,
tak i stěžovatelem, a při vědomí závěrů vyplývajících z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS,
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné již nyní avizovat, že ve věci samé rozhodne ihned
po shromáždění podkladů pro rozhodnutí potřebných.
[8] Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal. Toto rozhodnutí žádným
způsobem nepředjímá osud kasační stížnosti samotné.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu